LXXXVIII. kapitola

    Thíriel vrhla prosebný pohled na lady Niennu, avšak ta si toho vůbec nepovšimla, příliš ztracená ve svých myšlenkách, než aby vnímala své okolí. Stála tam, kapuci pláště staženou hluboko do čela, jako kdyby se tak dokázala skrýt před nevítaným Ulmovým zájmem, a v duchu si zoufala, neboť ji nenapadal jediný způsob, jak se z oné pasti dostat, aniž by někdo nepřišel k úhoně.

„Nu, kterak odpovědi tvé zní, drahá má?“ otázal se Vala po chvilce ticha, na tváři samolibý úsměv, který se neobtěžoval skrýt, ani když k němu zdráhavě pozvedla oči.

„Tohoto přec vážně míniti nemůžeš, Ulmo!“ zaprotestovala chabě, přestože si dobře uvědomovala, že přesně na podobnou příležitost celou tu dobu čekal a nyní si svůj triumf nenechá nikým vzít. „Cožpak tobě zcela lhostejno, kterak o tobě díky tomuto smýšleti budu?“

„Ty mysli si, čehokolvěk chceš, však až chotí mou se staneš, ty se mnou vždy uctivě hovořiti budeš a vzdoru svého jednou provždy zanecháš!“ sdělil jí Ulmo nesmlouvavě a při představě, jaký život by ji po jeho boku čekal, se neubránila lehkému zachvění, které jeho pozorným očím neuniklo.

„Tys přec vždy slabosti pro muže se sklony k panovačnosti měla, či čeho to vlastně bylo, jež na ellonovi onom jsi obdivovala!“ vysmál se jí a vědomí, že se mu Námo nezdráhal povyprávět o objektu jejích pošetilých snů, ji naplňovalo rozpaky a zároveň silným hněvem vůči němu. Vůči nim oběma.

„Já ruky své tobě přislíbiti mohu, však poslušnosti nikoliv, proto dobře rozmysliti by sis měl, zda o ni vůbec stojíš!“ varovala ho, ale on si s tím rozhodně těžkou hlavu nedělal.

„Ty poslušnou budeš! Neb pokud nikoliv, pak kdos k úhoně přijíti by mohl!“ upozornil ji na oplátku a zároveň vrhnul významný pohled Thírieliným směrem, který Nienna neochotně následovala.

„Tys odporným...“ zavrtěla hlavou nad jeho krutostí a jeho úsměv se rázem vytratil, nahrazen nevlídným zamračením.

„Toho coby souhlasu mně nezní!“ odtušil nevlídně, než dal pokyn Saerosovi a ten bez sebemenšího zaváhání vyrazil proti stále zoufaleji se tvářící Thíriel.

„Zadržte!“ vykřikla plavovlasá elleth, zatímco chvatně ustupovala nazad, aby mezi sebou a svým útočníkem zachovala dostatečnou vzdálenost. „Tohoto přec nesmíte!“

„A pročpak bych nemohl, když mně se toho zlíbí?!“ utnul Vala rázně její protesty. „Navíc ty sama ses přec s bratrem svým opět shledati si přála a já toho tobě laskavě umožnil. Tak nač stěžovati by sis chtěla?“ hrál si na nechápavého a podle všeho se tím náramně bavil.

„Ulmo, nečiň toho...“ pokoušela se ho i Nienna přivést k rozumu, avšak marně.

„Ty podmínek mých znáš! A pokud jich přijmouti nehodláš, pak buď souboji tomuto až do konce jeho přihlížeti můžeš, či do paláce svého ledového prchnouti a slz hořkých si tam o samotě prolévati!“ odsekl jí přezíravě, neochotný ustoupit, obzvláště když mu zrovna vše nahrávalo do karet.

Přesně jak předpokládal, nedokázala odejít a zanechat mu tam ty tři Eldar napospas. Sice zatím ani nepřijala jeho nabídku, ale výraz, s nímž sledovala, jak Saeros pozvedá meč, aby s ním vzápětí zaútočil na svou milou, a její vlhce se lesknoucí oči dávaly tušit, že příliš dlouho vzdorovat nevydrží. Jistá nevděčná elleth však byla odlišného názoru.

„Ona chotí Vaší státi se nemíní, Ulmo! A já se jí ni diviti nemohu!“ prohodila posměšně, než pohotově vykryla Saerosův výpad skříženými čepelemi svých dýk, aspoň pro ten moment v bezpečí, třebaže léčitel rozhodně nemarnil čas a hned se chystal udeřit znovu. „Však pokud Vám vskutku i na koms jiném než-li Vám samotném záleží, pak nabídky pro Vás bych měla! Vy Anariona z říše své propusťte, by on života nového v Amanu započíti mohl, a namísto něj si mne zde ponechte a já Vám věrně sloužiti budu!“

„A pročpak bych toho činil? Bys ty opět se Saerosem býti mohla? Za kohožpak mne to považuješ?!“ dal jí jasně najevo, že její blaho mu opravdu na srdci neleží. „Navíc v ní se mýlíš, neb ona nakonec souhlasiti bude! Už jen proto, že toho Saerosovi dluží!“

A s tímhle se na svou vyvolenou zadíval, dobře si vědom, že si jeho smrt celkem oprávněně klade za vinu, a byl odhodlaný toho maximálně využít ve svůj prospěch. Nienna však stále mlčela, přestože jí řinčení oceli znělo v uších a její obavy o oba Eldar každým okamžikem sílily, ani tak se nedokázala přimět přijmout Ulmovo ultimátum a vzdát se tím svého dosavadního nezávislého života. Musela přece existovat ještě jiná cesta... prostě musela!

„Ty přespříliš dlouho otáleti bys neměla, drahá, jestli jich zachrániti si přeješ,“ upozornil ji Ulmo takřka přátelsky. „Neb pokud doufáš, že souboje jejich čehos jiného než-li slova tvého či smrti jednoho z nich zastaviti může, pak tebe zklamati musím...“

A jako kdyby mu chtěl dát Saeros za pravdu, seknul opět po Thíriel a tentokrát do toho vložil snad veškerou sílu, jaké byl schopen. Takovou ránu nemohla nikdy odrazit, ale jelikož byl až příliš blízko, než aby před ní stihla uhnout, stejně se o to pokusila. Částečně se jí to i podařilo, ovšem zaplatila za to ošklivým šrámem na rameni a navíc jí pádnost toho úderu vyrazila jednu z dýk z ruky. Přistála na zemi, zcela mimo její dosah, a zanechala ji tak v dosti obtížné pozici, neboť s tou zbývající neměla proti meči příliš šancí. Leda že by se jí dařilo dostatečně dlouho vyhýbat útokům, aby Saerose unavila, a ve vhodné chvíli ho bodla, což však byl čin, o němž pochybovala, že by ho byla schopná.

„Dosti již toho!“ pokoušela se Nienna znovu zastavit ten strašlivý souboj, ale Ulmo jen mlčky potřásl hlavou, na rtech spokojený úsměv.

„Ty konečně do útoku přejíti bys měla, Lothíriel, pokud ovšem bratříčka svého znovu zklamati nechceš!“ prohodil, aniž by byť jen na okamžik spustil oči ze své vyvolené. Jeho další slova však už byla určená pouze jí. „Ty již tak pyšně nevyhlížíš, Nienno má drahá. Pročpak konečně nepodvolíš se? Vždyť tys vědoma si, že možnosti jiné beztak nemáš. A pokud ty náležitě vynasnažíš se, bych já ku spokojenosti důvodů měl, pak soužití naše i tobě příjemným by býti mohlo.“

„Já toho neučiním, Ulmo!“ Tohle zvolání nepocházelo kupodivu od Nienny, nýbrž od Thíriel, která s rezignovaným výrazem odhodila svou zbylou zbraň a s očima upřenýma na Saerose klesla na kolena. „Raděj zemřu, než bych tebe zranila. Však i bez toho jsem tobě již dosti ublížila,“ pravila tiše, k Ulmově zjevné nelibosti.

„Takto ty slibů bratrovi svému plníš?! Tys ubohou!“ prohlásil znechuceně, rozladěný, že by ta podívaná měla tak záhy skončit, obzvláště když se Nienna dosud neuráčila vyjádřit. Ale byl pevně rozhodnutý to ještě nevzdat, přesvědčený, že stačí již jen málo a on dosáhne svého. A s tou vybídl Saerose, aby neotálel a zbavil ji toho jejího zbytečného života.

„Zadrž, toho přec nesmíš!“ pospíšila si Nienna k léčiteli, ale on nevyhlížel, že by si jí vůbec povšimnul.

Jeho obvykle tmavé oči měly nepřirozenou modravou barvu a byly chladné jako ten nejhlubší oceán a jí došlo, že je zcela pod vládou Ulma, pouhou bezmocnou loutkou v jeho krutých rukách, ochotně plnící jeho zlovůli, neschopný se mu jakkoli vzepřít.

„Prober se přec!“ zašeptala a zároveň se zlehka dotkla jeho ruky s nadějí, že ho její mráz dokáže vytrhnout z toho podivného transu, do kterého ho ten bezcitný Vala uvrhnul. Avšak přestože kůže pod jejími prsty lehce zbledla, jeho stav zůstal k jejímu zklamání neměnný.

„Tys snad doufala, že toho tak snadným bude?“ prohodil vládce všech vodstev pobaveně. „Zapomínáš, že v říši mé se nacházíš... a moc tvá tu tudíž značně omezenou jest. Riskovati přec nemůžeme, že bys nedopatřením nehody nějaké způsobila...“

„Ulmo, ty jich odejíti nech, já tebe snažně prosím,“ pokoušela se ho celkem zbytečně obměkčit, neboť jeho srdce se nedalo pohnout k soucitu.

„Prosby tobě zde nikterak nepomohou,“ konstatoval chladně a ona zdrceně svěsila hlavu, tudíž si nepovšimla, že se vydal k ní, dokud jí bez varování nestáhnul kapuci z hlavy.

„Ty krásy své skrývati bys neměla...“ pronesl, zatímco jí zálibně přejel po rudých vlasech, jako když muž hladí svého oblíbeného koně. „Ty přec víš, čeho já slyšeti chci... tak proč mne stále čekati necháváš a k činu strašlivému mne tak nutíš? Kdožví, třebas s tebou po boku svém bych se způsobům laskavějším naučiti mohl...“ vábil ji a přestože nebyla tak naivní, aby v něco takového byť jen na okamžik zadoufala, při pohledu na Saerose, který se blížil k Thíriel s mečem v dosti výmluvné pozici, cítila, jak se její odhodlání hroutí. Neboť Ulmo měl pravdu, když hovořil, že mu to dluží. Vždyť Ilúvatar ho připravil o život jen kvůli ní, bylo tedy jedině správné, aby ona obětovala ten svůj a ono selhání napravila.

„Saerosi...“ Thíriel věděla, že by se měla bránit a nebo aspoň odvrátit, aby neviděla ránu, která měla ukončit její život, ale nedokázala se ani k jednomu z toho přimět. „Prosím odpusť mi, že tebe více jsem si nevažila... a nemilovala tě tak, jak jsi toho potřeboval... Přesto věřiti mi můžeš, že tys ellonem jediným, na němž mi kdy vpravdě záleželo. A pokud pouze smrt má tebe o tom přesvědčiti dokáže, pak budiž...“ pravila, skutečně připravená zemřít, jestli si to Saeros bude přát.

Ano, zrazovala tím slib, který Anarionovi dala, ale z nějakého důvodu se nemohla přimět jednat jinak. Možná proto, že její bratr patřil do minulosti a nic, co nyní udělá, již nezmění pochybení, kterého se kdysi dopustila... kdežto křivdy spáchané na Saerosovi byly dosud čerstvé... a ona doufala, že kdyby dostala příležitost, dovedla by je ještě odčinit.

A s touhle vírou hleděla bez dalšího slova do jeho očí, dlouho, předlouho, a on se díval na oplátku do těch jejích, na tváři mírně zmatený výraz, jako kdyby se snažil na něco rozpomenout. Jenže čas ubíhal až příliš rychle a Ulmo mu ho rozhodně nemínil dopřát dostatek, aby se mu to podařilo.

„Skonči toho nebo toho já sám učiním! A pak ty hned dalším na řadě budeš!“ vyštěkl na něj nevlídně a Saeros s novým odhodláním sevřel o něco pevněji meč ve svých nezkušených rukách, jeho pozornost cele soustředěna na elleth klečící před ním.

„Vy mně vyhrožujete?“

Erestor se zatvářil natolik ohromeně, že nebýt Elrond tak rozhněvaný jeho chováním, možná by ho to i pobavilo. Takto si však nemohl nepomyslet, jak je ten ellon navzdory všem svým zkušenostem stále naivní.

„Ovšemže nikoliv. Neb pro to by toho nejprve pravdy býti muselo, což přec není, či snad se mýlím?“ opáčil, zatímco si svého někdejšího rádce přeměřoval zkoumavým pohledem a v duchu dumal, co na něm Finrod může vidět.

Neboť zrovna v ten moment působil neuvěřitelně nejistě a zranitelně a jeho obrovské oči zastíněné dlouhými řasami vypadaly, jako kdyby byly zalité slzami. Pokud přesně tohle Thranduilův kapitán hledal, pak si mohl rovnou namluvit nějakou elleth, zas tak velký rozdíl by v tom nejspíš nebyl! pomyslel si Elrond, který by od něj očekával spíš zálibu v mužnějších typech, už jen proto, že byl přece vojákem, stejně jako ellyn, s nimiž trávil většinu svého času. Proč by se měl chtít spokojit s někým o tolik... méně zdatným - třebaže bystré mysli – bylo prostě nad jeho chápání. A především jak může být vůbec někdo přitahován k jedinci stejného pohlaví. Vždyť to bylo prostě... nechutné!

„Ty štěstí jediného máš, že pomoci tvé potřebuji, jinak bych o chování tvém nepřijatelném Thranduila neprodleně zpravil!“ pokračoval, když se Erestor nezmohl ani na slovo, jen na něj konsternovaně zíral, jako malá muška chycená v pavučině, když se k ní blíží hladový pavouk. „Přesto tobě sděliti musím, kterak notně tebou zklamán jsem! Neb já věřil, že ty choutek svých zvrácených pod kontrolou udržeti zvládneš a že toho pouze u pohledů občasných zůstane! Však čím déle na tebe hledím, tím zřejmějším mi jest, že tys ovládnouti se nedokázal!“

„Toť záležitostí Vaší není!“ zmohl se rádce aspoň na chabý odpor, jeho hlas však byl příliš slabý a rozechvělý, než aby na Elronda zapůsobil. Pokud něco, pak ho akorát ještě více rozezlil.

„Že není?! Tys kdysi mně sloužil, a proto hanba tato i na hlavu mou padá! Však tohoto tebe nepochybně nenapadlo, když hrátkám zvrhlým ses tu s Finrodem oddával!“ utrhnul se na něj a Erestor ještě více pobledl.

Protože v ten moment před sebou neviděl jeho, ale svého otce, který pro něj nikdy neměl vlídného slova a jemuž se nedokázal zavděčit, ať se snažil sebevíc, a jenž když už se mu rozhodl věnovat svou pozornost, tak leda proto, aby se z něj bitím pokusil učinit skutečného muže. Ty vzpomínky byly dosud tak bolestivě živé, že se neubránil bezděčnému zachvění.

„Takto nehovořte prosím...“ zavrtěl vehementně hlavou, aby z ní dostal otcův nenávistný hlas. Marně. „Tak tomu vůbec není...“ zamumlal do záštiplého šepotu, který se neodbytně vkradl do jeho mysli. „Tak tomu není...“

„A kterakpak tomu tedy jest, pověz přec!“ vybídl ho Elrond rázně, naprosto si nevědom zoufalství, jemuž ellon před ním propadal, démoni jeho minulosti živější než kdy předtím a dychtiví rozsápat jeho duši na krvavé cáry.

„Jemu na mně záleží... A přísahou toho stvrditi hodlá... jakmile s králem o vztahu našem promluví a požehnání jeho získá...“ vypravil ze sebe Erestor nesouvisle a nikdy nepostrádal svého druha více než právě v ten okamžik, kdy byl nucen sám čelit Elrondovu odsuzujícímu pohledu.

„Pokud tomuto vskutku bys věřil, pak já obav značných o zdraví tvé duševní činiti bych si musel!“ prohlásil lord znechuceně. „Neb nepřístojností takýchto v království Thranduilově přísně zakázáno jest a ač zájem Finrodův o tebe o rozumu jeho přílišném nevypovídá, natolik ni on hlupákem není, by toho snad s Thranduilem probírati si troufal! On toho pouze proto pravil, bys ty jemu snáze podlehl a svodům jeho se nebránil! A ty, bláhovější než elleth nezkušená, jsi těm lžím uvěřiti neváhal!“

„Toť lží nebylo! Já o tom pevně přesvědčen jsem!“ vyhrkl Erestor, ale v hloubi duše se nedokázal ubránit jistým pochybnostem a Elrond ho v tomhle ohledu znal až příliš dobře, než aby mu to uniklo.

„Ne, nejsi,“ odtušil tvrdě. „A já tomu ni diviti se nemohu, neb pokud jemu na tobě toliko by záleželo, pročpak za jiným beze slova rozloučení by potom pospíchal?“ A aniž by dopřál Erestorovi příležitost zareagovat, hned si na svou otázku také odpověděl. „Skutečností jest, že tys jemu dal, čeho on chtěl, a tím zájmu jeho o tebe skončilo. A ač chápu, že ty nyní zneužit cítiti se musíš, věř, že takto toho lepším jest, neb vztah váš jakýkoli by stejně předem k zániku odsouzen byl. A životů vašich též, pokud by se toho snad až k Thranduilovi donésti mělo...“

Na tohle neměl rádce co říct, zejména proto, že Elrond přesně vyjádřil jeho nejhorší obavy, a tak tam jen mlčky stál, zdrcený a rozechvělý a plný pochybností o sobě a Finrodovi, což byl stav, který lordovi vyhovoval podstatně víc než jeho předchozí odbojné chování.

„Meldir, upokoj se přec...“ stiskl mu chlácholivě paži. „Tobě ze strany mé ničeho nehrozí, neb já prozatím důvodu nespatřuji, pročpak za naivitu svou ceny takto vysoké zaplatiti bys měl. A pokud ty slibu mi dáš, že správání podobného se v budoucnu vystříháš, pak já jej zapomenouti ochoten jsem. Beztak zřejmé jest, že tímto vším kapitán Thranduilův vinen, a pokud snad tebe kdos nařknouti zkusiti by chtěl, pak tímto brániti se musíš.“

„Finroda obviniti?“ Erestor se zdál být upřímně zaskočen. „Vždyť ničeho špatného se nedopustil! A pokud přesto za čin náš souzeni býti bychom měli, pak shodně, neb oba na tomto měrou stejnou jsme se podíleli!“

„Pro dobro tvé já předstírati budu, že tohoto jsem neslyšel, neb jist si jsem, že ty pouze v rozrušení svém nyní rozumně smýšleti nedokážeš,“ rozhodl se to Elrond velkoryse přejít. „Ostatně pokud by toho zapotřebí bylo, já v prospěch tvůj hovořiti mohu. Koneckonců navzdory neshodám našim já tebe stále za přítele svého považuji a ti přec pomáhati by si měli, není-liž pravda?“

„Já svého k tomuto již Vám jsem sdělil!“ dovtípil se Erestor ihned, kam tím vším směřuje. „A ač pro obavy Vaše o Legolase pochopení mám, já stále na tom trvám, že toť záležitostí čistě jejich jest a my rozhodnutí jejich plně respektovati bychom měli!“

„Takto s tím, kdož shovívavosti vůči prohřešku tvému projevil, jednáš?!“ dotkla se Elronda silně jeho zatvrzelost. „Ty nejspíše dosud plně neuvědomuješ si, kterak závažným jest! A že trestu přísného by vás stihlo, pokud král toho zvěděti by měl! Však já tobě slibuji, že když ty Lidianny ku spolupráci přiměti dokážeš, ty na oplátku na diskrétnost mou spolehnouti se můžeš...“

„Vy mně vydírati se pokoušíte a přec přítelem mým se nazývati nestydíte?“ nedokázal Erestor pochopit tu drzost. A co bylo ještě horší, ellon před ním ani neměl pocit, že by konal nějak nemístně.

„Rodiny vždy před přátelstvím přednosti má, tak toho prostě jest, a já si i Legolase ztratiti dovoliti nemohu! Toho bys ty, coby přítel můj, přec chápati měl!“ de facto ho pokáral a rádce se trpce pousmál.

„Vy v tomto stejným jako lord Glorfindel jste. Ni on přátelství svého s králem obětovati neváhal, jakmile na sestru jeho došlo,“ vyčetl mu a lord neviděl důvod, proč to popírat, když na tom neshledával zhola nic špatného.

„Kdybys ty rodiny měl, pak tomuto bys rozuměl!“ odtušil odměřeně. „Toť sebeobětováním se nazývá a náklonnosti své ku komus tím dokazuješ!“ poučil ho ještě blahosklonně a jeho povýšený tón rozdmýchal v Erestorovi dostatečně silný hněv, aby aspoň na chvíli přebil vše ostatní. Obavy, pochybnosti, výčitky, nenávist, ponížení... všechny ty emoce, které v něm svými bezohlednými slovy opět probudil, dočasně ustoupily do pozadí, číhající na svou příležitost.

„Tak sebeobětování pravíte?!“ opáčil rádce zlostně. „Já nepovšimnul si, že byste čehos obětoval, to jen od ostatních toho požadujete! Však já rozhodnutí svého měniti nehodlám, ni přítele kvůli bezpečí svému hanebně zraditi!“

„Kterak čestným od tebe!“ neudělalo to na lorda pražádný dojem, když se téhle, podle něj slabosti, okamžitě pokusil obrátit proti Erestorovi. „Já jist si jsem, že kapitán zásadovosti tvé ocení. Však možná mnohem více by ocenil, kdybys ty ze zásad svých protentokráte slevil a odhalení ostudného vás dvou tak ušetřil! Neb pokud na sebe v tomto nemyslíš, pak aspoň na Finroda ohledů ber! Tys přesvědčen, že jemu na tobě záleží, však věříš též, že citů jeho se nikterak nezmění, až dozví se, že v moci tvé vás a pověsti vaší ochrániti bylo, však tys toho učiniti odmítnul?“

„Vy vskutku před ničím se nezastavíte, není-liž pravda?“ zavrtěl Erestor nevěřícně hlavou. „Však já námahy oné Vám ušetřím, neb vězte, že král o mně a kapitánovi se i bez Vás dozví, jelikož Finrod prince požádal, by s ním záležitosti naší probral a o zrušení zákona onoho usiloval!“ sdělil mu s jistým zadostiučiněním a poprvé byl upřímně rád, že se jeho druh rozhodl tento krok podniknout, protože cokoli mu připadalo lepší, než být vydán na milost a nemilost zjevně všehoschopnému Elrondovi!

Nutno říct, že toho ta novina rozhodně nepotěšila. „Cožpak on již docela rozumu pozbyl?!“ zachmuřil se, rozmrzelý, že ani se svou novou strategií neuspěl. „Vždyť vás tím akorát do potíží přivede! Kterak jen jemu tohoto dovoliti jsi mohl?! Cožpak vskutku věříš, že král vám vstříc vyjde, když hanebnosti podobné jej kdysi o bratra připravilo?!“

„Čehožpak to pravíte?“ optal se rádce znepokojeně, protože to bylo poprvé, kdy o něčem takovém slyšel. „Král že bratra kdysi měl? A čehožpak se jemu přihodilo? Povězte mi toho, prosím!“ naléhal na lorda s narůstající úzkostí. Protože mu bylo jasné, že pokud mu tohle zůstalo utajeno, pak není příliš velká šance, že by o tom Finrod něco věděl. Protože pokud ano, pak by si nepochybně lépe rozmyslel, než aby se králi dobrovolně přiznával k jejich vztahu...

„Ničeho pěkného to není, toho věřiti mi můžeš,“ zatvářil se Elrond kupodivu lítostivě. Jen se Erestor nedokázal rozhodnout, jestli to jen předstírá, aby na něj více zapůsobil, a nebo je to opravdu upřímný zármutek nad zbytečnou ztrátou mladého života. „Neb kapitán Oropherův tehdejší prince proti vůli jeho se zmocnil a choutek svých zvrhlých na něm ukojiti se nezdráhal, za což spravedlivě na hrdle ztrestán byl. Malgalada však příhoda ona navždy poznamenala, fëa jeho až příliš zničenou, než by on toho překonati dokázal. Nedlouho poté on konce svého naleznul, když proti skupině Orků vyjel, aniž by na muže pod velením svým posečkal. Nyní snad již chápeš, pročpak Oropher a po něm i Thranduil tolerance žádné vůči úchylce této nechovají, a přísně trestají ty, jež by snad zákonům protiviti si dovolili!“

Byla mu povědomá... tak strašlivá povědomá, že takřka cítil její jméno na svých rtech... Vyslovoval ho často, tím si byl Saeros jistý, ale kým mu byla, to zatím netušil, ani proč je na ni ten Vala natolik rozezlen, že si přeje její konec. Trápilo ho, že by ji měl zabít, aniž by ten důvod znal, přesto mu cosi bránilo se ho ohledně toho vyptávat. Navíc ona se zdála být se svým osudem smířená, když mírně přikývla a s náznakem povzbudivého úsměvu ho pobídla, aby toho rozkazu uposlechl.

Mohl to ale udělat? Nebyl přece vrahem... ani bojovníkem... O tomhle neměl těch sebemenších pochyb, na to mu těžký meč, jenž neohrabaně třímal, připadal až příliš cizí. Přesto ten Vala trval na svém a neváhal ho znovu důrazně vyzvat, aby splnil, co po něm požaduje.

„Toť v pořádku, Saerosi,“ konejšila ho ta elleth, stále s tímže posmutnělým výrazem a on jí to takřka uvěřil. Dokud ovšem nespustila ruku, kterou si až do té chvíle tiskla rozseklé rameno, a on nespatřil všechnu tu krev.

„Tys raněna...“ vydechl, zatímco se mu v mysli vynořilo hned několik vzpomínek, kdy se mu naskytl obdobný pohled. A vzápětí si vybavil, že to byl on, kdo jí ta zranění zpravidla ošetřoval, a pak ji dlouze držel v náručí a konejšil...

„Thíriel...“ vyslovil to jméno v úžasu, jak ho vůbec mohl kdy zapomenout. „Oh Valar, čehožpak jsem to jen učinil?!“ zhrozil se vzápětí, to když si uvědomil, kdo jí ten ošklivý šrám způsobil. „Odpusť... já tušení nemám, kterak jen tohoto dopustiti jsem se mohl...“ nechápal to a když zjistil, že stále ještě svírá meč, který za to byl odpovědný, okamžitě ho s odporem odhodil na zem. „Toho jsem vskutku nechtěl, ty přec víš, že bych tobě nikdy doopravdy neublížil!“ bránil se a zmlknul, až když se na něj Thíriel nevesele pousmála.

„I kdyby ano, já jen stěží bych toho tobě zazlívati mohla, neb za jednání své já ničeho jiného nezasluhuji,“ pronesla sebekriticky, avšak Saeros ji nemínil soudit.

„Mně na tobě velmi záleží, toť přec víš...“ téměř si povzdechl. „A pokud ty pocitu máš, že s ellonem oním pokoje konečně nalezneš, pak tomu za tebe rád jsem a vám dvěma v cestě rozhodně státi nemíním.“

„Tohoto bys ty vskutku pro mě učinil?“ podivila se jeho velkorysosti, které by ona nejspíš schopná nebyla, a o to vděčněji ji přijala. „A kdybych tobě sdělila, že toho praničeho neznamenalo a tys tím jediným pro mě, ty vztahu našemu ještě šance dáti ochoten bys byl?“ polkla ztěžka, než k němu zdráhavě pozvedla oči, stále ještě hluboce se stydící za své neomluvitelné selhání.

Pak se však jejich pohledy střetly a ona na okamžik docela zapomněla na své okolí, v ten moment existovali jen oni dva a ona si předsevzala, že pokud jim bude umožněno zůstat spolu, vynasnaží se, aby mu byla podstatně lepší družkou než doposud. Jenže naneštěstí se nezdálo, že by jí Ulmo hodlal podobnou příležitost dopřát, když se nevlídně obořil na Saerose.

„Jakkoli dojemné udobřování vaše jest, já tobě k čemus jinému rozkazu dal! A pokud ty jej vyplniti se zdráháš, pak tím akorát vás oba k smrti odsoudíš, neb já požaduji, by souboj váš až do konce proběhnul! A koncem se rozumí, když přinejmenším jeden z účastníků mrtev jest!“ ozřejmil mu to chladně. Pak však zalétl pohledem k Nienně, která tomu všemu mlčky přihlížela, a na rtech se mu objevil náznak úsměvu. „Leda že ty bys snad nabídky mé přijmouti chtěla a já tobě životů jejich coby daru svatebního věnoval!“

Rudovlasá Vala se zatvářila ještě zdrceněji, tvář zbrázděnou palčivými slzami, kterými se mlčky loučila se svou svobodou, a její hlas sotva slyšitelný, když s hlavou svěšenou pronesla jediné slovo.

„Budiž...“

Po rozhovoru s Elrondem se Erestor uchýlil na jeden z talanů, avšak ani tam nenalezl kýžený klid. Na to byl až příliš znepokojený tím, co se dozvěděl, a také Finrodovým chováním, které navzdory Lidianniným slovům nevzbuzovalo dojem, že by mu na něm či jeho citech nějak zvlášť záleželo.

A čehožpak očekával jsi?! ozval se v jeho mysli otcův znechucený hlas. Tys slabochem ubohým, jenž sám sebe nenávidí, a přesto doufáš, že jiní k tobě náklonnosti chovati budou?! Navíc kapitán vojska královského?! Čímpak zrovna ty bys jej zaujmouti mohl?! Vždyť na sebe pohleď! Kterak patetickým a zoufale nudným jsi! Neschopným a neduživým! Pokud on o tebe zájmu projevil, pak to v záchvěvu soucitu býti muselo! Či, a toho mně daleko pravděpodobnějším se jeví, on sázky s kýms z armády uzavřel!

Toho by neučinil! ohradil se proti tomu nařčení v duchu, ale přesto musel dát tomu hlasu pochybností za pravdu. Rozhodně se to jevilo pravděpodobnějším než možnost, že by kapitána zaujal, dokonce natolik, aby chtěl navždy spojit jejich životy.

Ty pramálo toho o vojácích víš, Erestore! Však toho mne nepřekvapuje, neb jim ses vždy raději důsledně vyhýbal, dobře si vědom toho, kterak velmi oproti nim zaostáváš! Jsi slabý a bezmocný, jako nějaká elleth spíše než-li muž skutečný! Čeho jiného též očekávati se dalo, když namísto zbraně raděj brk jsi preferoval a namísto štítu list pergamenu! A brnění tvé?! Snůžka pravidel etikety, jež tebe leda svazuje!

I takto se vítězství velkých vybojovati dá! namítl, aniž by tomu v tu chvíli doopravdy věřil, příliš zdeptaný, než aby čemukoli – a především sám sobě – ještě věřil. Neboť Elrond ho zasáhl na tom nejcitlivějším místě a jeho sebevědomí, posílené Finrodovou pozorností a trpělivým ujišťováním o jeho náklonnosti, se opět povážlivě svrklo a zanechalo ho zcela bezbranným vůči démonům, kteří ho už po tolik yénů sužovali.

Vybojovati?! Pohrdavé odfrknutí, které v minulosti slyšel až příliš často. Toť pouze výmluvy slabocha a zbabělce jest, by lepším si připadal! Však když nepřítel udeří, tehdy hnedle se ukáže, kdo vítězství vybojovati si dokáže! Tehdy mně předveď, čeho s brkem a pergamenem proti meči zmůžeš!

Já uznávám, že leckdy vyhnutí není a zbraní pozvednouti se musí, však do doby té diplomacií ještě mnohého zvrátiti se dá... zkoušel otce přesvědčit, ovšem jako tolikrát předtím marně.

Diplomacií?! prsknul a Erestor ho takřka viděl, jak si zhnuseně odplivuje. K diplomacii pouze ti slabí uchylují se, neb prostředků jiných nemají! Však kdož silným, ten vládne, a kompromisů věru činiti nemusí! Málokdo se jemu oponovati opováží a blázni, jež by toho snad zkusiti chtěli, nemilosrdně rozdrceni jsou! Toť zákon přírody jest, kde pouze jedinci silní přežijí! Tak pověz mi ty, jenž zákonů toliko ctíš... pročpak proti zákonu tomuto se vzpouzíš? Pročpak existence své zbytečně neukončíš?!

Otče... kterak takto hovořiti můžete?! Zoufalé zašeptání, zatímco mu do očí k jeho ponížení vstoupily slzy.

Kterak?! Neb synů všech svých jsem ztratil a nyní pouze tys mi zbyl! Tak pročpak aspoň jedenkráte v životě mne pyšným neučiníš a zbraně se nechopíš, bys ji proti sobě obrátil?! Či snad ni na to odvahy dosti nemáš?!