41. kapitola

    Stála jsem strnule na místě, zatímco mi v uších dosud dozníval ten strašlivý zvuk lámaných kostí, a vytřeštěnýma očima jsem zírala na Belega. Ležel celý pokroucený v kaluži své vlastní krve a nejevil sebemenší známky života. Rychle jsem si přitiskla dlaň na ústa, abych zadržela výkřik, který se mi z nich už už dral. Oh, Valar…

Zdráhavě jsem přistoupila blíž a zlehka šťouchla špičkou nohy do hromádky masa a hadrů, ve kterou se ten mnou obávaný ellon během neuvěřitelně krátké chvilky proměnil.

„Belegu? Belegu!“ hlesla jsem a srdce se mi svíralo úzkostí.

Když nijak nereagoval, poklekla jsem u něho a opatrně se dotkla jeho bledé tváře.

„Belegu?!“

Ale on se ani nepohnul. Místo toho ke mně popošel Celebros a čenichem mě drcnul do ramene. Konejšivě jsem ho pohladila.

„Hodný chlapec… hodný…“ zašeptala jsem zdrceně.

Opět jsem se zvedla a nerozhodně se rozhlížela.

Co teď? Co jen si mám počít? Vražda Eldy a navíc vojáka se v našem království nebrala na lehkou váhu, pokud vůbec někde. A jestli přiznám, že za jeho smrt může můj kůň, pak bude jistě bez milosti utracen a ani já trestu neujdu, neboť jsem za své zvíře zodpovědná. Zbývala mi pouze jediná možnost… a přestože jsem se ještě zoufale pokoušela nalézt nějaké jiné východisko, jakékoli, bylo mi dopředu jasné, že tím akorát marním čas. Neboť žádné neexistovalo.

Ani nevím, jak dlouho jsem se tam vlastně zdržela. Teprve zavrznutí otevíraných vrat mě přimělo jednat. Jediným plavným pohybem jsem se vyhoupla na Celebrův hřbet a jakmile byla obě křídla dokořán, důrazně jsem ho pobídla vpřed. Jako kdyby vycítil mé rozpoložení a naléhavost situace, doslova prolétl mezi vojáky, kteří se právě chystali vejít se svými koňmi dovnitř, a já ho okamžitě nasměrovala k bráně. Doufala jsem, že se nám podaří minout stráže dřív, než ti ellyn ve stájích zjistí, co se tam přihodilo. A Valar mi zřejmě byli výjimečně nakloněni. Vojáci na hlídce se za mnou sice dost nechápavě dívali, ale k mé úlevě se mě nepokoušeli zadržet. Aniž bych zpomalila Celebrův běh, vnořila jsem se do lesa a teprve když se mezi mnou a palácem vytvořila slušná vzdálenost, trochu jsem se upokojila.

Vzápětí se mě však zmocnily zcela jiné obavy… To, když mi došlo, že jsem si příliš nepolepšila. Byla jsem sama, polonahá a takřka neozbrojená, navíc bez jakýchkoli prostředků. Nemluvě o tom, že jsem vůbec netušila, kam se podít. Lórien byl pro mne již dlouhou dobu zapovězen a ono kouzelné údolí, o němž Amras tak uchváceně hovořil, leželo jen Valar ví kde. Mohla jsem se sice uchýlit do jedné z našich osad, ovšem Eldar v nich bývali značně nedůvěřiví, a proto jsem nepochybovala, že by se v paláci brzy dozvěděli, kde se nacházím, a přišli si pro mě.

Ponechala jsem na Celebrovi, aby sám vybral směr naší cesty, a zatím se dál utápěla v neradostných myšlenkách. Zpropadený Beleg…! Kdyby nebylo jeho… Zaťala jsem zuby a cítila, jak mě v očích štípou nevítané slzy. Okamžitě jsem je zahnala. Nač by mi nyní byl brekot? Ale brečet se mi chtělo tedy strašně.

Proč teď? Když už se konečně zdálo, že můžu něčeho dosáhnout, že všechno, o čem jsem kdy snila, by se mi mohlo vyplnit… a namísto toho skončím zase dočista sama a bez domova. A bez sebemenší nadějné vyhlídky, která by mě hnala kupředu. Hrdlo se mi sevřelo a já se na okamžik nemohla ani nadechnout. Proč se vlastně pořád tak namáhám? Proč neustále bojuji proti něčemu, co nemůžu nikdy porazit? Předsudky, závist a nepřejícnost… to byli mí úhlavní nepřátelé.

Proč jsem se vůbec musela narodit jako elleth? Nemohla jsem se ubránit pocitu, že to tenkrát Valar popletli a svou hrubou chybou nenávratně zatratili jakoukoli moji šanci na štěstí. A nebo si za to všechno můžu jenom já sama? Nebyla jsem z těch, kdo s oblibou hází vinu na druhé, jenže ať jsem dumala sebevíc, nenapadalo mě nic, co jsem kdy mohla udělat jinak. Jako kdyby byl můj osud už dopředu dán… vytyčená cesta, ze které nemůžu sejít, i kdybych se snažila sebevíc. A já už tou poutí byla jednoduše unavená.

Tiše jsem nakázala Celebrovi, aby zastavil, a sklouzla jsem na zem. Byla posetá množstvím různobarevných listů a já si teprve v tu chvíli plně uvědomila, že nastal podzim. Vždycky jsem milovala podzim…

Sedla jsem si pod košatý strom na měkkou podušku z listí a zhluboka se nadechla. Ve vzduchu už začínala být cítit zima, byl tak nádherně čistý. Jeho chladné prsty se jemně dotýkaly mé obnažené kůže, téměř jako ruce milence… jako dotyk smrti…

Beze spěchu jsem vytáhla jednu ze svých dýk a ledabyle si vyhrnula levý rukáv. Po celou tu dobu jsem se horečně pokoušela najít důvody, proč bych to všechno neměla hned teď a tady skončit, ale vůbec žádné mě nenapadaly. Zaťala jsem ruku v pěst a trpělivě vyčkala, dokud mi na zápěstí nenaběhly žíly, a pak jsem řízla… hlouběji než kdykoli předtím… a přeťala jsem to směšné pouto, které mě ještě pojilo se životem. Uvnitř už jsem beztak byla mrtvá dávno.

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode