43. kapitola

    Když mi Lindir ovazoval ránu podruhé, tvářil se ještě méně přívětivě než předtím. Během šití ale na sobě nedával nic ze svých emocí znát. Jistou rukou opět stáhnul okraje kůže k sobě a poté to místo znovu důkladně potřel mastí.

Po celou tu dobu jsem ležela zcela netečně a úzkostlivě jsem se vyhýbala jeho pohledu. Bylo to prostě k vzteku. Kdyby se u něho nezastavil Saeros s košíkem čerstvého pečiva a prosbou, abych ho dostala ještě teplé, pak by léčitele jistě nenapadlo mne tak brzy vyrušovat. Takhle ovšem odhalil mé počínání dřív, než jsem vůbec mohla svůj život vážněji ohrozit.

„Mám už toho skutečně dost!“ řekl, když dotáhl obvaz a zamračeně si mě přeměřoval. „Nechápu, proč Thranduil trval na tom, abych tě ošetřil já, ale když už jsem s tím souhlasil, pak ty nebudeš mou práci mařit!“

Letmo jsem na něho pohlédla, abych zjistila, co hodlá udělat. Když jsem spatřila, jak odmotává další kus obinadla, zmocnilo se mě neblahé tušení. A nemýlila jsem se. Neboť Lindir se sveřepým výrazem ve tváři uchopil mou ruku a bez jakéhokoli vysvětlení mi kolem ní omotal ten úzký pruh látky. Než jsem se zmohla na protest, přivázal druhý konec k noze postele a podobným způsobem, třebaže o poznání šetrněji, uvěznil vzápětí také mou zraněnou paži. Ponechal mi pouze tolik volnosti, abych jimi mohla aspoň trochu hýbat.

„Co když budu mít žízeň?“ namítla jsem chabě.

„Pak zavoláš!“ odbyl mne a nespokojeně na mě shlížel.

Ztěžka jsem polkla. „Je mi to líto, opravdu.“

„To je dobře! Ale stejně tě nepustím!“ odsekl značně dopáleně a zvedl se k odchodu.

Ani nestihl dojít k pootevřeným dveřím, když ty se náhle rozrazily a v nich stanul princ, zřejmě přilákaný Lindirovým hlasem.

„Copak se to tu děje?“ Jakmile padl jeho zrak na mě, zamračil se a přistoupil blíže k posteli. „Proč je přivázaná, Lindire?“ zeptal se, z jeho slov čišela zjevná nelibost.

„Proč?!“ opáčil léčitel dotčeně. „Protože si vytrhala stehy! A já jí to nebudu zašívat donekonečna!“

Thranduil odmítavě potřásl hlavou. „Ovšem, ale přece to jde i jinak!“

Vytáhl dýku z boty a dvěma jistými pohyby mi přeřízl pouta. Dívala jsem se na něho a byla mi skutečně hanba.

„My dva... si musíme promluvit, rozumíš, Riel?!“ oznámil mi tvrdě.

„Ano, pane,“ přisvědčila jsem.

„Jsi vojákem, ne nějakou slečinkou, takže zanech těch svých ubohých pokusů ukončit svůj život a čel následkům svých činů jako voják!“

Raději jsem upřela svůj pohled na podlahu, abych nemusela čelit obvinění v jeho safírových očích.

„Právě proto, pane...“ hlesla jsem žalostně a nenáviděla se za svou slabost. „Vím, jaký je trest za...“ odmlčela jsem se, najednou neschopná to vyslovit nahlas.

„Za dezerci? Jistě... je to přísný trest, ale i takový se dá snést! Aspoň si příště podobný čin rozmyslíš!“

„Nemyslím trest za dezerci, pane. Však víte, co mám na mysli...“ vypravila jsem ze sebe nešťastně.

„Nejsem tu od toho, abych ti snad hádal z ruky, vojáku!“ odbyl mě Thranduil břitce. Jeho tón byl přitom ostrý skoro jako mé nože. „Jsem tu, abych se podíval, jak se daří jednomu z mých mužů! A pokud nepřestaneš zdržovat své uzdravení, pak k tvému provinění dezerce přidám ještě vyhýbání se službě, je to jasné?!“

„Ale pane, my oba přece víme, že má služba už dávno skončila... Smrt...“ odkašlala jsem si, abych si pročistila hrdlo, jež se mi nečekaně sevřelo. „Smrt Belega je přece neomluvitelná.“

Prosebně jsem se na něho zahleděla a doufala, že mě konečně přestane tak mučit. Proč mluví o povinnosti a o tom, že jsem dosud jedním z jeho mužů, když to jediné, co mě ještě čeká, je žalář?

„Opět ses rozhodla vynášet soudy za mě, Riel? Laskavě ponech tuto činnost mně! Ty hleď, nechť se co nejdříve uzdravíš, a jakmile uznáš, že jsi dosti silná, abys přijala svůj trest, pak za mnou zajdeš!“

Lindir se pohrdavě ušklíbl. „A tím myslíš, že její uzdravování urychlíš, Thranduile?! Po tomhle si příště nevytrhá jenom stehy, ale utrhne si rovnou celou ruku, jen aby se vyhnula svému trestu!“

„To si nemyslím, Lindire. A pokud ano, tak já jí vlastnoručně utrhnu i tu druhou. Ale ona už bude rozumná, že ano, Riel?“ Jeho oči se opět zavrtaly do těch mých. Vyzývaly mě... povzbuzovaly mne... vysmívaly se mi... ale nezatracovaly. A já na nich visela, zoufalý tonoucí uprostřed širého oceánu, jenž vezme zavděk čímkoli, co ho uchrání před pádem do bezedné hlubiny. Jeho oči samy však byly tou nejzrádnější hlubinou…

„Ano, pane,“ odvětila jsem poslušně. Princova slova bezesporu dávala naději. Tak proč mi připadalo, jako bych si právě podepsala ortel smrti?

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode