15. díl

    „Zdá se mi, že něco slyším...“ špitla Charlie během jedné z jejich krátkých přestávek a snažila se zatajit dech, který jí v těch temných chodbách připadal až příliš hlasitý.

„Jo, já taky. Ale už tam budeme,“ doufal Kirk, že to stihnou včas a že jeho plán bude fungovat, protože to v tuhle chvíli byla nejspíš jejich jediná šance.

„Myslíš, že už náš hledají?“ dělala si Charlie starosti, jestli se z té planety vůbec dostanou, a on ji ihned ujistil, že Spock se určitě vynasnaží, aby tam nezůstali.

„Hlavně ty,“ nebyl úplně přesvědčen, zda by se v jeho případě nějak zvlášť namáhal.

„Už zase začínáš?“ nepovažovala to Charlie za ten nejvhodnější čas na žárlení.

„O to nejde. Co se snažím říct, je, že si tě Spock dost považuje a věří, že dokážeš velké věci. Proto vím, že udělá vše, co je v jeho silách, aby tě zachránil,“ pronesl Kirk tiše a nemohl v tu chvíli nevzpomenout na Spockova slova a jeho pochybnosti, zda je Charlie schopen být potřebnou oporou. Což tímhle výletem zrovna moc nepředvedl.

„To mi lichotí. Jenom nechápu, jak si to může myslet, když mě vlastně vůbec nezná,“ připadalo jí to lehce absurdní.

„Ale zná. Akorát že ne v téhle dimenzi,“ přiznal jí a byl celkem zvědavý, jak na to bude reagovat.

„Vážně?“ zaujalo ji to ihned. „A jak se nám v té jiné dimenzi daří? Doufám, že jsme spolu šťastní a máme kopu dětí,“ zasnila se na okamžik, protože právě tak by si jednou jejich společnou budoucnost představovala. A nutno říct, že tím Kirka celkem zaskočila.

„Kopu dětí?“ měl dosud až v příliš živé paměti své vlastní dětství, které za moc nestálo, a on si upřímně nebyl vůbec jistý, zda by jako otec obstál, když neměl nikdy žádný mužský vzor, o který by se mohl opřít. Nejblíže tomu byl admirál Pike, s jehož ztrátou se ještě úplně nevyrovnal a kterého před smrtí tolik zklamal. „No, já nevím, Pixie…“

„Však taky nemyslím hned, neboj,“ přišlo jí úsměvné, že ho ta vidina tak vyvedla z míry, jako kdyby snad coby kapitán Enterprise nebyl zvyklý nést odpovědnost za životy druhých. „Klidně nejdřív zkusím nějaké ty velké věci, aby nebyl Spock zklamaný,“ prohodila, třebaže tím ho nijak zvlášť neuklidnila. Jistě, asi s takovouhle možností měl počítat, ale kupodivu ho to nenapadlo, dokud to Charlie nezmínila.

„To bude určitě rád,“ ukončil raději onu debatu s tím, že musí opět vyrazit. A jen doufal, že se Charlie nebude víckrát vyptávat na jejich osudy v té cizí dimenzi. Vždyť co kdyby si jejich svazek ještě rozmyslela a chtěla se neprodleně vrátit na Zem?

„Tak jaký je Itsyho stav, pane Scotte?“ zeptal se Spock šéfinženýra, když usoudil, že se v tom svém robotovi vrtá už nějak moc dlouho.

Aspoň on mezitím s dalšími pěti muži stihl prozkoumat začátek toho jeskynního labyrintu, zejména pak to místo, kde mu na záznamu připadalo, že se někdo schovává, a též ohledat mravenčí mrtvolu nedaleko vchodu. Přičemž ho dost znepokojilo množství krve, které tam nalezl.

„Doktore?“ přivolal k tomu i Bonese, jemuž se to též příliš nezamlouvalo.

„Musíme je najít co nejdřív!“ upozornil ho celkem zbytečně, neboť tohle bylo Spockovi jasné i bez něj. „Dostal ho docela sám, co?“ neušla doktorovi hluboká rána v oční oblasti té potvory. „A pak že to nejde…“ neodolal, aby Spocka trochu nepopíchnul, než jeho pozornost upoutalo něco jiného.

„Tak tohle se mi líbí ještě míň,“ pronesl, když tu světlou hmotu na stěně nabral hlavní phaseru a ta se ihned začala tavit. Trochu jí bylo i na zemi, ovšem při pohledu na obrovské tělo mravence vedle nich si McCoy říkal, že jí muselo být podstatně víc. A on si naneštěstí dokázal dost dobře představit, kde asi tak mohla skončit.

„Můžete mi s něčím pomoct, pane Spocku? Ale opatrně,“ poklekl u té zdechliny a s komandérovou zdráhavou asistencí se přesvědčil, že jedová žláza toho mravence je docela prázdná, přesně jak se obával. „Asi máme ještě větší problém…“ svěřil se mu se svou obavou a Spock si pospíšil ven za Scottym, aby zjistil, jak daleko je s opravou svého robota.

„Musím to vážně říkat nahlas, pane?“ zatvářil se šéfinženýr rozmrzele, ani ne tak kvůli Itsyho stavu jako ze zklamání nad tou Bonesovou kyselinou, od níž si sliboval rozhodně větší zážitek.

„Zůstala zachována aspoň ta vibrační funkce?“ vyptával se dál Spock, kterému se nechtělo jít dolů do mraveniště bez jakéhokoli vybarvení. Sice se už deseti mravenců zbavili a s tím uvnitř to bylo dokonce o jedenáct méně, ale kdoví, kolik jich ještě zbylo. Minimálně o jednom věděli a poté, co viděl účinky jeho kyseliny, netoužil příliš po osobním setkání.

„Jo, ta jo. Ale bude ho muset někdo nést,“ odpověděl Scotty a Spockův výmluvný pohled mu celkem jasně naznačil, kdo bude tím šťastlivcem.

„No dobrá! Ale chci jít uprostřed!“ vymiňoval si, zatímco se zadíval k ústí chodby, odkud se právě vynořil Bones s doprovodem. „Doktor půjde taky?“ zeptal se zvědavě a komandér přisvědčil.

„Zcela určitě.“ Nechal si raději pro sebe, že je Kirk nejspíš vážně raněn a může proto jít o minuty. Navíc se Bones s tím mravencem ukázal být nečekaně užitečný, což by se jim tam dole mohlo ještě hodit.

„To bude určitě nadšený…“ odtušil Scotty a vzápětí poznamenal, že se s ním aspoň může střídat v nošení Itsyho, jelikož ho rozhodně nestavěl jako lehkou váhu. „Za jak dlouho vyrážíme? Zkusil bych ho mezitím co nejvíc odstrojit,“ připadalo mu zbytečné vláčet se s tím vším a Spock mu na to dal deset minut.

„Cože to po mně chcete, chlape?!“ zamračil se McCoy na Spocka, jakmile se dozvěděl, co se od něj požaduje. „Říkal jste, že tam dolů nepůjdu, pamatujete?!“ stačila mu bohatě ona exkurze za chcíplým mravencem, víc toho opravdu vidět nemusel!

„To ano,“ připustil Spock. „Ale situace se mezitím změnila a je dost dobře možné, že kapitán bude Vaši péči naléhavě potřebovat.“

„Zatraceně…“ ulevil si McCoy, neboť proti tomu se vážně nedalo nic namítat. „Jako bych to netušil hned, že mě do té pekelné díry budete nutit jít taky!“ ucedil zlostně, než si opět nandal na záda bagáž s lékařským vybavením, připravený vyrazit plnit svou lékařskou povinnost.

„Koukám, že tenhle Kirkův výlet je zážitkem pro všechny!“ ucedil kysele cestou dovnitř, na což mu Spock chladně odvětil, že kdyby nebylo jeho indiskrétnosti, mohli toho být ušetřeni.

„Však on by si určitě vymyslel něco jiného, abychom se nenudili!“ ušklíbl se doktor, který za to odmítal nést jakoukoli odpovědnost. Copak snad kdy Kirkovi řekl, aby vzal Charlie na tuhle planetu?!

„Tak jsme tady,“ ulevilo se Kirkovi, že i v té tmě dokázal znovu najít onen zablokovaný východ, a Charlie se nechápavě rozhlédla kolem sebe.

„Nezdá se mi, že by to tudy vedlo někam ven,“ přišlo jí divné, že nikde nevidí ani náznak světla. „A nebo už mezitím nastala noc?“ nebyla si jistá, jak vypadá denní cyklus na téhle planetě.

„Taky to tudy zatím ven nevede, ale zkusím s tím něco udělat,“ snažil se Kirk působit sebejistě, i když nebyl tak docela přesvědčen o tom, že to bude fungovat. Už jen proto, že ani baterie phaseru na tom nebyla nějak zvlášť dobře, a on jen doufal, že pro jeho záměr bude ještě postačující.

„Dobře,“ přisvědčila Charlie a hned se ho zeptala, jestli mu s tím může nějak pomoct.

„Můžeš mi držet palce. A asi se radši přesuň za ten roh, bude to tam pro tebe bezpečnější,“ netušil Kirk, jak ta skála bude reagovat na menší výbuch, a nechtěl, aby Charlie přišla k nějaké úhoně.

„Tak jo. Ale nebude to na dlouho, že ne?“ ujišťovala se, neboť se jí příliš nezamlouvala představa, že je v té tmě docela samotná.

„Určitě ne,“ pohladil ji povzbudivě po paži a ona se k němu na okamžik pevně přitiskla.

„Buď opatrný. Ať už se chystáš udělat cokoli,“ nechtěla raději znát detaily a poslušně se vzdálila, jak jí doporučil. A zatímco čekala, se srdcem bušícím tak prudce, jako kdyby jí mělo co nevidět vyskočit z hrudi, byla si čím dál víc vědoma znepokojivých zvuků, které se nezadržitelně přibližovaly jejich směrem.

„Jime?“ sykla ustrašeně, protože si v žádném případě netoužila zopakovat onen svůj strašlivý zážitek s mravenci, a o něco pevněji sevřela svou primitivní zbraň. „Pospěš si, prosím!“