16. díl

    „Už je z toho záznamu něco patrné?“ zeptal se Spock Scottyho, když si udělali krátkou přestávku, a on mu ukázal, jak vypadá ten kus mraveniště, který zatím probádali. Přesně pro tenhle účel snímal šéfinženýr s pomocí Itsyho chodby, jimiž procházeli, a vytvářel v jeho programu 3D model pro lepší orientaci na území nepřítele.

„Je v tom určitý vzorec,“ okamžitě si povšiml komandér a Bones se musel ušklíbnout. No nebyl by snad dokonalou mravenčí královnou?

„A co nám to říká?“ dožadoval se jasnějšího sdělení. „Poznáte z toho, kde ti dva můžou být?“ přál si je co nejdřív nalézt a vypadnout z toho místa, protože temné jeskyně vážně nebyly nic pro něj. Jediné, co ho aspoň trochu uklidňovalo, byla absence krve na zemi, ovšem zase se tak při svém pátrání neměli čeho chytnout.

„Prozatím ne. Ale pokud jsme na té nahrávce opravdu zahlédli kapitána s doktorkou, tak se pravděpodobně vydali hledat jiný východ,“ odpověděl Spock a McCoy si pomyslel, že tohle bylo asi stejně užitečné, jako kdyby mlčel.

„Takže oni hledají východ a my taky, protože doufáme, že je tam najdeme,“ shrnul to nahlas a připadalo mu to jako ta nejstupidnější hra všech dob. „Proč neřekneme Sulu, aby nám tu nějaký nový hezký východ udělal, a pak se u něj můžeme všichni šťastně sejít?“ byl si celkem jistý, že Kirk má s tím hledáním též nemalé potíže.

„Protože nevíme, co by takový zásah s tímhle systémem chodeb udělal. Také by se mohlo stát, že nás to tu všechny pohřbí,“ byl Spock zásadně proti podobně radikálnímu kroku.

„Tak jsme aspoň předtím, než jsme sem vlezli, měli ještě jednou spustit Itsyho. Abychom to tu trochu pročistili,“ mudroval McCoy dál a Spock připustil, že to se udělat mohlo, kdyby se býval přihlásil jako dobrovolník pro již nemobilního robota.

„No jo,“ zabručel doktor, kterému se taková funkce zrovna moc nezamlouvala. Dost na tom, že se v jeho nošení teď střídal se Scottym. A jenom doufal, že pokud ještě na nějakého mravence narazí, tak že jim ta hromada šrotu bude co platná. I když mu upřímně nebylo jasné, čím by další tu bestii udolali, protože ačkoli měl u sebe v batohu ještě tři menší nádobky se superkyselinou, nedokázal si příliš představit, jak by ji v těch stísněných prostorách použili, aniž by se sami zranili.

Ale i bez ní na tom byli přece jen o něco lépe než Kirk s Charlie, neboť měli aspoň ochranné obleky včetně brýlí s nočním viděním a jejich skupinka čítala i s ním dvacet mužů, třebaže si říkal, že početní převaha jim v těch chodbách asi nebude moc platná. A jako by to chtěli jejich nepřátelé potvrdit, ozvali se náhle vojáci zpředu i zezadu jejich výpravy, aby ohlásili hned několik mravenců v dohledu.

„Bezvadný!“ ucedil McCoy kysele a opět litoval, že se vůbec kdy přidal k Hvězdné flotile, protože na Zemi by byl podobného zážitku ušetřen. „Jaký že máme plán?“ vyptával se poněkud opožděně, zatímco muži na obou stranách jejich skupiny se snažili odrazit mravenčí útok phasery, aby měl Scotty čas aktivovat Itsyho a tím od nich odlákat pozornost.

„Ústup, doktore. Protože pokud vím, tak jste použití své zbraně zde dole důrazně nedoporučoval. Takže nepřítele buď cestou setřeseme, či aspoň vylákáme někam, kde budeme moci tu kyselinu použít,“ sdělil mu Spock, který též pomáhal při obraně. A zdálo se, že tentokrát jsou jejich phasery účinnější, přinejmenším si od nich ti mravenci udržovali odstup, což neuniklo ani doktorovi.

„To jsou dělnice!“ varoval ostatní a ti se o tom mohli celkem záhy sami přesvědčit, když se stali cílem mravenčího chemického útoku, a celkem rychle přišli na to, že jejich ochranné obleky nejsou tak docela postačující, když je ze sebe chvatně strhávali, než se jim přitaví ke kůži.

„Itsy už běží!“ houknul Scotty do nastalého zmatku a všichni na Spockův povel utichli, aby se stali pro mravence méně atraktivními.

A na okamžik se zdálo, že jejich strategie bude fungovat, když ti svou pozornost skutečně obrátili robotovým směrem, a komandér zasignalizoval, že se mají opatrně vzdálit. Jenže pak se odkudsi zdáli ozvalo cosi jako výbuch následovaný silným otřesem a dalším hlukem, který zněl podezřele, jako když se sype kamení, a všichni opět strnuli, zatímco napjatě čekali, jak na to mravenci zareagují.

Ne nepřekvapivě je tenhle nový podnět zaujal podstatně víc a McCoy znepokojeně sledoval, jak jeden po druhém mizí, úleva z toho, že je nechali na pokoji, zcela zničena vědomím, že je to Kirk s Charlie, kdo se teď budou těšit z jejich společnosti. Což naprosto nemohl připustit.

„Hej! Tady!“ začal křičet z plných plic a vojáci se k němu připojili hned, jakmile k tomu od Spocka dostali svolení, ale ani tak nedokázali odcházející mravence zaujmout natolik, aby se vrátili.

„Pane Scotte, je možné s tím Vaším robotem docílit většího hluku?“ otázal se komandér, kterému se též ani trochu nezamlouvalo, kam všichni ti mravenci vyrazili.

„Jo, když ho popadnete a budete s ním mlátit o skálu,“ odtušil rozmrzele Scotty a litoval, že na tu výrobu neměl více času. A také přesnější informace, protože to by potom Itsyho stavěl spíš jako tank.

„Zatraceně…“ ucedil McCoy, protože on nápad měl a byl si naprosto jistý, že by i fungoval, akorát se mu to ani trochu nezamlouvalo. A Spockovi to podle všeho došlo také.

„Dejte mi ty nádoby, doktore, postarám se o to,“ vybavoval si komandér dosti přesně, kde cestou míjeli úsek s kapající vodou. Přesně to, co nyní potřebovali…

„Spocku, tohle nemusíte,“ zdráhal se mu McCoy vyhovět, ale když na tom ten Vulkánec trval a dokonce mu to i nařídil, rozhodl se dál neodporovat.

„Stačí, když to otevřete a dáte na vhodné místo. A radši si to dobře načasujte, ať stihnete utéct,“ instruoval ho a Spock ho ujistil, že tam opravdu zůstat nehodlá.

„Hodně štěstí,“ popřál mu doktor na rozloučenou, než s ostatními muži vyrazil směrem, odkud se předtím ozval ten výbuch, a celkem trnul, v jakém stavu tam Kirka s Charlie naleznou.

„Jime!“ hlesla Charlie ustrašeně, neboť pokud ji sluch nešálil, tak se k nim blížil víc než jeden mravenec, a v chodbě, kde se právě nalézali, před nimi nebylo úniku, aspoň pokud se Jimovi včas nepodaří odblokovat východ.

„Pospěš si prosím!“ couvala bezděčně zpátky k němu, svou zbraň napřaženou před sebou a srdce bušící tak prudce na poplach, že se až bála, aby tím k sobě nepřilákala další potvory.

„Už to bude, vydrž!“ ujistil ji tlumeně Kirk, zatímco úmyslně přehříval phaser, neboť to byla jejich jediná šance, jak se dostat ven. Naneštěstí se mu nepodařilo deaktivovat pojistku, a tak ho musel držet a dávat přitom dobrý pozor, aby ho včas zahodil k té skále a dal se na útěk.

Aspoň tak si to představoval, akorát netušil, jak rychlý a silný bude ten výbuch, dokud se neocitl přimáčknutý k zemi pod masivním úlomkem kamene, uši zalehlé z té ohlušující rány. Útěchou mu aspoň bylo, že jeho snaha nebyla docela marná, a třebaže se mu nepodařilo otevřít ten východ celý, díra, která v něm nyní zela, byla dostatečně velká, aby se jí protáhli. Tedy pokud se mu podaří osvobodit, protože ač napínal síly sebevíc, stále nebyl schopen vytáhnout uvězněnou nohu ven.

„Pixie?“ zavolal na Charlie, zatímco mžoural kolem sebe, poněkud oslněn přílivem světla, které mu bylo poslední hodiny odepřeno, a slzící ze všeho toho prachu, jenž se ještě nestihl usadit. Přesto nebylo pochyb o tom, že na pravé oko stále nevidí, což ho celkem znepokojilo.

„Už sem můžeš!“ zavolal ve stejném okamžiku, kdy se Charlie objevila, zjevně rozrušená, a jakmile spatřila Jima na zemi, vyhlížela ještě zhrozeněji.

„Bože, Jime!“ pospíšila si k němu, aby prověřila jeho stav, jenž se takhle na světle nezdál být zrovna dvakrát povzbudivý. „Jdou sem mravenci! A je jich asi hodně!“ upozornila ho, než mu na jeho pokyn zkusila pomoci pohnout s tím kamenem, pod nímž uvízl, ale bez úspěchu.

„Co kdyby ses venku poohlédla po nějaké větvi, kterou by se to dalo nadzvednout?“ navrhnul Kirk, kterému se příliš nezamlouvalo, že by měl jeho život skončit jen malý kousek od svobody. „Tady máš komunikátor. Sice už je nejspíš úplně vybitý, ale pořád by na Enterprise měli být schopni zachytit jeho pozici, pokud po nás už pátrají,“ předal jí ho a ona si ho připevnila na předloktí, ovšem pryč se podle všeho zatím nechystala.

„Zkusíme to tímhle,“ chopila se opět svého mravenčího kusadla, které předtím odložila na zem, ale ať se namáhali sebevíc, ani tahle páka nepomohla.

Zato hluk z potemnělé chodby vedoucí k nim sílil a Kirk si pomyslel, že snad nikdy předtím neslyšel odpornější zvuk. O to horší bylo vědomí, že to nejspíš bude i to poslední, co kdy zaslechne…