48. kapitola

    Ať to mělo být varování a nebo výzva, do půl hodiny jsem stála přede dveřmi do princovy pracovny, vzorně ustrojená a připravená na cokoli. Tedy to druhé jsem si spíše namlouvala, neboť když jsem pozvedla ruku, abych zaklepala, s nelibostí jsem zaznamenala, že se mi lehce chvěje. Pevně jsem ji proto sevřela v pěst a dvakrát jsem krátce, leč rázně zabušila.

„Vstupte!“ ozval se okamžitě zevnitř Thranduilův hlas a já uposlechla.

Když jsem za sebou zavírala, opět jsem se cítila jako zvíře lapené v pasti, z níž není úniku. Pro jistotu jsem zůstala stát hned u dveří, třebaže jsem tušila, že mě k sobě princ brzy povolá. A nemýlila jsem se.

„Předstup přece, vojáku! Nehodlám tu na tebe křičet přes celou místnost!“ vybídl mě Thranduil netrpělivě.

S hlavou pokorně skloněnou jsem došla až před jeho stůl. On sám seděl na židli, i když tentokrát měl nohy dole, ovšem ani dnes se neobtěžoval s navlékáním tuniky. Zřejmě dával přednost neformálnějšímu ošacení. Mlčky jsem čekala na jeho další příkazy a zatím jsem s nebývalým zájmem zkoumala špičky svých bot.

„Nuže, abych ti ozřejmil, kvůli čemu tady dnes jsi…“ začal princ bez okolků a já se musela bránit, abych poraženecky nesvěsila ramena. Věděla jsem až příliš dobře, proč tam jsem, a také jsem věděla, že i kdyby byl shovívavý, přísný trest mne beztak nemine.

„Jsi tu kvůli svému pokusu o dezerci a následnému, dokonce opakovanému pokusu o zmaření svého života. O neuposlechnutí přímého rozkazu a tvé nedochvilnosti už ani nemá smysl hovořit, ve světle tvých dalších prohřešků se tyto zdají být takřka bezvýznamné. Pokud je tu něco, co můžeš říct na svou obhajobu, pak to učiň nyní, než určím tvůj trest!“

Zmateně jsem se na prince zadívala. Přeměřoval si mě nesmlouvavým pohledem, ale ani ten mě nezbavil odvahy se zeptat.

„Pane… Co však můj další prohřešek?“ otázala jsem se, i když mi něco našeptávalo, že bych měla raději mlčet.

„Možná bys mi mohla prozradit, který máš na mysli, neboť v tvém případě již poněkud ztrácím přehled!“

„Však to dobře víte, pane!“ odvětila jsem téměř vzpurně. „Nemůžete se přece tvářit, jako by se vůbec nic nepřihodilo! Beleg je mrtvý a já za to nesu vinu!“

Thranduil se pružným pohybem zvedl a přistoupil ke mně. „Je pozoruhodné, jak horlivě se hlásíš k oné nešťastné události! Cožpak ti nestačí tvá ostatní provinění?! Pokud tě dosud nikdo nevaroval, pak tě musím upozornit, že nestrpím neposlušnost a přísně trestám pochybení i lehčí než jsou ta tvá!“

„O tom nepochybuji, pane! Však není důvod zapírat, že jsem to já, kdo zavinil jeho smrt!“

Princ ze mě nespouštěl své pronikavé oči. „A to tě zasáhlo natolik, že ses rozhodla ukončit i svůj život?! Tolik tě tížil pocit viny?!“ pronesl ostře. „Musím přiznat, že takový čin jsem od tebe vskutku nečekal! Hluboce jsi mě zklamala. Tolik jsi po celou dobu bojovala… prala se se všemi a se vším a pak to najednou prostě vzdáš?! Proč?“

Zahanbeně jsem svěsila hlavu. Na tohle jsem opravdu hrdá nebyla. A čím déle jsem o tom přemýšlela, tím zoufalejší a hloupější mi můj čin připadal.

„Protože jsem neviděla žádné jiné východisko, pane…“ hlesla jsem zkroušeně. „Jediné, co mě nutilo jít dál, co mě nutilo to nevzdat, byla má pozice v armádě. Jenže on mě hodlal připravit i o tu. Možná bych to zvládla nějak překonat, kdybych mezitím nepotkala Vás, pane. Vy jste mi dal naději, že můžu něco dokázat… že mohu být ve vojsku prospěšná i jinak, než si to představoval můj předchozí velitel… Víte, pane, co je horší, než nemít žádnou naději? Získat ji a pak ji zakrátko opět ztratit. A s tím jsem již žít nedokázala…“

„Takže žádné výčitky kvůli Belegovi? Myslím, že budu muset svůj názor na tebe přece jen znovu přehodnotit…“ prohodil princ natolik klidným tónem, že jsem si nebyla jistá, jestli je to výtka nebo ne.

„Žádné, pane. On mi ublížil… Nedokážu jeho smrti litovat…“ přiznala jsem, i když jsem tušila, že to moji situaci příliš nezlepší.

Snažila jsem se z princova výrazu poznat, jak moc se na mě hněvá, ale ten byl natolik neproniknutelný, že se mi z něho nepodařilo vyčíst vůbec nic. O to více mne proto zaskočila jeho následující slova.

„U něho to ještě pochopit dovedu. Ale donesly se ke mně jisté zvěsti… Pověz mi… litovala jsi smrti té elleth v Lórienu?“

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode