Po Gildorově odchodu se už Glorfindel déle nenamáhal potlačovat své emoce a počastoval tu nevěrnici i falešného přítele hromadou nelichotivých jmen, ponejvíce v řeči Edain a trpaslíků, neboť ta elfská dle jeho soudu neznala dostatek výstižných označení, které by se v dané situaci hodily.
Jak jen mu to mohli udělat?! Učinit z něj přede všemi hlupáka svým milostným poměrem, který navíc ještě završili synem, na něhož se bláhově tolik těšil! Cožpak se snad k Almiel choval špatně, že nevěděla nic lepšího, než mu tohle provést?! A zrovna s Ecthelionem, který byl skoro jako jeho bratr!
V ústech ucítil podivnou trpkou pachuť, až po chvilce si ale uvědomil, že ji způsobila krev z jeho rtu, do něhož se kousnul, aby v hněvu nezařval nahlas. Vztekle ji vyplivnul a dopřál si doušek vody z karafy na stolku, ovšem i pak měl pocit, jako kdyby právě přežvýkal šťovík.
Žádný div, že se o nich Elrond zdráhal hovořit, co mu také o nich měl povědět?! Že i v Amanu pokračují ve svém románku, jenom se tentokrát neobtěžují držet to v tajnosti?! A Aegnor... jeho Aegnor... Ne, Ecthelionův! Vždycky byl jenom Ecthelionův a všichni to věděli! Proto ho Nienna zrazovala, aby se jim pletl do cesty, ovšem čím si ta dvojice podvodníků zasloužila její ochranu, to skutečně netušil! Však co také čekat od takové bláznivé ženštiny, která ho klidně bezdůvodně zraní! Možná by si měl promluvit s Manwëm, sdělit mu, co jeho služebníci provádí za jeho zády, a důrazně požadovat, aby tomu neprodleně učinil přítrž!
A protože se vždy považoval za muže činu a bolest z jeho ran a ponížení, které mu jeho blízcí připravili, ho obraly o poslední zbytky zábran, neváhal k sobě onoho Valu ihned přivolat. Příliš si od toho nesliboval, o to větší bylo jeho překvapení, když se Manwë skutečně ráčil ukázat, třebaže jeho výraz naznačoval, že z toho žádnou velkou radost nemá.
„Čehožpak si ode mě žádáš, Glorfindele?“ vybídl ho tónem, jenž by slabší povahy zaručeně odradil, ale ne tak jeho, zoceleného yény bojů a navíc plného vzteku, který si potřeboval na někom vylít.
„Já zvěděti bych chtěl, kterak cizoložnice v říši vaší trpěna býti může, a pročpak ještě pod ochranou vaší jest!“ otázal se ostře a Manwë si pomyslel, že Nienna s tou svou lekcí nebyla zas tak daleko od věci.
„Sic tušení mám, že ty o Almiel, choti své někdejší hovoříš, však věz, že pokud takto ji nazýváš, pak notně jí křivdíš, neb ona tobě v Gondolinu zcela věrnou byla,“ pravil klidným tónem, ovšem Glorfindel byl příliš rozčilený, než aby tento fakt prostě akceptoval.
„Vskutku?! Já pamatuji, že Ecthelion v domě mém dosti často býval a choti mé se tehdy rozhodně nevyhýbal! Ostatně Aegnor důkazem správání jejich hanebného dostatečným jest!“ obořil se na Valu zlostně. „A od ellona tohoto jsem se čemus učiti měl, když jej za vzor jste mi dával?!“
Manwë jeho výbuch přešel mlčky, dobře si vědom toho, kdo jeho mysl otrávil. Přesto se nemohl nepodivovat, že věří spíše slovu onoho lorda než jednomu z Valar, jako kdyby mu snad někdy ukřivdili! A pak si to uvědomil...
„Ty dosud na nás rozezlen jsi, neb jsme tebe nevybrali? Vskutku tys natolik malicherným, že úsudku svého tímto ovlivňovati necháš?“ opáčil, čelo nespokojeně svraštěné, neboť byl Glorfindelovým takřka dětinským chováním vpravdě zklamán.
„Já rozezlen jsem, neb vy nestrannými v jednání svém býti byste měli, a přec zde soustavně náznaků jest, že pravidla tohoto dodržovati se neobtěžujete!“ obvinil ho ten zlatovlasý ellon namísto odpovědi, ovšem podle pevně zaťaté čelisti se dalo usuzovat, že se ho Manwëho dotaz notně dotknul.
„Tak náznaků pravíš?“ skoro se pousmál stříbrnovousý Vala. „Zvláštní, že když ty bojovníkem neohroženým ses stal, coby náznaku jsi toho nevnímal. A přec bez pomoci naší bys ty zániku svého mnohem dříve nalezl.“
„Čehožpak to pravíte?! Že činů mých pouze zásluhou vaší bylo?!“ osopil se na něj Glorfindel nevlídně, rozezlen, že by jeho hrdinské skutky měly být snad zpochybňovány, a Manwë nemohl než zavrtěl hlavou nad takovou ješitností.
„Činů tvých bylo a odvahy též, my tobě však síly a ochrany poskytli, jež tobě mezi vojáky ostatními vyniknouti daly,“ odvětil a rovnou přidal i vysvětlení pro jejich konání. „Neb v dobách temných lid hrdiny potřebuje, k němuž by vzhlížel, a jemuž by věřil, že je k zítřkům lepším dovésti dokáže. A tys tím pravým pro úkol tento byl… zlatovlasý a urostlý… pohledný a neohrožený… téměř jako jeden z nás… a tys důvěry naší nezklamal…“
Jenže pokud se Vala domníval, že tímhle ellona před sebou přesvědčí o jejich dobré vůli, pak se hrubě mýlil, neboť Glorfindela ani v nejmenším nepotěšilo vědomí, že byl pouhou loutkou v jejich rukou. Loutkou, která je zjevně časem přestala bavit!
„Pokud jsem hrdinou vaším býti měl, pročpak v Gondolinu jste mne tedy padnouti nechali?! Pročpak v boji s balrogem pomoci své jste mi odepřeli?!“
„Neb tys osudu svého beze zbytku naplnil... a času tvého nadešlo...“ přiznal Manwë, i když si uvědomoval, že tímhle toho ellona jen stěží uklidní. „Tobě v souboji s Gothmogem zahynouti souzeno bylo... však kdos pochybil, a proto tys konce svého nalezl, až když spolu s Tuorem lid z trosek Gondolinu jste vyváděli. Však na tapisériích Vairë příběhu jiného nalézti jest... toho, jenž Ilúvatar zamýšlel... neb Ecthelion hrdinou oním býti měl, jenž balrogům se postavil a lid gondolinský bránil, dokud orlů mých se neobjevilo. Jemu tehdy padnouti souzeno nebylo, ni choti tvé, jež družkou ve dnech budoucích mu býti měla.“
„Tohle tedy oné přízně vaší jest?! Bych za vás bojoval a když užitečným jsem vám již více nebyl, pak prostě jste se mě zbavili?!“ zvolal Glorfindel rozzlobeně, ta slova ho zabolela víc než všechny jeho rány dohromady. „Pokud tomu takto jest, proč mě zpět vůbec přivésti jste se obtěžovali?!“
„Neb v boji proti Sauronovi odvahy tvé zapotřebí bylo. A tys v minulosti se již osvědčil... pročpak bychom tedy důvěry naší v tebe opět nevložili?“ otázal se Vala a Glorfindelovy oči potemněly ještě větším hněvem. Vždy měl pocit, že má nějaké poslání... že je vyvolený vykonat velké skutky... ale nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že celý jeho život – oba dva životy! – byly akorát jednou velkou lží!
„Ovšem, pročpak kohos jiného hledati, když hlupáka jednoho už jste měli!“ procedil kysele mezi zuby. „Vlastně bych vděčen býti měl, že když nepřítel poražen byl, vy opět zahubiti jste mne nenechali!“
„Glorfindele, ač tobě toho jeviti se tak nemusí, ty přízně naší stále se těšíš,“ ujistil ho Manwë, třebaže si nemyslel, že ho o tom dokáže přesvědčit. „A pokud ty na osud svůj žehrati hodláš, upamatuj se, o čemžpak jsi jako malý snil. Tys válečníkem udatným býti chtěl... rekem, jenž znám jest a písní se o něm pěje... a činů jeho hrdinských každý obdivuje. A my toho tobě splnili. Chybou naší není, pokud později zjistil jsi, že skutečnost méně poetickou než-li představ tvých jest.“
„Tedy pouze chybou mou toho jest?! Toho se mi sděliti pokoušíte?! Vskutku domníváte se, že toť přáním mým bylo?! Vždyť pohleďte, čeho mně zbylo! Ni rodiny nemám! Syna, na nějž bych pyšným býti mohl! Takto vy snů plníte?! Takto přízně vaší projevujete?!“ zůstával Glorfindel nesmiřitelný a tentokrát už se na něj Manwë zamračil, rozladěn jeho neustálými stížnostmi.
„Tobě více než-li jiným dopřáno bylo, tak mlč, sic hněvu mého probudíš!“ napomenul ho tónem chladnějším, než byl nejstudenější z jeho severních vichrů. „A věz, že trest Niennin by se v porovnání s tím mým ještě mírným zdál!“
„Tedy Vy činu jejího schvalujete?!“ nenechal se ten zlatovlasý bojovník zastrašit. „Či snad dokonce konání jejího na popud Váš bylo?!“
„Toho nepravím, však věz, že ona tobě uškoditi v úmyslu neměla. Pouze tebe prozříti přiměti se pokoušela,“ chlácholil ho Manwë, a protože usoudil, že zbaven bolesti by mohl snad být přístupnější argumentům, přejel zlehka po jeho tváři, nejlehčím z vánků, kterým vládnul, a přece to postačilo.
„Tímto jste Vy začíti mohl, když o vůli své dobré jste mě přesvědčiti chtěl!“ ucedil Glorfindel dopáleně, že ho ten Vala nechal tak dlouho zbytečně trpět, když stačilo takhle málo, aby mu od těch mrazivých boláků odpomohl.
„Já?“ skoro se usmál Manwë, který si až do té doby nebyl zcela jistý, zda to zabere, koneckonců tu schopnost nikdo nikdy netestoval. „Já takřka ničeho neučinil. To ty sám ses ran oněch zbavil.“
„Čehožpak to pravíte?!“ zachmuřil se Glorfindel a ulevilo se mu, když tentokrát tu grimasu neprovázela sžíravá agónie. „A kterak bych toho dle Vás učinil?!“
„Ohněm mocným, jenž v sobě máš, a jejž já toliko rozdmýchati tobě pomohl,“ odvětil Vala a s jistým zadostiučiněním pozoroval širokou škálu emocí, jež se onomu ellonovi přehnala po tváři.
„Ohněm?“ ujišťoval se, že slyšel dobře, a Manwë přisvědčil.
„Tak jest. Ohněm balrogovým...“
Thíriel pokračovala stále hlouběji s úmyslem nalézt svého bratra a i když po chvíli jí plíce pálily a ona zoufale toužila se nadechnout, odolala tomu pokušení, neboť věděla, že jediné, co by jí to přineslo, by byla smrt v hlubinách onoho jezera.
Thíriel!
Tohle se ozvalo jen malý kousek od ní, ale třebaže napínal svůj zrak, v kalných temných vodách nedokázala nic rozpoznat. Občas se o ni cosi otřelo, ale zda to byla rostlina nebo živočich, to jí zůstávalo utajeno, a možná to tak bylo dle jejího soudu i lepší...
Thíriel, entula (vrať se)!
Naléhavý hlas jejího bratra měl přesně opačný účinek a ona s novým odhodláním pokračovala směrem ke dnu, odkud to volání zaznívalo, pevně rozhodnutá nepolevit, dokud se s ním opět neshledá, i kdyby to mělo být byť jen na okamžik, za nějž by navíc měla zaplatit svým životem.
Thíriel, uuma tanya (nečiň toho)!
Cítila, jak ji v očích pálí slzy, a srdce se jí svíralo úzkostí, zda se jí podaří s Anarionem setkat, aby ho mohla požádat o odpuštění a znovu sevřít v náruči, a nebo dřív ztratí vědomí, neboť černé mžitky, které se hůř a hůř zaháněly, nevěstily nic dobrého.
Thíriel, tampa tanya (zanech toho)! Já tebe zapřísahám!
Ne! Už jednou ho uposlechla a on to odnesl svým životem, tentokrát se bude řídit svým vlastním rozumem a tím, co jí našeptává její srdce! A ačkoli vnímala, jak ji síly pozvolna opouští a hlava se stává znepokojivě lehkou, neschopnou udržet souvislou myšlenku, ani tehdy nezamířila zpět.
Thíriel!
Ruce se jí zamotávaly do travin, které rostly na dně, a zvířený kal a písek ji dřel v očích tak bolestivě, že měla nutkání je zavřít a řídit se pouze sluchem, jen kdyby se neobávala, že by toho její bratr využil a schválně ji zmátl, aby ji přiměl plavat zase k hladině.
Thíriel...
Tohle zvolání znělo plačtivě, zkormouceně... a ona litovala, že nemůže promluvit, aby Anariona ubezpečila, že všechno bude zase v pořádku, že ho zachrání, že budou zase pohromadě. Ale však mu to všechno poví později, až bude moct, umiňovala si, zatímco si klestila cestu mezi kameny a zrádnými šlahouny rostlin, které ji v jeden moment uvěznily natolik pevně, že musela sáhnout po noži, aby se z nich osvobodila.
Thíriel... saes (prosím)...
Její tempa se stávala chabějšími a ona začínala být dezorientovaná, její tělo příliš dlouho bez přísunu kyslíku, než aby dokázalo nadále normálně fungovat. Poslední, co zaznamenala, než docela pozbyla vědomí, byla dvojice paží, která ji něžně objímala, a Anarionův hlas šeptající její jméno.
Thíriel...
Nimloth si nebyla jistá, co ji probudilo, ale když s vytřeštěnýma očima zírala do černočerné tmy kolem sebe, se srdcem zběsile jí bušícím na poplach, cítila se strašlivě zranitelná a ani když v prstech sevřela svou dýku, nijak zvlášť se jí neulevilo.
„Až my svoji budeme, já doufám, že ty zbraní svých odložíš, neb já nerad bych se překvapení nemilého dočkal,“ ozval se už dobře známý Gildorův hlas a pokud ji sluch nešálil, tak v něm zaznívalo lehké pobavení.
„Čehožpak zde činíš?“ optala se, než se vymotala z přikrývky a spěšně si začala upravovat noční košili, jako kdyby ji ten lord snad mohl i v té tmě vidět. „Což kdyby tebe kdos u mě přistihl?“ strachovala se, ovšem Gildor si zjevně podobné obavy nečinil, když přešel k ní a bez varování ji přivinul k sobě.
„Upokoj se přec, cožpak nepravil jsem již tobě, že temnota přítelkyní mou jest? Navíc všichni nyní spí, s výjimkou těch, již služby mají, a bratra tvého, jenž však starostí docela jiných nyní má, než aby námi se zabýval,“ pravil, zatímco ji hltal hladovýma očima a přemítal, zda nepopustí uzdu své touze a neučiní ji svou hned na místě. Ona by se mu rozhodně nebránila, o tom byl pevně přesvědčen, ale pro to, co s ní měl v úmyslu, by se hodilo přece jen o trochu víc soukromí. „Snad nezazlívala bys mi, že jsem se přesvědčiti chtěl, zda tys v pořádku?“ prohodil ještě a podle toho, jak se usmála, ji jeho starostlivost potěšila.
„Ovšemže ne,“ pospíšila si ho ujistit. „A přiznati musím, že kdyžs ty zde, já ihned bezpečněji se cítím.“
„Tomu rád jsem...“ zesílil o něco své objetí a rty se lehce otřel o ty její. „Třebaže přiznati tobě musím, že myšlenek mých natolik hříšných, že kdybych jich tobě vyjevil, ty pocitu onoho bys hnedle pozbyla.“
„Vskutku?“ začervenala se trochu, ale přesto si s nebývalou smělostí přitáhla jeho hlavu pro jeden stydlivý polibek. „A až chotí tvou se stanu, ty mi jich vyjevíš?“
„O tom ni na okamžik pochybovati nemusíš, lirimaer...“ odvětil, než ji na oplátku také políbil, ovšem ve způsobu, jakým se zcela zmocnil jejích úst, nebylo ani stopy po nějaké nesmělosti či nevinnosti, ne, v jeho políbení byl hlad a touha si ji podmanit, zloba a agresivita, které dřímaly v jeho nitru, připraveny zaútočit na každého, kdo se až příliš přiblíží.
Líbal ji tak dlouho, dokud se nezačala mírně vzpouzet, a vědomí toho, jak její plíce zoufale žadoní o přísun kyslíku, který jim odepřel, ještě umocnilo jeho vzrušení. Její odpor postupně zesílil, stejně jako její panika, ale on ji držel příliš pevně, než aby měla šanci se mu vysmýknout, a na to, aby ji napadlo ho kousnout, měla zjevně až příliš dobré vychování. Teprve když ucítil, jak její tělo pozvolna ochabuje, odtrhl svá ústa a namísto toho je přitiskl k jejímu krku, na místo, kde měla nádherně jemnou kůži a žílu, jež tepala hned pod ní... jen pro něj...
Dlouhé řasy se zdráhavě zachvěly a potemnělé fialkové oči se zmateně zadívaly do jeho tváře, jako kdyby u něj hledala vysvětlení, co se přihodilo a proč leží na lůžku a on se nad ní s ustaraným výrazem sklání.
„Konečně... již jsem si obav činiti začínal...“ pronesl s ulehčeným pousmáním, které mu beze zbytku uvěřila.
Další její pohled směřoval ke stolku a když spatřila dvouramenný svícen, na němž, zatímco byla v bezvědomí, zapálil obě svíčky, vděčně se na něj usmála.
„Toť pozorné od tebe...“ ocenila to, jen aby vzápětí poněkud zahanbeně odvrátila hlavu. „Čehožpak přihodilo se? Snad opět záchvatu paniky jsem neměla?“
„Tím se netrap, lirimaer,“ uchopil ji něžně za bradu a přiměl ji se na něj znovu podívat. „Já jist si jsem, že ty časem toho překonáš a temnoty opět obávati se přestaneš, jakmile zjistíš, že ničeho tobě již nehrozí.“
„Já pevně věřila, že noci této se již beze svíce obejdu...“ špitla v rozpacích. „Tak nerada bych tebe zahanbila... či zklamala...“
„Toho se nestane, Nimloth, drahá, neb já vím, že dne jednoho toho dokážeš...“ přitáhnul si ji do náruče a vtisknul jí chlácholivý polibek na znepokojením nakrčené čelo. „A pokud zde čehos jest, kterak bych já tobě nápomocen býti mohl, tobě toho toliko vyjeviti postačí a za splněné toho rovnou považovati můžeš.“
„Čímžpak já si tebe zasloužila?“ povzdechla si, vděčná, že má vedle sebe tak pozorného ellona, neboť vážně pochybovala, že by s ní takový Thranduil měl podobnou trpělivost. „Kdybys jen věděl, kterak velmi mne mrzí, že se mnou trápení tolika máš.“
„Takto nehovoř, Nimloth, neb já lépe vybrati jsem si nemohl,“ ubezpečil ji bez zaváhání. „Však bratru tvému zazlívati musím, čehožpak on na tobě se dopustil! A kdyby lásky tvé ku jemu nebylo, já již dávno bych jej na souboj vyzval, bych správání jeho hanebného ztrestal!“ pronesl Gildor natolik tvrdě, že ji lehce zamrazilo, neboť si do té doby neuvědomovala, že by k němu mohl chovat tak silnou nenávist.
„Však on toho kvůli mně učinil a kdyby jej nebylo, pak možná takto spolu bychom nyní nehovořili,“ připomněla mu, aby trochu zmírnila jeho zlobu, a ulevilo se jí, když souhlasně přisvědčil.
„Toho jediného ve prospěch jeho hovoří!“ odtušil chladně. Pak však jeho pohled zněžněl a ta podivná úzkost, která se jí zmocňovala, se okamžitě rozplynula. „Pouze doufám, že ty rozhodnutí svého časem litovati nezačneš. Neb tys slova svého mi dala a já jej tobě navrátiti nehodlám. Ty mou jsi a tak toho též zůstane, leda že by smrt nás snad rozděliti chtěla, čehož já však nedovolím.“
„Vskutku?“ vrátila mu jeho úsměv, neboť si neuvědomovala, jak vážně svůj slib míní. „Ty tedy i smrti vládneš?“
Gildor se samolibě pousmál. „I tak by se toho hovořiti dalo...“
Nienna postávala u okna, stříbřité oči plné slz a ve tváři tak nešťastný výraz, že Manwë, který za ní zavítal, se pro jednou zdržel veškerých výtek, třebaže za to, co provedla, by důrazného pokárání rozhodně zasluhovala.
„Zdá se, že plánu tohoto tobě vyšlo, a tys podmínky Estëiny splnila...“ konstatoval pečlivě neutrálním tónem, ale jí bylo i tak jasné, že se jí opět podařilo vzbudit jeho nelibost.
Ostatně ani ona na sebe nebyla nijak zvlášť hrdá, jenže copak měla na výběr, pokud chtěla Elrohira zachránit? Neboť třebaže ho všichni zatratili, ona cítila, že má dosud naději... A kdyby jí to nepřipadalo jako rouhání, pak by Manwëmu vyjevila, že měla podivnou vizi, cosi jako záblesk Ilúvatarovy vůle, která jí ukázala, že Elrohirův život je důležitý z mnoha důvodů a role, již má sehrát, ještě zdaleka není u konce...
„Uvědomuješ si však důsledků veškerých, jichž toto přinese? Kterak Erestora toho zasáhne? A Elrohira, až dozví se, že Finrod štěstí svého pouze kvůli němu obětoval?“ otázal se jí její druh. „Vskutku věříš, že vědomí toto jej zpět do stínů nestáhne?“
„Já dobře rizik těchto vědoma si jsem. A rovněž tak Finrod než-li rozhodnutí svého učinil,“ pravila Nienna tiše.
„Tedy smířena se skutečností jsi, že přes oběti veškeré jej stále ztratiti můžeš, a navíc životů dvou dalších jsi tímto ohrozila?“ nehodlal Manwë předstírat, že podobné nebezpečí nehrozí, a více než kdy jindy litoval, že mu nebylo dopřáno nahlédnout do jejich osudů, jako kdyby ta výsada náležela z nějakého důvodu tentokrát pouze Nienně.
„Ano, však toho se nestane, já o tom pevně přesvědčena jsem,“ pronesla s neochvějností, která jí však nešla od srdce, což mu samozřejmě neuniklo.
„Tedy též života Idrilina v sázku dáti hodláš?“ nezamlouvalo se mu ani v nejmenším, co má v úmyslu, a jí se na oplátku protivilo, že opět neváhal nahlédnout do její mysli. „Ty Eldar tří klidně obětuješ, jen bys Elrohira zachránila? Přestože jisto není, zda on záchrany jakékoli vůbec hoden jest?“
„Zdá se ti snad, že klidnou jsem?“ pozvedla k němu hlavu, oheň jejích vlasů docela skryt pod kápí, jen oči jí zářily jako dvě jasné hvězdy. „Však já věřím, že ona jej spasiti dokáže. A pokud on nepadne, ni kdos jiný v ohrožení se neoctne.“
„Já obávám se, že ty až přespříliš od ní očekáváš,“ zavrtěl Manwë skepticky hlavou. „Cožpak již pozapomněla jsi, kterak snoubenka Elrohirova naňho reagovala? A přesto domníváš se, že kdos z Valinoru, zhýčkaný životem v přepychu a blahobytu, zvyklý na vše v té nejdokonalejší formě, kýms takým zavděk vezme?“
„A kdožpak hovořil, že pouze dokonalost náklonnosti vzbuditi může?“ opáčila Nienna a neubránila se, aby si na okamžik nevzpomněla na Glorfindela, než se rázně přiměla ho opět rychle pustil z hlavy, to aby Manwë neodhalil její myšlenky. „Vždyť kdyby Idril pouze toho hledala, pak by nabídek ellyn valinorských neodmítala,“ namítla celkem logicky, ovšem Manwë její optimismus nesdílel.
„Ona vbrzku by jistě prozřela, kdybys ty mezitím poblouznění jejího snem pošetilým ještě neposílila. A to přesto, že svědkem jsi byla, kterak Elrohir dívky oné lidské napadl. Cožpak skutečně namlouváš si, že se toho opakovati nebude?“ pokáral ji přece, nespokojený, jak moc si poslední dobou dovoluje zasahovat do cizích životů.
Cožpak jí nestačila lekce se Saerosem?! Jak daleko ještě hodlá zajít?! Tohle musí skončit a to hned! A třebaže ještě před chvilkou neschvaloval, na čem se Ulmo s Námem domluvili, a dokonce zvažoval, jestli by neměl zakročit, nyní na to nahlížel poněkud jinak. Koneckonců nikdo nepřijde k úhoně, tím si byl zcela jistý, neboť znal Niennin útlocit a věděl, že to nedopustí, a zároveň nepochyboval, že jakmile bude vdaná, její choť už si dokáže zjednat pořádek a přimět ji, aby se věnovala svým povinnostem a nevměšovala se do záležitostí, které se jí netýkají. Nemluvě o tom, že pak snad již přestane myslet na jistého zlatovlasého lorda a chovat se kvůli němu jako nějaká láskou poblouzněná elleth! Vždyť to bylo naprosto nedůstojno její pozice!
„Já Adarona u něj zanechám, by jej hlídal a zavčasu zakročil, pokud by toho snad zapotřebí bylo,“ zdálo se, že přinejmenším k tomuto hodlá přistupovat s jistou odpovědností a ne pouze s otevřeným srdcem. „Beztak Elrondovi jsem přislíbila, že naňho dohlédnu, však přesvědčena jsem, že toho zcela zbytečným jest.“
„Pak tys zřejmě poslední, kdož víry této chová,“ odtušil Manwë, který po celou tu dobu též věřil, že Elrohir dokáže démona v sobě udržet pod kontrolou, jen aby byl hořce zklamán, když se mu doneslo, čeho se dopustil. Pro něco takového v jeho očích neexistovalo omluvy a Ilúvatarovo mlčení mu v tom dávalo za pravdu. A ačkoli mu bylo upřímně líto Elronda a Celebrían, nemohl ani kvůli nim jednak jinak, neboť se jejich někdejší syn vydal temnou cestou, z níž nebylo návratu.
Finrod ucítil, jak pod ním kůň klesá, smrtelně raněn nepřátelským šípem, a třebaže ho jeho ztráta zabolela, nemohl si v ten okamžik dovolit víc, než rázným máchnutím meče ukončit jeho utrpení. Býval by si přál, aby se s ním mohl aspoň rozloučit, poděkovat mu za věrné služby, jenže dotírající Orkové neměli pro podobné projevy náklonnosti pochopení a on tak byl hned vzápětí nucen čelit pěti z nich, přičemž jeden se oháněl dost ošklivě vyhlížející sekerou.
*Ty opatrným buď!* zaslechl ve své mysl čísi ustaraný hlas a třebaže ho velmi dobře znal, v tom momentu si nebyl schopný vybavit jméno ellona, kterému patřil.
Zalétl k němu aspoň krátce pohledem, aby zjistil, jak si vede, a neušlo mu, že si dost razantním způsobem klestí cestu k němu, nejspíš dobře si vědom, že proti té přesile příliš dlouho nevydrží.
Ostří oné mohutné sekery opět pročíslo vzduch a on raději uhnul, protože si nebyl jistý, jestli má ještě dostatek sil, aby zuřivost toho útoku ustál. Bohatě mu stačilo slyšet ten odporný zvuk, který to doprovázelo, a ani chechtot toho skřeta nezněl o mnoho příjemněji.
„Jen mi zatanči, chlapče!“ dobíral si ho a znovu máchnul svou zbraní, za bujarého souhlasu svých druhů, kteří ho pro změnu neúnavně zasypávali údery svých hrubých, zato však náramně ostrých mečů, což dosvědčovala i ošklivě rozšklebená rána na jeho boku.
„Já teprve na mrtvole tvé si s chutí zatančím!“ procedil mezi zaťatými zuby a se znepokojením zaznamenal, že se mu vlivem velké ztráty krve začíná dělat slabo.
*Pospěš si!* vyslal tiché poselství k onomu ellonovi, zatímco odrážel další vlnu útoků, mžitky před očima nevítaným důkazem, že mu již příliš času nezbývá.
„To já si na tý tvý zatancuju! Však ty nejprve v kobce naší hostem budeš... uvidíme, kterak dlouho vydržíš, než-li o smrt sám žadoniti začneš!“ přislíbil mu s výhrůžným úšklebkem jeden z jeho protivníků a on ho zpražil chladným pohledem.
„Toho nedočkáš se!“ odsekl a vzápětí se mu tvář zkřivila bolestí, když se mu do paže a stehna zabodlo několik šípů.
„Pln vzdoru a pýchy, co?! Však my už způsobů známe, kterak jich tebe zbaviti!“ vyštěkl hromotluk se sekerou a opět s ní zavířil vzduchem.
I tentokrát se mu podařilo včas uskočit, ale ten manévr ho přivedl až příliš blízko jiného skřeta a ten toho neváhal okamžitě využít. V poslední chvíli ten úder odrazil, jenže ten další, který na něj dopadl hned vzápětí, už vykrýt nestačil. Ještě pocítil, jak se mu ostří meče hladově zakouslo do obličeje, a naivně se domníval, že tím to pro něj skončilo, o to horší bylo jeho procitnutí z milosrdné náruče bezvědomí o mnoho hodin později.
Svázaný a přehozený přes hřbet koně před jedním ze skřetů měl jen pramálo šancí k útěku a i kdyby se mu náhodou nějaká naskytla, tak pochyboval, že by se pěšky dostal příliš daleko. Netušil, kolikrát cestou do jejich pevnosti ztratil vědomí, jemu samotnému připadalo, že většinu strávil spíš mimo, a podle toho, co náhodou zaslechl, by se ho už dávno zbavili, kdyby nepoznali, že je něčím víc než jen řadovým vojákem. Jen se nedokázal rozhodnout, zda je tomu rád, neboť jeho jen hrubě ovázaná zranění mu působila značná muka a to bylo ještě nic v porovnání s utrpením, které ho od jeho věznitelů teprve čekalo.
Polonahý a přikovaný ke stěně se stal bezmocným cílem jejich krutých kratochvílí a třebaže se občas už nedokázal udržet a rozkřičel se bolestí a nebo je aspoň procítěně proklínal, nikdy se nesnížil k tomu, aby prosil, ať už o jejich milost nebo o smrt, jak mu sliboval ten skřet na bojišti.
Jeho druhové, kteří tam byli přivlečeni spolu s ním, postupně umírali, buď na následky svých zranění nebo přímo rukou těch odporných zrůd, až už jich zbylo pouze pár. A třebaže tou dobou se stal již vůči všemu mučení značně otupělý, bolest natolik věrným společníkem, že si na ni mezitím přivykl, nikdy se doopravdy nevzdal naděje a v mysli se nepřestával pokoušet spojit s někým z rodiny, přestože byl příliš zesláblý, než aby se mu to mohlo podařit. Jenže to nejhorší mělo teprve přijít...
Zpočátku tomu do vínové řízy oděnému muži nevěnoval příliš pozornosti, než mu došlo, co si pro něj připravil. A potom se mu vysmál, neochotný uvěřit, že by taková ohavnost byla vůbec možná, třebaže Orkové, kteří ho drželi v zajetí, byli dostatečným důkazem o úspěšnosti podobně odporných pokusů na Eldar.
A zatímco si ten muž připravoval své nástroje a všemožné lahvičky s lektvary, sebral všechny své síly a znovu se pokusil spojit s oním ellonem, který mu během boje spěchal na pomoc. Ještě když ten nekromant zahájil jeho přeměnu v údajně dokonalejší bytost, nepřestával se snažit a jeho úsilí bylo posléze odměněno chvilkovým vítězstvím, když ve své mysli uslyšel jeho drahý hlas.
V ten samý okamžik se v ní však ozvalo i cosi jiného... jakási temnota... cizí stín... netvor... A on ke své rostoucí panice cítil, že spojení, které se mu podařilo navázat, opět nezadržitelně ztrácí, jak démon v jeho nitru sílil a začal přebíral vládu nad jeho tělem. Vzdoroval, bojoval, avšak ve svém oslabeném stavu neměl proti tak mocnému zlu sebemenší šanci.
Poslední, co mohl ten druhý ellon slyšet, než se vše propadlo do zlověstného ticha, byl zmučený hlas jeho bratra křičící jeho jméno.
*Elladaneeeee!*