Kapitola 131 - Epilog

    Nakonec jsem se k té lukostřelbě ani nedostala. Ne, že bych na to neměla dostatek času, jenom ta chuť mi nějak chyběla. Pouze jsem něco přes hodinu stála na cvičišti a zírala přes terč kamsi do dáli, natolik ponořená do svých myšlenek, že jsem ani nezaznamenala Lindirův příchod, dokud na mne nepromluvil.

„Král souhlasil. Pokud jsi zde již skončila, pak můžeš vyrazit,“ oznámil mi, očividně spokojený sám se sebou, že se mu podařilo Orophera přesvědčit. „Vybral jsem pro tebe dvanáct mužů, kteří tě doprovodí. Kdyby se Thranduil dotazoval na jejich nepřítomnost, pak je král poslal do Imladris s nějakým dovětkem ke smlouvě.“

Rychlost, s jakou se můj plán na útěk dal do pohybu, mě na okamžik ochromila. Ovšem, přála jsem si odsud zmizet co nejdříve, ale na druhou stranu... To mé nečekané setkání s princem mi ukázalo, že soužití s ním by nemuselo být vůbec špatné... Že je naprosto jiný, než jsem se původně domnívala... Že umí být i nadmíru starostlivý a něžný. A mě ta jeho občasná něžnost kupodivu těšila. Kdybych jen tehdy neutrpěla tak vážná zranění… vše mohlo být naprosto jinak…

„Riel?“ ozval se Lindir nejistě. „Slyšela jsi mne?“

Konečně jsem sebrala dostatek sil k tomu, abych na něho pohlédla a pomalu jsem přikývla. „Ano. Děkuji Vám. Věděla jsem, že mne nezklamete,“ vypravila jsem ze sebe nuceně.

„Nezníš příliš potěšeně. Spíš mi to připadá, jako kdyby ses chystala do dalšího vyhnanství…“

„Jsem jen… unavená…“ vymluvila jsem se neohrabaně a přidala jsem ještě křečovité pousmání.

„Rozmyslela sis to snad?“

„Ne, to ne. Nemá smysl zde zůstávat. Nechci nás oba dál trápit.“

„Možná jsi mu to přece jen měla zkusit říct,“ prohodil Lindir s jistou dávkou lítosti. „Třeba by mu na tom ani nezáleželo…“

„Lindire… Tohle je přece život… ne nějaký příběh, co se vypráví dětem před spaním!“ odmítla jsem tu falešnou naději, kterou mi váhavě nabízel. „Možná, že jemu by to nevadilo… Ale jeho otec by se s tím nikdy nesmířil. A já nechci, aby se s ním Thranduil kvůli mně dostal znovu do rozepře.“

„Třeba jsi tu volbu ale měla nechat raději na něm…“

„Jenže já nechci, aby kvůli mně musel volit mezi ním a mnou! Nemám mu co nabídnout a nikdy jsem neměla. Už takhle jsem mu způsobila dost potíží, nehodlám mu to ještě více ztěžovat!“

Lindir skepticky nadzvedl obočí. „Ušlechtilost a sebeobětování? Slyšel jsem, že něco podobného už jsi předvedla v Lórienu… Stále tě to ještě neomrzelo?“

„Ušlechtilost a sebeobětování?“ zopakovala jsem fascinovaně po něm. „To ne… V Lórienu to byla pouze má tvrdohlavost a bezohlednost, které mě přiměly přijmout ten potupný soud. A nyní… nyní se nechávám vést něčím daleko čistším…“

Lindir na mě hleděl tak, jako kdyby mi znenadání narostla ještě jedna hlava. „Ty ho skutečně miluješ…“ pronesl užasle.

„A to Vás tolik překvapuje?“

„Ale proč jsi to pak tak rychle vzdala?! Vždyť jsi bojovnice, tak proč se odsud chceš zbaběle vyplížit?!“ otázal se mě Lindir rozčileně. Asi už litoval, že se do toho všeho nechal zaplést.

„Proč?“ opáčila jsem a najednou jsem byla docela klidná, jelikož jsem věděla, že jsem se tentokrát zachovala správně. Že tentokrát má můj odjezd skutečně smysl. „Protože i srdce bojovnice se dá zlomit! A jak jste kdysi řekl, zlomená srdce se hojí špatně…“  připomněla jsem mu jeho vlastní slova a to ho zřejmě přesvědčilo, neboť už déle nenaléhal.

V neuvěřitelně krátké době jsem si zabalila těch pár věcí, které jsem si chtěla vzít s sebou, a vyvedla jsem Celebra ze stájí. Naposledy jsem se ještě rozhlédla kolem sebe, po místě, kde jsem prožila tolik krušných chvil, ale kde jsem také poprvé v životě okusila, jak chutná pravá láska, a do očí se mi nevyhnutelně vedraly slzy. Myslela jsem na Thranduila… na to, že až se vrátí ze své výpravy, já už tu nebudu, abych ho přivítala. Ale takhle to zřejmě mělo být.

Než jsem se vyhoupla na Celebra, poslala jsem Valar tichou prosbu, aby ho ochraňovali. A pak už jsem se připojila k mužům, kteří mě měli doprovázet, a společně jsme vyrazili na cestu.

Umiňovala jsem si, že budu silná a budu se dívat pouze vpřed, ale nakonec jsem se neubránila tomu, abych se párkrát neohlédla i za sebe. Palác se pořád zmenšoval a ztrácel mezi stromy, až ho les posléze pohltil docela a s ním se rozplynul i můj sen. Kradmo jsem se zadívala na vojáky vedle sebe, nejspíš proto, abych zjistila, jestli se jim ve tvářích také zračí lítost nad tím, že opouští svůj domov, ale jediné, co jsem tam spatřila, byla lhostejnost. Vždyť oni jen plnili daný úkol a jakmile mne bezpečně dopraví do Imladris, vrátí se opět zpátky. Jenom já se sem už nikdy nevrátím.

A možná je to tak i lepší. Thranduil měl pravdu. Bylo načase tuhle etapu svého života jednou provždy uzavřít a pustit se do něčeho nového.

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode