29. kapitola

    Chytila jsem se nabízené Saerosovy paže a s povděkem se nechala vytáhnout na nohy.

„Děláš pokroky, Riel,“ pochválil mě, zatímco jsem šla pohledat dýky, které mi krátce předtím vyrazil z rukou.

„Ne dost velké,“ povzdechla jsem si sklesle.

Bylo to už téměř čtrnáct dní, co jsem začala trénovat pod jeho a Amrasovým dohledem, ale zatím mi připadalo, že v podstatě nedělám nic jiného, než že neustále sbírám sebe a své zbraně ze země. Většinou jsem měla jeden den dopoledne výcvik s mečem a odpoledne s dýkami a následující den tomu bylo naopak. Už jsem docela přestala sledovat, z kterého tréninku jsem zmoženější, z těžkého meče mi umdlévaly paže a z tance s dýkami mě zase bolely nohy. Ale nestěžovala jsem si. A třebaže jsem leckdy musela vydolovat poslední zbytky sil, abych se ještě vůbec dokázala zvednout, stejně jsem je nikdy nepožádala, aby svou výuku ukončili dřív. Nejspíš právě touhle svou houževnatostí a zarputilostí jsem si brzy získala jejich náklonnost.

Přinejmenším tím jsem si zdůvodnila, proč si jednoho večera oba přestěhovali v ubytovně své matrace ke mně. Jistě, mohli to dostat příkazem, ale nezdálo se mi příliš pravděpodobné, že by se princ něčím podobným zaobíral. Navíc jsem ho od onoho památného dne zahlédla všehovšudy dvakrát a to ještě pouze z dálky. Ale ať už byly jejich pohnutky jakékoli, já se díky tomu konečně přestala budit vprostřed noci zpocená a vyděšená z představy, že si nějaký dotěrný voják opět zamane poctít mě svou návštěvou. A že dříve nezůstávalo vždy jen u těch představ. Jeden takový to zřejmě zkusil i potom, ale se zlou se potázal. Aspoň pokud můžu usuzovat podle kapek krve na podlaze, kterých jsem si ráno při stlaní povšimla. Až tehdy mi došlo, že hluk, který mne oné noci vytrhnul z hlubokého spánku, musely být zvuky boje a nikoliv Saerosova nešikovnost, jak se mi tento ellon snažil původně namluvit. Že prý jenom zakopnul, když mířil ke svému lůžku! A já hloupá se nad tím ani nepozastavila a zase jsem pokojně usnula! Docela by mě zajímalo, kdo byl ten smolař, o kterého Saeros zakopnul, nicméně jsem tušila, že nemá smysl se ho na to vyptávat, a tak jsem byla akorát strašně moc vděčná Valar za to, že mi tyhle dva ellyn seslali.

Zručným pohybem jsem skryla dýky do pouzder a opatrně se protáhla. Tělo jsem měla jako zpřelámané, ale nebyla to nepříjemná bolest. Po zraněních od Belega zůstaly už jen ošklivé vzpomínky a dosud nezhojená jizva na mé duši. Neboť jsem se stále ještě nedokázala plně vyrovnat s tím, že jsem se jeho útoku nedovedla ubránit. Jako bych opravdu nebyla vojákem ale jenom obyčejným děvčetem. Možná proto jsem trénovala tak tvrdě. Abych sama sebe přesvědčila, že tomu tak není.

„Zkusíme to znovu?“ zeptala jsem se odhodlaně, i když v tu chvíli jsem spíše toužila po pořádném odpočinku.

Saeros to musel poznat, protože zamítavě potřásl hlavou. „Až zítra, dnes už toho bylo dost. Ovšem pokud mě paměť nešálí, mám u tebe přislíbené nějaké hodiny lukostřelby…“

„To ano…“ Rychle jsem přehodnotila svůj prvotní záměr se ihned ostře ohradit proti té do očí bijící snaze mě šetřit. Neboť měl pravdu… dnes už jsem toho měla opravdu dost. Proč tedy pro jednou nespolknout svou pýchu a nevyužít jeho velkorysé nabídky? Kolikrát předtím jsem dostala možnost bez úhony na cti opustit bojiště? „Kdykoliv si řekneš,“ dodala jsem pro jistotu ledabyle, aby si nemyslel, že jsem až tak zoufalá. Přece jen jsem si chtěla zachovat aspoň nějakou hrdost.

„A co třeba teď?“ zeptal se prostě.

„Dobrá, dej mi jenom chvilku, abych si skočila pro luk. Ty nějaký svůj máš?“

Saeros se ušklíbl. „Ne, obávám se, že jsem si na tom posledním vybil svou frustraci...“

„Tak to ti ten svůj rozhodně půjčovat nebudu!“ zareagovala jsem se s předstíraným pobouřením. „Proč zatím nezajdeš do zbrojnice a po nějakém se nepoohlédneš? Pak se tam k tobě připojím,“ navrhla jsem a jelikož Saeros nic nenamítal, vyrazila jsem hned svižným krokem na ubytovnu. Nechtěla jsem ho nechávat čekat zbytečně dlouho, avšak jakmile jsem vytáhla svůj luk, pochopila jsem, že mi nic jiného nezbude. Cožpak tohle nikdy neskončí?

Znaveně jsem usedla na matraci a jala se napínat novou tětivu namísto té, kterou někdo pro své pobavení zničil. Obvykle mi tahle činnost nezabrala příliš času, ale to se mi také paže nechvěly vyčerpáním natolik, že se mi to správně podařilo až napočtvrté. S námahou jsem se postavila a chystala se vyrazit za Saerosem, jenže dřív, než jsem se vůbec dostala ke dveřím, on už vcházel dovnitř.

„Riel? Je všechno v pořádku?“ zeptal se a očima přitom prozkoumával veškerá zákoutí noclehárny, jako kdyby se tam snad mělo skrývat nějaké nebezpečí.

„Ovšem. Jenom jsem se trochu zdržela...“ vymluvila jsem se a přinutila se k úsměvu. „Tak můžeme.“

Chtěla jsem kolem něho projít, ale on mě pevně uchopil za předloktí. „Určitě se nic nepřihodilo?“ A tentokrát se jeho pátravé oči zaměřily na mě, asi aby se ujistil, že mi opravdu nic není.

„Určitě. Vždyť ti to povídám. Proč se takhle vyptáváš?“ podezíravě jsem se na něho zadívala.

„Jen tak, měl jsem starost, když ses dlouho neobjevovala,“ snažil se mě Saeros odbýt, ale mně neuniklo, že přede mnou něco tají.

Lehce jsem se zamračila. „Tohle na mě laskavě nezkoušej! O co tu jde?“ naléhala jsem, i když jsem si vlastně nebyla jistá, jestli to chci skutečně vědět.

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode