14. díl

    „No… jednou jsme cestu ven našli… tak to prostě dokážeme znova,“ snažila se Charlie působit odhodlaně, ačkoli upřímně měla po tomhle spíš chuť schoulit se do klubíčka a dát se do breku.

„Přesně tak. Je to jenom další simulace,“ pokoušel se Kirk znít kvůli ní optimisticky, ovšem tímhle přirovnáním ji zrovna moc nepovzbudil.

„Doufám, že za tohle aspoň dostaneme extra body! Nebo Riddicka předhodíme mravencům!“ ušklíbla se přesto, načež se ho dost nejistým hlasem zeptala, kolik si myslí, že jich tam dole vlastně zůstalo.

„Moc asi ne, to už bychom na nějakého narazili,“ aspoň v to Kirk doufal a ticho kolem nich mu prozatím dávalo za pravdu. A on se jen modlil, aby to tak zůstalo i nadále.

„Tady se to nějak rozšiřuje,“ povšiml si po nějaké době, co se opět snažili vybírat cesty vedoucí do kopce. „Je to nejspíš nějaká místnost,“ konstatoval vzápětí, jakmile osahal stěny kolem dokola. „A vedle je asi ještě jedna další,“ vyjevil Charlie další zjištění, než usoudil, že neuškodí to tam prozkoumat o něco důkladněji, protože by třeba mohl narazit na něco užitečného.

„Chceš s tím pomoct?“ nabídla se Charlie, třebaže ji ani trochu nelákala představa, jak v té černočerné tmě sahá na kdovíco. Proto se jí dost ulevilo, když ji Kirk vybídl, aby se zatím posadila a trochu si odpočinula. Sice se kvůli tomu cítila provinile, jelikož on byl na rozdíl od ní těžce raněný, ale když dodal, že ji hlavně potřebuje ještě schopnou další chůze, už nic nenamítala a s úlevou klesla na zem.

A Kirk byl tomu zakrátko rád, neboť si nechtěl ani představit její reakci, kdyby narazila na to co on. „Myslím, že jsem právě našel jejich královnu…“ sdělil Charlie a rovnou ji i ubezpečil, že od té jim už nic nehrozí, za což byl notně vděčný, protože měla snad přes čtyři metry!

„Určitě?“ vyškrábala se Charlie radši na nohy, kdyby na ně ta potvora zničehonic zaútočila. „Jsi si jistý?“

„Jo. Zdá se, že už na ní její druhové hodovali,“ neušla mu místa na jejím těle, kde chyběly velké kusy tkáně. „Nejspíš proto jsme tam venku unikli, protože nás zatím nepotřebovali až tak naléhavě lovit. Spíš nás chtěli jenom odehnat od svého doupěte,“ zauvažoval nahlas, jen aby se vzápětí zarazil, protože mu náhle došlo, proč tam asi Charlie odtáhli. A ona se toho podle všeho dovtípila také.

„Asi bychom se tady radši neměli zdržovat,“ měla z toho téměř husí kůži.

„Jo. Akorát se ještě rychle mrknu vedle a padáme,“ neuvažoval ani na okamžik o tom, že by se potřeli feromony té mravenčí dámy, jelikož by si tím dle jeho názoru leda uškodili. Pravda, existovala tu malá šance, že by jim to proti mravencům pomohlo, ale Kirk neměl chuť si to testovat v praxi, když následky mohly být vyloženě fatální. Spíš se hodlal soustředit na to, aby Charlie dostal neprodleně pryč, protože pokud si ji ti mravenci vážně vybrali za svou novou královnu, asi si ji jen tak sebrat nenechají. Bylo vlastně s podivem, že už dávno nevyrazili po její stopě, ale hádal, že věčně asi takové štěstí mít nebudou.

Malá místnůstka vedle se ukázala být čímsi jako spižírnou, aspoň tak Kirk usuzoval podle zbytků, které tam nalezl. K jeho překvapení byly mezi nimi i kusy mravenců, jako kusadla a exoskeletonové krunýře, a když to pověděl Charlie, shodli se na tom, že nejspíš byly obětovány slabší kusy, aby nasytily královnu a udržely ji tak při životě.

„Je to celkem děsivé… víš, jak jednají v souladu s nejzákladnějšími pudy… bez slitování… bez jakýchkoli emocí…“ pronesla Charlie a nemohla si přitom nevzpomenout na tu bitku mravenců, které byla nedobrovolně svědkem. Akorát že teď na ni nahlížela poněkud jinak, jelikož zjevně nešlo o úplně vážný souboj, ale jen o jakési představení, kterým se ti dva pravděpodobně pokoušeli získat její přízeň.

„Jo, to zní skoro jako Spock!“ odtušil Kirk s ušklíbnutím, jež nemohla Charlie vidět, ovšem jí bohatě stačila i ta jeho slova.

„Jime!“ pokárala ho ihned a její lehce zklamaný tón ho přiměl se trochu zastydět.

„Promiň…“ zamumlal a chystal se opět vyjít ven, avšak Charlie ho zarazila.

„Víš, co? Přines mi prosím jedno z těch kusadel, třeba se nám bude hodit,“ připadala jí i taková zbraň lepší než žádná a on jí vyhověl.

„Dal bych ti to královnino, ale měří snad metr a půl a radši ani nechci vědět, kolik tak může vážit,“ nepovažoval to v těch chodbách za příliš praktické a Charlie souhlasila.

„Nejlepší dárek k narozeninám, jaký jsem kdy dostala!“ utrousila ne bez nádechu ironie, když jí ho předával, ale rozhodně nemínila Jimovi nic vyčítat a on za to byl vděčný.

„Party se povedla, co? Skvělé jídlo, skvělé pití, co víc si přát?“ prohodil v podobném duchu a ona se poněkud hystericky zasmála.

„Nejhorší je, že se na tebe ani nedokážu zlobit!“ neodolala, aby ho na okamžik neobjala kolem pasu a nezabořila obličej do jeho trika, navzdory tomu, že příliš dobře zrovna nevonělo a bylo zapatlané vším možným. Ale copak ona na tom snad byla líp? Navíc jeho blízkost ji neskutečně uklidňovala, dokonce i na takovémhle místě.

„To je dobře,“ byl rád, že se Charlie zatím drží a neplýtvá zbytečně energií tím, že by si na něco stěžovala a nebo mu nadávala, jak by to nepochybně udělala většina holek. A akorát ho to utvrdilo v přesvědčení, že Charlie je pro něj tou pravou, a i kdyby se Spock měl stavět na hlavu, nehodlal ji v žádném případě nechat jít, leda že by si to sama přála, pochopitelně. Což by jí upřímně po tomhle výletu ani nemohl zazlívat.

„A jak by se ti zamlouval menší ohňostroj na závěr?“ zeptal se, neboť ho najednou napadlo, jak by se odtamtud mohli dostat.

„Ohňostroj?“ otázala se ho podezíravě. „A bude se mi líbit?“

„Zcela určitě,“ uculil se, než opět vyrazili na cestu. Nejdřív se vrátili k tomu chabému zdroji vody, u kterého se oba občerstvili, a pak ji vedl tam, kde při svém bloudění mraveništěm narazil na kamenem zablokovanou chodbu. A jenom doufal, že se nemýlí a opravdu se jedná o východ, protože měli pouze jeden pokus…

„Zpátky!“ zařval McCoy na Spocka a ostatní muže, aby se mu náhodou nepřipletli do rány, a s rostoucím znepokojením sledoval, jak mravenci postupně ustali v jejich pronásledování a zaměřili svou pozornost opět na Itsyho, který byl díky svým vibracím podstatně zajímavějším objektem.

Raději od něj trochu poodstoupil stranou a nechal je, aby na toho nebohého robota zaútočili, než tím směrem mrštil otevřenou nádobku s kyselinou. Trochu si přitom potřísnil rukáv, ale naštěstí se mu to nedostalo až na kůži, a tak mohl se zatajeným dechem sledovat, nakolik byl při svém hodu úspěšný. Bohužel to nemělo až takový efekt, jako kdyby se toho ujal Itsy, který měl být schopen tu kyselinu pod velkým tlakem rozstříknout do okolí, ale co se dalo dělat, když nic lepšího v tu chvíli neměli.

„Pal!“ zavelel Spock, jakmile si povšimnul několika zraněných mravenců a tentokrát se jim je podařilo phasery udolat. Přesto ale pořád zbývali čtyři, kteří se zdáli být vůči jejich snaze zcela imunní a více než naštvaní ztrátou svých druhů.

A McCoy ke své nelibosti zjistil, že z ní podle všeho viní zrovna jeho, aspoň podle toho, jak se všichni obrátili jeho směrem, a opožděně si uvědomil, že je na to musela navést jeho kyselinou potřísněná bunda, jejíž čpavkovitý zápach neušel jejich citlivým smyslům.

„Zatraceně…“ vydechl, ovšem než ta čtveřice stihla vyrazit do útoku, zmizela v silném výboji energie, který s ní udělal velice krátký proces, jak se McCoy mohl přesvědčit, jakmile se prach trochu usadil a on se zvedl ze země, kam ho odhodila tlaková vlna, a opatrně popošel k okraji kráteru, aby na jeho dně rozpoznal spálené kusy exoskeletonů.

„Enterprise?“ hrábnul Spock okamžitě po komunikátoru, neboť mu bylo jasné, kdo je za tohle zodpovědný. „Pane Sulu, nežádal jsem Vás snad výslovně, abyste se podobné interference zdržel?!“ nezamlouvalo se mu to ani trochu. „Navíc jste svým útokem ohrozil doktora McCoye!“

„Podle výpočtů mu nic nehrozilo. A z pozice kapitána jsem ten zásah vyhodnotil jako nezbytný,“ sdělil mu na to Sulu neochvějně a McCoy, který se mezitím připojil ke komandérovi, si rozhodně nemínil stěžovat.

„Parádní rána, Sulu! A zrovna včas!“ houknul, aby ho jejich pilot slyšel, a vysloužil si za to Spockův káravý pohled.

„Jsem rád, že jsem mohl pomoct,“ odvětil Sulu a Bones se ho rovnou zeptal, zda nemají nějaké nové zprávy o kapitánovi.

„Stále bez signálu. Asi vám nezbude nic jiného, než se vypravit dovnitř,“ odtušil Sulu, protože Scotty, který v tu chvíli klečel u svého robota, či lépe řečeno toho, co z něj zbylo, zrovna příliš optimisticky nepůsobil. „Dejte vědět, kdybyste něco potřebovali,“ rozloučil se s nimi a raději ukončil spojení dřív, než se Spock znovu dostane ke slovu.

„Víte, že jsem ho mohl zkusit nejdřív přenést, pane Sulu?“ hleděl na něj mladičký Chekov se zjevným nesouhlasem.

„Na to nebylo dost času,“ odtušil současný zastupující kapitán klidně.

„A o jakých výpočtech jste to hovořil?“ chtěl ještě Chekov vědět, neboť žádnou takovou akci nezaznamenal.

„Byl to spíš takový můj odhad,“ připustil Sulu a Chekov si pomyslel, že v některých situacích se jejich pilot chová podobně jako kapitán Kirk.

„Dovoluji si navrhnout, abychom tímto detailem pana Spocka nezatěžovali…“ skoro litoval, že se vůbec ptal, a  Sulu se mírně pousmál.

„To jsem, pane Chekove, ani neměl v plánu…“