30. kapitola

    Pohled, jenž na mě Saeros vrhnul, se nedal popsat jinak než jako prosebný. „Nechtěj to vědět, Riel…“ zamumlal.

Jeho vyhýbavé chování samozřejmě ještě více podnítilo mou zvědavost. A také zlost. Prudce jsem se mu vytrhla a plná znechucení od něho poodstoupila. „Takže ty mi stále nevěříš! Takových řečí o tom, jak si mezi sebou musí bojovníci důvěřovat, když jejich životy závisí na sobě navzájem! Ale všechno to zřejmě byla jen prázdná slova, že?!“ vyjela jsem na něho bojovně. Silně se mě dotklo, že přede mnou něco skrývá. Něco, co se očividně týkalo mě.

„Dobrá tedy... povím ti to... Ale nejdřív mi slib, že nevyvedeš nějakou pošetilost,“ vymáhal si na mně Saeros. A tvářil se přitom dost nešťastně.

Nasadila jsem naprosto nevinný obličej. „Pošetilost? Já?“

„Ale běž, Riel,“ nenechal se tím ani na okamžik zmást. „Koneckonců se nic tak hrozného nestalo. Nemáš proč se rozčilovat.“

„Dobře, slibuji, že nevyvedu žádnou pošetilost. Tak. Spokojený? A teď mi to pověz!“

Saeros ještě chvilku váhal, nicméně posléze přikývl. „Princ nám dal za úkol tě nejen trénovat, ale i... nu, řekněme dohlédnout na tebe i mimo cvičiště.“

Zakabonila jsem se. „Já bych řekla spíš chránit mě, či se snad mýlím?“ vyštěkla jsem na něho.

Mé obvinění přijal s rezignovaným pokrčením rameny. „Velitel jednoduše nechtěl, abys zase přišla k nějaké úhoně.“

„Takže si stále nemyslí, že jsem schopná se o sebe postarat sama jako každý jiný voják!“ konstatovala jsem trpce.

„Nezlob se, Riel, ale sama nejlépe víš, že dosud nejsi. Tak proč ti tolik vadí, když ti s Amrasem občas kryjeme záda? Bojovníci si přece navzájem pomáhají, ne?“ snažil se mě Saeros ukonejšit, ovšem jeho dobře míněná slova mi v tu chvíli zněla spíše jako posměch.

„Já se o takovouhle pomoc neprosila!“ vykřikla jsem dotčeně. Nechápala jsem, jak mi princ mohl tohle provést. To ponížení! Že mě rovnou neposlal do kuchyně drhnout hrnce!

Mlhavě jsem vnímala, že Saeros cosi povídá, ale neposlouchala jsem ho. Kdesi hluboko v mém nitru se vzedmula obrovská vlna vzteku, se zuřivostí rozbouřeného moře se neúprosně drala dál a dál, až mě nakonec celičkou zaplavila. Měla jsem pocit, že se zalknu, pokud okamžitě něco neudělám, a udělat se dalo jen jediné…

Bez jakéhokoli vysvětlení jsem vyrazila ven a namířila si to přímo do velitelské budovy. Naštvaná, s lukem křečovitě sevřeným v pěsti a se Saerosem v patách, jenž se mě marně pokoušel zastavit.

„Riel, počkej! Co chceš dělat?“ volal za mnou, čímž se připravil o několik cenných metrů. Brzy ale pochopil, že tím u mě ničeho nedocílí, a tak zmlknul, a místo toho raději zrychlil. Sotva jsem se stihla dostat za dveře a už mě nevybíravě popadl a přimáčkl ke zdi.

„Tak zadrž přece! Copak jsi přišla docela o rozum, Riel?“ vyjel na mě a já na něho rozzuřeně zírala. Kdyby mi nedržel ruce u těla, s radostí bych mu zaťala nehty do tváře. Bylo by to sice dosti neválečnické, ale jako zadostiučinění by to postačilo.

„Ihned mě pusť!“ snažila jsem se mu vysmýknout, jenže na to mě svíral příliš pevně.

„Až se upokojíš!“ trval na svém, zatímco si mě znepokojeně přeměřoval.

„Dost už! Oba dva!“

Princův nesmlouvavý hlas předčasně ukončil naši malou debatu a princ sám na nás ještě přísněji hleděl od prahu své pracovny. Saeros se okamžitě postavil do pozoru a já s ulehčením vydechla, že jsem konečně volná. Vzápětí mi však uštědřil důrazný dloubanec mezi žebra, aby mě upozornil, že já jsem tak dosud neučinila. Neochotně jsem se napřímila, ovšem pohled, kterým jsem svého velitele probodávala, jistě nebyl podle předpisů. On se ale zřejmě rozhodl mi to prominout a nebo to ani nezaznamenal.

„Co se to tu děje? A nebo vám přijde obvyklé dohadovat se přede dveřmi svého velitele?!“ udeřil na nás ostře a já ještě vzpurněji vystrčila bradu.

„Chtěla jsem s Vámi hovořit, pane!“ odvětila jsem neochvějně.

Princ pokývl hlavou, skoro jakoby to čekal, a pak se obrátil na Saerose. „A ty? Proč jsi sem přišel?“

„Pane, ona neví, co hovoří!“ snažil se mě zachránit Saeros, ale vysloužil si za to ode mne akorát nevraživý pohled. „Dovolte mi, abych ji odvedl.“

Thranduil udiveně nadzvedl obočí. „Vskutku? A podle čeho tak soudíš? Pár nešvarů sice má, avšak vždy se dovedla vyjadřovat více než jasně!“

„No právě, pane!“ hlesl Saeros a zatvářil se dost útrpně.

Zdálo se, že prince jeho výraz téměř pobavil. „Pokud se mnou nepotřebuješ též něco probrat, pak můžeš jít,“ propustil ho vzápětí.

Saeros mu krátce pokynul hlavou a pak neochotně opustil budovu. Předtím, než za sebou docela zavřel dveře, se na mě ještě starostlivě zadíval. Okázale jsem předstírala, že jsem jeho zájem nezaznamenala.

„Nuže, Riel... Copak tě za mnou přivádí tentokrát?“ zeptal se princ, když jsme osaměli, a gestem mi naznačil, abych vešla do jeho pracovny.

Jakmile za námi zaklaply dveře, moje bojovnost se poněkud vytratila. A také moje sebejistota. Téměř bez dechu jsem na něho hleděla a začínala tušit, že jsem právě udělala obrovskou chybu.