49. kapitola

    Nebylo vlastně zas tak překvapivé, že o tom incidentu ví, vždyť se Beleg zmiňoval, jak otevření jsou vůči sobě velitelé. Přesto mě tím dost nepříjemně zaskočil.

„Upadl ti snad jazyk, Riel? Cožpak nemáš, co bys mi k tomu řekla?“ pobídl mě po chvilce, když jsem jen zaraženě hleděla na desku jeho stolu.

„Kdo Vám o tom pověděl, pane?“ zeptala jsem se tiše namísto odpovědi. Samozřejmě jsem si plně uvědomovala, že mi nepřísluší zpovídat svého nadřízeného, ale nemohla jsem si pomoct. A stejně by případný trest nemohl být horší než ten, který mne už čekal, tudíž jsem se vlastně neměla čeho obávat.

Prince se však má neomalenost kupodivu nedotkla. A očividně ani neviděl důvod, proč přede mnou totožnost onoho Eldy tajit. „Daeron byl poměrně sdílný, jakmile se dozvěděl, že jsem si tě vybral do své jednotky...“

„Ale to už se událo před nějakou dobou!“ vyhrkla jsem dřív, než jsem se stihla zarazit. Jenže bylo takřka k neuvěření, že se princ rozhodl přimhouřit oči nad něčím natolik závažným. Pravda, můj bývalý velitel si to též nechával pro sebe, jenže toho k tomu vedly zcela zjevné pohnutky. Proč ale on…?

„To ano,“ přisvědčil princ suše. „Ovšem až dosud mi to nepřipadalo podstatné. A jak oba dva dobře víme, tak Daeronovi na tom také příliš nesešlo. Přinejmenším do chvíle, než jsem se tu objevil já. A teď odpověz zase ty mně, koneckonců jsem se tázal jako první.“

Nerozhodně jsem přešlápla na místě. „Co ode mě chcete slyšet, pane? Všechno je přece zaznamenáno v hlášení. Nemám, co bych k tomu ještě dodala.“

Po tomhle se lehce zamračil. „Tebe obvinili z vraždy a ty nemáš, co bys k tomu dodala? Ba co víc, sama se dobrovolně hlásíš k další?! Pomalu si začínám myslet, že to nemáš v hlavě tak docela v pořádku!“

„Proč bych se měla namáhat něco vysvětlovat, pane? Tehdy jsem jim řekla, jak se to celé seběhlo. Ale oni to viděli jinak. Nemám, jak bych dokázala, že se zmýlili.“

„Ne? A co tvoje slovo vojáka?“

Potřásla jsem hlavou. „Když se to přihodilo, byla jsem teprve ve výcviku, nebyla jsem ještě vojákem. A i kdyby, na mém slovu by pramálo záleželo,“ konstatovala jsem věcně. Nemínila jsem zacházet do podrobností, beztak by to k ničemu nevedlo. Navíc se mi příčilo hovořit špatně o těch, kdož nejsou přítomni, byť bych neříkala nic než pravdu.

Thranduil chápavě přikývl a opět se usadil na židli. „Proč mi nepovíš, co se tenkrát skutečně stalo? Již jsem slyšel verzi Daerona a musím říct, že mi to na tebe ani trochu nesedí.“

„Pročpak, pane? Ostatním se to zdálo naprosto jasné. Netoužila bych přece po službě v armádě, kdybych neměla sklony k násilí. Kdybych nebyla připravena zabíjet…“ prohodila jsem, ne bez hořkosti.

„Pokud opravdu takové sklony máš, pak si je podle všeho vybíjíš akorát tak na sobě. Krom toho předpokládám, že kdybys vážně chtěla někoho zabít, použila bys jednu ze svých zbraní… a ne obyčejný kámen. Hádal bych, že šlo pouze o nehodu. Či se snad mýlím?“

Téměř lhostejně jsem pokrčila rameny. „Pokud jste si na to již utvořil vlastní názor, proč k tomu mám ještě cokoliv dodávat, pane?“

„Proč?!“ Jeho hlas zněl nyní ostřeji než předtím. „Protože to chci slyšet! Mám ti to snad nakázat?!“

„Hodláte mi také nakázat, co mám vypovídat, pane? Nerada bych Vám totiž sdělila něco, co by se Vám nezamlouvalo!“ zareagovala jsem prudce, neboť jeho slova ve mně probudila nepříjemné, a jak jsem se až dosud bláhově domnívala, hluboko pohřbené vzpomínky.

„To zní skoro jako kdybys něco podobného už zažila…“ pronesl Thranduil zamyšleně. „Ovšem stále je mi záhadou, jak ses mohla přiznat k vraždě, kterou jsi nespáchala. Leda že bys pro to měla hodně pádný důvod…“

Bylo zřejmé, že ve svém výslechu neustane, dokud zcela neuspokojím jeho zvědavost. Proč to tedy zbytečně protahovat? Navíc… ač mi jeho otázky nebyly ani trochu příjemné, nemohla jsem neocenit, že se snaží té ošidné záležitosti přijít na kloub. Na rozdíl od Daerona, jenž se tím rozhodně neobtěžoval. To nejspíš rozhodlo.

„Rodiče té elleth… Nellas… měli blízko ke králi Amdirovi…“ spustila jsem zdráhavě. „Natolik blízko, aby jejich slovo mělo větší váhu než to mé. A oni naneštěstí pro mě nevěřili, že šlo o pouhou nehodu. Nemělo smysl trvat na mé verzi té události… ne bez jakýchkoli důkazů či svědků. Ne, když mi oznámili, že pokud nepřestanu zapírat, odnese to můj milý… Věděla jsem, že by svou hrozbu splnili… a nemohla jsem připustit, aby byl zbaven své hodnosti a potupně vykázán z říše jako já. A proto jsem jejich nabídku přijala.“

„Nabídku?!“ opakoval Thranduil znechuceně. „Udělat ze sebe obětního beránka není zrovna výhodná nabídka!“

„Možná. Ale uchránila jsem tak jeho. Beztak s tím neměl co do činění… Oni prostě jen chtěli, aby byl za smrt jejich dcery někdo potrestán.“

„Takové sebeobětování!“ zvolal princ, ale z jeho tónu bylo patrné, že to nemyslí jako kompliment. „Všeho ses vzdala a nač? Kde je teď tomu tvému chrabrému ellonovi konec?“

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode