26. kapitola

    „Tak co bude?“ zvolal Thranduil netrpělivě. Opíral se o břevno a v ruce svíral dýku, jíž si vzápětí odřízl kus látky z podolku své košile, a za pomoci zubů si pevně stáhnul krvácející ránu. Očividně v nejbližší době nikam odejít nemínil.

Kousla jsem se do spodního rtu. Aspoň že proti mně stál Amras, s ním jsem měla aspoň nějakou naději, že se nepokusí svou převahu zneužít. Nebo jsem v to přinejmenším doufala.

Když mi naznačil, abych zaútočila, sevřela jsem meč ještě silněji a váhavě po něm sekla. Ani nezkoušel moji ránu blokovat, prostě se jí uhnul a nestálo ho to ani moc námahy.

„Odháníš mouchy, vojáku, a nebo bojuješ?!“ zaslechla jsem princovu posměšnou poznámku a několik vojáků se pobaveně uchechtlo. Vzedmula se ve mně vlna vzteku.

„No tak, Riel, ty to přece určitě umíš i lépe!“ pronesl tiše Amras a znovu mě vybídl.

Tentokrát jsem do toho úderu dala veškerou svou sílu, jenže když ho Amras odrazil, poznala jsem, že jsem meč držela příliš křečovitě. Prsty mě brněly od prudkého nárazu, se kterým se naše zbraně střetly, a já v nich na okamžik docela ztratila cit.

Zpropadeně! Copak je tohle opravdu nutné? Vždyť se tu ještě zraním a jak pak budu moci střílet?! Nejistým pohledem jsem zalétla k princi, ale ten nevypadal, že by se náš souboj chystal ukončit. Spíš se zdál být poněkud rozmrzelý tím věčným protahováním.

„Pozor!“ varoval mě Amras, než o chvilku později zaútočil. Jeho rány nebyly zákeřné, ani příliš silné, a tak se mi je dařilo poměrně bez obtíží blokovat. Zaznamenala jsem, že pozvolna zrychluje tempo, ale to mě netrápilo, postřeh jsem měla vždycky dobrý. Nějaký čas jsme takhle kolem sebe kroužili a já se začala cítit trochu sebevědoměji. Možná, že když budu pravidelně trénovat, tak ze mě přece jen něco bude. Navíc mě potěšilo, že jsem se ještě neocitla v nedůstojné pozici na zemi. Vděčně jsem se na Amrase pousmála.

„Výborně, tak tanec bychom měli za sebou! Teď bych konečně rád viděl ten souboj! Amrasi, vím, jak bojuješ, a *tohle* to rozhodně není! Pokud si tedy nehraješ s malými kluky na vojáky! Takže buď přestaneš být tak zatraceně ohleduplný a nebo tam pošlu někoho jiného, je to jasné?!“ přikázal mu Thranduil nesmlouvavě.

„Ano, pane!“ odvětil Amras a starostlivě si mě prohlížel, skoro jako kdyby se snažil odhadnout, kolik toho snesu.

„Bojuj naplno, rozumíš?! Nepřítel ji také šetřit nebude! A mimo to, ona by to ani nechtěla, že, Riel?! Chce být vojákem, tak se k ní podle toho chovej!“ podotkl princ nelítostně.

V tom měl sice pravdu, ale zrovna v tomhle případě bych za nějakou výjimku byla celkem vděčná. Jak můžu přemoci někoho, kdo je už od přírody silnější? Když jsem ve svém rodném kraji poprvé projevila zájem o výcvik, můj tehdejší přítel mi sám z logických důvodů vybral jako nejvhodnější zbraň luk a osobně mě začal trénovat. Řekla bych, že toho později trpce litoval. Zprvu to bral jako kratochvíli, myslel si, že mě to časem přestane bavit, že mě omrzí mít neustále puchýře v dlaních a pořezané prsty, ale já vytrvala. Domnívala jsem se, že tím získám jeho respekt a také, že když uspěji, budeme více spolu. Jako strážce trávil spoustu času na hranicích a já špatně snášela jeho častou nepřítomnost. Kdyby se mi poštěstilo dostat se do stejné jednotky, mohli bychom tam sloužit společně. Tyhle mé značně naivní představy vydržely přesně do onoho večera, kdy jsem ho v zahradách spatřila líbat se s jinou.

Šla jsem zrovna z cvičiště, celá rozlámaná a vyčerpaná, a oni se tam prostě objímali ve svitu Ithilu. Vzteky celá bez sebe jsem vytáhla z vysoké boty dýku, kterou jsem tam už nějakou dobu po vzoru vojáků nosila, a téměř jsem se k nim rozběhla. Téměř. Zaťala jsem zuby, abych se bolestí nerozkřičela. Něco uvnitř mě se bortilo… možná mé sny… možná mi právě pukalo srdce… netuším, co to vlastně bylo… Sevřela jsem tu dýku ještě pevněji a aniž bych pořádně věděla, co činím, přejela jsem si s ní po obnaženém předloktí. Trochu jsem sykla, když jsem ucítila, jak se mi kůže rozevírá a zpod ní se řine ven horká krev. Kousla jsem se do rtu, abych nevydala ani hlásku a potichu se odplížila pryč.

Tu noc jsem si takových ran udělala ještě několik. Ovšem žádná už se té první vyrovnat nedokázala.