46. kapitola

    Nevěřícně jsem zírala na Saerose a nemohla se rozhodnout, jestli jsem se jen přeslechla a nebo už docela přišel o zdravý rozum. Pro jistotu jsem vytrhla svou ruku z jeho sevření, v čemž se mi naštěstí nepokoušel zabránit.

„Chápu, že je to velmi náhlé…“ promluvil, zřejmě proto, aby prolomil napjaté ticho. „Ale nemáš vlastně co ztratit a já slibuji, že ti budu dobrým mužem.“

Ovšem, jak jinak! Dokázala jsem si naprosto živě představit, jak dokonalým a pozorným chotěm by byl. A také mi bylo úplně jasné, že bych za tu nabídku měla být neskonale vděčná, jenže jsem prostě nebyla.

„Já nepotřebuji chotě, Saerosi, a ty si mě zase nechceš vzít! Děláš to jenom z nějakého nesmyslného pocitu viny a to já nedopustím!“ sdělila jsem mu nesmlouvavě.

Odmítavě potřásl hlavou. „Cítím vinu za to, co se přihodilo, to ano, ale proto tohle nedělám. Jednoduše chci, abys byla mou chotí. Cožpak je tak těžké tomu uvěřit?“

„To je.“

„Proč?“

„Protože někomu jako jsem já, obvykle nečiní nabídky ellyn jako jsi ty. To je vše.“

„Nerozumím, co se mi tímto pokoušíš říct.“

Podrážděně jsem mlaskla. „Ale no tak… Čemu nerozumíš?! Víš přece, co jsem zač! Že jsem Daeronovi nesloužila jen se zbraní v ruce! Že jsem se nedokázala ubránit Belegovi! A že je teď kvůli mně mrtvý! Takovéto ellith si velitelé vojsk neberou!“

Saerose můj výbuch příliš nepřesvědčil. „Já jen vím, že jsi měla v životě hodně smůly. Ale nemusí to tak být i nadále. Dej mi své slovo a celá tahle noční můra skončí…“

Zaťala jsem zuby, abych se na něho nerozkřičela, a chvilku počkala, dokud jsem si nebyla jistá, že dokážu mluvit relativně klidně. „Ty o mých nočních můrách nevíš zhola nic, Saerosi! Tak neslibuj něco, co mi nemůžeš dát!“

„Tak mi o nich pověz...“ vybídl mě.

Vehementně jsem potřásla hlavou. „Ne! Ne, ne a ne! Nebudu ti vůbec nic vykládat! A ne, nevezmu si tě! A už vůbec nehodlám dobrovolně odejít z armády! Rozumíš mi?!“ vyjela jsem na něho hlasitěji, než jsem původně zamýšlela.

Jenže mi tím svým klidem lezl neskutečně na nervy. Opravdu věří, že mi pomůže, když se mu svěřím?! To, co jsem prožila, nešlo jen tak zapomenout! Myslela jsem tehdy, že tam prostě zůstanu ležet mezi všemi těmi nehybnými zakrvácenými těly, dokud si mou duši nepovolá lord Námo a nevysvobodí mě tak z mého utrpení, ale jeden voják si povšimnul, že jsem dosud naživu, a odvezl mě do Lórienu, kde mě léčitelé aspoň navenek dokázali dát dohromady. Dosud jsem se nerozhodla, jestli jsem za to vděčná nebo ne. Ovšem věděla jsem, že již víckrát nechci zažít podobnou bezmoc, jako když jsem ležela uvězněná pod tím funícím páchnoucím Orkem.

Možná, že bych to tenkrát nakonec stejně nezvládla, kdyby se krátce nato neobjevil on... Zdálo se, že mu vůbec nevadí, čím jsem si prošla. Aspoň mi to několikrát naznačil během našich schůzek. A já mu věřila... zcela slepě a naivně. S ním jsem si připadala zase čistá a netknutá... až do onoho večera, kdy jsem ho nachytala s jinou. Líbal ji tak, jako mě nikdy nelíbal; jak mi později sdělil, prý proto, že se obával, aby mě tím nevyděsil. Jenže já znala pravdu... Štítil se mě... I já se sama sebe štítila... Připadalo mi, jako bych v sobě měla dosud něco z toho netvora... něco, co mě zevnitř požírá... jed, který mi otravuje krev... Teprve když jsem ji cítila horkou a lepkavou na své kůži, trochu se mi ulevilo. Ta bolest mě očišťovala... osvobozovala... dávala mi sílu čelit dalšímu dni.

Ale věděla jsem, že tohle by Saeros nikdy nepochopil. Už teď se na mě díval tak zmateně a ublíženě, až mě to téměř bralo za srdce. A to jsem se občas domnívala, že jsem se již zatvrdila natolik, že se mě nic nedokáže dotknout. Ovšem tohle mě zasáhlo. Jakkoli jsem neměla důvod mít ellyn příliš v lásce, zrovna jeho jsem ranit nechtěla.

„Riel... Nejspíš bych měl nyní odejít, že?“ zeptal se tiše a já jenom přikývla, neboť jsem svému hlasu nedůvěřovala natolik, abych mu odpověděla nahlas.

Chvilku si mě ještě prohlížel, ale pak vstal a zanechal mě o samotě. I když samota by nebyla tak zlá... Jenže já měla za společníky své démony a nevítané vzpomínky.