2. díl

    „Jestli tě to uklidní, tak se na to Spocka zeptám, Bonesi. Ale jsem si jistý, že ho k tomu vedly dobré důvody, vždyť ho znáš, že nemá ve zvyku jednat neuváženě,“ pronesl Kirk nahlas, ovšem upřímně měl na komandéra celkem zlost, protože o tomhle ho mohl aspoň předem informovat! Sice ho často nechával dělat nejrůznější rozhodnutí, aniž by se na nich osobně podílel, ale Spock mu o tom vždy podával otravně pravidelná hlášení. O to podivnější bylo jeho opomenutí v tomto případě.

„Jo, jeden důvod by mě napadal a vsadím se, že tebe taky!“ odtušil McCoy stále značně nevrle a třebaže měl pravdu, rozhodl se na to Kirk nijak nereagovat.

„Ještě jsem ti ani nepoděkoval za ty Charliiny narozky, vážně dík, že jsi mi to připomněl,“ pronesl místo toho, načež se trochu zdráhavě zeptal, jestli by čirou náhodou neměl nějaký tip na dárek pro ni.

„A potřebuje vůbec nějaký? Už má můj výzkum a tvého komandéra, podle mě by to mohlo stačit!“ bylo zjevné, že jí zrovna teď nemůže Bones přijít na jméno, a tak to raději nechal být.

Zbytek oběda proběhl jen s minimální konverzací a to ještě dost povrchní, o to víc Kirka překvapilo, když se Bones před odchodem uvolil mu přece jen poradit.

„Nevím, jestli ti to nějak pomůže, ale jednou jsem ji slyšel říkat, že už jí vážně začíná chybět Země. Nic lepšího pro tebe nemám, leda bys jí dopravil Khana s mašlí na krku, aby si ho mohla zkoumat dle libosti!“ zavrčel ještě nakonec, než se vydal zpět na své oddělení a Kirk na můstek, celkem dost zvědavý, jaké vysvětlení mu Spock k celé té záležitosti poskytne. Schválně se ho nejdřív zeptal, zda má pro něj nějaké nové hlášení, což mu komandér bez zaváhání potvrdil.

„Provedl jsem pár změn, s nimiž jsem se Vás chystal v dohledné době seznámit,“ připustil a když ho vybídl, ať tedy tak učiní, dostal od něj briskně tablet s požadovanými informacemi. Zběžně je prolétl, aby téměř až na konci narazil na tu, která ho zajímala.

„Kdo Vám dal pokyn k novému zařazení doktorky Pikeové na pozici vedoucího pracovníka výzkumného oddělení?“ otázal se ho, zatímco si říkal, že mu toho Pixie ráno poměrně hodně zamlčela.

„Bylo to zcela logické rozhodnutí, kapitáne, neboť vzhledem k její kvalifikaci a osobnostním kvalitám má pro tento post větší předpoklady než doktor McCoy,“ konstatoval Spock klidně, zato Kirk se po jeho slovech zamračil.

„O co Vám jde, Spocku? Vždyť nemá ještě ani dostatek zkušeností se samostatnou lékařskou praxí, natožpak s prací ve výzkumu!“ nezdálo se mu to rozhodnutí ani trochu logické. „Co tímhle sledujete?!“

„Pouze se jako vždy snažím, aby každý na této lodi využil co nejlépe svůj potenciál pro maximální přínos společnosti,“ nenechal se Spock vyvést z míry kapitánovým zjevným rozčilením.

„A nenapadlo Vás náhodou, že byste mi o tomhle záměru mohl říct předem?“ nezamlouvalo se Kirkovi ani trochu, jak ho komandér obešel. „Třeba bych Vám řekl, že jsem zásadně proti!“

„Skutečně?“ zdál se být Spock překvapen. „V tom případě máte samozřejmě právo doktorku Pikeovou z této funkce odvolat. Avšak vzhledem ke skutečnosti, že jsem jí dnes ráno již předal dokumentaci k novému zařazení, budete tak muset učinit oficiálně z pozice kapitána,“ varoval ho a Kirk po něm sekl podmračeným pohledem.

„Víte dobře, že tohle udělat nemůžu!“

„Opravdu?“ nebyl tentokrát Spock ani trochu překvapen. „Snad se Vaše osobní zájmy nedostávají do konfliktu s těmi pracovními? To by bylo značně politováníhodné, kapitáne,“ pronesl jakoby mimochodem a Kirk už toho začínal mít právě tak dost.

„Zato Vám se to očividně neděje! A nebo snad chcete popřít, že máte o doktorku i jiný než pracovní zájem?!“ přestal Spocka jen tak oťukávat a rovnou na něj udeřil.

Tentokrát bylo patrné, že komandér svou odpověď pečlivě zvažuje, neboť si s ní dal trochu načas, a po celou tu dobu si ho Kirk nevlídně přeměřoval.

„Připouštím, že jsem zprvu zvažoval možnost, zda bychom nebyli kompatibilními natolik, abychom náš pracovní vztah posunuli do více osobní roviny, z níž bychom oba profitovali, zejména vzájemnou intelektuální podporou,“ sdělil kapitánovi nakonec a ten se na něj zakabonil ještě víc.

„Chceš mi tímhle říct, že jsi měl v úmyslu pon-farrovat s mou holkou?!“ nezamlouvala se mu ani trochu jeho slova.

„Domníval jsem se, že jsem své úmysly právě dosti jasně vyjádřil, Jime. A zároveň tě mohu ujistit, že za daných okolností mám momentálně zájem výhradně o její intelekt,“ myslel si, že tím kapitána upokojí, ovšem ten stále vyhlížel, jako by mu chtěl co nevidět skočit po krku.

„Ten výzkum? A proč je pro tebe tak důležitý?“ nechápal Kirk, načež mu Spock navrhnul, aby se přesunuli do většího soukromí, pokud o tom chce opravdu slyšet víc.

„Je ti známo, co se Charlotte rozhodla zkoumat, že ano?“ chtěl si nejprve ujasnit, kolik toho kapitán vlastně ví.

„Jo! Tu krev!“ pronesl Kirk se zjevným nesouhlasem a Spock přisvědčil.

„Ano. O které se dozvěděla od doktora McCoye. A tahle jeho indiskrétnost byla též jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl ho nahradit, neboť by mohla velice snadno ohrozit celý výzkum,“ vyjevil mu své obavy a Kirk se zatvářil ještě zmateněji než předtím.

„Takže ty s tím souhlasíš?! Ty, který jsi byl zásadně proti tomu, abychom tu zatracenou krev použili, a my tak zcela zbytečně přišli o čtyři naše lidi, které jsme mohli ještě zachránit, kdybys je ovšem tak horlivě nenahlásil jako ztrátu?!“ leželo tohle Kirkovi dosud v žaludku.

„Rozumím tvému rozčilení, Jime, a věř mi, že ani pro mě to nebylo snadné rozhodnutí, ale důvody pro to nešlo ignorovat,“ pravil Spock a když je chtěl kapitán znát, protože v jeho očích nemělo nic větší prioritu než životy členů jeho posádky, začal zase mluvit o tom výzkumu.

„Víš dobře, Jime, že ke Khanovi se teď nikdo nedostane, aspoň ne tak, aby to uniklo pozornosti autorit, a pokud bychom spotřebovali i ten malý zbytek krve, který nám ještě zůstal, jak bychom ji pak mohli zkoumat, když bychom už neměli žádný vzorek?“

„A můžeš mi konečně laskavě říct, proč je pro tebe ten výzkum tak zatraceně důležitý, že jsi pro něj bez mrknutí oka obětoval čtyři lidské životy?!“ byly jeho pohnutky zcela mimo Kirkovo chápání, neboť zatím neslyšel ani jediný pádný důvod, který by podobně chladnokrevné jednání ospravedlňoval. A Spock rozhodně nespěchal, aby mu ho sdělil. Tedy přinejmenším tak, aby ho pochopil i někdo jiný než on.

„Protože vidím dál než ty, Jime,“ řekl prostě, jako kdyby tohle vysvětlovalo naprosto vše, a Kirk se už na něj chystal zařvat, že tohle není žádná odpověď, ale včas se zarazil, když se náhle dovtípil.

„To on viděl dál. Protože tam byl. Je to tak?“ ujišťoval se, že to pochopil správně, a Spock bez vytáček přisvědčil.

„Neřekl mi to přímo, ale mezi věcmi, které mi po jeho smrti předali, byl i jeho osobní deník, kam si zapisoval své poznatky. A věř mi, že to, co jsem z něho vyčetl, mne silně znepokojilo,“ přiznal Jimovi a aniž by čekal na jeho vybídnutí, rovnou mu vyjevil celou tu neradostnou budoucnost, která Zemi za pouhých pár let očekávala.

„Pandemie?“ začínalo kapitánovi konečně docházet, že existují i horší věci, než je smrt čtyř lidí, neboť v tomto případě se mělo jednat o vyhlazení celé lidské populace, která nedokázala včas nalézt účinný lék proti tomu neviditelnému nepříteli, který bez milosti zabíjel úplně všechny.

„Naneštěstí ano. Jedinou šanci spatřoval ambasador Spock ve výzkumu jisté Charlotte Pikeové, která byla nejblíže objevení vakcíny, co mohla ještě vše zvrátit, jen kdyby měla více času. Proto jsem ji vyhledal a svěřil jí ten výzkum. A také pro ni zajistil onen vzorek krve, neboť věřím, že by mohl být klíčem k tomu průlomu,“ vyjevil komandér Kirkovi vše podstatné, co se ze zápisků svého alter-ega z jiné dimenze dozvěděl.

„Myslíš si, že to takhle zamýšlel?“ zeptal se kapitán po chvilce ticha, jak o Spockových slovech přemítal. „Že chtěl, abys to věděl a pomohl tomu zabránit? Nenaruší to náhodou časovou kontinuitu nebo tak něco?“ připadalo mu, že tohle je v ostrém rozporu s obvyklým chováním obou Spocků, třebaže ho ambasador v minulosti už jednou překvapil, když mu pomohl dostat se z planety Delta Vega zpět na loď Enterprise, a dokonce mu poradil, co udělat, aby mohl převzít její velení.

„Jelikož ve svém deníku vyjádřil lítost nad tím, že doktorku nenalezl včas, aby ji všemi dostupnými prostředky v jejím úsilí podpořil, věřím, že doufal, že tak učiním místo něj. Koneckonců je jeho povědomí o tom, co se stane, naší jedinou zbraní. A kdybychom toho neměli využít, neučinilo by to z nás ty nejhorší vrahy v historii této dimenze?“