1. díl

    „Musím už vstát, za chvíli mi začíná služba,“ oznámila Charlie Jimovi a naivně si myslela, že ji po tomhle pustí, ovšem to ho ani nenapadlo.

„Ještě nechoď, kapitán má pro tebe naléhavé rozkazy…“ uculil se na ni, jeho nevinný výraz v ostrém rozporu s tím, co zrovna dělala jeho ruka pod přikrývkou.

„To ale doktor McCoy taky!“ odsekla a jemně leč nekompromisně ho odstrčila. „A nebo mu chceš snad zavolat a vysvětlit mu, proč meškám?“ vybídla ho, protože věděla, že to jediné ho může zchladit.

„No… to ani ne…“ zabručel a konečně ji nechal se zvednout.

„Ale… vždyť jsi kapitán, přece by ses nebál,“ byla celkem pobavená jeho reakcí a ještě víc tím hraným útrpným výrazem, který nasadil.

„To jo… ale on má jehly!“

„A ty máš zas ten nejsladší kukuč…“ pronesla mazlivě, než se k němu sklonila, aby si dopřála ještě jeden polibek, neboť se jich prostě nemohla nabažit.

„Jenom to?“ položil si její ruku neomaleně na místo, které se nepřehlédnutelně dožadovalo její pozornosti.

„Taky jsi namyšlenej frajírek! Ale stejně tě miluju!“ zasmála se a i přes jeho protesty se začala oblékat.

„A já tebe, Pixie,“ odvětil, zatímco ji u toho bezostyšně sledoval. „Poslyš, chtěl jsem se zeptat… co by sis tak přála k narozeninám?“ vybavil si náhle, že ho včera Bones důrazně upozorňoval, aby se neopovažoval na její výjimečný den zapomenout, a podle všeho to na Charlie udělalo dojem.

„Ale? Ty si pamatuješ, kdy je mám? To bych teda nečekala,“ byla tím viditelně zaskočená.

„Jak bych jenom mohl zapomenout?“ usmál se na ni hřejivě, zatímco si říkal, že musí za tenhle tip Bonesovi poděkovat.

Ostatně mu připadalo, jako kdyby se jeho kamarád od té nehody na schodech nějak mimořádně staral, aby to mezi ním a Pixie klapalo, dokonce jí upravil směny, takže na sebe měli i celkem dost času, což rozhodně uvítal. Sice úplně nechápal, co tu změnu v jeho přístupu zapříčinilo, ale stěžovat si na to nemínil, obzvlášť když měl u něj Bones ještě vroubek s tou injekcí. Zatím o tom spolu nemluvili a co se jeho týkalo, tak se k tomu ani nechystal, nač také? Přesto mu dosud nedokázal tak úplně odpustit. Ne ten čin, ale ty jeho lži, když o tom spolu tehdy mluvili. Pixie ovšem nic z toho neprozradil a i navenek se snažil chovat, jakoby se nic nestalo, měla s Bonesem celkem hezký vztah a on jim to nechtěl pokazit. A jen si říkal, zda mu bude ještě kdy schopen naprosto důvěřovat. Upřímně, ani s těmi narozeninami si nebyl tak docela jistý, jestli si z něj jenom neutahuje, a tak si to datum nejdřív radši zkontroloval v počítači. Že by se s ním měl radit ohledně dárku pro Pixie, to zavrhnul hned v zárodku, ale nakonec mu stejně nic jiného nezbývalo, neboť ona zrovna moc nápomocnou nebyla.

„Nedělej si s tím těžkou hlavu, Jime,“ pousmála se na něj už na odchodu. „Cokoli od tebe mi udělá radost. Už jenom to, že se takhle zajímáš, je pro mě tím nejhezčím dárkem,“ byla překvapivě nenáročná, což mu ovšem ten výběr nijak zvlášť neulehčilo. „Nezapomeň přes den cvičit, alespoň jednou každou hodinu, ano?“ upozornila ho ještě, jako každé ráno, neboť coby jeho doktorka dobře věděla, že svou rehabilitaci dost odbývá.

A on jí na to jako každé ráno odpověděl, že se vynasnaží.

„Jime, tohle je důležité! Přece chceš, aby se ti hybnost prstů vrátila do normálu co nejdřív nebo ne?“ pokárala ho mírně, když viděla, že to stále nebere příliš vážně.

„Nevšiml jsem si, že by sis minulou noc na mou hybnost nějak stěžovala!“ uculil se na ni a ona si nebyla jistá, zda má chuť ho obejmout a nebo spíš kopnout.

„To jsi ale používal druhou ruku!“ chtěla ho usadit, ale on se po té poznámce akorát rozesmál.

„Smysl pro detail! Ani v tomhle se počítač podle všeho nemýlil!“ pamatoval si dosud její hodnocení ze cvičiště a ona na něj udělala obličej.

„Abych nepožádala komandéra o nějaké tvoje výsledky!“

„Toho bych se nebál, tyhle informace jsou značně důvěrné,“ byl Kirk celkem klidný a to i přesto, že se ho Charlie zjevně opět rozhodla poškádlit Spockem.

„Aby ses nedivil! Když jsme spolu naposled mluvili, působil dost vstřícně!“ byla Charlie tím rozhovorem stále ještě lehce v šoku. Jenže Kirk jí to očividně nevěřil.

„Jasně. Tak se uvidíme večer, Pixie. Leda bys měla rande se Spockem, to bych vám šel z cesty,“ mrknul na ni, než se opět pohodlně natáhnul na postel, aby si užil ještě sladkou půlhodinku povalování, která mu do jeho budíčku zbývala.

Když pak vstával, už onu poznámku o Spockovi dávno pustil z hlavy a nevzpomněl si na ni až do oběda s Bonesem, který se zdál být ten den v mimořádně špatné náladě.

„Co tě zas žere?“ zajímal se a McCoy se zatvářil ještě kyseleji.

„Co asi?!“ odsekl nejdřív nevrle, ale když na něj Kirk nepřestal tázavě hledět, uráčil se mu to objasnit. „Spock! Podle všeho se rozhodl, že teď povede moje oddělení! Nejspíš se na můstku děsně nudí, že musí prudit jinde!“ utrousil nakvašeně, načež se na Kirka pátravě zadíval. „Charlie se ti náhodou o ničem nezmínila?“

„A o čem se měla zmínit?“ vybavil si Kirk v ten moment její slova ráno a pro jistotu se Bonese zeptal, zda nebyl něčeho takového svědkem.

„To si piš že jo! Nakráčel tam předevčírem a hned se jí ptal, jestli něco nepotřebuje! A jak by se jí líbilo vést vlastní výzkum! Copak ty o tom nevíš? Myslel jsem si, že to tys ho tam poslal!“ považoval to původně za Jimovu odplatu, než ho teď jeho naprosto zmatený výraz vyvedl z omylu.

„Ne, neposlal. Upřímně o tom právě slyším poprvé. Ale možná to s tím výzkumem není tak špatný nápad nebo jo?“ pamatoval si, jak Spock Charlie vychvaloval. A byl celkem překvapený, že se mu s tímhle vůbec nepochlubila.

„Jestli je to špatně?! Vzhledem k tomu, co si vybrala za předmět výzkumu, tak sakra jo! A to se Spockovi jenom zmínila, že by chtěla spolupracovat na tom mém!“ litoval McCoy dosti opožděně, že jí tehdy předvedl zázračné účinky Khanovy krve. Protože potom by se nedostal do téhle situace!

„No a co si vybrala?“ zadíval se na něj Kirk trochu zaraženě, protože upřímně ani netušil, že Bones na nějakém výzkumu dělá. Jen aby mu to vzápětí došlo, jakmile si povšimnul, že doktor se svou odpovědí poněkud váhá.

„Pořád ta krev? Myslel jsem si, že už jsi toho nechal!“ byl tím nemile překvapen.

„Stále ještě testuji rozsah její účinnosti,“ připustil McCoy a Kirk se na něj trochu zamračil.

„A ona ji teď chce taky testovat? Jak se o ní vůbec dozvěděla?“ myslel si, že je to přísně tajné.

„Jednou přišla za mnou, zrovna když jsem prováděl nový pokus. Tak nějak to vyplynulo…“ připustil McCoy své pochybení a Kirk na něj vrhnul káravý pohled.

„No, tak teď nějak holt budete muset pracovat spolu!“ nemínil se do toho vměšovat, neboť nechtěl stranit ani jednomu z nich. „Proč ti to vlastně tolik vadí?“

„Protože jakmile ji tím Spock pověřil, vymyslela si spoustu testů a analýz, takže z toho mála, co jsem schraňoval, nezbude už vůbec nic!“ nezamlouvalo se to McCoyovi.

„Možná je to tak lepší…“ prohodil Kirk, ovšem s tím doktor hrubě nesouhlasil.

„Fakt, jo? Tak si pak nestěžuj, až budeš potřebovat zas oživit a nebude čím!“ odsekl mu rozmrzele.

„Jestli tě to uklidní, tak neplánuju znova umřít!“ ušklíbnul se Kirk a Bones pozdvihl pravé obočí ve svém obvyklém nevěřícném výrazu.

„Jo taaak! Takže tohle poslední bylo plánovaný, jo? To se mi teda fakt ulevilo!“ poznamenal kousavě.

A když mu Kirk vzápětí řekl, že mu prostě nepřipadá správné, aby si hráli na bohy, měl už té jeho nevděčnosti akorát tak dost. „Já jsem doktor, Jime! My si na ně hrajeme poměrně často! A většinou si nikdo nestěžuje!“ poučil ho břitce, než se radši rozhodl změnit téma.

„Když tohle Spock neudělal na tvůj pokyn,“ začal, jen aby ho Kirk přerušil ujištěním, že do téhle chvíle vážně o ničem z toho nevěděl. „Co myslíš, že ho k tomu teda vedlo? Já vím, že tvoje holka vystudovala mikrobiologii s maximem vyznamenání, ale stejně není zrovna obvyklé, aby byl někdo s docela čerstvým titulem pověřen samostatným výzkumem!“ upozornil ho na skutečnost, která ho na tom celém štvala asi nejvíc. Že pokud se toho bude chtít účastnit, nezbývá mu nic jiného, než Jimovu přítelkyni akceptovat coby svou nadřízenou. Žádný div, že to zprvu považoval za jeho pomstu, protože něco lepšího by si mohl jen stěží vymyslet!