42. kapitola
Pomalu jsem otevírala oči a téměř se obávala toho, co spatřím.
Samozřejmě jsem věděla, že po smrti se všechny duše Eldar dostanou do Síní čekání, kde bude rozhodnuto o jejich dalším osudu. A neměla jsem nejmenší pochybnosti o tom, že Vala Námo, jenž byl pánem toho odlehlého místa, mě shledá zcela nehodnou té cti, abych se znovu narodila ve Valinoru. Spíš jsem očekávala nějaký přísný trest za svůj zbabělý čin. A byla jsem odhodlaná ho přijmout statečně, jak se sluší na vojáka. Koneckonců potrestána budu tak jako tak, takže si můžu aspoň zachovat nějakou důstojnost.
Ani nevím, co jsem vlastně očekávala, ovšem rozhodně ne to, že se nade mnou bude sklánět Lindir.
„Jsem… mrtvá?“ zeptala jsem se ho s námahou a on se na mě nepřívětivě zamračil.
„Také tě zdravím!“ odvětil odměřeně. „A jsem vskutku rád, že máš k mým léčitelským schopnostem takovou důvěru!“
Zadívala jsem se na jeho ruce, které zručně vyměňovaly obvaz na mém předloktí.
„Takže nejsem…“ vydechla jsem zdrceně a lítostivě jsem se rozhlédla po místnosti, v níž jsem se nacházela.
Kromě lůžka, na němž jsem spočívala, a malého stolku se dvěma židlemi, tu stála ještě nízká komoda a několik truhlic podél stěn. Rozhodně to nebyly Lindirovy komnaty nebo ubytovna vojáků.
„Kdyby nebylo Thranduila, tak už bys byla! Mohla bys projevit aspoň trochu vděčnosti!“ napomenul mě Lindir a pomalu se zvedl z okraje lůžka.
„Děkuji Vám, pane…“ hlesla jsem, ale příliš nadšeně to neznělo. „Kde to vůbec jsem?“
„Ve velitelské budově. Byly tu volné prostory, tak jsme tě tu ubytovali, než ti bude lépe.“
„Spíš bych čekala, že mě ubytujete ve vězení…“ podotkla jsem, než mě umlčel záchvat kašle.
Lindir mi pomohl se posadit a trpělivě čekal, dokud mé kašlání nepolevilo. Pak mi přidržel u úst hrnek s bylinkovým čajem a já ho dychtivě vyprázdnila.
„O tom, kde budeš ubytována, já nerozhoduji,“ oznámil mi, čímž dal jasně najevo, že on by mě do té kobky strčil hned.
„Jak jste mě vůbec našli?“ otázala jsem se tiše.
„Princ vyslal několik vojáků, aby tě vypátrali. Zřejmě mu neušla spojitost mezi jistou… nehodou, jež se udála ve stájích, a tvým spěšným odjezdem. Přivezl tě Amras, je to zdatný stopař, jehož bystrému oku unikne jen málocos.“
Raději jsem se zahleděla na přikrývku, abych nemusela čelit Lindirovu tvrdému pohledu.
„A co je s mým koněm? Co je s Celebrem?“ vypravila jsem ze sebe úzkostlivě.
„Pokud vím, tak ve stájích. To přece koně bývají.“
„Jistě?“ ubezpečovala jsem se.
„Kde jinde by měl být?“ nechápal Lindir mé obavy. Přisunul stolek k mé posteli a postavil na něj plný džbán. „Snaž se hodně pít. A odpočívat. Ztratila jsi hodně krve.“
Sklesle jsem si zase lehla. Takže jsem svým útěkem vůbec nic nevyřešila, spíš naopak.
„A Beleg?“ přinutila jsem se zeptat, i když odpověď už jsem předem znala.
„Je mrtev,“ odvětil Lindir stručně a obrátil se k odchodu. „Kdybys něco potřebovala, tak zavolej. Budu hned vedle, dočasně teď obývám Daeronovy komnaty.“
„Počkejte ještě, prosím…“ pronesla jsem naléhavě. „Povězte mi… Co bude teď se mnou?“
Lindir se na mě zamyšleně zadíval. „Až se uzdravíš, pak o tvém dalším osudu rozhodne princ. A mimochodem… Saeros se tu již několikrát stavoval, aby se pozeptal na tvůj stav. Až přijde příště, mám ho za tebou poslat?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Raději ne. Nevím, co bych mu řekla… Nemám ani vlastně, co mu říct…“
Zavřela jsem oči a počkala, dokud se za léčitelem tiše nezaklaply dveře, než jsem je opět otevřela. Ujistila jsem se, že jsem docela sama, a pak jsem rychle strhla obvazy, kterými Lindir jen před krátkou chvilkou pečlivě zakryl moji ránu. Byla ještě téměř čerstvá, i když nyní už precizně sešitá a potřená hojivým balzámem. Zaťala jsem zuby a s pomocí nehtů se mi podařilo několik stehů vytrhat. S uspokojením jsem zaznamenala, jak se mi zpod kůže okamžitě vyřinula rudá krev. Pokud budu mít štěstí, nebude to trvat dlouho…
