11. díl

    Když ji ten mravenec nesl zpátky do její kobky, už se Charlie ani nebránila, jelikož nic jiného ani neočekávala. Ovšem tentokrát se zdálo, že mají její věznitelé těch útěků akorát tak dost a místo, aby ji opět zanechali o samotě, přimáčkl ji jeden z nich k zemi svým tělem a začal jí tykadly šmátrat po obličeji. A zatímco se pod ním marně zmítala ve snaze se osvobodit, jiný mravenec na něj s hlasitými zvuky zaútočil a snažil se ho odstrčit, aby mohl zaujmout jeho místo.

Charlie netušila, nakolik vážný ten jejich souboj je, a kvůli čemu vlastně vznikl, ovšem rozhodně neoceňovala občasné rány, které schytala, ač se choulila, jak jen to bylo v její pozici možné. A když ji pak jeden z nich navíc neúmyslně zasáhl kusadly, byla to tak nečekaná pronikavá bolest, že nejen že navzdory svému ochraptění hlasitě zaúpěla, ale ke svému zahanbení ztratila i kontrolu nad svým močovým měchýřem, kterému už delší čas nedopřála úlevu. Její ponižující nehoda kupodivu neunikla pozornosti té zápolící dvojice a Charlie se opět octla bezmocně přišpendlená pod jedním z mravenců, zatímco ten druhý tykadly zvědavě ohmatával její mokré oblečení a ona si jen říkala, kolik toho ještě bude nucena snést, než se ji konečně rozhodnou zabít.

K jejímu neskonalému překvapení ji však místo toho náhle pustili, třebaže podivné vrzavé zvuky prozrazovaly, že dosud neodešli a snad se o něčem domlouvají. S tlumeným pláčem se od nich chvatně odtáhla co nejdál, jen aby opět do nějakého dalšího narazila, akorát že tenhle ji popadl a vlekl ji kamsi pryč.

„Ne! Já nechci!“ snažila se ze všech sil vysmeknout, ačkoli proč se ještě vůbec namáhala, když její situace byla zjevně bezvýchodná, to nedokázala říct ani ona sama. Dlouho však její odpor netrval.

„Pixie…!“

Kirk vůbec netušil, jak dlouho těmi chodbami už bloudil, a upřímně si nebyl ani jistý, zda se nemotá v kruzích, protože bez světla se mu všechna ta místa zdálo stejná. Snažil se aspoň na každém rozcestí odbočit tou cestou, která mu připadala, že vede dolů, a zrovna v okamžiku, kdy váhal, kam se vydat dál, neboť měl před sebou hned čtyři možnosti, dolehl k němu Charliin křik.

„Do prdele!“ ucedil, jelikož takhle ji ještě nikdy předtím řvát neslyšel. Na druhou stranu taky nikdy předtím nebyli v podobné situaci, přesto se neubránil značným obavám a bez dalšího otálení vyrazil směrem, odkud to zaznívalo.

Několikrát netrefil hned napoprvé správnou chodbu, ale naštěstí pro něj vydržela Charlie ječet ještě poměrně dlouho, i když to ho pochopitelně znepokojilo ještě víc, ale aspoň se díky tomu lépe orientoval. Všudypřítomná ozvěna mu to sice poněkud ztěžovala, nicméně k jeho úlevě se mu nakonec přece jen podařilo dostat na místo, kde Charlie podle všeho drželi. Zvuky zevnitř prozrazovaly, že je tam s ní hned několik mravenců, a on se tiše vplížil dovnitř a marně se ji pokoušel v té tmě nalézt. Jen krátce předtím totiž utichla, a tak nebyl jeho úkol zrovna jednoduchý. Nejraději by si na to posvítil, ale nechtěl na sebe zbytečně upozorňovat a navíc vybíjet baterii, která už nejspíš stejně neměla šanci dlouho vydržet.

A právě když se to rozhodl navzdory tomu risknout, ozvala se Charlie znovu a bolest v tom zaúpění nešla přeslechnout. S novými obavami se vrhnul k ní a notně se mu ulevilo, jakmile ji konečně mohl sevřít ve svých pažích. Dlouho si však její blízkost neužíval, neboť ti mravenci byli hned vedle nich a soudě podle vrzavých zvuků, které vydávali, o něčem právě diskutovali, a on rozhodně nemínil čekat, jak ta jejich debata dopadne, a rovnou táhnul Charlie pryč. Nepočítal ovšem s tím, že se začne vehementně bránit, jako kdyby jí snad šlo o život. Dokonce ho přitom uhodila do zraněné tváře a Kirk měl v tu chvíli co dělat, aby nezařval nahlas.

„Pixie…!“ sykl tiše a tím rozhodně upoutal její pozornost.

„Jime? Jime?“ zaštkala a navzdory jejich situaci ho pevně objala kolem krku, což vzhledem ke svému stavu snesl jen se zaťatými zuby. „Ty jsi v pořádku! Bože, jsi v pořádku! A živý!“ nemohla tomu Charlie uvěřit, docela lhostejná vůči všem mravencům kolem, neboť pro ni v ten moment existoval pouze on. Protože byl naživu… a přišel pro ni…

„Jime!“ přitiskla se k němu ještě těsněji a on ji jen nerad odstrčil.

„Musíme jít, Pixie!“ sdělil jí naléhavě a ona se konečně trochu vzpamatovala.

„Ale chodba je hlídaná! Zkoušela jsem to už několikrát!“ varovala ho zcela zbytečně, protože toho mravence na stráži předtím míjel, nicméně doufal, že v doprovodu s ním by mohl nechat Charlie projít.

„Pojď!“ táhnul ji ven a litoval, že nemá nějaké mravenčí feromony i pro ni. Přesto se zdráhal pustit se kvůli tomu s nějakým dalším mravencem do křížku, protože byl upřímně rád, že se vůbec drží na nohou a takový souboj by už nemusel přežít.

„Pojď!“ vybídnul ji znovu, sotva minuli tu stráž a dostali se na první křižovatku. Tentokrát vybíral Kirk chodby vedoucí vzhůru, ačkoli se to také neobešlo bez pár omylů.

„Já už nemůžu…“ lapala za ním Charlie po dechu, naprosto vyřízená, snad ještě víc než tehdy po té simulaci. „Potřebuju si aspoň na malou chviličku odpočinout,“ zaprosila, jelikož se jí neskutečně motala hlava a celkově jí bylo dost špatně, což přičítala oněm larvám, které snědla.

„Odpočineme si venku, Pixie, teď musíme dál!“ nebyl si Kirk jistý, jak dlouho je mravenci ještě nechají na pokoji. Jednak netušil, kdy vyprchají ty mravenčí feromony, kterými se natřel, a pak také, kdy se ti tvorové začnou po Charlie shánět, protože se mu nechtělo věřit, že by měli až takové štěstí a oni o ni docela ztratili zájem.

„Kde jsou vůbec ostatní? Jsou v pořádku?“ zajímala se Charlie, zatímco poslušně klopýtala za ním a v duchu si říkala, že jestli se dostane ještě někdy zpátky na loď, jako první si dopřeje dlouhý, nikým nerušený spánek.

„Určitě. Poslal jsem Spocka na loď, aby přivedl posily. Akorát že tady nás nemají šanci najít, takže se musíme dostat aspoň o něco blíž k východu,“ snažil se Kirk působit přesvědčivě, ačkoli samozřejmě neměl jistotu, že se komandér vůbec z téhle planety dostal.

„Takže ses za mnou vypravil docela sám? Proč? Nebylo by snad logičtější vrátit se s ostatními?“ nechápala jeho pohnutky, neboť stále nezapomněla, jakou strategii jí tehdy po jejím neúspěšném testu radil.

„Nemohl jsem tě tady nechat, to přece víš,“ dotklo se ho trochu, že se na takovou samozřejmost ptá. „Bude to dobrý, ano? Za chvíli budeme venku a tohle všechno bude za námi,“ povzbuzoval ji a ona si strašně moc přála mu věřit.

A snad i věřila, dokud se nedostali do chodby vedoucí ven, což prozrazovalo slaboulinké světlo, které k nim pronikalo, a díky kterému mohli vidět osm obrovských mravenců blokujících jejich cestu na svobodu. Podle všeho narazili na svého mrtvého druha a teď se o něčem domlouvali svými tykadly a Kirk by dal kdovíco, kdyby mohl vědět, o čem se to baví. No, taky by dal kdovíco, aby se mu konečně zase vrátil zrak do pravého oka, ale uklidňoval se tím, že tohle spraví Bones na lodi nějakými kapkami. Horší bylo, že si jeho stavu povšimla i Charlie, a vyhlížela dosti zhrozeně.

„Proboha, Jime! Proč jsi mi nic neřekl?! Co se stalo?“ bylo jí hned jasné, že jeho popálená tvář má souvislost s tím křikem, kvůli kterému ho považovala za mrtvého. „Ukaž mi to…“ chtěla zjistit, nakolik vážná jsou jeho zranění, protože i v tom okolním šeru působila dost strašlivě, ale on se něčím takovým odmítal nyní zdržovat.

„To počká na loď, Pixie! Teď musíme vymyslet, jak se dostat ven!“ nechtělo se mu riskovat natolik, aby se s Charlie tím chumlem proplétal. Místo toho raději zkusil komunikátor, ovšem stále bez úspěchu.

„Zkusíme chvilku počkat, ano?“ usoudil, že tak to bude nejlepší. „Třeba se mezitím objeví Spock s ostatními…“

„A co tady zmůže? Vždyť na ně phasery nezabírají,“ měla Charlie pochybnosti o jeho pomoci a ke Kirkově nevoli si s útrpným výrazem stále prohlížela jeho pravou tvář, třebaže se snažil, aby z ní viděla co nejméně.

„Je to Spock, ten už na něco přijde,“ chlácholil ji, ale ona ho nejspíš ani pořádně nevnímala, její myšlenky u něčeho docela jiného.

„Vidíš vůbec na to oko?“ dělala si starosti a on ji i tentokrát odbyl.

„Dost na to, abych tě našel, takže to se mnou ještě není tak zlý,“ ubezpečil ji a ona s povzdechem přikývla, naprosto nepřesvědčená jeho slovy, ovšem zároveň zcela neschopná mu v těch podmínkách nějak pomoci. Aspoň mu provizorním obvazem ze své košile převázala hlubokou ránu na rameni, která dosud poměrně silně krvácela a naléhavě vyžadovala šití, a zkontrolovala i další jeho zranění, která se však naštěstí už nejevila tak vážná. Víc toho pro něj udělat nemohla a čím déle čekali na místě, tím větší obavy měla.

„Co když se Spock nedostal zpátky na loď a nikdo sem pro nás nejde? A nebo neví, kde nás hledat?“ napadlo ji náhle a Kirk otevřel ústa, aby ji uklidnil, jen aby zahlédl něco, co pro změnu dost znepokojilo jeho.

„Zatraceně!“ ucedil a Charlie se chvatně rozhlédla a vzápětí pobledla, když spatřila dva mravence, jak míří přímo k nim. Podle čerstvých šrámů na jejich tělech je tipovala na ty dva, kteří se tam dole servali, ale to by jí tak nevadilo jako skutečnost, že jim zablokovali poslední možnou cestu a oni se tak octli v sevření nepřítele, z něhož nebylo úniku.