47. kapitola

    Po Saerosově odchodu jsem už déle ležet nevydržela. Nemohla jsem jen tak setrvávat v nečinnosti a nechat minulost, aby mě znovu dostihla. Raději jsem se co nejtišeji vyplížila z místnosti a k mé úlevě se mi podařilo dostat se do ubytovny bez povšimnutí. Měla jsem v úmyslu převléci se tam a pak se vydat s lukem na cvičiště, abych se odreagovala, jenže jakmile jsem vstoupila dovnitř a došla k místu, kde jsem vždy spávala, čekal mě obrovský šok.

Moje matrace byla docela holá a veškeré mě věci byly pryč! Chvilku jsem se tam jenom bezradně rozhlížela kolem sebe, skoro jako kdybych doufala, že mě pouze klamou smysly. Jenže ať jsem se dívala sebelépe, skutečnost zůstávala pořád stejná.

A tou bylo, že už mě princ zřejmě dávno odepsal. Ani jsem se mu nedivila po tom všem, co jsem poslední dobou prováděla. Lindir měl pravdu. Proč by se se mnou měl zatěžovat?

Jenže má otupělá mysl stále odmítala tento jednoduchý fakt přijmout. Vždyť se při našem posledním setkání tvářil, že se mnou dosud počítá. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by byl tak krutý. Ale přece...

Nakonec jsem zamířila tam, kam jsem šla vždy, když jsem potřebovala něčí společnost. Do stájí za Celebrem. Trochu jsem se obávala, jestli nebude třeba také pryč, a proto mě zalila vlna radosti, když jsem ho spatřila v jeho stání chroustat spokojeně seno. Ovšem nebyl sám...

Nevěřícně jsem zírala na Thranduila, který vypadal, že mou přítomnost zatím nezaznamenal, jak byl plně zabrán do hřebelcování mého koně. Vzápětí ale promluvil a mně došlo, že o mně věděl po celou tu dobu.

„Již se cítíš lépe, Riel, že ses vydala na procházku?“ zeptal se mě, aniž by ke mně vzhlédl.

„Ano, pane,“ odvětila jsem a popošla blíž. Povšimla jsem si, že srst Celebra je zvlhlá, a lehce jsem se zamračila. „Kdo s ním co prováděl?!“ vypadlo ze mě dříve, než jsem stačila zmírnit svůj ostrý tón.

„Vzal jsem ho na projížďku, zdálo se mi, že se tu již nudí. A stájník s ním nechtěl mít nic do činění, prý se poslední dobou chová dost nezvladatelně.“

Teprve tehdy se Thranduil zadíval na mě a já neměla dost síly, abych tíhu jeho pohledu unesla. Raději jsem zabodla své oči do země.

„Děkuji, že jste se o něho postaral, pane,“ přinutila jsem se říct, ale příliš od srdce mi to nešlo. V ten okamžik jsem Celebra téměř nenáviděla za to, že se od něho nechává tak opečovávat. Bylo to ode mě sobecké, jistě, ale nemohla jsem si pomoct. Pohled na to, jak slastně přivírá oči, když mu princ přejížděl kartáčem po hřbetě, mě naplňoval smutkem a zlostí zároveň. Jak se mohl opovážit sáhnout na mého koně?! Jak mi mohl sebrat to málo, co mi v životě ještě zbývalo?!

Něco v mém výrazu mu muselo zřejmě prozradit mé pocity, neboť náhle přerušil svou činnost a beze slova mi ten kartáč podal. Automaticky jsem se po něm natáhla, naše prsty se na kratičký okamžik střetly. V ten moment mnou projelo podivné mravenčení, jež se usadilo hluboko v mém nitru, a já se pátravě zahleděla na prince, abych zjistila, zda to také zaznamenal. K mému zklamání však vyhlížel spíše znuděně. Rychle jsem popadla kartáč a přesunula se do stání. To ovšem znamenalo, že jsem musela nejprve projít kolem něho, a on se rozhodně nenamáhal, aby mi ustoupil z cesty. Naštěstí se mi podařilo protáhnout se tak šikovně, že jsem o něho vůbec nezavadila. Bez dalšího otálení jsem začala Celebra hřebelcovat a princ mě nějakou dobou mlčky pozoroval. Díky tomu mi několikrát téměř vyklouznul kartáč z ruky, ale doufala jsem, že si mé nešikovnosti nepovšimnul.

„Tak jakpak ses rozhodla, Riel,“ prohodil posléze a já se na něho opět neochotně podívala. „Hodláš zase vyvést nějakou pošetilost a nebo se konečně zachováš zodpovědně a přijmeš svůj trest?“

Na okamžik se mi vybavila Saerosova nabídka a kupodivu jsem ji ihned zařadila mezi ty pošetilé nápady. Sňatek s ním nebyl řešením, aspoň ne pro mě, akorát by vše ještě více zkomplikoval. A já už nepotřebovala další potíže.

„Jsem připravená nést následky, pane,“ oznámila jsem princi odhodlaně, třebaže jsem měla notné obavy, co mě od něho vlastně čeká.

„Výborně. Až tu budeš hotova, řádně se uprav, jak se na vojáka patří, a zajdi za mnou do pracovny. Není důvod, aby tvůj trest byl veřejným představením, že?“

„Ano, pane,“ odvětila jsem poslušně. „Však obávám se, že budu muset nejprve zajít ke švadlenám, neboť mi někdo vzal veškeré mé šatstvo i zbraně,“ přiznala jsem vzápětí, ne zcela beze studu.

„Pokud je mi známo, tvé oblečení je v truhlách v tvé současné ložnici. A zbraně mám já, dokud neusoudím, že je vhodné ti je opět navrátit,“ odvětil tónem, jenž naznačoval, že považuje má předchozí slova pouze za nejapné výmluvy.

„Pak k Vám tedy dorazím bez meškání, pane,“ ubezpečila jsem ho a snažila se nedat přitom najevo, jak se mě ta jeho zmínka o mých zbraních dotkla.

„Tolik zase spěchat nemusíš, Riel,“ poznamenal princ se skoro posměšným pousmáním, než zamířil ven ze stájí. „Koneckonců koho by těšila vyhlídka na bolest...“

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode