12. díl

    „Kruci…“ vydechla Charlie, její naděje na to, že se odtamtud dostanou pryč, v mžiku tatam. „Půjdu za nimi, stejně chtějí mě, a tobě se snad podaří uniknout,“ připadalo jí zbytečné, aby tam zemřeli oba dva, avšak Jim ji chytil za ruku a včas tak uchránil před takovým dle jeho soudu bláznovstvím.

„Teď mi musíš věřit,“ pronesl a upřímně si nebyl tak docela jist, zda toho je Pixie vzhledem k tomuhle výletu ještě schopná. Každopádně se nijak nebránila, když ji stáhnul k zemi a co nejlépe ji přikryl svým tělem.

„Tohle není špatný způsob, jak zemřít…“ špitla, neskonale vděčná za jeho blízkost, kterou během svého uvěznění dole tolik postrádala.

„My tu ale nezemřeme, Pixie!“ prohlásil, ochotný ji chránit i za cenu vlastního života. Minimálně to jí dlužil za to, že ji do téhle situace vůbec dostal. A taky proto, že si nedokázal představit, jak by mohl žít dál s vědomím, že zavinil její smrt.

Naštěstí se zdálo, že ty feromony stále zabírají, neboť je dvojice mravenců bez zájmu minula, a Kirk s Charlie si aspoň trochu oddechli, přestože nijak nepospíchali, aby se opět zvedli.

„I když tě miluju, Jime, zapomeň na to, že bych s tebou do téhle simulace šla ještě někdy znova!“ zažertovala Charlie poněkud křečovitě, ale on ocenil i tuhle snahu.

„To je škoda, myslím, že jsme vážně dobrý tým,“ pousmál se na ni slabě, jeho ústa těsně u jejího ucha, přesto to vycítila z jeho hlasu.

„Ano?“ potěšilo ji, že o nich takhle smýšlí.

„Pixie… až se odsud dostaneme… já… ty… myslíš, že bys…“ vypravil ze sebe nesouvisle, aby se posléze zadrhnul docela, náhle zcela bezradný, jak vyslovit nahlas to, o čem cestou za Charlie přemítal.

„Že bych co, Jime?“ nebylo jí vůbec jasné, na co se jí to vlastně ptá.

„Že bys ode mě přijala ještě jeden prsten… a tentokrát si ho nechala déle než do rána?“ vymáčkl ze sebe nakonec s notnými rozpaky a vůbec si přitom nepřipadal jako kapitán vesmírné lodi, ale opět jako ten malý kluk, který přišel o otce a jehož matka měla příliš práce, než aby ji zajímalo, že ho její nový manžel týrá. Kolikrát si od něj vyslechl, že je všem akorát na obtíž a že jeho matka je tak často pryč, aby s ním nemusela být? Kolikrát musel snášet jeho bití, než toho měl dost a utekl z domova? A nyní se ho zmocnil tentýž starý strach… že o něj nikdo nestojí a že i Pixie bude připadat k ničemu a jeho nabídce se vysměje…

„To by se mi moc líbilo, Jime,“ ujistila ho Charlie, překvapená jeho náhlou zdráhavostí, na niž u něj nebyla zvyklá. Většinou se totiž choval možná až trochu příliš sebevědomě a ona si teprve teď začínala uvědomovat, že je to nejspíš jen jeho obrana a že je toho celkem dost, co o něm dosud neví. Ale co, však budou mít ještě spoustu času se lépe poznat, jen když se odsud dostanou…

„Koukám, že jsi taky dostal pozvánku!“ utrousil McCoy suše, zatímco jejich transportní modul šel na přistání a on si tak mohl připomenout, proč tolik nesnáší létání.

„Jak bych si mohl nechat takovou zábavu ujít?“ nebral to Scotty tak tragicky. Spíš byl natěšený, až si bude moct otestovat svou nejnovější hračku, a McCoy se proto raději obrátil na Spocka, protože bylo zjevné, že v šéfinženýrovi spřízněnou duši nejspíš nenajde.

„Už se podařilo zachytit nějaký signál?“ otázal se ho, na což komandér odpověděl negativně.

„To ale nemusí vůbec nic znamenat. Dalo se čekat, že bude kvůli té hornině rušen,“ nemínil Spock na základě toho dělat nějaké ukvapené závěry a McCoy se lehce ušklíbnul.

„Líbí se mi Váš optimismus, Spocku, ale pokud vím, tak naposled jste byl s Kirkem v kontaktu před víc než šestnácti hodinami! Nemyslíte, že je celkem znepokojivé, pokud je ještě tam dole?“ nechápal jeho klid a když se po výsadku zahleděl do temného tunelu, v němž se kapitán s Charlie údajně nacházeli, bylo mu z toho úzko ještě víc.

„Víte, že nesnáším tmu a stísněné prostory?!“ prohodil ke Spockovi, aniž by od něj čekal nějakou odpověď.

„Také po Vás nikdo nechce, abyste šel dovnitř, doktore,“ uklidnil ho hned komandér, než dal pokyn Scottymu, že může aktivovat toho svého robota.

„Počkejte! Říkal jsem přece, že tu kyselinu nesmíte použít, dokud nemáte jistotu, že jsou Kirk s Charlie odtamtud pryč!“ ohradil se McCoy proti jeho rozkazu.

„Však ji také zatím nepoužijeme, pouze chceme prozkoumat, jak to tam vypadá, a ideálně vylákat ty tvory ven,“ vysvětlil mu to Spock, ovšem Bonesovi se to stejně nezamlouvalo.

„Já viděl ta jejich kusadla! Co když zaútočí na robota a prorazí nádržku s kyselinou? S tímhle prostě dovnitř nesmí!“ odmítal mít na svědomí případné následky.

„Pane Scotte, je problém ten zásobník zatím vyndat, abychom se vyvarovali zbytečného rizika?“ nelíbilo se to Spockovi příliš, protože zažil, jak jsou ti mravenci rychlí, nicméně ani on si nepřál nikoho zbytečně ohrozit.

„Ale jo, akorát to má tyhle bezpečnostní zámky. Pro všechny případy,“ chtěl si tím Scotty pojistit, že o tu kyselinu nepřijdou, kdyby si ty bestie chtěli s robotem trochu pohrát. „Takže to chviličku trvá,“ ukázal ochotně Spockovi a Bonesovi, jak tu teflonovou nádobku vyjmout a zase vložit a zajistit.

„Výborně! Takže strategie bude jasná! Až se ty potvory vyhrnou ven, aby nás sežrali, vy budete dělat návnadu a já to tam nacvaknu!“ prohlásil Bones, s čímž ovšem nebyl Scotty příliš srozuměn.

„Ale je to můj robot!“ zaprotestoval, ovšem marně, protože ani Spock si nepřál mít z doktora návnadu, když ho mohou zakrátko dost naléhavě potřebovat.

„Dobrá,“ odkývnul mu to, než nakázal mužům, aby zatím vyčkávali, a znovu zavelel Scottymu ke spuštění jeho robota.

„Už to jede, šéfe!“ zabručel šéfinženýr, stále poněkud rozmrzelý tím novým vývojem, a jen doufal, že na tu kyselinu vůbec dojde, protože chtěl vidět ten Bonesův zázrak v akci.

„Zatím jen průzkum, ano? Dokud neznáme pozici kapitána a doktorky, nebylo by moudré ty tvory příliš dráždit,“ ještě ho upozornil Spock a Scotty si pomyslel, že tahle akce, která se zatím ještě ani pořádně nerozběhla, bude nejspíš pořádná nuda.

„Proč tam tak dlouho stojí? Copak nikdy neodejdou?“ ozvala se Charlie tiše, neboť jí připadalo, že již čekají snad celou věčnost, stále ve střehu, aby včas zmizeli, kdyby se těch deset mravenců konečně pohnulo.

„Já nevím, Pixie. Možná by bylo lepší zkusit najít jiný východ,“ navrhnul Kirk, ale příliš se mu do toho nechtělo, protože byli již tak blízko a vyhlídka na další bloudění těmi nekonečnými tmavými chodbami ho upřímně ani trochu nelákala. Na druhou stranu se mu nechtělo příliš dlouho otálet na místě, neboť to považoval jen za otázku času, kdy o ně ty potvory začnou opět projevovat zájem.

„A je tu vůbec nějaký?“ bylo zjevné, že ani Charlie se nechce znovu do toho labyrintu, a Kirk litoval, že se aspoň nedostanou ke zdechlině toho mravence, aby se oba mohli zamaskovat jeho feromony, a tak snad odtamtud vyklouznout. Jenže to by jeho druhové nesměli stát přímo nad ní a Kirk vážně pochyboval, že by ho jen tak nechali si aspoň kus odtáhnout stranou.

„Podle mě by jich tu mělo být několik, ale asi nebudou všechny průchodné,“ pravil, neboť na pár takových slepých ramen během svého pátrání narazil a vážně pochyboval, že by se jim podařilo s těmi kameny, které je blokovaly, pohnout.

„Možná bys měl zkusit jít sám, beztak tě akorát zdržuju,“ nebyla si Charlie jistá, zda má dostatek sil na další pochod. Právě teď měla co dělat, aby udržela obsah svého žaludku tam, kde byl. Protože jí vážně stačilo, že byla cítit močí, další podobné ponížení si rozhodně hodlala nechat ujít.

„Nepřichází v úvahu, že bych tě tady nechal,“ nemínil o tom Kirk ani uvažovat. „Buď půjdeme oba a nebo nikdo.“

„Dobře… tak to teda zkusíme…“ povzdechla si Charlie po krátkém zaváhání a nechala Jima jít jako prvního, aby ho s námahou následovala. A čím dále byli od východu a čím více světla odtamtud ubývalo, tím větší beznaděj se jí zmocňovala. „Co když se odsud nikdy nedostaneme?“ neubránila se postesknutí, které ale Kirk odmítal poslouchat.

„Určitě dostaneme! Ber to tak, že je tady teď o jedenáct potvor míň, takže hrozí menší nebezpečí, že na nějakou narazíme,“ pokoušel se ji povzbudit, ale Charlie ho v ten moment ani pořádně nevnímala, neboť ji žaludek podle zradil a ona za dávivého kašle vyhodila jeho obsah na zem.