8. díl

    Tentokrát už se Kirk zařvání neubránil, neboť ho ta mravenčí kyselina ošklivě poleptala v obličeji a bolest, kterou mu působila, se nedala srovnat s ničím, co do té doby zažil. Několik kapek se mu navíc dostalo i do pravého oka, na něž okamžitě přestal vidět, a on jen doufal, že je to pouze přechodné, když se rukávem bundy chvatně snažil setřít co nejvíc té vazké tekutiny pryč.

Nová řezavá bolest na zádech ho celkem rychle upozornila, že jeho protivník o něj dosud neztratil zájem, a hnán palčivou agónií, zuřivostí a zoufalstvím hrábnul Kirk po svém noži, aby ho vší silou pohroužil do oka té bestie, snad jediné její části, která nebyla nějak chráněná. Oko za oko… pomyslel si s jistým uspokojením, když jím otáčel v ráně ve snaze o co největší škodu.

„Chcípni konečně!“ cedil u toho skrz zaťaté zuby, zatímco ho končetiny a kusadla té potvory drásaly do krve, ale nepolevil, dokud mu poslední zaškubnutí toho dokonale zabijáckého těla nenapovědělo, že se již nemá čeho obávat.

Těžce lapající po dechu se zhroutil hned vedle něj, stále ochromený bolestí a plný pochybností, zda má vůbec smysl, aby v tomhle stavu pokračoval dál. Vždyť měl Spock pravdu, co tady zmůže, když skoro umřel v souboji s jediným mravencem? A kolik takových tady asi musí být?

Vidina toho, jak leze ven a nechává se přenést zpátky na loď, byla na okamžik tak silná, že se užuž skoro vydal zpátky k východu… Jenže pak si vybavil Pixiinu tvář… její velké hnědé oči pod roztomilou ofinkou a její umíněný hlas, kterým mu tehdy na cvičišti říkala, že žádného ze svých mužů nenechá na bojišti bez pomoci. A tenhle moment rozhodl.

Když se znenadání ozval ten strašlivý řev rezonující dusivou temnotou, která Charlie obklopovala, neubránila se, aby se nerozbrečela nanovo. Protože v něm okamžitě poznala Jima. A podle toho, kolik bolesti i jen z té ozvěny, jež k ní doléhala, zaznívalo, jí bylo jasné, že má velké problémy.

„Prosím nechte ho být! Prosím!“ žadonila, třebaže si uvědomovala zbytečnost a absurditu svého počínání.

Protože tím samozřejmě nedocílila vůbec ničeho, její únosci kráčeli i s ní neochvějně dál, snad jen o něco rychleji, a ona si radši ani nepředstavovala, jak hluboko pod zemí se už asi nachází. A pak ten křik náhle ustal, jako když utne, a ticho, které potom následovalo, bylo ještě daleko horší.

„Jime? Jime!“ volala ze všech sil, ale odpovědí jí byl pouze její vlastní hlas, plačtivý a vyděšený, jelikož si dovedla až příliš dobře představit, co se jejímu milému přihodilo. A nejspíš i těm ostatním, neboť se za ní jistě nevypravil docela sám, a ona se znovu rozbrečela, nad Jimovou ztrátou a také kvůli sobě, protože jí bylo jasné, že s ním umřela nejspíš i její naděje, že se odsud kdy dostane.

„Tak už mě taky zabijte! Slyšíte?! Udělejte to!“ rozkřičela se na ty nelítostné tvory a opět se je marně snažila jakkoli zranit, vyprovokovat je natolik, aby to s ní hned skoncovali, ale tolik štěstí neměla, a oni se nezastavili, dokud nedospěli do svého cíle, ať už to znamenalo cokoli. Tam ji opatrně složili na cosi měkkého a konečně ji nechali být.

Charlie chvíli počkala, dokud se jejich kroky opět nevzdálily, než se pomalu vyškrábala na nohy a pustila se do obhlídky své cely, či co to bylo za místo, kam ji odnesli. Orientovat se musela výhradně pohmatem, neboť i zde panovala černočerná tma, a ačkoli se už dávno nepovažovala za dítě, stejně se nedokázala tak docela zbavit strachu, že kolem ní číhají bubáci připravení na ni každým okamžikem zaútočit. A vlastně to tak daleko od pravdy ani nebylo, neboť její únosci rozhodně působili zlověstně a ona se jen obávala, co s ní mají vlastně v úmyslu.

„Myslím, že už to mám…“ ozval se Bones po době, která Spockovi přišla skoro nekonečná, a kterou by zcela jistě strávil s ním, jen kdyby nebyl vyhozen, aby ho prý nerušil při práci.

Využil toho času tedy aspoň k tomu, aby vybral muže do záchranného týmu a také zaúkoloval Scottyho sestrojením průzkumného robota, kterého plánoval vyslat tam dole napřed zmapovat terén. Šéfinženýrovi se ten nápad dost zamlouval, dokud mu neřekl, že ho potřebují co nejdříve, tedy nejpozději do druhého dne.

„Tyhle věci ale vyžadujou čas, jestli mají za něco stát!“ zaprotestoval ihned.

„Tomu rozumím. Ale nejsem si jistý, kolik ho zbývá kapitánovi a doktorce Charlotte,“ rozhodl se mu Spock aspoň zhruba nastínit aktuální situaci a Scotty mu přislíbil, že na tom začnou s Keenserem okamžitě dělat.

Mezitím se konečně navrátili kapitánovi dva muži, oba s krvácejícími šrámy, jak se pokoušeli ty mravence držet stranou co nejdéle, a Spock se jich rovnou zeptal, zda tam někde náhodou nenarazili na kapitána.

„Ne, pane,“ odvětil Chris, kterému se příliš nezamlouvalo, že ho v tom nechali samotného, a hned se hlásil na záchrannou akci.

„Nejdřív se nechte ošetřit,“ zdráhal se Spock vzít ho s sebou, protože ten muž vypadal, že se sotva drží na nohou. A ten druhý na tom byl ještě hůř, ale když po Bonesově zavolání přispěchal do jeho laboratoře, byl ujištěn, že se z toho oba dostanou.

„Vypadá to, že kusadla těch tvorů vylučují velice agresivní toxin. Takže čím víc ran od nich schytáte a čím jsou hlubší, tím víc se vám ho dostane do těla,“ vyjevil mu doktor výsledek svého zkoumání, načež se na sebe ustaraně zadívali, myšlenkami v tu chvíli u kapitána a doktorky.

„A co přesně to způsobí?“ zeptal se Spock, ač mu bylo jasné, že nic příjemného to asi nebude.

„Dezorientaci, halucinace, svalovou slabost až paralýzu, možná i trvalou, pokud by se jednalo o opravdu velké množství. Tihle bastardi jsou prostě skvěle vybavení pro útok,“ zkonstatoval McCoy s čímsi téměř podobným obdivu. „Něco málo jsem si o mravencích našel a tihle naši prckové se dost podobají jistému africkému druhu. Jejich strategií je zcela vyčerpat zdroj potravy a pak se přesunout jinam. Až na to, že tihle se už podle všeho nemají kam přesunout, což by i vysvětlovalo, proč na té planetě chybí jakýkoli větší druh savců, ačkoli podmínky pro život by tam měli.“

„Takže Charlotte přece jen ulovili jako svou potravu?“ zdráhal se Spock podobnou možnost akceptovat.

„To nevím. Ale logicky si říkám, že kdyby jim šlo jen o to, tak byste se odtamtud nedostal živý nikdo. Leda že by…“ A tady se McCoy trochu zarazil, protože co se chystal vyslovit, byly čistě jen jeho spekulace, ovšem když ho Spock vybídl, aby pokračoval, rozhodl se mu s nimi svěřit.

„Co udělá živočišný druh, který přišel o svůj zdroj potravy?“ otázal se Spocka, který odvětil, že tohle asi záleží na konkrétním druhu.

„To jistě. Ale v tomhle případě bych si tipnul, že se bezpečně uzavřeli v mraveništi, snížili svou aktivitu na minimum, aby nespotřebovávali tolik energie, a zredukovali svůj počet na ty, nezbytné pro přežití kolonie, což by byla nepochybně královna a k tomu pár dělnic a samečků. A potom by prostě vyčkávali, až nastanou zase příhodnější podmínky.“

„Chcete říct, že tam dole hibernovali a my je posledně probudili tím naším průzkumem?“ zamlouvalo se to Spockovi míň a míň.

„Dokázal bych si to tak představit. Koneckonců jsme tam odebírali různé vzorky, včetně hornin, a prováděli i sondy pro geoprůzkum podloží. A mravenci bývají mimořádně citliví na nejrůznější otřesy,“ odvětil Bones a upřímně litoval, že Kirkovi kdy ty Charliiny narozeniny připomínal, protože potom by k tomuhle všemu nedošlo.

„Takže je možné, že jich tam dole není zase tolik?“ rozhodl se Spock vybrat z Bonesových zjištění aspoň jednu pozitivní zprávu.

„Jo, to těžko říct. Některé kolonie mívají i tisíce jedinců. Ale vzhledem k velikosti těch našich bych to tak tragicky neviděl. Hádal bych – a opravdu je to jenom můj odhad – že máme co do činění s pár desítkami nanejvýš. A tohle…“ ukázal na teflonovou kádinku se světle žlutou kapalinou, kvůli které Spocka přivolal. „… by nám s nimi mohlo pomoct. Akorát je to pořádně žravej prevít, takže pokud se tím někdo potřísní…“ nechal to raději nedopovězené.

„V tom případě s tím nebudou operovat lidi, ale robot, kterého by nám měl pan Scott sestrojit,“ nemínil Spock riskovat nějakou nehodu.

„To zní rozumně,“ přikývl McCoy, který měl ze svého díla sám oprávněný respekt. „Jenom mu řekněte, že je tahle chemikálie asi tak trilionkrát silnější než kyselina sírová, aby se mu ten robot trošku neroztekl. A možná by bylo dobré, kdyby uměl vytvářet vibrace, aby k sobě nalákal co nejvíc těch potvor, než jim dá pořádnou sprchu.“

„To je výborný nápad,“ ocenil to Spock a hned se spojil se Scottym, aby mu to sdělil.

„Vy mi to teda neulehčujete!“ zabručel šéfinženýr, ale ještě než hovor ukončil, už v duchu promýšlel, jaké úpravy bude zapotřebí provést.

„Hlavně to použijte venku, leda že by se vám předtím podařilo dostat Kirka s Charlie z těch chodeb, protože v opačném případě by to pro ně mohlo být fatální. Jo a ještě něco. Nemělo by to přijít do kontaktu s vodou, protože to pak vytváří celkem dost jedovatý plyn za poněkud bouřlivější reakce…“ varoval McCoy Spocka a ten lehce pozvedl jedno obočí.

„Začínám si myslet, že je tahle Vaše zbraň mnohem horší než všichni ti mravenci dohromady…“