21. kapitola

    Jakmile Thranduil odešel, Lindir pokračoval v mém ošetřování a tentokrát už jsem se nijak nevzpouzela, ačkoli příjemné mi to rozhodně nebylo.

„Kdo tě takhle zřídil?“ prolomil po chvíli hradbu našeho mlčení, zatímco mi dál čistil a ovazoval rány.

„Co na tom záleží, pane?“ hlesla jsem tiše a doufala, že ho tím odradím od dalších nepříjemných otázek.

„Protože ten dotyčný musí být přísně potrestán! Něco takového mu přece nesmí projít!“

„Nic se přece nestalo.“

„Že nic?! Podívej se na sebe! Nechápu, že jsi hned po tom incidentu nezašla k léčitelům! Takhle zbytečně trpět a pro nic!“ Lindir byl zjevně pobouřený.

„Měla jsem své povinnosti,“ sdělila jsem mu stručně. Podle mého to vše vysvětlovalo.

„No jistě. Povinnosti vojáka... Jenže ty jsi dívka! A s tím by ses měla konečně smířit a chovat se podle toho!“ Bylo zřejmé, že ho moje slova nepotěšila.

„Možná jsem dívka! Ale především jsem voják! A podle toho se také chovám!“ namítla jsem ostřeji, než bych si mohla ve svém postavení dovolit.

„Skutečně? Ty se, má milá, nechováš ani jako voják ani jako dívka! A nebo si myslíš, že si někdo z nich obvykle úmyslně působí bolest?“

„O čem to mluvíte?“ zatvářila jsem se nechápavě, ale Lindir se tak snadno oklamat nenechal.

„Však ty víš o čem. O jizvách na tvých pažích... O té nové ráně na zápěstí... V tvém oblečení jsme našli několik nožů. Vsadil bych se, že kdybych tě říznul, ty rány by byly identické. A nebo se mýlím?“

„Vyhrožujete mi snad?“ předstírala jsem šok.

„Ale děvče, vypadám snad na to? A také nepředpokládám, že by tě něco takového dokázalo vystrašit. Zaslechl jsem, co ti Thranduil šeptal, jiné by to přinejmenším znepokojilo. Ale ty... ty vypadáš, že se na jeho trest snad i těšíš!“

„Ten trest si zasloužím, to je vše.“

„Vskutku? A čím ses tak provinila, že se trestáš i sama?“

„Proč se ptáte?“

„Jen ze zvědavosti. Jsi přece voják, tak mi odpověz.“

Chabě jsem se pousmála. „Jen pokud mi to přikáže můj velitel a tím Vy nejste.“

„To je pravda. Kdybych byl, tak ty bys dávno v armádě nebyla. Měla by sis najít nějakého spořádaného ellona a mít svou rodinu, jak se na dívku sluší a patří. Pokud by tě tedy po tom všem ještě nějaký takový chtěl.“

„A proč bych měla něco takového chtít já? Mám se snad jen starat o domácnost a vychovávat děti? Kdo řekl, že to má být smysl mého života? Já chci něco víc.“

„Proslavit se v boji?“ prohodil Lindir s jemným nádechem posměchu. „Tím, že zkolabuješ před bitvou, moc ocenění nezískáš. A prince tím také do zrovna příznivého světla nestavíš. Celou cestu sem tě vezl na svém koni před sebou. Co myslíš, že si o tom asi myslí ostatní?“

„Nikdo ho o to přece nežádal, bylo to jeho svobodné rozhodnutí,“ ohradila jsem se nepříliš vehementně, na okamžik zcela zaskočená tím, jak moc mě jeho starostlivost potěšila.

 „Možná, ale přesto jsi ho do té situace dostala ty sama svou nezodpovědností! Jen Valar ví, co by se mohlo přihodit příště!“

„Princ si mě sám vybral. Pokud se mnou nebude spokojen, pak mě může vždycky propustit.“

„No, ovšem. Jenže přemýšlela jsi někdy o tom, z jakých důvodů tě vlastně přijal do své jednotky?“

Lindir mi podal jednoduchou světlou košili a já si ji rychle oblékla. Mé původní oblečení leželo roztrhané a zakrvácené na podlaze a já si pomyslela, že jestli to takhle půjde dál, budu si brzy muset nechat ušít několik nových uniforem.

„Protože to umím s lukem!“ odvětila jsem stroze a obula se.

Lindir si zatím poklízel různé obvazy, mastičky a bylinky, které na mě použil. Během našeho rozhovoru jsem ani pořádně nevnímala, co všechno se mnou provádí, ale teď, když jsem opět stála na nohou, jsem si uvědomila, že už mě ta zranění tolik nebolí.

„To je jedna možnost,“ prohodil, aniž by se ke mně otočil čelem. „Jenže moc bych na to nespoléhal, přece jen už ho nějakou tu dobu znám. Být tebou, dával bych si lepší pozor.“

„Na co?“ otázala jsem se ho nechápavě, ale žádné odpovědi se mi nedostalo. Raději jsem tedy svázala své staré oblečení do uzlu a pomalu zamířila k východu.

 „Pro jistotu bys měla pár dní zůstat v léčitelském křídle...“ navrhnul mi Lindir znenadání. „Domluvím ti to tam...“

„To nebude zapotřebí. Ale přesto děkuji za Váš čas a pomoc.“

„Pak by sis nejspíš měla vzít tohle...“ Lindir mě zastihl až u dveří a podával mi mé dýky. „Mohly by se ti hodit.“

Přikývla jsem a zastrčila je do svého uzlíku. „Na co si mám dát pozor, pane?“ zeptala jsem se znovu, protože mi jeho poznámka dosud vrtala hlavou. Co horšího by se mi mohlo stát, než to, co mi už provedl Beleg?

„Abys náhodou nedostala to, po čem toužíš...“

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode