50. kapitola

    „Nu, pověz přec!“ vybídl mě Thranduil, očividně nespokojený s mým zarytým mlčením.

Sekla jsem po něm nevlídným pohledem. Proč mě musí pořád trýznit mou minulostí? Proč se mi posmívá? Přináší mu to snad nějaké zvrácené potěšení?

„On zůstal v Lórienu,“ přiznala jsem neochotně a doufala, že tím je to odbyté. Jenže nebylo.

„Není to zvláštní? Vzdáš se pro svého milého všeho a jemu nestojíš ani za to, aby tě následoval?“ prohodil takřka pobaveně.

„A Vy byste to snad udělal?!“ odvětila jsem prudce, dopálená samolibostí, s níž mě tu soudil. „Vzdal byste se svého postavení v armádě a odjel s elleth, o které byste věřil, že někoho úmyslně zabila?! S elleth, kterou trápí noční můry a která to nedokáže řešit jinak než tím, že si ubližuje?!“

Thranduil nevypadal, že by se ho můj výbuch některak dotknul. „Kdybych ji opravdu miloval pak ano. A hlavně bych nikdy neuvěřil, že by byla takového činu schopna. Tomu ellonovi na tobě buď vůbec nezáleželo nebo je to naprostý hlupák. A nebo dokonce obojí. Každopádně mi tvá oběť připadá poněkud zbytečná.“

Neměla jsem, co bych mu na tohle řekla. Možná proto, že mě to již nejednou také napadlo. Ztratila jsem domov, musela jsem opustit vše známé... a on se ani neobtěžoval přijít se se mnou rozloučit. Občas jsem si namlouvala, že neměl jinou možnost, že se mnou přece nemohl odjet, ale Thranduilova slova mi definitivně otevřela oči a přinutila mě přestat si neustále něco nalhávat. Beztak jsem v hloubi svého srdce vždycky tušila, že jsem pro něho zas tolik neznamenala.

„Co se doopravdy událo, Riel?“ otázal se Thranduil znovu a já už neměla sílu mu dál vzdorovat.

„Pár dní poté, co jsem… ty dva… přistihla ve více než přátelském objetí, jsem cestou ze cvičiště potkala Nellas. Jakmile mě spatřila, ohrnula nos a okamžitě zamířila jiným směrem ve snaze se mi vyhnout. To mě dopálilo. Dohonila jsem ji a požadovala, aby nechala Haldira na pokoji. Ale ona se mi vysmála a řekla, že ona Haldirovi nenadbíhá, nýbrž on jí. A že když se na mě podívá, nemůže se mu ani moc divit. Nevybíravým způsobem jsem jí sdělila, co si myslím o jejím chování, a ona odpověděla podobným způsobem. Padly další urážky... a posléze došlo i na políček. Nato se na mě vrhla, prý aby mi vydrápala oči, a já ji od sebe prudce odstrčila. Až příliš prudce. Zakopla a...“

Tady jsem se odmlčela, neboť jsem svému hlasu nedůvěřovala natolik, abych své vyprávění dokončila. Ostatně to ani nebylo zapotřebí.

„Rozumím tomu dobře, že jsi to byla ty, kdo jako první přešel od slovního útoku k fyzickému?“ ujišťoval se princ ještě a já zahanbeně přikývla. Na tohle jsem rozhodně pyšná nebyla.

„To tě musela vskutku rozlítit, že jsi nad sebou takto ztratila kontrolu...“

Nešťastně jsem se na něho zadívala, mlčky jsem ho zapřísahala, aby se neptal, co mi tehdy ta elleth řekla. Nebyla jsem si jistá, zda bych tu ohavnost dokázala zopakovat. K mé úlevě však princ nenaléhal.

„Je zřejmé, že sis kvůli té nehodě vytrpěla své... a to nejen v Lórienu. Tím spíš nechápu, jak po tom všem můžeš lhát i o smrti Belega. Zvlášť když není pochyb o tom, že ji zavinil tvůj kůň.“

Ošila jsem se. „Opravdu?“ Zkoušela jsem se tvářit zcela nevinně, ale Thranduilův mrazivý pohled mě od toho hned odradil.

„Co je to s tebou, Riel?! To se klidně obětuješ pro někoho, kdo tě považuje za vražedkyni, a nyní i pro svého koně?! Třebaže nutno říct, že to druhé dává přinejmenším nějaký smysl!“ poznamenal princ, zatímco mě stále držel v ledovém zajetí svých očí.

„Celebros přece za nic nemůže, akorát mě chránil! Nebylo by správné, aby byl kvůli tomu potrestán!“ zaprotestovala jsem hlasitě.

„To je sice pravda, ale jak sis již zajisté stačila povšimnout, ne vždy záleží na tom, zda je něco správné či nikoliv! Avšak to ty moc dobře víš, jinak bys po tom činu zbaběle neutekla!“

„Kdyby se jednalo jenom o mě, pak bych to neudělala! Jenže šlo i o Celebra a já nechtěla, aby mu někdo ublížil! Je to jediná duše na celé Ardě, které na mně skutečně záleží! Jak bych ho mohla zklamat?“ vypravila jsem ze sebe, ačkoli jsem si nebyla jistá, zda mě princ pochopí. To za Celebrem jsem chodila, když jsem potřebovala utěšit, to u něho jsem spávala, když mě mé sny děsily natolik, že jsem nedokázala zůstat o samotě, to on mě zachránil před Belegem... Udělal toho pro mě v životě víc, než kdokoli z Eldar. A nyní by měl zemřít kvůli své oddanosti? To jsem nemohla dopustit.

Zkoumavě jsem si prohlížela Thranduilovu pohlednou tvář a na okamžik jsem měla pocit, že jsem v jeho očích zahlédla záblesk porozumění. Když však znovu promluvil, jeho hlas byl prost jakýchkoli emocí.

„Jeho jsi možná nezklamala, ovšem mne ano,“ oznámil mi odměřeně. „Navíc tvůj útěk zhola nic nevyřešil, ba právě naopak...“