25. kapitola

    S obavami jsem zírala na princovo zakrvácené rameno a mám pocit, že jsem samým napětím zapomněla snad i dýchat.

Daeron se posměšně ušklíbl. „Řekl bych, že tímto je souboj rozhodnut, že?“ prohodil samolibě.

„Souboj je rozhodnut, když se jeden z účastníků vzdá a nebo je poražen!“ procedil Thranduil skrz zuby a pro jistotu sevřel meč oběma rukama.

„Pak byste se měl nejspíš vzdát, princi. Na tohle prostě nemáte!“

Mezi vojáky to zašumělo. I mě zarazila Daeronova drzost. Jistě, byl starší a nepochybně také zkušenější v boji, ale přesto by měl respektovat princovo postavení.

„Nikdy se nevzdávám!“ odvětil stručně Thranduil a znovu pozvedl meč.

Daeron nezaváhal a okamžitě na něho zaútočil. Snažil se opět odkrýt jeho zraněnou stranu, ale princ si dával dobrý pozor, aby mu něco takového už znovu nedovolil. Ostří zvonilo o ostří, odlesky od slunce skoro budily dojem, jako kdyby od nich odlétaly jiskry. Dívala jsem se na tu bojující dvojici a nemohla neobdivovat práci jejich svalů, když se do sebe zaklesli zbraněmi a nebo se naopak snažili vyhnout úderu, uchváceně jsem sledovala přesně vedené pohyby jejich mečů, stejně mistrné jako když hudebník začne hrát na loutnu. Kroužili kolem sebe jako dvě šelmy, které se perou o vládu nad teritoriem. A vlastně tomu tak i bylo. Daeron se nemohl vzdát, neboť tím, že se vrátil princ, byl naráz obrán o všechna svá privilegia a svou výsostnou pozici, a to si samozřejmě nehodlal nechat líbit. A Thranduil také neměl na výběr, pokud tu chtěl uspět jako nový kapitán a získat si respekt mužů. Ellon jako on by nikdy nepřipustil, aby se o něm povídalo, že svůj vysoký post získal jenom díky titulu.

Jak jsem je pozorovala, měla jsem chuť zahodit svůj meč a odjet někam hodně daleko. Protože mi bylo jasné, že se jim ani za tisíc yénů tréninku nemůžu vyrovnat. Ale nedokázala jsem odejít... Jednak jsem to neměla povoleno a pak... chtěla jsem vědět, jak tenhle souboj dopadne. Zatím se to nedalo jednoznačně určit, třebaže princův stále zakrvácenější rukáv nehovořil zrovna v jeho prospěch. Nejradši bych napnula luk a ztrestala Daerona za ten podlý zákrok, jenže při soubojích bylo vlastně dovoleno cokoli, a tak, i když to rozhodně nesvědčilo o jeho cti, nebylo to ani vysloveně proti pravidlům.

Nakonec Thranduilovi napomohla právě Daeronova zákeřnost. Na okamžik totiž nechal své poraněné rameno nechráněné a ten si samozřejmě takovou příležitost nemohl nechat ujít. Rozmáchl se, aby ho seknul, a než se nadál, Thranduil ho rukojetí svého meče udeřil do brady. Daeron se zmohl jen na nevěřícné vyheknutí, načež se bezvládně zřítil k zemi.

Pro vojáky, kteří svého velitele po celou tu dobu umírněně povzbuzovali, to bylo cosi jako povel. Ihned propukli v halasný jásot a někteří se nerozpakovali přidat i několik pochvalných poznámek. Bylo zřejmé, že jsou hrdí, že mohou sloužit právě jemu, byl jedním z nich a oni měli upřímnou radost z jeho úspěchu. Princ jim prostým pokývnutím poděkoval za přízeň, ale jinak jejich veselí nesdílel. Jako kdyby se ho dění kolem vůbec netýkalo, zastrčil si meč za opasek a lehce znaveně opustil arénu.

„Odneste ho!“ nařídil s ledabylým pokynutím hlavy Daeronovým směrem a několik mužů si pospíšilo vyplnit jeho přání. Předpokládala jsem, že se vzápětí odebere na ošetřovnu, jenže on namísto toho zamířil rovnou ke mně.

„Nyní je řada na tobě.“

„Pane?“ Rozšířenýma očima jsem těkala mezi jeho tváří a zraněním. Myslí to opravdu vážně? Copak hodlá v tomhle stavu ještě bojovat?

„Aréna čeká, vojáku!“ zavelel a já neochotně vlezla dovnitř. Svírala jsem meč v rukách, jako kdyby to byl had, co na mě může každým okamžikem zaútočit, a nejistě jsem očekávala princův příchod.

Ovšem ten měl jiný nápad.

„Amrasi! Ty budeš jejím soupeřem! A hleď, ať je to čistý zápas!“ vyzval mého společníka z orčí výpravy a já se mohla jen dohadovat, jestli je to pouhá náhoda, že vybral zrovna jeho, a nebo to udělal schválně.

Každopádně se mi dost ulevilo, že nebudu muset bojovat s ním. Ještě kdyby tak chtěl odejít, aby nebyl svědkem mé potupy, ale to už bych zřejmě žádala příliš.

Amras se ke mně připojil a povzbudivě se na mě pousmál. „Jsem rád, že už je ti líp, Riel.“

Chladně jsem mu kývla na pozdrav.

„Sevři meč o něco pevněji, jinak ti ho hned při první ráně vyrazím,“ poučil mě šeptem, abych jeho slova zaslechla jen já.

Uposlechla jsem a zhluboka se nadechla. „Možná by to tak bylo lepší...“

„Jistě to nebude tak zlé. Musíš si trochu víc věřit.“

Vrhla jsem na něho pochybovačný pohled. Znala jsem své schopnosti a co se týkalo lukostřelby, neměla jsem v Eryn Galen konkurenci. Ale s mečem?

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode