45. kapitola

    Ležela jsem na posteli a tupě zírala do stropu. Lindir před malou chvilkou odešel, ale kromě toho, že během převazování mé rány spokojeně poznamenal, že už to vyhlíží mnohem lépe, se mnou nepromluvil. A já se s ním po té jeho rozmluvě s princem ani nepokoušela nějaký hovor navázat. Akorát jsem poděkovala za jeho péči a ulehčeně si oddechla, když se za ním konečně zavřely dveře.

Jeho názor na mě jsem ostatně již znala a netoužila jsem slyšet další lichotky. Nepotřebovala jsem, aby mi někdo říkal, že jsem divná, to jsem přece nejlépe věděla já sama. Třebaže jsem dosud nepochopila, jak se všechno mohlo takhle pokazit…

V jeden okamžik jsem byla nesmělou elleth, jež se začala cvičit ve zbrani, aby mohla trávit více času se svým milencem. Elleth, kterou často sužovaly strašlivé noční můry, v nichž znovu a znovu prožívala ta krvavá jatka, kdy Orkové vyvraždili většinu Eldar její rodné vesnice. Elleth, která snila o tom, že se jednou vdá a bude mít svou vlastní rodinu… A pak to celé nabralo nečekaný směr, když jsem svého vyvoleného přistihla v objetí s jinou. Ten pohled na ně jako by osvobodil nějakého démona v mém nitru. Démona, který mi od té doby nedopřál klidu. Potřebovala jsem bolest, abych se přesvědčila, že stále žiju. Potřebovala jsem bolest, abych vůbec dokázala přežít. Jenže kdo by tomuhle porozuměl? Jistě ne princ, jemuž byl osud vždy příznivě nakloněn a kterému by se Valar neopovážili položit byť jen stébélko přes cestu!

Kdoví, jak dlouho bych se ještě utápěla ve svých neradostných myšlenkách, kdyby mě tiché zaklepání nevrátilo zpět do přítomnosti. Okamžitě jsem se zastyděla. Co to se mnou je? To mi opravdu stačí krátká chvíle nečinnosti, abych nezadržitelně sklouzla do propasti sebelítosti? Nikdo mě přece nenutil vést takovýhle život, bylo to jen a jen moje rozhodnutí. Rozhodnutí, kterého jsem občas v hloubi své duše hořce litovala. Neboť pro mě již nebylo návratu. Kolikrát jsem se už pokoušela s tím skoncovat… marně… Bylo to silnější než já… pokušení, kterému jsem nedovedla odolat. Rychlá úleva ukrytá ve stříbrném ostří mých dýk. Kdepak ty asi skončily?

Co jsem tady, mám na sobě akorát jednoduchou dlouhou košili a raději nedumám nad tím, kdo mě do ní oblékal. A přestože mě halí skoro stejně dobře jako moje uniforma, cítím se v tom ženském kusu oděvu dost zranitelně. Je totiž nevítanou připomínkou toho, kým doopravdy jsem. Nejspíš proto jsem si hned, jak jsem se s námahou posadila, přitáhla přikrývku takřka až pod bradu a teprve potom jsem vybídla tu osobu za dveřmi, aby vstoupila.

Nevím, koho jsem vlastně očekávala, ovšem sotva jsem spatřila Saerose, srdce se mi sevřelo úzkostí. Předpokládala jsem, že přišel, aby se mi vysmál, aby mi řekl, že mi to patří, jenže on si namísto toho přitáhl jednu z židlí k posteli a starostlivě se na mě zadíval.

„Jak ti je, Riel?“

„Dobře.“

„Je mi to moc líto. Zklamal jsem tě...“ Jeho hlas zněl strašlivě provinile. 

„O čem to mluvíš, Saerosi?“

„Slíbil jsem ti, že tě ochráním. A to jsem neudělal. Kdybych byl s tebou, nic z tohoto...“ A jeho ruka opsala jakousi abstraktní kružnici nad mým lůžkem. „... by se nestalo.“

„To přece není tvoje chyba!“ Nechápala jsem, jak se z něčeho takového může obviňovat.

„Slyšel jsem, že tě princ hodlá potrestat...“ pokračoval neutrálním tónem.

„To ano. Porušila jsem snad všechna pravidla, která voják jen může. Nic jiného ani nezasluhuji.“

Saeros natáhl ruku a zlehka se dotkl mých zcuchaných vlasů. „Možná... Ale já přišel na způsob, jak tě před tím uchránit.“

„Skutečně?“ Ten ellon byl zřejmě samé překvapení!

„Ano.“ Saeros se na mě povzbudivě pousmál. „Nedopustím, abys dál trpěla. Již jsem o tom hovořil s jedním z králových rádců. To on mi poradil, jak nejlépe postupovat.“

„Opravdu? A jak tedy?“ Pořád mi nějak nedocházelo, o čem to tu hovoří.

„Musíš se vzdát své pozice v armádě...“

Saeros se odmlčel, skoro jako kdyby mi nechával prostor pro bouřlivé protesty. Ale já na ně nyní neměla dostatek sil.

„I kdybych chtěla, nepůjde to tak rychle,“ řekla jsem prostě.

Saeros si mou apatii patrně vyložil jako projev zoufalství, protože mě konejšivě pohladil po tváři. „Obvykle ne, ale jsou výjimky. Například kvůli sňatku...“

Znepokojeně jsem zkrabatila čelo. „Co mi tím naznačuješ?“

Než jsem stihla ucuknout, chopil se Saeros mé ruky a schoval ji ve svých dlaních, tak něžně a opatrně, jako kdyby držel vzácného motýla.

„Že bych si pokládal za velkou čest, kdyby ses stala mou chotí.“

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode