17. díl

    „Musíš odsud zmizet! Hned!“ sdělil Kirk Charlie rezolutně, zatímco se dál usilovně snažil vysvobodit svou nohu. „Tak běž!“ vybídl ji znovu, když jeho slova docela ignorovala.

„Nenechám tě tady, na to zapomeň!“ odvětila mu bez rozmýšlení a zoufale páčila kusadlem, naprosto zničená skutečností, že opět není Jimovi schopná nijak pomoci.

„Vypadni odsud, Pikeová, to je rozkaz!“ houkl na ni Kirk v okamžiku, kdy v chodbě zahlédl prvního mravence, ale ani tehdy Charlie neposlechla.

„Víš, kam si můžeš tenhle svůj rozkaz strčit?!“ odsekla popuzeně, než vytáhla kusadlo zpod kamene a místo toho se s ním postavila přímo před něj, připravená ho bránit, jak ostatně potvrzovala i její bojová pozice se zbraní odhodlaně napřaženou proti přicházejícímu nepříteli.

„Pixie, prosím!“ byl Kirk jejím počínáním znepokojený a zároveň ji nemohl neobdivovat. A nemilovat víc než kdy předtím, neboť tohle se mu ještě nikdy nepřihodilo, aby pro něj nějaká holka riskovala svůj život. Akorát že v tuhle chvíli by byl podstatně radši, kdyby konečně zmizela. A jeho napadal jen jediný způsob, jak toho docílit…

„Myslíš, že se mu to povede?“ měl Scotty své pochybnosti a doktor rozhodně nepospíchal, aby je rozptýlil.

„Vyvolat chemickou reakci a nebo odtamtud včas zmizet?“ otázal se, vděčný za to, že se už nemusí vláčet s Itsym, neboť šéfinženýr se tentokrát spokojil pouze s jeho kamerou, na niž i nyní zaznamenával jejich cestu.

„Asi obojí,“ odtušil Scotty a McCoy mu odvětil, že to se asi brzo dozví.

„Co vůbec mohlo způsobit tu ránu předtím?“ vrtalo to doktorovi stále hlavou a Scotty měl naneštěstí celkem dobrou představu, co to tak mohlo být.

„Jenom netuším, jestli to udělal úmyslně a nebo to byla nehoda. V každém případě to muselo být dost nepříjemný…“ poznamenal na konec svého vysvětlení, načež se lehce ušklíbnul.

„Skoro bych řekl, že od té doby, co tu holku zná, dějou se mu akorát samé nepříjemnosti!“ aspoň jemu to tak připadalo, ale McCoy s tím nesouhlasil. Nejspíš proto, že Kirka během jejich společných studií na Akademii viděl tolikrát pomláceného z nějaké pijácké bitky, až si říkal, jestli mu snad bolest nedělá dobře, když ji zjevně vyhledává. Jako kdyby byl v nějakém sebedestrukčním modu a on se občas upřímně obával nejhoršího. I proto se mu celkem ulevilo, že se během poslední doby tenhle trend výrazně zmírnil, což měla nepochybně na svědomí Charlie, a on raději nechtěl domýšlet, co by s ním její ztráta udělala. Nic z toho ale Scottymu svěřovat nemínil.

„To jsi ho měl zažít dřív,“ utrousil pouze, zatímco se v duchu podivoval, jak se to vlastně přihodilo, že se takový frajírek stal kapitánem a jeho nadřízeným, když měl po jejich seznámení pochybnosti, zda vůbec Akademií proleze. Ale přál mu to, to zase jo, protože si rozhodně uvědomoval, jak dlouhou cestu už ušel od onoho nezodpovědného mladíka, jakým býval. Jistě, pořád měl problémy s autoritami, avšak to už k němu tak nějak patřilo, přesto bylo patrné, že dospěl a konečně pochopil odpovědnost, jež je s kapitánským postem spjatá, a to především tu za životy členů jeho posádky. I proto doufal, že se tenhle nevydařený výlet obejde beze ztrát, jelikož věděl, že by si to Kirk nikdy neodpustil.

„Jo? Mně se dost uleví, jestli přežije tohle!“ byl Scotty viditelně ustaraný a on se mu ani nedivil, protože na tom byl dost podobně.

„Co mu sakra tak dlouho trvá?“ zamumlal nervózně. Připadalo mu, že od Spockova odchodu uběhla snad celá věčnost, a kdoví, kam se za tu dobu ti mravenci už dostali.

A jako kdyby to tím přivolal, ozval se náhle hlasitý výbuch následovaný dvěma dalšími, na jeho vkus až v příliš rychlém sledu, než aby mohl být klidný, že se odtamtud Spock zvládnul bez úhony dostat. A podle pohledu, který na něj Scotty vrhnul, nebyl jediným, kdo si o něj dělal starosti.

„Musíš jít! Hned! Protože jsi jedinou šancí lidstva na Zemi na přežití!“ vybalil to Kirk na Charlie bez dlouhých cavyků, neboť na ty nyní rozhodně čas neměli. Obzvlášť když si nebyl jistý, jaké úmysly s nimi mají mravenci tentokrát.

„Cože?“ nakrčila Charlie čelo a podle jejího výrazu bylo zjevné, že mu to ani náhodou nevěří. „Co to na mě zkoušíš? Myslíš si, že mě odsud dostaneš nějakým laciným trikem?“ nezamlouvalo se jí jeho chování.

„To není trik! Řekl mi o tom Spock, který to ví od Spocka z jiné dimenze! Lidstvo zahubí pandemie, pokud na ni včas nenajdeš lék! Určitě ti to potvrdí, když se ho na to zeptáš! Tak běž už přece!“ popohnal ji naléhavě, neboť ho znepokojovalo, jak odhodlaně drží svou provizorní zbraň, jako kdyby vážně věřila, že je může ochránit. „Vypadni!“ skoro na ni už zařval, když i po tom všem, co jí řekl, stále otálela.

„Ne,“ odvětila natolik rozhodným tónem a tak stručně, že bylo jasné, že o tom nemíní diskutovat. Přesto se ještě jednou pokusil ji přesvědčit.

„Necháš všechny ty lidi umřít?! Celé miliardy kvůli jednomu jedinému životu?!“ zeptal se jí ostře, zatímco s úzkostí sledoval, jak se k nim mravenci blíží, tykadla neustále v pohybu, jako kdyby spolu probírali, co s nimi vlastně provést. A zbaběle si přál, aby ho zabili jako prvního, a on tak nemusel bezmocně přihlížet, jak ubližují jeho Pixie.

„Copak ti to tak připadá správné?“ snažil se ji zviklat a v duchu si říkal, jestli by byla také takhle zatvrzelá, kdyby mezi nimi nic nebylo. A upřímně si nebyl jistý, neboť Charlie dokázala být stejně tvrdohlavá jako on, ačkoli na to nevyhlížela. Nejspíš proto s ním vydržela tak dlouho.

„Ano, protože zrovna tvůj život je pro mě nejcennější,“ sdělila mu Charlie prostě a přitom se na něj krátce zadívala. A srdce jí skoro pukalo bolestí, když se na ni pousmál tím svým hřejivým úsměvem, který tolik milovala.

„Pixie…“ nevěděl už, co dál říct, aby ji přiměl odejít. „Miluju tě.“

„Taky tě miluju, Jime,“ hlesla v odpověď, podle toho, jak nakřáple to znělo, nejspíš s pláčem na krajíčku, a on si zoufale přál, aby mohl něco udělat, cokoli, aby je zachránil… a nebo aspoň ji. A nikdy v životě se necítil tak neschopný, protože tohle všechno zavinil a nyní docela selhal. Bylo zjevně chybou vydat se zpátky do mraveniště, když byli již tak blízko východu, možná kdyby ještě chvíli počkali… Jenže na nějaká kdyby bylo již příliš pozdě.

„Miř na oko, tam jsou zranitelní,“ poradil Charlie, přestože měl sto chutí jí říct, aby raději bodla jeho a pak konečně utekla. Ale věděl, že by to neudělala, a tak se ani nenamáhal ji o to žádat.

„Dobře,“ snažila se působit neohroženě a především odhodlaně, aby si o ni nemusel dělat starosti, nicméně pochybovala, že by ho o tom dokázala něčím přesvědčit. Možná kdyby se jí podařilo všechny ty mravence zabít, ovšem natolik naivní nebyla, aby v to byť jen doufala. Utěšovala se aspoň tím, že tu chodba nebyla dost široká, aby se k nim ti mravenci dostali všichni naráz, zároveň ji však děsilo, jak strašlivě zřídili Jima, když s nimi bojoval, a to byl podstatně silnější, jakou šanci pak proti nim měla ona?

Její sílící pochybnosti záhy vystřídalo vědomí, že se to již zakrátko dozví, když na ni první mravenec bez varování zaútočil.

Díky dokonalé paměti a prostorové orientaci nečinilo Spockovi žádné velké potíže dosáhnout kýžené destinace poměrně záhy. O to obtížnější se však ukázala být ona část s vodou, protože byl nucen volit z několika zdrojů, které musel nejprve prozkoumat, aby zjistil, zda vyhovují jeho účelům. A úplně nejtěžší bylo je zkombinovat způsobem, který by mu dopřál aspoň trochu času k úniku, ovšem zase ta prodleva mezi výbuchy nesměla být moc dlouhá, aby vytvořily dostatečně silné otřesy a zaujaly tak mravence víc než Kirk s Charlotte, což se ukázalo být skutečnou výzvou pro jeho matematický mozek. Zejména když neměl k dispozici přesný údaj o tom, kolik kapek vody na to vlastně bude zapotřebí, a tak pro své bezpečí raději předpokládal, že jediná.

A zatímco vše propočítával, nemohl si na okamžik nepomyslet, jak obrovskou chybu učinil, když s tím Kirkovým bláznivým nápadem souhlasil. Neboť kdyby včas kategoricky zakročil, nemuseli se nyní nacházet v této situaci. Nemluvě o tom, že o všem dění zde budou muset podat hlášení na velení, a on si byl předem jistý, že Kirk jako obvykle bude mít snahu zásadní informace zatajit, což se mu značně protivilo, a ne jednou se kvůli tomu již spolu dostali do sporu, když na rozdíl od něj uvedl ve svém hlášení vše a do detailů.

Přesto by si nepřál sloužit pod nikým jiným, neboť jak Kirk uměl druhé neuvěřitelně štvát, dovedl je též motivovat a stmelit dohromady, a teprve pod jeho velením se z členů posádky Enterprise stala jedna velká rodina, která mu aspoň trochu nahradila tu, o niž přišel při zániku své domovské planety. To Kirk mu tehdy pomohl překonat žal nad ztrátou matky a i nyní věděl, že má v něm přítele, na něhož se může za všech okolností spolehnout. Jak to ostatně v minulosti dokázal, když porušil snad všechna nařízení Federace, jen aby ho zachránil z nitra vybuchující sopky. A ačkoli se na něj pro to hněval, neboť takový hazard kvůli jedinému životu mu připadal nelogický, zároveň mu za ten čin nemohl nebýt vděčný. A doufal, že bude mít nyní možnost mu ten dluh aspoň trochu splatit.

Pro jistotu ještě jednou překontroloval vybraná místa a ubezpečen, že vše bude fungovat tak, jak má, otevřel první ze tří nádobek.