Nevěřícně jsem sledovala, jak se ke mně pomalu blíží. Neúprosně a nezadržitelně jako jeden z Námových služebníků. S něčím takovým jsem tedy rozhodně nepočítala!
„Já... nemám meč, pane!“ namítla jsem chabě a o krok couvla, abych se vyhnula konfrontaci.
„A myslíš si, že to tvého nepřítele zajímá, vojáku?! Buď si jist, že kvůli tobě ho neodhodí!“ odvětil princ posměšně.
„Jenže nepřítele poznám na dálku a můžu ho tak včas zastavit šípem!“ namítla jsem a opět ustoupila.
„Skutečně?“ Princ napřáhl ruku a přitiskl mi hrot své zbraně na krk. „A co když ne? Ráno jsem byl přítomen u nástupu. Ani jeden z vojáků neměl žádná viditelná zranění... To může znamenat pouze dvě věci!“
Ztěžka jsem polkla a jako hypnotizovaná jsem zírala na čepel jeho meče. Polovina byla pokrytá elegantními obloučky Tengwaru, i když z úhlu, ze kterého jsem na ty znaky hleděla, jsem je nedokázala přečíst.
„Buď jsi neviděla důvod, proč se bránit, což se mi vzhledem k tvým poraněním zdá značně nepravděpodobné, a nebo ses prostě ubránit nedokázala...“ pokračoval princ a nebýt toho meče, sklonila bych zahanbeně hlavu.
„Také jsem se díval do papírů po Daeronovi... Tvé jméno je jen na prezenční listině pro závěrečnou zkoušku lučištníků. Ale pokud vím, pak každý z bojovníků musí absolvovat přinejmenším dvě disciplíny! Takže ti jedna chybí...“
V duchu jsem zaklela. Mohla jsem tušit, že si princ najde způsob, jak se mě zbavit! A já mu ještě dobrovolně lezu přímo do rány!
„Výběr je, jak jistě dobře víš, na tobě... Buď boj beze zbraní a nebo s dýkami či mečem. Co si vybereš?“
„Budeme bojovat nyní, pane?“ zeptala jsem se nejistě.
„Ovšem! Sám jsi mi před chvíli tvrdil, že jsi již bojeschopný, vojáku! Tak nač otálet?!“
„Pak snad... ten meč... pane,“ vypravila jsem ze sebe. Měla jsem s ním sice hodně malé zkušenosti, ale zase umožňoval držet si oponenta dál od těla, což bylo přesně to, co jsem nyní potřebovala.
„Výborně. Vyzvedni si nějaký ve zbrojnici a za okamžik se sejdeme na cvičišti!“
„Ano, pane,“ odvětila jsem sklesle.
„A hleď, ať se mi cestou tam nezraníš! Podle všeho jsi k tomu poněkud náchylný, vojáku!“ dodal ještě Thranduil výsměšně.
„Ne, pane.“
Odevzdaně jsem zamířila do skladu zbraní a vybrala si jeden, který nebyl ani přehnaně těžký ani obrovský. Zkusmo jsem s ním párkrát rozetnula vzduch. Jeho váha a tvar v mých rukou mi připadaly zcela cizí a nezvyklé a já si rychle snažila vybavit těch několik lekcí, které jsem kdysi absolvovala.
„Ale... copak to tu máme? Holku, co si ráda hraje na vojáky? A nebo spíš s vojáky?“ ozval se nečekaně za mými zády povědomý hlas. I když nikdy předtím jsem ho neslyšela tak překypující nenávistí a zlobou.
„Pane,“ postavila jsem se před Daeronem do pozoru a nervózně těkala pohledem kolem.
„Ale copak, panenko? Máme někam naspěch?“ promluvil ke mně znovu a z rádoby vlídného tónu, kterým svá slova pronášel, mi naskočila husí kůže.
„Ano, pane! Jsem očekávána na cvičišti!“
„Ty a na cvičišti? Copak bys tam pohledávala? Válet se pod vojáky můžeš přece i jinde!“
„Mám tam princi prokázat svou zdatnost v boji, pane!“ zareagovala jsem prudce a jen s obtížemi potlačila svou touhu procvičit se s mečem nejprve na něm.
„Tak?“ Daeron se pobaveně zasmál. „U toho bych tedy neměl chybět! Milerád tě tam doprovodím, Riel! Koneckonců jsi dříve bývala mým svěřencem, a proto za tebe dosud nesu jistou zodpovědnost.“
Dumala jsem, jak se ho co nejlépe zbavit, ale žádný způsob mě nenapadal. Tedy snad kromě zabití.
„Pročpak otálíš, Riel? Přece nechceš nechat prince čekat? Opět...“ prohodil Daeron kousavě a očividně se pásl na mém nepohodlí.
„Jistě že ne, pane...“ Neochotně jsem vykročila směrem k tréninkovým plochám a v duchu si říkala, co hrozného mě dnes ještě asi potká. A nebo spíš kdo. Že já z té ubytovny vůbec vystrčila nos!