28. kapitola

    Obávala jsem se, že jakmile se princ ztratí z dohledu, zasypou mě vojáci posměšky a možná si dovolí i něco horšího, ale oni se kupodivu prostě jenom navrátili ke svému tréninku. Akorát útržky jejich rozhovorů, které jsem zachytila, jak se rozcházeli na jednotlivá stanoviště, svědčily o tom, že se tu dnes něco výjimečného událo. To a potom mí dva noví učitelé, kteří teď stáli poblíž mě. Instinktivně jsem zesílila své sevření na jílci meče a Amras se tiše zasmál.

„Než budeš připravená rozdat si to s námi oběma najednou, ještě uplyne hodně času, Riel.“

Nedůvěřivě jsem si je přeměřovala a snažila se odhadnout, co od nich mohu očekávat. A oni si pro změnu zase prohlíželi mě.

„Tak co, Saerosi? Vezmeš si ji do péče jako první?“ zeptal se posléze Amras a já ztěžka polkla. Zdálo se mi, jako bych měla v žaludku kámen, tlačil mě a tížil, až jsem měla pocit, že mě docela zadusí.

„Proč ne? Mám beztak nyní volno a s tebou si už užila víc než dost. Není-liž pravda, Riel?“ obrátil se Saeros nečekaně na mě a já pod jeho upřeným pohledem znejistěla ještě víc.

„Nemyslím si, že by princ chtěl, abyste se mnou marnili svůj drahocenný volný čas...“ hlesla jsem a snažila se nepropadnout úplně panice.

Saeros se pousmál. „Já ale čas s tebou nepovažuji za promarněný. Tedy aspoň pokud se budeš snažit. A nic jiného ti se mnou ostatně stejně nezbude.“

„Netvrď mi tu, že jsi bez sebe nadšením z toho, že máš učit nějakého nováčka!“ uhodila jsem na něho tvrdě, abych ho donutila přiznat barvu. Bylo pro mě naprosto nepředstavitelné, že by tenhle úkol mohl brát jinak než jako potupu a neplánoval se mi za to při nejbližší vhodné příležitosti pomstít.

Jenže on byl očividně plný překvapení. „Zapomínáš, že jsem tě viděl střílet. Navíc tě nepovažuji za nováčka. Jenom potřebuješ doplnit mezery ve svém výcviku. Ale ta rána, kterou jsi skolila toho zpropadeného Orka, byla přímo mistrovská! Škoda, že jsi potom ještě trefila velitele.“ Saeros se zasmál, ale neznělo to nijak škodolibě.

Přesto jsem pocítila, jak mi tváře zaplály rozpaky, a raději jsem odvrátila zrak.

„Ale běž, Riel, Saeros to nemyslel zle,“ utěšoval mě ihned Amras. „Nikdo ti to přece nevyčítá a velitel ze všech nejméně. Kdybys tam nebyla, mohl skončit s prostřelenou hlavou.“

„To mohl stejně, kdybych mířila jen o trochu výš...“ vyhrkla jsem sebekriticky dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

„Moc si to bereš, Riel, v tom je ta potíž,“ sdělil mi Saeros. „Mně je lhostejné, jestli jsi elleth nebo ellon, jediné, na čem záleží, jsou tvé schopnosti. Rád tě budu trénovat, protože pak budu mít jistotu, že se o sebe během bitvy zvládneš postarat i při boji zblízka. A pokud tě tolik znepokojuje, že tak budu činit ve svém volném čase, pak mě ty na oplátku můžeš trénovat v lukostřelbě.“

Amras se pobaveně zachechtal. „Nic mu neslibuj, Riel, jinak toho budeš trpce litovat, to mi věř! Jakkoli nebezpečný je Saeros s dýkami, když mu dáš do rukou luk, pak je nebezpečný především sám sobě! Už několik lučištníků nad ním zlámalo hůl. A ne nezřídka i svůj luk...“

Saeros se na Amrase nepřívětivě zamračil. „Za tuhle urážku mi draze zaplatíš!“ procedil mezi zuby, ale rozpustilé jiskřičky v jeho očích dávaly tušit, že svou zlobu jenom předstírá.

„Kdykoliv!“ odsekl Amras, zatímco potlačoval úsměv, a poodstoupil o krok dozadu. „Tak se předveď, ty nafoukanče!“

„Abys své drzosti ještě nelitoval!“

Saeros bleskurychle vytáhl dvojici dlouhých dýk s rukojeťmi z ebenového dřeva a bez dalšího otálení zaútočil. Nedalo se říct, že by se přitom zrovna držel zpátky, a proto se mi ulevilo, když jsem viděla, jak Amras svým mečem všechny jeho nebezpečné výpady obratně odráží. A ještě u toho s přehledem zvládal pokračovat v jejich hašteření.

„A kdo by mě k tomu asi tak přiměl? Ty snad?!“ prohodil s úšklebkem, než se jal svého druha zasypávat mocnými ranami, které ten pohotově blokoval zkříženým ostřím svých dýk a nebo před nimi mrštně uhýbal.

„Až se ti aspoň jednou podaří se trefit, pak teprve hovoř!“ zpražil ho Saeros suše a znovu přešel do útoku.

Ostří protínala vzduch a jejich řinčení o sebe se střídalo s urážkami a neuctivými poznámkami, kterými se mí učitelé častovali. Bylo zjevné, že ti dva spolu rozhodně neměří síly poprvé, a já si jejich přestavení užívala naplno. Obdivovala jsem jejich hbitost a pohotovost a v duchu snila o tom, že se ze mě pod jejich dohledem jednou třeba také stane podobně zručná bojovnice.

„Saerosi?“ zavolala jsem znenadání a tmavovlasý voják ke mně na okamžik zalétl zvědavým pohledem. „Tak platí, budu tě učit!“ oznámila jsem mu a na jeho tváři se objevil potěšený úsměv. Vzápětí se však zase vytratil, neboť Amras využil jeho chvilkové nepozornosti, aby mu podle podrazil nohy, a než se Saeros stihl zvednout, měl na prsou přitisknutý hrot jeho meče.

„Příteli, příteli... Nějak stárneš...“ dobíral si ho Amras, ovšem i jeho brzy smích přešel, když ho Saeros bez varování udeřil rukojetí jedné dýky do kotníku a tou druhou za koleno. S tichým zaúpěním se sesunul k zemi a jeho společník měl akorát tak dost času na to, aby se mu odkulil z cesty.

Se zájmem jsem sledovala jejich kamarádské zápolení a musela se usmát. Něco mi říkalo, že nyní jsem konečně mezi svými.

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode