LXXXVI. kapitola

    To jméno bylo stále ještě na jeho rtech, když se s trhnutím probudil a s vytřeštěnýma očima se rozhlížel kolem sebe, zoufale se snažící pochopit, čeho to byl právě svědkem. Srdce mu přitom bušilo jako splašené a všude po těle cítil ledový pot a nový ho polil, sotva jeho zrak padnul na Rúmilovu tvář a on zjistil, že na něho upřeně hledí.

„Kterakpak jen jsi toho učiniti mohl?“ zašeptal ten ellon zdrceně, jakmile si povšimnul, že se kapitán konečně probral, a musel se hodně přemáhat, aby ho docela nepřemohlo dojetí, které se ho po zaslechnutí bratrova jména zmocnilo. Bylo to tak dávno... tak strašlivě dávno, až měl pocit, jako kdyby se to stalo někomu docela jinému... A možná to byla pravda, neboť poté už nikdy nebylo nic jako předtím... on nebyl takovým jako předtím...

„Elrohire, odpusť, já tobě ublížiti v úmyslu neměl...“ vypravil ze sebe Finrod s obtížemi, hlas strašlivě chraplavý a tělo celé bolavé, jako kdyby opravdu strávil věčnost v pevnosti Barad-dúr, bitý a mučený Orky, a ne pouze sdílel Elrohirovy děsivé vzpomínky.

„Mně ublížiti?“ Rúmil se s obtížemi vydrápal do sedu, aby si mohl lépe přeměřit toho hlupáka před sebou podmračeným pohledem. „Na mně přec nesejde! Však kterakpak jen Erestorovi tohoto provésti jsi mohl, když to s ním života svého spojiti sis přál?!“

Finrod se stále otřeseně zvedl z křesla, které mu Nienna přenechala, jakmile s jejím návrhem souhlasil, a trochu lítostivě se zadíval na svou levou dlaň, přes kterou se mu táhla rudá čára. Totožnou měl i Elrohir, to věděl až příliš dobře, neboť mu ji tam dýkou od té Valy vlastnoručně udělal. Tehdy příliš nepřemýšlel nad důsledky svého rozhodnutí, snad z obavy, že by mohl zaváhat. Soustředil se pouze na svůj úkol... a tím bylo zachránit život přítele... cokoli jiného bylo v tu chvíli podružné. Elrohir to však viděl jinak.

„Uvědomuješ si vůbec, čehožpak jsi to způsobil?!“ křikl na něj znovu a bylo mu úplně nevolno z pomyšlení, že ten idiot obětoval vlastní štěstí jen kvůli jeho záchraně. Jako kdyby za něco takového stál! „Kterak Erestor raněn bude, jakmile tohoto se dozví?! Tys slibů tolika mu dal, na život vlastní věrnosti jemu přísahal a pak jej beze slova rozloučení opustíš a hlouposti této vyvedeš?! Cožpak tobě nedochází, že docela jej tím zničíš?!“

Kapitán se zamračil, neboť mu teprve v ten moment došlo, že zatímco on viděl Elrohirovy vzpomínky, ten měl na oplátku možnost nahlédnout do těch jeho. A že byly za poslední dobu hodně důvěrné...

„Já věřím, že až s ním promluvím, on toho pochopí,“ pravil po krátkém uvážení. „A pokud nikoliv, pak zřejmě pochybil jsem a on ellonem pravým pro mě není, neb já přátel svých v nouzi opouštěti ve zvyku nemám.“

„Cožpak ty mne snad stále ještě za přítele svého považuješ?!“ opáčil Elrohir pohrdavým tónem, natolik znechucen sám sebou a svou existencí, že si nedokázal představit, jak by něco takového bylo možné. „Vždyť tys přec spatřil, čeho v nitru mém dlí! Tedy namlouvati se mi nesnaž, že se mnou čehos do činění i tak míti chceš!“

„A pročpak bych názoru svého na tebe měniti měl?“ otázal se kapitán a neochvějně čelil jeho zkoumavému pohledu. „Pokud něčeho pak já obdivu k tobě chovám, neb dle soudu mého jen málokdo by toho, čím ty sis projíti nucen byl, překonati dokázal.“

Elrohir se trpce zasmál. „Jako kdybych já volby jiné měl!“

„Ovšemže jsi měl... fëa tvá uchřadnouti mohla a já jist si jsem, že většině by se tohoto stalo, však tys silným dosti byl, bys útrap veškerých snesl. Bys jich i nadále snášel,“ pousmál se na něj Finrod a jemně sevřel jeho paži v povzbudivém gestu. „My tohoto společně zvládneme, já o tom pevně přesvědčen jsem.“

„Kterak stále optimismu zachovati si dokážeš?“ zavrtěl Elrohir nechápavě hlavou. „My nyní spojeni jsme... a věř mi, že já tím posledním, s kým bys pouta tohoto sdíleti přáti si mohl, jsem. Neb až démon v nitru mém opět se probudí...“

„Pak já tobě síly své předati moci budu, bys ty jej opět do ústraní zahnal,“ skočil mu kapitán rázně do řeči. „Jednoho však mně ihned přísahej. Že ty zbraně proti sobě znovu neobrátíš, neb vždy zde způsobu jiného jest. Jen jej nalézti musíme.“

„Ty nyní jako bratr můj hovoříš,“ usmál se Elrohir posmutněle. „I on mne přísahati přinutil.“

„Tak kterakpak jsi mohl...?“ pozvedl Finrod tázavě obočí, neboť mu lordův syn rozhodně nepřipadal jako někdo, kdo by bral dané slovo na lehkou váhu.

„Toť kvůli ní...“ zamumlal Elrohir v odpověď a zároveň zalétl vyčítavým pohledem k oknu, kde ve výklenku seděla v šedé kápi zahalená drobná postava. „Ona o elleth hovořila, již pro mne vybrala... a když vyslechl jsem, čeho démon ve mně s ní v úmyslu má, já věděl, že jej zastaviti musím. Za cenu jakoukoli.“

Po tomhle se i Finrod zadíval Nienniným směrem, čelo znepokojeně nakrabacené. „Vy tohoto vskutku moudrým shledáváte, arwenamin?“ zeptal se opatrně.

„Ovšemže. Neb druh váš k životu v osamění stvořen nebyl,“ pronesla tiše a zároveň opustila své útočiště, aby směle čelila jejich pochybami naplněným zrakům. Poté, co musela své jednání obhajovat před Manwëm, jí to nepřipadalo zas tak obtížné, třebaže Elrohirův podmračený výraz prozrazoval, že má na ni dost velkou zlost, jak ostatně vzápětí potvrdila i jeho nevybíravá slova.

„Nad chápání mé jest, kterak Vy jste ho v bláznovství tomto podporovati mohla, když Vy lépe než kdokoli jiný stavu mého zná!“ obořil se na ni, znepokojení nad tím, že Finrod bude nyní nucen sdílet jeho trpký úděl, a obavy, jak tu novinu přijme Erestor, příliš silné, než aby se vůbec namáhal ovládat.

„Já jej znám. Však též srdce tvého znám, Elrohire, a toho se temnota dosud nezmocnila, ni nevěřím, že by se jí kdy cos takého podařiti mohlo,“ pravila Vala s náznakem jemného úsměvu na tváři. „Ty víry v ostatní měj. A v sebe též. A všeho dobrým opět bude.“

„Víry?!“ vyprsknul znechuceně. „Cožpak nevíte, kterak snoubenka má návratu mého uvítala?! Čeho všeho bratr můj obětovati nucen byl a kterak jej to poznamenalo?! A přec nyní životů dalších ohroziti neváháte?! A nač toho všeho?! Jen pro kratochvíli Vaši?!“

„Kratochvíli?“ Nienna se zatvářila dotčeně. „Cožpak jsem tobě již dříve nepravila, že ty úkolu před sebou dosud máš? A na tom ničeho se nezměnilo.“

„Pohleďte přec na mne!“ nenechal se ten ellon tak snadno uchlácholit. „Kteréhožto úkolu byste mně svěřiti chtěla, že nikdo jiný se jej ujmouti nemůže?! Čehožpak to dle Vás vykonati mám?!“

„Toho mně zatím skryto zůstává, však pokud tušení mého správným, pak v moci tvé životů mnoha zachrániti jest,“ pravila a přesně jak předpokládala – ostatně jen stěží se dalo čekat něco jiného – tak ho svou mlhavou odpovědí nijak zvlášť neuspokojila.

„A Vy jista si jste, že téhož byste nedocílila, kdybyste Finroda zasáhnouti nepřiměla?!“ opáčil kousavě a tentokrát to byl sám kapitán, kdo se proti té poznámce ohradil.

„Toť rozhodnutí mého svobodného bylo, Elrohire. A věř mi, že i po všem, čeho ze vzpomínek tvých odhaleno mi bylo, bych bez váhání téhož učinil,“ ujistil ho, ale namísto vděku se dočkal jen dalšího hanlivého označení zpochybňujícího jeho inteligenci.

„Mne těší, že tys smyslu svého pro humor neztratil, alespoň se zde spolu nuditi nebudeme!“ přešel to kapitán s pobaveným ušklíbnutím, zato Elrohirův zachmuřený výraz se po jeho slovech ještě prohloubil.

„Já domníval se, že jakmile z činu svého neuváženého se vzpamatuješ, ty zpět za Erestorem si pospíšíš, bys jej o odpuštění požádal!“ pronesl dostatečně nevlídným tónem, aby i ten zabedněnec pochopil, že jeho společnost není vítaná. Jenže Finrod se tak snadno odehnat nenechal, na to byl až příliš umíněný.

„Až já odsud pojedu, ty po boku mém budeš, tedy rovnou snah těchto zanechati můžeš,“ prohlásil skálopevně. „Ty raděj bys sobě nyní odpočinouti měl a sil nových nabrati... by až elleth oné své vyvolené střetneš, ty sis ostudy neučinil,“ prohodil s tak šibalským výrazem, že se Elrohir neudržel a musel se chtě nechtě usmát.

„Já již nedivím se, že on s číms takým souhlasil!“ utrousil směrem k Nienně, však tentokrát byl jeho hlas o poznání smířlivější. „Neb on viditelně rozumu mdlého jest!“

Však dříve než ho mohla Vala pokárat, že by měl namísto podobných průpovídek spíš vyjádřit svému druhovi vděčnost, ozval se v myšlenkách její bratr, aby jí připomněl, co mu za jeho pomoc přislíbila. A třebaže se jí příčilo, že by měla oba ellyn tak brzy po jejich spojení opustit, neměla na vybranou. Obzvláště když zvěděla, oč se jedná.

*Hanebnosti také učiniti by se neodvážil!* zareagovala pobouřeně, ovšem Námo se jí vysmál.

*Potom tobě sděliti musím, že jej dosud dobře nepoznáš. Neb přesně toho on v úmyslu má...* ujistil ji s patrným zadostiučiněním. *A pokud ty za ním zavítati zdráhati se budeš, nejenže slova svého, již mně jsi dala, porušíš, však navíc jich ohrozíš...*

*Cožpak ty proti tomu nezakročíš? Vždyť o duše jejich starati se máš!* ohradila se proti tomu, ale marně.

*Jako kdybys nevěděla, že duší, jejichž životů pod hladinou vyhaslo, jemu náleží a já si jich nárokovati nemohu!* připomněl jí beze stopy lítosti. *Však já věřím, že ty se s ním pro blaho jejich již nějako domluviti schopna budeš. Koneckonců  on pro tebe slabosti jisté má...*

*Pročpak jen dojmu zbaviti se nemohu, že tys jemu v tomto nápomocen byl?!* obvinila ho nahněvaně a jeho smích jí to neblahé tušení potvrdil.

*Neb tys vědoma si, že já o tebe starostí si činím a štěstí tvé na zřeteli mám, sestřičko!* dobíral si ji, avšak žádná zvláštní dobrosrdečnost se za jeho slovy neskrývala. *A kdybys snad u Manwëho opět zastání hledati chtěla, pak věz, že tohoto se souhlasem jeho němým se děje. Zřejmě jsi činem svým posledním poháru trpělivosti jeho již přeplnila a on konečně uvědomil si, že neuváženostem tvým přítrže neprodleně učiněno býti musí!*

*Já ničeho špatného se nedopustila, bys ty se mnou takto hovořil! A pokud vy doufáte, že mne trikem tímto jemu slova dáti přimějete, pak vy notně zklamáni budete!* sdělila mu ostře, pevně odhodlaná se nepodvolit, ať už si na ni připravili cokoli.

Ale jakmile vstoupila do Ulmovy podvodní říše a pochopila jeho záměr, nezbývalo jí, než dát bratrovi za pravdu. Skutečně ho dobře neznala. A rozhodně podcenila, kam až je schopen zajít, jen aby docílil svého...

„Idril?“ nevydržela už být Nellas déle zticha, neboť jí plány její přítelkyně připadaly podstatně zajímavější než pozorování padajících hvězd na pláži. „Ty vskutku věříš, že by tebe otec na výlet taký pustil?“

„Ovšemže ji nepustí, ty bláhová!“ odpověděla jí Morwen s drobným ušklíbnutím, než se obě zadívaly na Idril, která stále ještě ležela na zádech ve sluncem dosud vyhřátém písku a s náznakem úsměvu zírala do noční oblohy.

„Však pokud jí to příslíbil...? Já neřekla bych, že on ellonem jest, jenž slova svého by nedodržel...“ nebyla Nellas tak skeptická.

„Toť možné jest, však on přespříliš ochranitelským, než by dceru svou jedinou z očí pustiti ochoten byl!“ namítla její družka.

„Však též na tom trval, že já doprovodu s sebou míti musím,“ přiznala Idril, čímž Nellas zaujala ještě víc.

„Vskutku? A kohožpak on tobě přidělil? Orophina, není-liž pravda?“ vyhrkla a podle jejího výrazu se jí ta myšlenka zdála náramně romantická. „Alespoň on tobě odvahy a zdatnosti své dokázati moci bude...“

„Na to by ovšem vlastnostmi takými nejprve disponovati musel!“ vysmála se jí Morwen, která Idrilin názor na valinorské ellyn plně sdílela, včetně nadšení ke sňatku s některým z nich.

To Nellas byla se svým pěvcem naprosto spokojená a rozhodně by ho nevyměnila za nějakého vojáka jen proto, že má náhodou širší hruď. Vždyť k čemu by jí byl ellon, který umí vládnout zbraní, když v Amanu žádné boje nezuřily? To Lindirova schopnost hrát na harfu a loutnu a skládat nádherné písně, ne nezřídka o její kráse, jí připadala daleko užitečnější!

„Vždyť zas tak špatným není,“ zastala se onoho ellona okamžitě, neboť jí připadalo, že si podobné zacházení nezaslouží. „On přec k tobě vždy pozorně se správal a květů tobě pravidelně nosil a veršíků... Sic těm Lindirovým se ni zdaleka vyrovnati nemohly, však gesta toho milého bylo. Nemluvě o tom, že on tváře pohledné převelice jest. Cožpak tohoto všeho tobě nestačí?“

„Já čehos hlubšího hledám, než-li jen krásy povrchní a gest prázdných. Sic pojmenovati toho nedokážu, však já přesvědčena jsem, že právě v Edheldoru bych toho nalézti mohla,“ odvětila Idril, akvamarínové oči stále upřené vzhůru, jako kdyby se tam vysoko ve hvězdách skrývaly odpovědi na její nevyřčené otázky. „Alespoň v to doufám, neb matka má mne za pošetilou považuje a dočkati se nemůže, až já vdám se a z domu odejdu!“ dodala ještě s nádechem trpkosti, neboť se jí matčiny plány ani trochu nezamlouvaly.

„Nu, pokud toho nenalezneš, pak ke mně připojiti se můžeš. Neb otec můj konečně svolil a já tak do služby v domě kapitána Gildora nastoupiti smím. On kvůli choti své budoucí služebnictva dalšího najmouti se rozhodl a kdoví... třebas zrovna jí do oka padnu a ona za komornou svou si mne vybere,“ pochlubila se Morwen a Idril ji s upřímnou radostí objala a popřála jí na novém místě hodně štěstí, dobře si vědoma, jak moc ta černovlasá elleth o tuhle práci stála. Obzvláště když ji odvede z domova, kde se její matka už také nemohla dočkat, až ji vhodně provdá.

„Ach, tedy mne vy obě opustíte? Kterak jen kruté od vás!“ protáhla obličej Nellas, ale vzápětí se zatvářila nezvykle tajuplně. „Však i já noviny jedné mám... zdalipak uhádnete...“ začala, jen aby byla záhy přerušena Idriliným nadšeným zavýsknutím.

„Tys v očekávání, není-liž pravda! To proto dne dnešního stále úsměvu na tváři tvé!“ hádala a Nellas jí to mírným přikývnutím potvrdila.

„Tak jest. Však nech být, neb tys to především, kdo jasněji nad slunce září!“ prohodila, zatímco ji její přítelkyně nadšeně sevřela v náruči. „To toliko na cestu svou nadcházející se těšíš?“

„Vskutku tak…“ přisvědčila Idril, které se nechtělo přiznávat, co přesně její dobrou náladu způsobilo. To kdyby se mělo ukázat, že její očekávání byla planá a onen sen, jakkoli neobyčejný, nebyl nikdy ničím víc než jen pouhým snem.

„Thíriel! Thíriel, prober se!“

Naléhavý hlas proniknul do jejího mlhou opředeného vědomí, avšak ona se přesto zdráhala otevřít oči, to z obavy, aby nezjistila, že ten chlapec, kterého se tak zoufale snažila dohnat, byl jen výplod její představivosti a nebo někdo docela cizí.

Až nové zavolání, tentokrát doprovázené důkladným zacloumáním jejím ramenem, ji přimělo neochotně rozloupnout víčka a vzápětí se rozesmála, to když spatřila, že u ní opravdu neklečí nikdo jiný než Anarion. Vyhlížel naprosto stejně, jako když ho viděla naposledy, stále byl tím zlatovlasým pohledným dítkem s nevinnou tváří, jen jeho výraz byl podstatně smutnější, než jak si ho pamatovala.

„Thíriel, pročpak jsi toho učinila?“ otázal se s nešťastným potřesením hlavou dřív, než ho stihla popadnout do náruče. „Cožpak jsem tebe nevaroval? To již tebe život zcela omrzel, že za mnou vypraviti ses musela?“

„Vždyť volal jsi mne! Tak kterakpak jsem jinak činiti mohla?“ opáčila, čelo zmateně nakrčené, neboť nechápala, že její bratr neprojevuje sebemenší radost z jejich shledání. „Však nyní tebe konečně jsem nalezla! A přísahám, že bez tebe odsud neodejdu!“

„Toť slov smělých na kohos, kdo o tomto rozhodovati moci nemá!“ vysmál se jí čísi hluboký hlas a ona se za ním okamžitě ohlédla, připravená tasit své zbraně a dát tomu smělci jasně najevo, že není jen obyčejnou bezbrannou elleth, za jakou ji nepochybně považuje. Jenže sotva spatřila respekt budící postavu za sebou, veškerá bojechtivost ji zase opustila a ona v pokoře sklonila hlavu.  

„Heru Ulmo...“ vydechla, trochu v obavách, co může od toho údajně nevyzpytatelného Valy čekat.

Když ji vybídl, aby povstala a popošla k němu blíž, neboť si chtěl lépe prohlédnul onu pošetilou elleth, která se k němu rozhodla zavítat, bez zaváhání uposlechla. Přinejmenším to měla v úmyslu, avšak Anarion se pohotově postavil mezi ni a Ulma a s odhodlaným výrazem čelil jeho nedůtklivému pohledu.

„Vy sestře mojí ublížiti se neopovažujte!“ křikl na něj varovně, třebaže jedinou zbraní, kterou měl, byly jeho vzdorovitě sevřené pěstičky. „A ji ihned z říše své zpět na zem propusťte, neb ona zde býti by neměla!“

„Vskutku?“ pousmál se Ulmo, ovšem nebyl to příjemný úsměv, a jeho tmavomodré oči, které se barvou shodovaly s jeho lehkou tunikou končící mu kousek nad koleny, byly podobně chladné. „Pak možná jsi ji sem přivésti neměl!“

„Já?“ Anarion dotčeně našpulil rty. „To Vy jste ji sem voláním svým falešným přivábil! Odrazy ve vodě, jež podoby mé nesly! To Vy za přítomnost její zde odpovědný jste!“

„Nu ano, však cožpak jsem volby jiné měl, když tys mně nápomocen v tomto býti odmítnul?!“ zachmuřil se na něj Ulmo ještě víc a Thíriel jednala zcela instinktivně, když ho beze slova popadla a smýkla s ním za sebe, připravená ho ochránit, kdyby to bylo zapotřebí.

U Valy její jednání vyvolalo další pousmání. „Tys přec šťastnou, že opět s ním shledati ses mohla, není-liž pravda? Či mně triků oněch též zazlíváš?“

„Kterak bych nevděčnosti také vůči Vám projevovati mohla, heru? Vždyť jen díky Vám mně jej konečně znovu spatřiti dopřáno bylo,“ opětovala jeho úsměv, ovšem cosi jí našeptávalo, aby si dala pozor, neboť pokud to nebyly jen plané pomluvy, tak tenhle Vala uměl být nevypočitatelný a zrádný jako moře samo. „Jednoho mi však prosím povězte... Vy jej se mnou odejíti necháte, že ano? Vždyť pročpak jinak byste shledání tohoto inicioval, pokud toho v úmyslu byste neměl?“

„Odejíti?“ opáčil mírně rozmrzele. „Cožpak toliko naspěch máš, že jen cos sem zavítala, ty opět utéci bys mi chtěla? A navíc s sebou jednoho ze služebníků mých si odvésti? Kdežpak vychování tvého slušného jest?“ napomenul ji se znechuceným potřesením hlavou, které rozhoupalo silný cop jeho volně spletených bělavých vlasů.

„Já o shovívavost pokorně žádám, heru Ulmo, neb já spíše než-li etiketě výcviku se zbraněmi se věnovala,“ odvětila po krátkém uvážení. „Možná proto mně dosud uniká, za jakýmžto účelem jste mne sem zavedl, pokud Vy Anarionovi se mnou odejíti nikdy umožniti v úmyslu jste neměl.“

„Já přec nepravil, že jej pustiti odmítám, však jako všeho i svobody jeho ceny své má...“ prohodil Ulmo, načež ji vybídl, aby ho následovala.

„Ne, sestřičko, nečiň toho!“ pokoušel se jí to Anarion rozmluvit a dokonce ji popadl za ruku, jako kdyby bylo snad v jeho silách ji udržet na místě.

„Toho v pořádku bude, já tebe znovu neopustím,“ ujistila ho, neboť se mylně domnívala, že zrovna to mu činí takové starosti.

„Však toho ty právě musíš, Thíriel! Neb ty dosud tušení nemáš, čeho všeho on schopen jest!“ naléhal na ni Anarion a ona poklekla, aby ho krátce sevřela v náruči.

„Však ni on netuší, čeho všeho já schopna jsem, bratříčku,“ ujistila ho sebevědomě. „A já tobě přísahám, že tentokráte tebe zachráním!“

„Záchrany mé nad síly tvé jest, Thíriel,“ hlesl nešťastně. „A já pomyšlení toho bych nesnesl, kdybys tu jen kvůli mně též zůstati měla. Neb pro nás, kdož jsme po tváře matičky Ardy kdysi kráčeli, zde života není... pouze přežívání jakéhosi v hrobech našich mokrých.“

„Ach, Anarione...“ Thíriel cítila, jak jí do očí vstoupily slzy, a její odhodlání odtamtud svého bratra dostat ještě posílilo. „Já slova svého tobě dávám, že my odsud buď oba dva odejdeme nebo tu zůstaneme, však spolu.“

„Zapomeň na mne, sestřičko, kterak jsi toho již dávno učiniti měla. Vždyť tys bez viny, tak pročpak stále pro mě se trápíš?“ pronesl tak posmutněle, že ho k sobě přitiskla ještě těsněji, snad z obavy, aby ji o něj opět někdo nepřipravil. „Kdybych já slibu svého dodržel, pak ničeho by se nestalo, toť přec víš.“

„Lothíriel?“ Ulmův netrpělivý hlas připomínal burácení moře. „Pokud ty laskavosti ode mě požaduješ, pak bys mě možná čekati nechávati neměla!“ upozornil ji důrazně a ona si i přes Anarionův zjevný nesouhlas pospíšila za ním.

Nešli ostatně daleko, jen k nejbližšímu shluku vodních rostlin, které Ulmo rozhrnul a odhalil tak jakousi lesklou plochu, ne nepodobnou zrcadlu, skrz niž prošli a rázem se ocitli v docela jiné podvodní říši.

„Vítej v království mém podmořském,“ usmál se Vala jejímu ohromení, s nímž hltala všechny ty krásy kolem.

A že bylo nač se dívat! Sytě rudé korály kontrastovaly s hejnem drobných žlutavých rybek, které na nich hodovaly, občas se kolem prohnala i nějaká větší ryba a její duhové šupiny hrály všemi barvami. Také rostlinstvo zde bylo sytěji zelené než předtím v jezeře a písek zlatavý až oči přecházely, prokládaný lasturami, jejichž perleť, jak si Thíriel povšimla, zdobila Ulmův opasek i zlatou obroučku, kterou měl posazenou na hlavě.

„Nikdy nenapadlo by mne, že tady dole barev tolika k vidění jest...“ vydechla obdivně, na okamžik příliš přemožena vší tou nádherou kolem, než aby se dokázala soustředit na své poslání.

Teprve když Ulmo usedl na svůj zlatý trůn, též vykládaný perletí, a pokynul jí, aby předstoupila, poněkud se probrala ze svého ohromení. A po jeho dalších slovech procitla už docela.

„Souboj?“ svraštila nedůvěřivě čelo. „Cožpak proti Vám šancí nějakých mám?“ otázala se rozmrzele a její nedůtklivý výraz se ještě prohloubil, když se Ulmo bujaře rozesmál.

„Však se mnou bojovati nebudeš! Já toliko šampiona svého si zvolím, jenž zastupovati mě bude,“ objasnil to Thíriel, stále ještě pobavený jejím bláhovým nápadem. „Ostatně tys tehdy Anariona samotného zanechala, bys v lese tréninku svému se věnovala. Přesvědčme se tedy, zda oběť jeho zbytečnou nebyla!“

„A jakýchžto podmínek Vy stanovujete?“ vyptávala se a stálo ji přitom hodně úsilí, aby na sobě nedala znát, jak velmi ji jeho slova ranila.

„Toť zcela jednoduchým, Lothíriel,“ zatvářil se Vala náramně spokojeně, až ji z toho jímala neblahá předtucha. „Pokud ty nad soupeřem svým zvítězíš, pak volnou jsi a fëu bratra tvého já Námovi přenechám, by později života nového v Amanu započíti mohl. Však pokud prohraješ, Anarion mi i nadále sloužiti bude, a ty zde konce svého nalezneš, neb já využití žádného pro tebe nemám, bych fëy tvé si ponechati chtěl.“

„A kterýchžto zbraní povoleno bude?“ přála si ještě zvědět, než se definitivně rozhodne. A když Ulmo odvětil, že její soupeř bude vybaven pouze mečem a štítem, neviděla důvod, proč jeho nabídku nepřijmout.

Sotva však nastoupili k boji a ona měla možnost si poprvé prohlédnout svého oponenta, pochopila, že veškeré zvěsti o Ulmově proradnosti se zakládaly na pravdě. Dech se jí docela zadrhnul v hrdle, zato slzy se jí tentokrát už nezadržitelně rozběhly po tváři, zatímco s hrůzou zírala na ellona před sebou.

„Saerosi...?!“

Thranduil si našel na noc útočiště v malém lesíku a zatímco oba koně se napásli a nyní pokojně podřimovali v těsné blízkosti jeden druhého, on stále zíral do tmy, jeho mysl příliš zatížená starostmi, než aby mu dovolila usnout.

Jako kdyby na něj najednou všechno dolehlo. Nejprve tu byl ten překvapivý útok Goblinů a spor s Gildorem, pak ona zpráva o Legolasově nebezpečném poslání a teď ještě ztráta Nimloth a spolu s ní i přátelství s Glorfindelem, které spolu tak dlouho udržovali, že stále nedokázal pochopit, jak může být najednou po všem.

A přestože ho stále bolela zrada, které se jeho někdejší přítel dopustil, nemohl si neklást otázku, jestli by se přes to celé neměl přenést a dát jim ještě šanci. Vždyť Nimloth si už vybrala... a pokud ona byla příčinou jejich roztržky, pak bez ní nebyl důvod, proč by nemohli opět najít společnou řeč. Koneckonců v Edheldoru už příliš mnoho ellyn, s nimiž by si rozuměl, nezbývalo a po Legolasově odchodu bude ve svém království ještě o něco osamělejší.

Navíc mu dosud dluží laskavost za to, že ho vytáhnul z řeky, a pokud je skutečně zraněný, jak tvrdil onen ellon v přístavu, pak by mohl jeho pomoc celkem ocenit. S tím na paměti zkusil dosáhnout Glorfindelovy mysli a jelikož si od toho příliš nesliboval, překvapilo ho, když ten se tomu nijak nebránil.

*Glorfindele, tys prý raněn... jest tobě síly mé zapotřebí?* otázal se zdráhavě, ale někdejší gondolinský kapitán měl podle všeho v tu chvíli docela jiné starosti.

*Já zvěděl, že Almiel...* začal a Thranduil cítil jeho zatrpklost a zlost, jako kdyby byly jeho vlastní. *Že Aegnor nejspíše synem mým není... však Ecthelionovým...* svěřil se mu, příliš otřesen tou novinou, než aby o ní dokázal pomlčet. Potřeboval si o tom všem s někým promluvit, i kdyby to měl být král Eryn Lasgalen, k němuž se nezachoval zrovna nejlépe.

*A pročpak si toho myslíš? Kdos tobě čehos snad pravil?* nepozdávalo se to Thranduilovi.

*Ano. Gildor,* vyslovil to jméno neochotně, dobře si vědom toho, jak pramálo náklonnosti k sobě ti dva chovají. *A já důvodu o slovu jeho pochybovati nemám.*

*Možná, však já bych tobě i tak radil, mysli otevřené si zachovati, až s nimi v Amanu se setkáš. Či snad již toho v úmyslu nemáš?*

*Buď ujištěn, že mám! Pouze prozatím netuším, čeho těm dvěma sděliti... a zda Ectheliona za urážku tuto na souboj vyzvati bych neměl!* ucedil Glorfindel pomstychtivě a on si pospíšil, aby aspoň trochu zklidnil jeho vášně. A přitom si nemohl nepomyslet, jak ironický život je, neboť většinou to bývalo právě naopak, Glorfindel tím, jenž si za každé situace dokázal zachovat nadhled a chladnou hlavu, kdežto on míval tendenci vybuchnout kvůli každé maličkosti.

*Ty hlavně ukvapeně nejednej, neb možným jest, že toť pouze nedorozuměním jakýmsi,* sdělil mu, ovšem příliš přesvědčen o tom nebyl. Neboť natolik už stačil Gildora poznat, aby věděl, že všechno, co dělá, má nějaký důvod, a pokud Glorfindelovi v tomhle lhal, pak to bylo s jistým záměrem. Jen ho zatím nenapadalo s jakým.

*Ty raděj opatrn buď, ano?* vyzval ho lehce znepokojeně a přestože mu to Glorfindel přislíbil, stejně se nedokázal zbavit nepříjemného pocitu, že od tohoto Elrondova lorda nikoho nic dobrého nečeká.