44. kapitola

    „To jsem rád.“ Thranduil se na mě pousmál a jeho tvář na okamžik ztratila něco ze své tvrdosti. „Voják si nesmí sáhnout na život, neboť ten zcela náleží jeho králi. A za krádež královského majetku je hodně přísný trest…“ ubezpečil mne tónem, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech.

„Takže mě bude soudit sám král, pane?“ zeptala jsem se a byla ve mně v tu chvíli hodně malá dušička, protože král Oropher nebyl zrovna znám svou shovívavostí, spíše naopak.

„Nikoliv, vojáku, soudit tě budu já,“ dal mi princ ihned odpověď. „Ovšem být tebou, příliš bych se neradoval.“

Lindir se na něho překvapeně podíval. „Ty, Thranduile? Jsi si jistý? Neměl by o tomhle spíš rozhodnout tvůj otec?“

Princ po něm šlehl nevlídným pohledem. „Laskavě nesnižuj mou autoritu, Lindire, ujišťuji tě, že toto rozhodnutí je zcela v mé kompetenci kapitána! Koneckonců událost, kterou budu prošetřovat, se udála mezi vojáky a kdo jiný než kapitán má dostatek informací, aby mohl zvážit veškeré okolnosti?“

Lindir přísně sevřel rty. „Pojďme raději na chodbu!“ navrhl posléze, ale znělo to víc jako rozkaz než cokoli jiného.

Princ se kupodivu nevzpouzel a poslušně ho následoval za dveře, které za nimi Lindir pohotově zavřel. Ale nejspíš je měl někdo předem varovat, že můj sluch je mimořádně citlivý i na jednoho z Eldar, a tak jsem neměla nejmenší potíže zachytit celou jejich tlumenou konverzaci. Tedy... samozřejmě, že jsem je nešpehovala, to se přece pro vojáka nehodí, jenže co jiného jsem mohla dělat, vyjma přitisknutí si polštáře přes hlavu?

„... tohle se mi pranic nezamlouvá!“ protestoval Lindir. „O co ti vlastně jde?!“

„Co tím myslíš, o co mi jde? Pouze plním své povinnosti velitele, nic víc.“

„Skutečně?! Tak proč se tolik zajímáš o to děvče?! Když ji přivezli, měla být dána do péče léčitelům a pak hned souzena králem! A namísto toho ji necháš odnést sem do ústraní a obtěžuješ s jejími zraněními mě!“

„Tak se přece nerozčiluj, Lindire,“ pronesl princ konejšivě. „Vždyť by ses jinak nudil. A navíc ti důvěřuji, přece jen ses učil od samotného Elronda a to je hodně schopný léčitel.“

„Strč si své lichotky někam, Thranduile, víš, že sladkými řečičkami u mě ničeho nedosáhneš! Radši mi řekni pravdu!“

„Dobrá, ty hlavo umíněná! Ale tu poklonu jsem myslel naprosto upřímně, ať už mi to věříš nebo ne! Já prostě jenom chci, aby byl tento případ posouzen spravedlivě, to je celé.“

„Ale proč?! Proč marníš svůj drahocenný čas s něčím takovým?! Co ti záleží na tom, jaký dostane nebo nedostane trest?! Jsou s ní akorát potíže! A jestli hodláš namítnout, že ti zachránila život, a že jí to tedy dlužíš, tak si tu námahu můžeš rovnou ušetřit!“

„To jsem ani říct nemínil. Je to přece voják, byla vycvičena k tomu, aby chránila svého velitele. Proč se ostatně tak zajímáš o mé úmysly s ní?“

„Protože bych nerad, aby sis kvůli ní zbytečně komplikoval život! Pokud tě tolik přitahuje, pak se s ní jednoduše vyspi! A poté se jí co nejdříve zbav! Elleth jako ona nepřináší nikomu štěstí!“

„Nepovídej, že jsi náhle pověrčivý, Lindire! Co ti na ní tak vadí?“

„Co mi na ní vadí? Spíš se zeptej, co mi na ní nevadí! Je v ní něco... odlišného... a nemám z toho vůbec dobrý pocit.“

Slyšela jsem, jak se princ zasmál. „Prosím tě... Ještě mi zkus namluvit, že ji sem poslal Sauron!“

„To neříkám. Ale copak sis nepovšiml, jak se zachovala k Saerosovi? To dvakrát nesvědčí o dobrotě jejího srdce!“

„On si ti snad stěžoval?“ podivil se Thranduil.

„Ne, ale mám oči, tak vidím, jak se může přetrhnout, aby na ni zapůsobil. Kdyby mohl, jistě by jí snesl i samotnou Eärendilovu hvězdu. Ale hádám, že i to by jí bylo málo!“

Po těchto slovech jsem se hluboce zastyděla, v tomhle měl totiž naprostou pravdu. Se zatajeným dechem jsem čekala, co na to řekne princ.

„Saeros jí jenom nerozumí, toť vše,“ konstatoval suše. Jako kdyby on snad dokázal rozpoznat, co trápí mou duši! Jeho samolibost byla vskutku neuvěřitelná!

Lindir zřejmě sdílel mé pocity. „A ty snad ano?!“ pronesl kousavě. „Jenom bych nerad, abys nakonec skončil jako on!“

„Ujišťuji tě, že to se nestane.“ Thranduilův hlas byl prost jakéhokoli náznaku pochybností.

„A můžeš mě také ujistit, že při těch tvých hrách nedojde úhony ona?!“

„To ti slíbit nemohu, ale rozhodně si nebude stěžovat.“

Princ tímto zřejmě považoval jejich rozhovor za ukončený, protože jsem zaslechla jeho tiché kroky mířící k východu. Lindir se ale podle všeho nemínil nechat tak snadno odbýt.

„Proč ji prostě nemůžeš nechat na pokoji?!“ ozval se znovu a jeho hlas zněl dosti pobouřeně. Očividně už měl plné zuby princova neochvějného přesvědčení.

„To jsem dělal až dosud a jak se zdá, nikam to nevedlo. Hodlám proto zkusit osobitější přístup!“ oznámil mu princ a krátce nato za ním zaklaply dveře.

Ležela jsem bez hnutí na posteli, jenom srdce mi bilo jako splašené. Netušila jsem, co si pod tím Thranduilovým označením představit, ale moc lákavě to tedy neznělo. Skoro jsem si začínala přát, aby můj případ dostal k posouzení raději král.

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode