24. kapitola
Když jsem se s Daeronem v těsném závěsu přiblížila k arénám vyhrazeným pro souboje, princ už tam čekal. A nebyl sám. Kromě dvojic, které právě trénovaly, se o břevno opíralo i několik dalších vojáků. Na sebevědomí mi to zrovna nepřidalo, ale naštěstí mezi nimi nebyl Beleg, a proto mi to zas až tolik nevadilo. To, že se tu dnes zesměšním, bylo beztak více než jasné.
Jakmile jsme dorazili a já se postavila do pozoru, zahleděl se princ Thranduil na můj doprovod a tázavě pozvedl obočí. „Nějaké potíže, Daerone?“ zeptal se ho poněkud příkře.
„Nikoliv, pane. Jen jsem se přišel podívat na trénink.“
„A pročpak? Tenhle voják kdysi sloužil pod Vámi, tudíž jste k tomu už určitě příležitost měl. A já chci teď akorát zjistit, co všechno se pod Vaším velením naučil!“
„To bych také rád viděl, pane,“ pousmál se Daeron, avšak princův nesmlouvavý výraz mu brzy ten škleb z tváře smazal.
„Bavíte se, Daerone? My tu ale nejsme pro něčí zábavu! A jestli jste si toho neráčil všimnout, pak je tu dnes cvičení výhradně mé jednotky. Jasně to bylo zmíněno na rozpisu, pokud jste se ho ovšem obtěžoval prostudovat!“
„Nemůžete mě odsud jen tak vyhodit!“ zaprotestoval Daeron zamračeně.
„Že ne? Abyste se nemýlil, Daerone. Ale budiž... Co takhle souboj... jenom my dva. Když zvítězíte, tak si tu klidně zůstaňte. A pokud ne... nu, to se Vám přece stát nemůže, že?“
Daeron se ušklíbl. „A je to vůbec vhodné, Vaše Výsosti? Doneslo se mi, že jste utrpěl nějakou… nehodu. Nerad bych něčím ohrozil Vaše uzdravování.“
„Jsem Vám vděčný za Vaši ohleduplnost, ale myslím, že to přežiji.“ A Thranduil bez dalšího slova podlezl břevno a vyzývavě si Daerona přeměřoval.
Vojáci, kteří do té doby cvičili a nebo to aspoň zdárně předstírali, nyní všeho zanechali a shromáždili se po obvodu dřevěného hrazení, aby napjatě sledovali, co se bude dít dál.
„Pročpak otálíte, pane? Přece nechcete nechat prince čekat!“ pronesla jsem tiše k Daeronovi a modlila se k Valar, aby ho Thranduil opravdu porazil. Patřilo by mu to za to, jak mne bezohledně využíval! Litovala jsem sice, že ho nemůžu pokořit sama, nicméně jsem si dobře uvědomovala, že bez luku je to zcela nad mé síly. Když došlo na meče, Daeron nepatřil mezi nejlepší bojovníky Oropherova království jen náhodou. A podle samolibého výrazu, s jakým do arény vstupoval, to věděl taky.
„Až si to vyřídím s ním, pak přijde řada i na tebe, ještěrko!“ syknul mým směrem ještě předtím, než se hrdě postavil Thranduilovi.
„Začněte tedy, pane!“ vybídl ho milostivě, jako kdyby dával šanci nějakému nováčkovi, a Thranduil se nenechal pobízet dvakrát. S pevně sevřeným mečem se vyřítil proti němu. Daeronovi se sice podařilo jeho útok vykrýt, ale ta rána byla očividně silnější, než předpokládal, a lehce jím otřásla. Zamračil se. Bylo zjevné, že takovou prudkost nečekal. Se vzteklým zařváním se vrhnul na prince a začal ho nemilosrdně zasypávat ranami, které ten k jeho nelibosti stíhal bez obtíží blokovat a nebo se jim vyhýbat.
Všimla jsem si, že vojáci, kteří zřejmě sloužili princi již delší dobu, mají z jeho úspěchů nepokrytou radost, skoro jako kdyby byl jedním z nich. Očividně si dokázal získat nejen jejich respekt ale i oblibu. To poznání mě potěšilo.
Oba bojovníci si vyměnili další sérii ran, tentokrát byl tím agresorem sám princ, jenže pak Daeron provedl ošklivý kousek, za který si ze strany přihlížejících vojáků vysloužil jednoznačný bouřlivý nesouhlas. Zatímco kolem sebe kroužili jako dva dravci, předstíral výpad, po kterém princ šel, a namísto toho ho silně udeřil rukojetí meče do zraněného ramene.
Zahlédla jsem, jak princ zaťal zuby, a uskočil nazad, aby svému soupeři nedopřál příležitost ho zasáhnout znovu. Hrot jeho meče nyní směřoval k zemi. Kdyby ho do ní zabodnul, znamenalo by to, že se vzdává. Zalétla jsem pohledem k Daeronovi, který se téměř triumfálně usmíval. To se přece nesmí stát! Takhle to nemůže skončit!
Znovu jsem se zadívala na prince a zhrozila se, když jsem na bělostné louce jeho košile spatřila rozkvétat obrovský purpurový květ.
