„Ano, pane!“ odvětil znovu Amras, ale stále ze mě nespouštěl oči.
„Bude to podobné jako předtím, Riel, jenom se musíš víc zapřít, když budeš moje útoky odrážet,“ poradil mi tiše a já nepatrně přisvědčila.
Dlaně se mi začínaly nepříjemně potit a já dostala strach, že mi hned při prvním úderu vyklouzne meč z rukou. Jenže nebyl čas si je otřít, navíc by to takhle přede všemi nebylo ani moudré. Proč jim ukazovat, jak strašně moc jsem nervózní?
S napětím jsem sledovala, jak se ke mně Amras blíží, meč hrozivě napřažený. Kdybych měla luk, cítila bych se naprosto bezpečně. Než by ke mně vůbec došel, podařilo by se mi ho nejméně třikrát zasáhnout. Ale takhle?
Sevřela jsem meč v obou rukách a jednu nohu dala pro větší stabilitu dozadu, avšak jakmile se naše zbraně střetly, poznala jsem, že to stejně stačit nebude. Než jsem se nadála, mé dosud citlivé pozadí se velice tvrdě seznámilo s udusanou hlínou kolem nás, ten náraz byl tak prudký, až mi do očí vyhrkly slzy. Ještě že jsem měla dost duchapřítomnosti, abych neupustila meč, to už bych si opravdu připadala jako naprostý hlupák.
Chvilku jsem tam seděla na zemi a snažila se popadnout dech. Přes mlhavý závoj slz jsem zahlédla, jak mi Amras podává ruku. V jeho očích jsem spatřila lítost. Zaťala jsem zuby. Nebyla jsem si vlastně ani jistá, jestli jsou ty slzy způsobené bolestí a nebo jen mým ponížením, ale ať tak či onak, odmítala jsem se tomu poddat. Hrdě jsem ignorovala Amrasovu nabídku a vyškrábala se na nohy sama, pevně přesvědčená o tom, že aspoň tady jsem neselhala. Jak se ale ukázalo hned vzápětí, nic nemohlo být vzdálenější od pravdy…
„Proč jsi nepřijal jeho pomoc, vojáku?!“ ostře se mě otázal Thranduil, aniž by mi dopřál příležitost se nejprve úplně vzpamatovat.
„Protože nepotřebuji žádné zvláštní zacházení, pane!“ odvětila jsem podobným tónem.
„Na jeho pomoci nebylo nic zvláštního! Bylo to jen přátelské gesto mezi bojovníky! Jenže ty zřejmě na přátelská gesta příliš nejsi, že?!“
„Jsem tu kvůli boji, pane, ne přátelským gestům!“
„Kvůli boji, povídáš? Nu, tos nám toho však moc nepředvedl, vojáku!“ zchladil mě princ ihned.
Nenávistně jsem po něm sekla pohledem. Povšiml si mého hněvu a pobaveně se pousmál. „Začínám chápat, co měl Annael na mysli, když o tobě hovořil.“
Raději jsem svůj zrak zabořila do země, abych se ještě více nezesměšnila. Nicméně jsem pochybovala, že by si můj postoj vyložil jako projev pokory.
„Zdá se, že tvůj výcvik byl značně zanedbán, Riel! Ale neboj, však my ti to vynahradíme!“ přislíbil a já na něho zdráhavě pohlédla.
„Pane?“ hlesla jsem poněkud rozechvěle. Náznak hrozby, který se skrýval za jeho slovy, se mi ani trochu nezamlouval.
„Amras se postará o tvůj trénink s mečem, potřebuješ mít aspoň nějaké základy. Ale podle toho, co jsem dosud viděl, si nemyslím, že bys v tom mohla někdy skutečně vynikat.“ Princ se pak pátravě zahleděl na své muže a jednoho z nich k sobě povolal. „Tohle je Saeros,“ představil mi toho cizího ellona. „Bude tě mít na starosti, co se výcviku s dýkami týče. Už po první hodině ho budeš nenávidět, ale lepšího, než je on, bys jen stěží nalezla. Po měsíci s nimi si tě znovu vyzkouším, tak hleď, ať učiníš nějaký pokrok. Protože pokud ne...“ A tady se významně odmlčel.
Zamračila jsem se na něho, ovšem on se tím z klidu vyvést nenechal. Z nějakého důvodu to ve mně vzbuzovalo silné nutkání mrštit po něm svým mečem. Prostě cokoliv, co by jím aspoň trochu otřáslo! Stejně mě ani na okamžik neoklamal tím, že by tenhle můj mimořádný trénink bylo něco jiného, než další šikovný způsob, jak mě dostat z armády!
Nenápadně jsem si prohlédla Saerose, svého budoucího mučitele. Měl na náš druh neobvyklé černé vlasy, podobně jako Lindir, a stavbou těla se spíš podobal lučištníkovi. Očekávala jsem, že v jeho tváři spatřím zjevnou nechuť z úkolu, který mu byl přidělen, ale z jeho rysů se nedalo vyčíst zhola nic. Když zachytil můj zkoumavý pohled, akorát mi lehce pokývl na pozdrav. S rostoucí úzkostí jsem se znovu zadívala na prince, jenže ten se už mezitím otočil k odchodu. Ovšem neodpustil si, aby na mě přes rameno ještě neutrousil poslední poznámku.
„Uč se, Riel. A dám ti dobrou radu. Až ti příště někdo nabídne ruku, přijmi ji.“
A pak mě tam prostě zanechal o samotě se svými muži.