22. kapitola

    Když jsem druhý den konečně vylezla z ubytovny, slunce stálo vysoko na nebi a většina vojáků už dávno plnila své úkoly. Jenom já jsem nerozhodně bloumala sem a tam a nevěděla, co si vlastně se sebou a vším tím volným časem počít. Nakonec jsem popadla luk a zašla na cvičiště, kde jsem několikrát po sobě umístila obsah svého toulce do terče, ale kupodivu ani to mě nijak neuspokojilo. Věděla jsem, co musím udělat, a také mi bylo jasné, že do té doby nenaleznu klid.

Spěšně jsem se proto převlékla do uniformy a o chvíli později jsem již mířila k velitelským budovám. Sotva jsem vstoupila dovnitř, zmocnily se mě obavy, že bych tu mohla narazit na Daerona, ale k mé úlevě jsem toho setkání byla pro tentokrát ušetřena. Netušila jsem, jak bych v tu chvíli reagovala. Jistě, byl to Beleg, kdo mi ublížil, ale vědomí, že on na tom nese také svůj podíl, se nedalo jen tak ignorovat.

Pomalu jsem kráčela chodbou a dumala, jaké prostory si asi můj nový velitel zabral pro sebe. Původně jsem plánovala, že se zeptám vojáků před budovou, ale kupodivu tam nikdo nestrážil. Zdálo se mi to divné a přepadly mě pochyby, jestli je vůbec princ uvnitř. Mohl být vlastně kdekoli… v paláci… někde v okolních lesích… a nebo v soukromí s nějakou elleth… Ta myšlenka se mi ani trochu nezamlouvala, přestože jsem neměla sebemenší ponětí proč. Vždyť mi do jeho života vůbec nic nebylo.

Minula jsem dveře, které vedly, jak jsem až příliš dobře věděla, do Daeronovy pracovny, a pokračovala spěšně dál. Následující dveře byly dokořán a já zkoumavě nakoukla dovnitř, ale byla to jen místnost, která zjevně sloužila jako sklad. Teď byla téměř prázdná. Zhluboka jsem se nadechla. Ještě mi zbývaly dvě místnosti, jenže čím déle jsem tu byla, tím méně jsem chápala, co tu vlastně pohledávám. Možná bych radši měla okamžitě zmizet… Ale mé nohy mě nesly přesně opačným směrem než k východu, skoro jako kdyby převzaly veškeré rozhodování, a já se tomu příliš nebránila.

I další dveře byly pootevřené a já škvírou zahlédla něčí obutá chodidla pohodlně spočívající na rohu stolu. Mohl to samozřejmě být kdokoli, ale stejně se mi srdce rozbušilo prudčeji. Váhavě jsem zvedla ruku, abych zaklepala, ale pak jsem ji téměř bojácně stáhla. Zase tak nerozhodná… Proč jen je to tak těžké? Vůbec jsem tomu nerozuměla.

„Hodláš vstoupit, vojáku, a nebo tu jen tak lelkuješ?“ ozval se znenadání ten známý hlas a já se lehce zachvěla.

„Ne, pane. Tedy ano, pane. Chtěla jsem Vás požádat o slyšení.“ V duchu jsem si hned vynadala za svou výřečnost. Thranduil si musí myslet, že se nedokážu ani srozumitelně vyjádřit.

„Budiž. Vstup tedy a vyjev, co máš na srdci!“ vybídl mě ten bez dlouhého rozjímání a já srdnatě otevřela dveře o něco víc a vešla.

„Zavři za sebou, vojáku,“ bylo mi nakázáno, než jsem stačila udělat další krok.

Uposlechla jsem a pak jsem se skloněnou hlavou čekala, až dostanu další instrukce. Přesto mi neuniklo, že se princ zvedl ze židle a postavil se před svůj stůl, o nějž se opřel.

„Nuže přistup blíž a hovoř přec!“

S pohledem upřeným před sebe jsem došla doprostřed místnosti. V zásadě se to tu nijak nelišilo od pracovny Daerona, stejný pracovní stůl, židle i komody a truhly podél zdí. I stejné dveře, za kterými se schovávala malá ložnice. Nic mimořádného, co by naznačovalo, že tu přebývá jediný syn vládce Eryn Galen. Ovšem kdybych už nevěděla, s kým mám tu čest, na něm bych to beztak nepoznala. Tedy pokud bych nebrala v úvahu hrdé držení jeho těla a arogantní výraz v jeho pohledné tváři. Byl oblečen do prostých vojenských nohavic, vysokých bot a košile, kterou se ani nenamáhal došněrovat. Tuniku měl ledabyle přehozenou přes opěradlo židle a svůj meč opřený o bok stolu, na jehož desce byla rozvinuta jakási mapa a také se tam povalovalo množství všelijakých listin. Napadlo mě, že možná plánuje nějakou další výpravu, a byla jsem ráda, že jsem sebrala dostatek odvahy, abych sem zašla.

„Říkal jste, abych se u Vás hlásila, až budu bojeschopná, pane, tak jsem tu!“ promluvila jsem a samotnou mě zaskočila ráznost, s jakou jsem ta slova vyslovila.

Na Thranduila to ovšem žádný velký dojem neudělalo, protože se pouze pousmál. „Předpokládám, že ses nechal ošetřit, vojáku!“

„Ano, pane!“

„A tvůj léčitel již usoudil, že jsi zcela v pořádku?“ pokračoval nenuceně ve svém vyptávání a z jeho tónu bylo zřejmé, že si o tom myslí své.

„Ne, pane! Avšak není důvod, abych nadále setrvávala v nečinnosti! Já již mohu bojovat!“ prohlásila jsem pevně.

„Dobrá, tedy se o tom přesvědčme…“ A než mi stačil dojít plný význam jeho slov, uchopil svůj meč a vydal se přímo ke mně.