Když Glorfindel konečně procitnul ze svého bezesného spánku, panovala venku hluboká noc a jen slaboučký plamínek svíčky na nedalekém stolku sváděl nerovný boj s temnotou v kajutě, třebaže na to, aby jí dodal aspoň trochu na útulnosti, už mu síly nestačily.
„Kterak cítíte se, heru Glorfindel?“ ozval se odkudsi ze zšeřelého kouta lehce arogantní hlas a on se s námahou opřel o paže, aby se tím směrem zadíval.
„Já dosud naživu jsem...“ odtušil suše, zatímco se v těch stínech snažil rozpoznat snoubence své sestry, jen aby to po chvíli vzdal, a opět klesl na lůžko. „Kdyžpak očekává se, že my do přístavu dorazíme?“ otázal se a marně se přitom pokoušel ignorovat palčivou bolest v obličeji. Stejně jako hněv, který vůči oné Vale stále pociťoval. Pokud Nienna chtěla, aby byl pamětliv jejích slov, pak si věru nemohla vybrat lepší způsob, jak mu nedovolit zapomenout!
„Ještě hodin mnoho zbývá, než-li my ke břehu přirazíme,“ nepotěšil ho Gildor svou odpovědí. „Však pokud bolest Vaše nesnesitelnou jest, já odvaru Vám podati mohu.“
Tato nabídka připomněla Glorfindelovi události poslední noci a též kdo o něj tehdy pečoval. „Kdežpak Saeros jest, léčitel onen, jenž o mne se staral?“ zeptal se, neboť by dával přednost jeho společnosti před tou Elrondova kapitána. Jednak projevoval podstatně více empatie a hlavně... nemusel před ním předstírat, že ho v zásadě nic netrápí, když se mu chtělo bolestí řvát.
„Saeros? Já obávám se, že ten s námi neodplul...“ odvětil Gildor a jemu připadalo, že v tom zachytil jistý samolibý podtón. „Vy holt péčí mou zavděk vzíti musíte, neb já Nimloth přislíbil, že na Vás dohlédnu, by ona sobě odpočinouti mohla, když dne takřka celého u lože Vašeho strávila.“
„Toť pozorné od tebe...“ přinutil se nedbat, že ten namyšlený floutek opomněl jeho sestru patřičně titulovat, čímž navodil dojem jakési intimity mezi nimi, jenž se mu ani trochu nezamlouval. Pouze pomyšlení na jejich nadcházející sňatek ho zdrželo od důrazného upozornění na onen poklesek v dobrých mravech. „Kterakpak se jí vůbec daří? Já doufám, že co vypluli jsme, jí ulevilo se, že z dosahu Thranduilova se konečně dostala. A pevně věřím, že ty již postaráš se, by on se k ní nikdy znovu nepřiblížil, kdyby snad bláhovým natolik byl, že za ní vydati by se hodlal!“
„Toho já Vám na čest svou přislíbiti mohu, heru Glorfindel. Naneštěstí mysl její pokojnou dosud není, neb my hřebce jejího na břehu zanechati nuceni byli, čehož ona se srdcem těžkým nese, a ač snažil jsem se, mně chmur jejích prozatím rozptýliti se nepodařilo,“ přiznal mu Gildor, který stále ještě pociťoval notnou zlost na toho imbecila, který se ani nedokáže postarat o jednoho koně. Ale však on už mu po návratu ukáže, jak trestá nekompetentnost!
„Možná tohoto pouze ku prospěchu jest, neb ona až nezdravě na koni tomto lpěla,“ pravil Glorfindel, dobře si vědom, po kom jeho sestra Losarrnu pojmenovala. „A ty obav o ni si nečiň, neb já jist si jsem, že ona po svatbě myšlenek jiných přijde, až ty do domu svého si ji coby paní svou přivedeš.“
„Toť též přáním mým jest a do doby té já jí se svolením Vaším aspoň nablízku budu, by tolik osamělou si nepřipadala, když Vy dosud na lože upoután jste a úkolu toho se tak sám zhostiti nemůžete,“ sdělil mu, aniž by skutečně žádal o jeho požehnání, o to víc ho pobavilo, když mu ho ten nadutý balrogobijce skutečně udělil.
„Já pomoci tvé nadmíru si cením, Gildore,“ pronesl s vděčností, která ho téměř rozesmála.
Ach, jak opojná byla moc nad ostatními! Jak neuvěřitelně snadno sebou nechali někteří manipulovat, tak slepí ve své pýše, neochvějní ve svém přesvědčení, že jsou to oni, kdo všechno řídí, že by je ani ve snu nenapadlo, že ve skutečnosti pouze následují jeho vůli. Stačilo jen zjistit, co na ně platí, a tenhle lord byl natolik naplněn záští vůči lasgalenskému králi, že by svou sestru dal snad raději i samotnému Sauronovi, než aby ji přenechal jemu!
Tolik ho lákalo říct mu o sobě pravdu... jen aby se mohl popást na jeho výrazu, až si uvědomí, komu svou milovanou Nimloth přislíbil, ale opanoval se. Bylo jich zatím ještě příliš málo, než aby si přál rozpoutat novou válku. Avšak pevně věřil, že k tomu jednou dojde... a že se mu díky Nimloth podaří jejich řady brzy rozšířit...
„Ještě zde záležitosti jedné, s níž bys mi ty nápomocen býti mohl...“ ozval se opět Glorfindel a on se na něj zadíval, na ten pouhý stín bojovníka, jímž dříve býval, legendárního lorda, jenž kdysi vzbuzoval takový respekt a zasíval obavy do srdcí nepřátel. A kdeže byl ten ellon nyní?!
„Pak hovořte přec, heru Glorfindel, neb ničeho mně potěšení většího přinésti nemůže, leda snad přízně sestry Vaší...“ neodpustil si další potměšilou poznámku, ovšem pronesl ji natolik upřímným tónem, že se na něj Glorfindel ani nedokázal zlobit.
„Já o choti své někdejší více zvěděti bych si přál a doufal jsem, že ty bys mi cos o ní pověděti mohl. Já již Elronda dříve na ni se ptal, však on vyhýbavým značně byl, až podezřelým se mi toho jevilo,“ svěřil se mu a tentokrát už se Gildor neubránil škodolibému pousmání, což ale díky nedostatečnému osvětlení zůstalo bez povšimnutí.
„Pročpak nesdělíte mi prve, čeho on Vám již vyjevil, bych slov jeho neopakoval a o čas zbytečně Vás neobíral, obzvláště když Vám odpočinku toliko zapotřebí jest,“ navrhnul s předstíranou starostlivostí.
„O Almiel vlastně ničeho,“ nakrčil Glorfindel nespokojeně čelo, než ho řezavá bolest přiměla ho zase rychle narovnat. „A o synu mém, že coby zástupce kapitána jeho druhého slouží a se zbraní zdatným jest a rodiny vlastní již má.“
„Pak Vy ovšem o Aegnorovi hovořiti musíte!“ zazněl Gildorův překvapený hlas, zatímco on sám se vskrytu dobře bavil. „Já zdání neměl, že on synem Vaším jest, heru Glorfindel! Však hádám, že vzhledem ku schopnostem jeho v boji jsem toho přinejmenším vytušiti mohl!“
„A kdožpak jiný by otcem jeho býti měl?“ nechápal Glorfindel, proč ho Aegnorův původ tak zaráží. „Cožpak Almiel s kýms ve Valinoru sblížila se?“
„Já jist si nejsem, že mně o tomto hovořiti přísluší...“ předstíral Gildor rozpaky, však na lordovo naléhání se nechal obměkčit. „Lady Almiel s lordem Ecthelionem nyní žije... Proto přirozeně jsme se domnívali, že Aegnor synem jejich jest... obzvláště když podobou on ničím Vás nepřipomíná...“
„Ecthelion? Ecthelion od Fontány?“ vyřkl Glorfindel to jméno užasle, neochotný akceptovat, že by ho jeho někdejší přítel tak podle zradil. Tedy aspoň zprvu se tomu zdráhal uvěřit, však hlavou mu zároveň probleskly všechny okamžiky, kdy ty dva přistihl v Gondolinu pohromadě... a z jejich výrazů bylo zřejmé, že si spolu i bez něj náramně rozumí... „Ecthelion od Fontány, kapitán gondolinských vojsk?!“ vymrštil se do sedu, rozlícený z představy, že z něj ti dva dělali po celou tu dobu hlupáka, a že Aegnor - jeho jediný syn Aegnor! - není ve skutečnosti jeho.
„Tak jest...“ přisvědčil Gildor naoko zdráhavě, zato v duchu notně pobaven lordovým hněvem, který mu dal zjevně na chvíli dočista zapomenout na jeho zranění.
„A Elrond tohoto vědom si byl a přec ničeho mi nevyjevil?!“ optal se Glorfindel, jeho tón nebezpečně klidný, ovšem pevně sevřená čelist prozrazovala, jak mocně s ním cloumá vztek.
„Ecthelion kapitánem jeho druhým jest, to pod velením jeho Aegnor slouží,“ sdělil mu na to Gildor pouze a nechal ho, aby si domyslel ten zbytek.
Soudě podle zlostného zaklení, které vzápětí následovalo, se toho zhostil poměrně se ctí. A tmavovlasý kapitán se už dopředu těšil, jak po tomhle bude jeho opětovné shledání s někdejší chotí a přítelem probíhat…
Po Lidiannině odchodu se lórienské zahrady zdály ještě pustější než předtím a Thíriel téměř litovala, že tu dívka zahnala. Jenže před ní nechtěla odhalit svou pravou tvář… nechtěla, aby poznala, že ve skutečnosti není tou neohroženou bojovnicí, za níž se vydává… Proč by jí ale právě na jejím názoru mělo nějak zvlášť záležet, to netušila. Vždyť chtěla stejně jejich svět co nejdříve opustit, k čemuž jí přislíbila dopomoct, tak proč jí tolik vadí, o co ji Saeros požádal?
Ani si nebyla jistá, jestli ji těší, že si o ni před svým odjezdem dělal starosti… Protože tím se její chvilkový poměr s Belegem zdál ještě zavrženíhodnější než předtím. Jako kdyby i bez toho nevěděla, že udělala chybu… už tehdy, když za ní přišel a ona ho neodmítla… chtěla, ale prostě to nedokázala… Protože on jí byl schopný dát to, co tolik potřebovala… dokázal aspoň na chvíli zahnat tu temnotu, která hrozila, že ji pohltí, démony minulosti, kteří jí nedopřáli klidu…
S nešťastným povzdechem, jenž se až nebezpečně podobal vzlyku, klesla na kolena, její myšlenky opět u onoho dne, kdy se všechno tak strašlivě pokazilo… Znovu si vybavila všechno, co se událo… do těch nejbolestivějších detailů… jako kdyby od té tragédie uplynulo stěží pár hodin… A ona opět trpce litovala, že zanechala Anariona samotného, jen aby se v lese mohla věnovat svému tréninku. To její touha splnit si svůj sen ho zabila… a ač se jí to nakonec podařilo, cena, kterou za to zaplatila – kterou za to ostatní zaplatili! – byla až příliš vysoká…
Lehké zašplouchnutí, zřejmě způsobené větrem, ji na okamžik vytrhlo z jejího neveselého rozjímání, ale tentokrát se neobtěžovala tím směrem zadívat, na to byla příliš ztracená v minulosti. A také v přemítání, zda by se toho všeho vzdala, zda by pokorně přijala osud, který pro ni otec chystal, jen kdyby tím mohla svého bratra zachránit.
Život za život… Jenže i když měla Anariona ráda, nebyla si tak docela jistá, zda by na to dokázala přistoupit. Následovat trpký úděl jejich matky, zoufale se snažící zalíbit svému choti… Postupně se vzdávat svých přání… svých tužeb… své identity… až by z ní nezbylo docela nic… Žít jen prostřednictvím svých dětí… a pro ně… A pak… pak co? Existovala by ještě vůbec? A nebo by zjistila, že tak dlouho postupně umírala, že už pro ni není návratu? Že jedinou cestou, kterou se může vydat, je ta do Síní čekání…
Nové zaševelení vlnek proniklo do jejích vzpomínek a jí se zdálo, že znovu slyší Anarionův rozjařený hlásek. Thíriel, en (Thíriel, pohleď)!
Slzy jí vstoupily do očí a zároveň se neubránila úsměvu, neboť radost jejího bratra byla příliš nakažlivá, než aby jí odolala. Kdoví, jaký by z něj vyrostl ellon, kdyby k tomu dostal příležitost… Ona ale chtěla věřit, že by nebyl jako jejich otec… věčně nespokojený hrubián, který pro ránu nešel daleko, tedy aspoň pokud šlo o ellith pod jeho střechou.
Ne, Anarion by byl jistě jiný… stále dobře naladěný… vlídného slova… a dobrého vychování… Ten by rozhodně žádné elleth neublížil, už jen pouhá představa, že by na některou vztáhnul ruku, byla zcela absurdní! A jistě by měl už dávno rodinu… slušnou pohlednou choť a aspoň dvě děti… chlapce… a dívku… K níž by se choval naprosto stejně jako ke svému synovi… a ponechal jí svobodu volby, jak chce se svým životem naložit…
Thíriel, Thíriel, en (Thíriel, Thíriel, pohleď)...
Další naléhavé zašeptání, které však nemohlo být ničím víc než jen dalším tancem vlnek na hladině jezera. Podobného jezera, v němž její bratr naleznul svůj konec, ač slušným plavcem, proti vodním rostlinám, do nichž se zamotal, neměl sebemenší šanci. A Thíriel se při pomyšlení na nerovný souboj, který musel svést, stáhlo hrdlo úzkostí. A také se jí zmocnila zlost.
Proč jen se vydal koupat, když měl trénovat s mečem?! Vždyť mu to jejich otec nakázal, tak jak si mohl dovolit neuposlechnout?! Navíc dostal novou zbraň… to se jí tak rychle nabažil, že musel hledat nové rozptýlení?! Vždyť jí to slíbil… přísahal jí, že se nehne z místa! To pro něj jeho slovo vůbec nic neznamenalo?!
Vždyť tys přece také Naneth přislíbila, že o něj se v nepřítomnosti její postaráš! A kterakpak jsi slibu onoho dodržela?! ozval se v její mysli protivný hlas svědomí a ona zaťala pěsti a jednu si přitiskla na ústa, aby utlumila zoufalé zaštkání, které se jí z nich dralo.
Oba tehdy vyslovili slib… a ani jeden z nich ho nedodržel… Ale byli přece ještě dětmi… dalo se od nich vůbec něco jiného očekávat? Kdyby jen jí otec dokázal odpustit… pak by si možná odpustila i ona… Jenže on i po těch všech yénech zůstával neoblomný… nesmiřitelný…
„Amin hiraetha, Adar (Jest mi toho líto, otče)…“ zalkala zlomeným hlasem. „Amin hiraetha…“
V náhlém impulzu strhla obvaz, který překrýval její zraněné zápěstí, a dýkou znovu otevřela téměř již zacelenou ránu. Pohled na to, jak se okamžitě zalila čerstvou krví, byl uspokojivý… přesto neustala, dokud její paži neozdobily dva další pruhy… a u každého z nich se musela hodně ovládat, aby neřízla příliš hluboko.
Bylo by to tak snadné… a možná i správné… vždyť komu by skutečně chyběla? A v Síních čekání by aspoň měla příležitost zjistit, kde skončila Anarionova duše, proč se nepřipojila k jejich otci v Amanu, proč dosud nenalezla kýžený klid… Možná kdyby s ním mohla promluvit… požádat ho o odpuštění… pak by se ulevilo jim oběma…
Thíriel…
To zašeptání se ozvalo tak blizoučko, až sebou polekaně trhla a mráz jí přeběhl po zádech. Znala ten hlas… znala…
Se zatajeným dechem se rozhlédla kolem sebe a teprve tehdy si povšimla, že se díky nočnímu chladu vyvalila z jezera hustá mlha a nyní se ve velkých bílých chuchvalcích rozběhla po zemi.
Thíriel... Thíriel, tira ten´ raste (Thíriel, napozoru se měj)...
Thíriel vyskočila na nohy a znovu očima propátrala své okolí, které kvapem mizelo v mlžném oparu, avšak nic mimořádného neobjevila. Ani měsíc jí nebyl nápomocen, neboť skryt za černými mraky poskytoval jen pramálo světla. Přesto si byla jistá, že se jí to nezdálo...
„Anarion? Manke naa lle (Kdežpak jsi)?“ zvolala tiše a připadala si přitom dosti pošetile. A zároveň pociťovala lehkou obavu, že by jí její bratr mohl skutečně odpovědět... „Anarion?“ zkusila to znovu, zatímco se jí mlha omotávala kolem těla, kolem hlavy, až jí připadalo, jako kdyby to byla lepkavá pavučina obrovského pavouka, do které se chytila, a pokud něco brzy neudělá, v níž také nalezne svůj konec.
Thíriel...
Přidušeně se nadechla a třebaže se jí to jevilo naprosto absurdní, sevřela v prstech své dýky, připravená je tasit, kdyby to bylo zapotřebí. Možná právě ten dotyk jí pomohl potlačit narůstající paniku a ona se s o něco klidnější myslí znovu pokusila prohlédnout tou bílou clonou okolo, jen aby seznala, že je to zcela marné.
„Anarion?“ zvolala bratrovo jméno a pak bez hnutí čekala na odpověď, spoléhající na svůj sluch, když jí zrak v daných podmínkách nebyl nijak k užitku.
Thíriel... Rima (Utíkej)... zachytila naléhavé volání, ale ona tu výzvu ignorovala a se srdcem zběsile bušícím následovala ten slabounký hlas až ke břehu jezera, kde opět poklekla a rukama se snažila rozehnat mlžný opar nad hladinou, aby se přesvědčila, zda se tam dole něco neskrývá.
Rima (Utíkej)!
Dech se jí zadrhnul v hrdle a srdce na okamžik snad docela přestalo být, když se měsíc náhle vyloupnul zpoza mraků a ona v jeho bledém stříbřitém světle spatřila ve vodě dobře známou tvář.
„Anarion!“ vykřikla a jako kdyby tím zničila nějaké kouzlo, do té doby poklidné jezerní zrcadlo se roztříštilo ve vlnách a ať se namáhala sebevíc, žádnou podobu už v něm nedokázala najít. Přesto nezaváhala.
„Anarion, amin naa tulien (Anarione, již jdu)!“ zvolala, než se krátce nadechla a střemhlav se vrhla do hlubin.
„Čehožpak jsi to pravila?“ vypravil ze sebe Erestor a měl pocit, že se mu v tu chvíli vytratila veškerá barva z obličeje, natolik ho princeznina otázka zaskočila. „Kterakpak tobě nesmysl podobný vůbec na mysl přijíti mohl?!“ vysmál se jí vzápětí, aby zakryl vlastní rozpaky, jenže ta dívka se nenechala zviklat.
„Viděla jsem vás dva pohromadě... a taky jak se kapitán tvářil, když s Vámi lord Elrond mluvil...“ pronesla významně a jemu se srdce sevřelo ještě větší úzkostí.
„Ano? A jakpak se dle tebe tvářil?“ opáčil arogantním tónem, aby jí dal najevo, že si to akorát namlouvá a její obvinění nemá pražádné opodstatnění.
„Jako kdyby mu chtěl co nevidět skočit po krku,“ odvětila bez zaváhání. „Záleží mu na Vás... a Vám na něm... jinak by Vás tolik nerozhodilo, že odjel, aniž by se s Vámi rozloučil.“
„Na tom již nyní nezáleží...“ zamumlal, příliš zarmoucený tím vývojem, než aby dokázal dál předstírat, že se vůbec nic nepřihodilo. „Nu, já Vás déle rušiti nebudu...“ přinutil se k chabému pousmání a spěšně zamířil k východu, neboť si nebyl jistý, jak dlouho ještě zvládne udržet své emoce pod kontrolou.
Nepočítal však s drobnou ručkou, která se rozhodně chopila jeho paže, a zmařila tak jeho zbabělý úprk. „Počkejte přece...“
„Ano?“ obrátil se k ní neochotně, poněkud paranoidně se obávající, že by z jeho tváře mohla poznat, co přesně se mezi ním a Finrodem událo. „Jest tobě s číms pomoci mé zapotřebí?“ otázal se co nejklidněji, ale aby se jí zadíval přímo do očí, k tomu musel nejprve sebrat odvahu.
„Promiňte, nechtěla jsem Vás... rozrušit...“ pravila princezna natolik lítostivým tónem, že se odhodlal na ni pohlédnout, trochu nervózní, zda v jejím výrazu nespatří náznak opovržení, ale k jeho překvapení vyhlížela spíše ustaraně. „Vím, že je to Vaše věc... a rozhodně se Vám do toho nechci nějak plést... já jenom... že vypadáte, jako kdyby Vás ten jeho odjezd vážně hodně sebral... a tak jsem se chtěla akorát ujistit, že budete v pořádku...“
Už se nadechoval, aby ji zpražil další odměřenou poznámkou o jejích pošetilých představách, ale když hleděl do jejích soucitných očí, cosi se v něm zlomilo a on se přistihl, jak nešťastně vrtí hlavou. „Toho já nevím...“ hlesl a ona chápavě přikývla.
„Proč se neposadíte? Teď byste asi neměl být sám... navíc by ani nebylo dobrý, kdybyste v tomhle stavu narazil na Elronda...“ odtušila celkem rozumně. „Lorda Elronda,“ opravila se vzápětí spěšně, aby mu nezavdala důvod k nějakému kázání o etiketě, ale on byl příliš otupělý, než aby to vůbec zaznamenal.
Nepřítomně od ní přijal šálek čaje, s nímž se na její popud usadil do jednoho z křesel, zatímco ona zaujala místo naproti němu. Nemluvila, jako kdyby chápala, že potřebuje čas, aby si utříbil své myšlenky.
A nebo jen netušila, co mu říct, znechucená zvrhlým poměrem, který navzdory zákonům navázal... problesklo mu hlavou a on opět zabořil svůj pohled do podlahy, zahanbený svým bezostyšným chováním, tím naprostým nedostatkem kontroly nad vlastními potřebami, jenž ho přiměl podlehnout bez většího odporu pokušení, které Finrod představoval.
„Nesmíte si to brát osobně...“ promluvila Lída, když chvíli sledovala Erestora, jak tam sedí se svěšenými rameny a jeho výraz je každým okamžikem zoufalejší. „Rúmil je na tom vážně hodně špatně... možná tam tolik pospíchal, aby se s ním ještě stihnul rozloučit...“
Proti tomu nic nenamítal, ovšem příliš přesvědčeně také nevyhlížel.
„Poslyšte... pokud Vás to tak trápí, proč se tam ráno nevydáte za ním?“ navrhla Lída po krátkém uvážení. „Určitě ocení, že jste si o něj dělal starosti... a pokud dojde k nejhoršímu, tak aspoň budete u něj, abyste ho podpořil.“
„Vždyť ni s jistotou nevím, zda by mne tam vskutku chtěl...“ zavrtěl Erestor odmítavě hlavou. „Navíc... do potíží bych nás oba dostati mohl, kdyby o tom povídati se začalo... proto požádati bych tebe též chtěl, zda bys o tomto, čeho zde probírali jsme, pomlčeti mohla.“
„Určitě,“ přislíbila mu to bez rozmýšlení. „Ale proč by to byla taková tragédie, kdyby se o vás někdo dozvěděl?“
„Neb toho proti zákonu jest,“ přiznal neochotně.
„Vážně? A proč?“ podivovala se tomu, neboť od Eldar tak úzce spjatých s přírodou by očekávala přece jen více tolerantnosti.
„Kdožpak ví, zákon tento se ještě z dob otce králova dochoval. Však pokud bych hádati měl, pak toho zavedeno bylo, neb vztah podobný proti přirozenosti jest a Valar by jej nepochybně jako taký též odsoudili,“ sdělil jí s povzdechem, zdrcený bezvýchodností oné situace.
„To ale nevíte nebo ano?“ svraštila lehce čelo. „Vždyť pokud se mají dva rádi, co na tom záleží, jakého jsou pohlaví?“
„Nyní hovoříš, jako kdyby toho snad ve světě tvém zcela běžným bylo,“ poznamenal Erestor, dojat a trochu znepokojen její naivitou.
„Zcela běžný asi ne, ale řekla bych, že už se to dost zlepšilo. Nesmíšené páry se už nemusí skrývat a někde se dokonce mohou i brát,“ rozhovořila se Lidianna a on jí takřka toužebně naslouchal. To, že tam existují místa, kde by je za to byli schopní brutálně zabít, si raději nechávala pro sebe, nač ho hned zase připravit o naději, která se po jejích slovech rozhořela v jeho šedých očích, teď tak nezvykle posmutnělých?
„Kéž by cos takého i zde možno bylo,“ povzdechl si. „Finrod tvrdil, že se princ za nás u krále přimluví, však já přesvědčen nejsem, zda toho k čemus bude, vyjma že by toho na nás trestu přivolati mohlo.“
„No, kdoví, v jaké teď bude král náladě, když si Nimloth vybrala jiného...“ neviděla to ani Lidianna zatím moc optimisticky. „Navíc se mu asi ani nebude moc zamlouvat, co má princ před sebou.“
„Právě,“ přisvědčil rádce. „A ač ho v oblibě mám, přec o Jeho Výsosti říci nemohu, že by v diplomacii obzvláště vynikal, a toto zrovna záležitosti charakteru dosti delikátního jest.“
„Třeba se Vám s ním podaří promluvit dřív, než se setká s králem, a varovat ho, aby ten rozhovor odložil na jindy,“ uklidňovala ho rychle Lída, protože jí připadalo, že se Erestor opět začíná tvářit značně zoufale.
Mlčky přisvědčil, ale jeho oči zůstávaly ustarané. „Nu, hádám, že neochota tvá princi radami užitečnými přispěti, by se též na rozpoložení králově nepříznivě odraziti mohla. I proto otázati se tebe musím, zda bys toho za podmínek jistých ještě zvážiti ochotnou nebyla.“
Lídě se příliš nezamlouvalo, co od ní požadoval, ale jelikož neměla kvůli Rúmilovi tak docela čisté svědomí, rovnou to nezavrhla. „Co kdybychom nejdřív počkali, až se kapitán vrátí, a pak si o tom všem ještě promluvili? Uvidíme, jaká bude zrovna situace...“ nabídla mu místo toho a třebaže se mu to zdálo notně vyhýbavé, souhlasně kývnul hlavou, neboť vycítil, že kdyby na ni tlačil, dosáhl by leda pravého opaku a ona by se zatvrdila už docela.
V duchu si však pomyslel, že je princezna dosti naivní, pokud věří, že může Legolasovi odmítnout svou pomoc a král to bez výhrad akceptuje. Neboť minulost už ukázala, že jak dojde na jeho bezpečí, nezastaví se takřka před ničím, a tak by ho ani příliš nepřekvapilo, kdyby se tentokrát za svou umíněnost octla u stromu na nádvoří ona sama...
Bylo již dobře po půlnoci, když Finrod konečně vjížděl branami Imladris, koně pod sebou celého zchváceného, ale přesto mu cestou nedopřál ani chvilky oddechu, natolik se obával, že dorazí pozdě.
Aniž by se obtěžoval ohlásit, rovnou vyrazil do křídla léčitelů, kde doufal Rúmila nalézt, jeho krok natolik rázný, že si nikdo netroufnul se ho aspoň pokusit zastavit. Akorát přede dveřmi ošetřovny trochu zpomalil, i když klepáním se rozhodně nezdržoval a rovnou vstoupil dovnitř, trochu trnoucí, jaký obraz se mu naskytne.
K jeho znepokojení však byla všechna lůžka prázdná, čistě povlečená a připravená pro raněné, zvyk z dob, kdy to bylo skutečně zapotřebí, který přetrval až do současnosti. Což bylo sice chválihodné, ovšem nijak mu to nepomohlo zjistit, co se s Rúmilem stalo. A léčitel podřimující ve vedlejší místnůstce, kde byly uloženy zásoby bylin a fáčů, který se na jeho důrazné volání neochotně objevil, mu také nedokázal nic říct. Teprve jeho nadřízený, pro něhož ho briskně poslal, ho nasměroval do uzavřeného křídla paláce, kde se nacházely neobydlené, zčásti dokonce již vyklizené prostory, kam jen zřídkakdy někdo zavítal.
Ostatně když po krátkém pátrání našel správnou místnost, seznal, že ani ta nevyhlíží nijak zvlášť zabydleně a nikdo se rozhodně neobtěžoval, aby na tom něco měnil. Veškeré vybavení se omezovalo na všeho všudy tři kusy – skrovné lůžko, kde spočíval Rúmil, přikrytý lehkým prostěradlem, nízký stolek nesoucí tříramenný svícen, na němž byla však zapálena pouze jediná svíčka, a křesílko, ve kterém seděla do šedého pláště zahalená osoba.
„Já tebe jsem již očekávala, Finrode...“ promluvila, aniž by k němu pozvedla hlavu, nicméně její hlas a pramen rudých vlasů, jenž jí vykukoval zpod kapuce, pro něj byly dostatečným vodítkem.
„Zato já bych Vás zde nečekal, arwenamin,“ prohodil, zatímco popošel blíž, aby se mohl zahledět do tváře svého přítele. „Povězte mi prosím, kterakpak on na tom jest?“
Tiché povzdechnutí, než mu na to dala odpověď, a i pak se mu zdálo, že si není docela jistá, jestli by si to raději neměla nechat pro sebe. „Stav jeho velmi vážným... nejen pro zranění jeho...“ pravila sotva slyšitelně. „Já obav mám, že on již příliš dlouho nevydrží...“
„Cožpak Vy ničeho učiniti nemůžete? Či kdos jiný z Valar?“ nechápal Finrod, proč se mu nesnaží nikdo pomoc.
„Síly mé naneštěstí na toto nestačí... a Estë přesvědčena není, že moudrým jej zachraňovati jest...“ přiznala a neušlo jí, že kapitán sevřel rozčilením ruce v pěst, natolik se ho její slova dotkla.
„Vždyť vy přec víte, kdožpak on jest a čeho všeho vykonal! A též čeho všeho on si vytrpěti musel! A přesto jej nyní opustíte?!“ dal průchod své frustraci, avšak ona nehnula ani brvou, na to již byla příliš zvyklá na hněvivé výbuchy svého bratra Náma.
„Já obávám se, že volby této na mně není...“ pronesla pouze, čímž ho ještě více popudila, i když kvůli Rúmilovi se přinutil ke klidu.
„Kterak on do stavu tohoto vůbec se dostal?“ chtěl vědět a nemohl si přitom nepomyslet, že bylo hrubou chybou Rúmila někam vysílat. Měl zůstat v Eryn Lasgalen... tam by nemohl nikomu, ani sobě, ublížit...
„On nad démonem svým kontroly ztrácí... a když východiska jiného, kterak jej zastaviti, nezřel, života svého ukončiti se pokusil...“ sdělila mu Nienna s dalším povzdechem a několik slz jí skanulo po tváři, tak podobných vzácným perlám, které kdysi Edain lovili z moře.
„Tedy nyní pouze na něm jest, zda sil dosti ještě jemu zbylo, by tohoto překonal?“ zeptal se kapitán s obavami, oči soucitně upřené na zjizvenou šedavou tvář onoho nebohého ellona. „Cožpak zhola ničeho učiniti se nemůže?“
Dlouho předlouho váhala tentokrát Nienna s odpovědí, až na Finrodovo pobídnutí se konečně vyslovila. „Cesty jedné by tu bylo...“