LXXXI. kapitola

    „Toho se tobě příliš nezdařilo, sestřičko drahá,“ prohodil Námo posměšně, ovšem Nienna se k němu ani neobtěžovala zalétnout pohledem, její pozornost plně soustředěna na sinalou tvář Elrohira, tak bledou, že měla občas obavy, zda svůj boj již neprohrál. A třebaže ji její slzy zármutku vydatně skrápěly, jeho stav byl až příliš vážný, než aby ho dokázaly vyléčit.

„Pověz, tys vskutku věřila, že odjezdu jejich pozdržíš, když na popud tvůj Yavanna zvíře ono přiměje, by na loď vstoupiti odmítlo? Či v zoufalství tvém tebe pouze ničeho lepšího nenapadlo?!“ A Námo se zasmál, pobaven bolestí v jejích stříbřitých očích, které na něj po těchto slovech konečně upřela.

„Pročpak přišel jsi sem? By pohledem na smutek můj ses potěšil?“ opáčila tiše, načež opět svěsila hlavu a její šedá kápě ji spolehlivě skryla před jeho pronikavým zrakem. „Pak ty spokojen opět odejíti můžeš, neb slz mých jsi již zřel!“

„Ty vážně domníváš se, že krutým natolik jsem, bych z utrpení tvého se radoval?“ zatvářil se Námo patřičně ukřivděně. „Toho vskutku zraňuje mne, sestřičko.“

„Pročpak tys tedy zde?“ otázala se stručně, neochotná zaplést se do jeho intrik a falše.

„Já toliko s tebou pohovořiti si přál…“ ozřejmil jí důvod své návštěvy. „A též tebe varovati, že fëa tvora tohoto již slabou přespříliš jest a pokud ty neučiníš ničeho, bys toho zvrátila, pak bys jej příště již v říši mé uhlídati mohla…“

„Já všeho, čeho dalo se, jsem již zkusila, Námo,“ přiznala zdrceně. „Však pokud jemu Elrond ni Estë pomoci ochotni nejsou, čehožpak já sama zmůžu?“

„Ještě zde přec možnosti jedné zbývá… A já jist si jsem, že Estë slova svého dodrží, ač jí toho proti mysli jest…“ připomněl jí Vala věcně, aniž by se na rozdíl od ní staral, jak onen čin zasáhne některé Eldar.

„Já pochybností však mám, žes toho správným… neb bolesti, již to ostatním přinese, si až přespříliš dobře představiti dokážu…“ zdráhala se Nienna po té cestě vydat. „Ni přesvědčena nejsem, že by vědomí ono Elrohira nakonec beztak do stínů zpět nestáhlo.“

Po tomhle přistoupil Námo blíž a hrubě sevřel její rameno. „Ty starostmi o všechny se ustavičně trápíš… však někdy bys komus pomohla, pak jiným ublížiti musíš, tomu vyhnouti se nelze! A pokud život tvora tohoto pro tebe cenným jest, pak věru nechápu, kterak váhati můžeš! Neb on příležitosti další nedostane… jej život žádný v Amanu nečeká… jakmile do říše mé sestoupí, on v ní již zůstane… na věky věků!“ varoval ji pochmurným tónem, aby svým slovům dodal na patřičné váze.

„Toť však rozhodnutím svobodným býti musí… proto mně do něj jakkoli vměšovati se nepřísluší…“ posteskla si Nienna. „Však já obav mám, zda příliš pozdě již nebude…“

„Já odchodu jeho pozdržeti mohu, toho v moci mé jest, kterak tys dobře vědoma jsi,“ pravil Námo, který pustil její rameno a místo toho ji přivinul k sobě, čemuž zprvu lehce vzdorovala, ale pak rezignovala a přijala útěchou, jíž jí nabízel. „A já toho pro tebe učiniti ochoten jsem, pokud toho přáním tvým bude.“

Pár slzami zalitých očí se nedůvěřivě upřel do těch jeho tmavých. „A čehožpak za to žádáš, bratře?“

Námo se pousmál, neboť poznal, že jí na tom až příliš záleží, než aby ho odmítla. „Pouze příslibu malého…“

Nimloth stála na zádi lodi, utrápené oči upřené směrem k pobřeží, které se jí již před nějakou dobou ztratilo z dohledu, a ač si říkala, jestli by se neměla raději uchýlit zpět do podpalubí, než se již déle neovládne a propukne v pláč, nedokázala odejít.

Vše se ráno seběhlo tak rychle, že neměla ani čas dumat, zda se v případě Thranduila rozhodla správně. Pod Gildorovým schopným velením byli až příliš brzy připraveni vyrazit, její bratr s největší péčí uložen v pohodlné kabině, zbývalo již jen přivést na palubu jejich koně, což se ovšem ukázalo být obtížnější, než jak se to zprvu jevilo. Neboť její Losarrna se z neznámého důvodu začal při naloďování plašit a než přispěchala, aby ho zklidnila, vytrhnul se ellonovi, který ho vedl, a prchnul kamsi v dál.

„My za ním ihned vydati se musíme!“ zadívala se naléhavě na Gildora, jenž přišel zjistit, co se přihodilo a proč se zbytečně otálí s vyplutím.

Ale třebaže obvykle měl pro ni velké pochopení, v tu chvíli tomu tak nebylo. „Já obávám se, že toho si nyní dovoliti nemůžeme, lirimaer. Však já pokynů zde zanechám, by o něj se postarali, až opět objeví se,“ pravil tmavovlasý lord a nabídnul jí rámě, aby ji doprovodil na loď.

Ona ho však odmítla přijmout, stejně jako jeho návrh. „Já jej zde přec zanechati nemohu! Vždyť on přítelem mým věrným! Čehožpak bych si já bez něj počala a on beze mě?!“

„Nimloth drahá, pokud on tebe opustil, pak zřejmým dosti jest, že cesty této vykonati si nepřeje, a ty bys toho respektovati měla,“ promluvil k ní s naprostým klidem, jako kdyby se ho vůbec nedotklo, že si dovolila mu vzdorovat před jeho muži. „Věz, že zde jemu dobře povede se, a jakmile my do sídla mého dorazíme, pak já tobě koní tolika nabídnu, že pro jednoho se rozhodnouti ty schopna takřka nebudeš.“

„Toho nebudu, neb já jiného než-li Losarrny svého nechci!“ zůstávala Nimloth i navzdory jeho konejšení zatvrzelá. „A já odsud neodjedu, dokud jej nenaleznu!“

Po tomhle ji vzal Gildor za paži a odvedl stranou, aby se její nepřijatelné chování obešlo bez dalších svědků. „Nimloth, já pocitů tvých plně chápu, však my otáleti dovoliti si nemůžeme. Či snad již na bratra svého jsi pozapomněla a na to, kterak on útrap cesty snášeti nucen bude, jichž ty umíněností svou jemu ještě prodloužiti neváháš?“

„Vždyť nezdrželi bychom se příliš, já jista si jsem, že Losarrna daleko nebude! Pouze mne nech, bych se po něm poohlédla, a poté my hned vyplouti můžeme!“ oponovala mu Nimloth i nyní a když jí neodpověděl, zlehka se dotkla jeho tváře, oči prosebně upřené do těch jeho. „Gildore, já o čtvrthodinku pouhou žádám… cožpak mi ni toho dopřáti nemůžeš?“

„Budiž tedy…“ rozhodl se být velkorysý. „My mezitím všeho ostatního k vyplutí schystáme, však ty neomeškej se, neb já bratru tvému bych jen nerad vysvětlovati nucen byl, pročpak se zvednutím kotvy otálíme.“

A ona se neomeškala, vrátila se včas, akorát bez Losarrny. A když tentokrát zdráhavě přijímala Gildorovo rámě, raději držela hlavu skloněnou, to aby nebyly vidět slzy, které se jí rozběhly po tváři.

„Utiš se přec, lirimaer, či snad přeješ si, by ostatní si o tom povídali, kterak nevěsty uplakané na loď jsem si vedl?“ pokáral ji Gildor mírně, spíše jen v žertu, a třebaže jí rozhodně nebylo do smíchu, kvůli němu se přemohla a s poněkud strnulým úsměvem ho povolně následovala po můstku na palubu. „Však toho časem přebolí, Nimloth, a já vynasnažím se, bych tebe na myšlenky jiné přivedl, by oči tvé fialkové se vbrzku opět radostí naplnily. Nyní však za bratrem svým pospíšiti bys měla, ujistiti se, že on v pořádku jest a ničeho jemu nechybí. Jakmile my na moři již budeme, pak doufám, že ke mně nahoře se připojíš, neb společnost tvá mne nevýslovně těší.“

A ona i tomuhle jeho přání vyhověla, jak by ostatně mohla tak milé žádosti odolat? A jelikož když se znovu objevila na palubě, Gildor právě hovořil s kapitánem, přesunula se na záď, aby vyčkala jeho příchodu. Jenže dřív než on dorazily výčitky a smutek nad tím, že Losarrnu tak hanebně opustila. Tolik se snažila ho najít… jezdila křížem krážem a volala jeho jméno… a třebaže se nikdy předtím nestalo, aby hned nato nepřiběhnul, teď se neobjevil. Dokonce ho za tu dobu ani jedinkrát nezahlédla, jako kdyby se dočista propadl do země…

„Lirimaer… tolik rmoutí mne tebe takto viděti…“ ozval se náhle za jejími zády Gildorův hlas a zároveň ji dvojice silných paží objala kolem pasu a přitiskla k němu. „Pověz mi… čehožpak učiniti mohu, bych tebe potěšil a smutku z tváře tvé zahnal?“

Téměř mu odsekla, že pokud ji chce rozveselit, pak ať káže obrátit loď a vrátí se pro jejího Losarrnu, jakkoli dětinsky by to mohlo znít, avšak myšlenka na Glorfindela jí v tom zbránila. Neboť ať už se zachoval jakkoli nečestně, nečinil tak ve zlém úmyslu, a ona mu nemohla oplatit tím, že ho nechá zbytečně trpět jen kvůli svému rozmaru. A že ho dosud sužovaly značné bolesti, bylo i přes jeho statečné mlčení patrné, na to jí stačilo sledovat, s jakou dychtivostí vypil dávku tišícího odvaru, který mu umožnil opět upadnout do sladkého bezvědomí bezesného spánku.

„Já pouze času potřebuji, bych s tímto se vyrovnala…“ pravila po krátkém uvážení, jak na jeho nabídku odpovědět. „Navíc jista si jsem, že prostředí nové mi též rozptýlení spoustu poskytne, bych na myšlenky jiné přišla…“

„Toho nepochybně…“ přisvědčil Gildor a jako kdyby jí v tom chtěl být už nyní nápomocen, začal něžně laskat její krk, čímž ji zaskočil natolik, že než se zmohla na nějaký protest, uvědomila si, že jí to rozhodně není nepříjemné a namísto odporu se sama oddala jeho pevnému objetí a dokonce naklonila hlavu tak, aby se svými ústy dostal i k jejímu citlivému uchu.

„Nimloth…zdalipak ty zdání vůbec máš, kterak silně po tobě toužím?“ zapředl jí do něj, než zuby jemně přejel po jeho špičce a přiměl ji tak tlumeně vzdychnout.

„V pozici, v níž nyní jsme, mi toho jen stěží utajeno zůstati mohlo…“ vypravila ze sebe s obtížemi a Gildor se tiše zasmál.

„Vpravdě tak…“ vzal to jako výzvu, aby ji k sobě přitiskl ještě těsněji. „Ty o štěstí hovořiti můžeš, že nyní noci není, neb zahalen pláštěm temnoty bych pokušení tomuto jen s obtížemi odolával…“

„Navzdory bratru mému?“ otázala se nepřítomně, zatímco v mysli si okamžitě začala představovat, jaké by asi milování s ním bylo, a vzrušení, které v ní probudil svými dotyky, ještě zesílilo.

„Ty domníváš se snad, že by mě cos tak banálního zastaviti mohlo?“ opáčil, aniž by ustal ve svých něžnostech. „Však já ovládnouti se dokážu, pokud za trpělivost svou si odměny sladké později vybrati moci budu…“

„Ovšemže…“ vydechla Nimloth, zcela okouzlená jeho blízkostí, a otočila se k němu čelem, aby mu mohla vtisknout dlouhý polibek na ústa. „Ty tohoto coby příslibu bráti můžeš…“ špitla, než skryla svou náhle uzardělou tvář na jeho prsou, a neviděla tak cynický úsměv, který se mu mihnul na rtech.

Příslib? To nevinné ďobnutí neslibovalo nic víc než bezbřehou nudu, pokud by byl ovšem ochoten uvěřit, že je tato elleth skutečně tak nezkušená, jak se snažila působit. On se však stále ještě domníval, že jde pouze o přetvářku, kterou se pokoušela svého bratra a nejspíš i jeho přesvědčit, že mezi ní a tím nabubřelým králem nikdy k ničemu nedošlo. Což bylo natolik absurdní, že tu možnost ani nebral v potaz. Vždyť přece viděl, jak moc ji Thranduil chtěl, a vzhledem k jeho postavení nebyl důvod, aby ji také nedostal.

O to víc ho uspokojoval výprask, který mu ve stájích uštědřil, a o němž nepochyboval, že ho ucítí ještě po pár dnech. To mu patří za to, že si dovolil sahat na to, co patří jen jemu…

„Haranamin…“ vykoktal ze sebe ten mladík a podle toho, jak se tvářil, tak si přál být raději v Mordoru u Temného pána než v mithlondské síni coby objekt jeho pozornosti.

„Tak hovoř přec!“ vybídl ho Thranduil znovu a pro jistotu s ním důkladně zacloumal, aby ho probral k životu a dal mu najevo, že svým chováním značně pokouší jeho trpělivost.

„Pusťte jej, haran, neb on beztak ku pomoci Vám nijako býti nemůže,“ ozval se jeden z mužů na jeho obranu a ihned se stal cílem králova podmračeného pohledu.

„Čehožpak to pravíš?! Vždyť kůň její dosud zde jest, tedy i ona tu dosud kdes dlíti musí!“ zavrčel na něj nedůtklivě, aby si ten muž snad nemyslel, že se nechá tak snadno obalamutit. „A pokud ty mi toho z příkazu Glorfindelova sděliti odmítáš, pak věz, že já ji i bez pomoci tvé naleznu, pouze mi toho zřejmě chvíli zabere, avšak alespoň se ty společnosti mé déle těšiti moci budeš!“

Po téhle výhrůžce se ten ellon zatvářil přesně tak nadšeně, jak Thranduil předpokládal, nicméně ani tehdy nepospíchal, aby ho za Nimloth zavedl. „Jakkoli neuvěřitelným se Vám toho zdáti může, haran, ona zde již není... neb spolu s ostatními časně zrána do Amanu odplula.“

„Ty tvrditi si mi troufáš, že ona hřebce svého by tu jen tak zanechala?! Toho, o nějž sama raděj pečovala, než by ho stájníkům svěřila?!“ opáčil král varovně mrazivým tónem, který zpravidla fungoval lépe než ten rozezlený. Jenže v tomhle případě mu ani to nebylo nic platné.

„Tak jest, haran,“ přitakal ten muž a když se mu Thranduil tvrdě zadíval do očí, směle ten pohled opětoval, neboť před ním nic neskrýval, a to zřejmě krále přesvědčilo.

„Podle toho, čeho svědkem jsem byl, pak kůň onen se při naloďování splašil a jelikož oni s odplutím posečkati nechtěli, než on nalezen bude, jej zde prostě osudu jeho ponechali,“ prozradil mu neochotně jiný ellon a za to byl okamžitě probodnut párem nedůvěřivých modrých očí.

„Však lady Nimloth s kýms jistě o něm hovořila... přec si pro něj záhy pošle... či se navrátí, jakmile moci bude...“ nepozdávalo se králi, že by ta elleth své zvíře jen tak opustila, na to jí na něm až přespříliš záleželo.

Avšak ten ellon odmítavě potřásl hlavou. „Ona se jej hledati vydala, však velmi záhy toho opět zanechala, starostmi o bratra svého nejspíše sužována, jenž zranění vážných tu utrpěl. Naposledy zřena byla, když lordem Gildorem na loď doprovoditi se nechala, a dle ellyn, již jim při přípravách k vyplutí nápomocni byli, se dokonce usmívala, což jim vzhledem k okolnostem překvapivým dosti připadalo.“

„Tedy ona na loď onu dobrovolně nastoupila?!“ ujišťoval se Thranduil a když mu to ten muž zdráhavě odkývnul, zřejmě v obavě z jeho reakce, nedalo mu to, aby se přece jen nezeptal, co se přihodilo Glorfindelovi. Protože v ten moment by mu také nadmíru rád ublížil a upřímně doufal, že se mu k tomu ještě někdy naskytne příležitost.

Na tohle mu ten muž neuměl dát uspokojivou odpověď a ani když se dotázal na Lidiannu a její doprovod, nedozvěděl se od něj nic užitečného, neboť ta podle všeho ani do Mithlondu nedorazila. Thranduil sice chvilku zvažoval, jestli by nemělo smysl pokusit se vyzpovídat ještě někoho dalšího, avšak zbylí Eldar v síni vyhlíželi natolik bázlivě, že by se mu z nich stejně nejspíš nepodařilo dostat kloudného slova, a tak ten nápad hned zase zavrhnul.

„Já koně potřebuji, neb cestou sem o jednoho přišli jsme,“ požádal je aspoň, ale oni nedokázali sloužit ani v tomhle.

„My zvířat těchto zde nedržíme, haran,“ zatvářil se jeho společník omluvně a to byla pro Thranduila poslední kapka.

„Dobrá, tedy si bělouše onoho vezmu, neb vy byste si s ním beztak zřejmě rady nevěděli!“ utrhnul se na něj nevlídně. „Pokud by se lady Nimloth pro něj navrátila, pak ji za mnou poslati můžete, by si jej vyzvedla!“

„Kterak myslíte, haran, však opatrn raděj buďte, neb on zjevně povahy nezkrotné jest,“ upozornil ho ten muž starostlivě a Thranduil měl co dělat, aby se neušklíbnul. Pokud mu Losarrna připadal divoký, co by asi říkal na jeho Morelena?

Bez zájmu odmítl nabídku, zda si u nich nechce po cestě odpočinout, a jen s trochou zásob vyšel opět ven, kde se k Losarrnovi mezitím připojil už i jeho vraník.

„My zbytečně cesty sem vážili...“ promluvil k němu, zatímco mu mazlivě přejížděl po plecích, a Morelen mu odpověděl jemným zafrkáním. „Já uvěřiti nemohu, že ona pryč jest... že bych ji již nikdy více zříti neměl...“

Zasmušile se vyhoupnul na Losarrnův hřbet, aby si jeho hřebec mohl odpočinout, a lehce ho pobídnul do kroku. „Věru zdá se, že já štěstí s ženami přílišného nemám... pouze doufám, že syn můj lépe si povede... obzvláště když života jeho na tom dost možná závisí...“

Nienna zarmouceným pohledem sledovala, jak si lord Elrond zapíná dlouhý, kožešinou lemovaný plášť, a více než kdy jindy se jí zmocňovalo zoufalství.

Měla snad přistoupit na bratrovy podmínky, jakkoli moc se jí příčily? Jenže i kdyby byla ochotná je splnit, pořád tu zůstávala bolest, kterou toto rozhodnutí způsobí ostatním... a ona si nebyla jistá, jestli jsou dostatečně silní, aby se přes to dokázali přenést...

„Elronde, já tebe prosím, bys toho ještě znovu zvážil...“ zalkala, oči zalité slzami, kterými by ho možná byla schopná obměkčit, pokud by se jim však pečlivě nevyhýbal.

„Já svého k tomuto jsem již vyřkl!“ odvětil ostře a aniž by se na ni byť jedinkrát podíval, vyrazil ke dveřím. „Pokud toho vůlí Ilúvatarovou jest, pak nechť jej zachrání... však já toho učiniti nemohu!“

„Tedy raděj odjedeš, než bys jemu pomohl? Kterak chladným k němu takto býti můžeš?“ nedokázala pochopit jeho zatvrzelost. „Věz, že doby přijde, kdy ty si nezájmu svého vyčítati budeš... však tehdy již příliš pozdě bude, bys toho napravil...“

Tentokrát se na ni Elrond zadíval a jeho výraz byl plný bolesti i zloby zároveň. „Já odjíždím, neb jemu pomoci není!“ zahřímal, nahněván jejím citovým vydíráním. „I kdybych síly své jemu předal, on nikdy nad démonem v sobě zvítěziti schopen nebude! Neb já s ním hovořil... a v něm již praničeho ze syna mého nezůstalo!“

„Neb on toho úmyslně skryl, by tebe od sebe odehnal a tím ochránil! Však věř mi, že v hloubi duše své on dosud stejným jest... a lásky tvé zasluhuje!“ pokoušela se ho Nienna přesvědčit a na okamžik se jí zdálo, že se v jeho očích mihnul stín pochybností. Než ho však Elrond nemilosrdně zapudil.

„Já si toho nemyslím, arwenamin!“ potřásl odmítavě hlavou. „Dle názoru mého toť pouze falše jest, jíž démon onen se nás zmásti pokouší!“

„Vskutku?“ svraštila Nienna čelo v náznaku nevole. „A pročpak tedy životu svého ukončiti se snažil, povíš mi též toho?!“

Dlouze tentokrát tmavovlasý lord mlčel, oči zabořené do podlahy, jako kdyby ve zdobných ornamentech starého dřeva dokázal najít odpovědi na své palčivé otázky. Nienna na něj nepospíchala, pouze snažně doufala, že se rozhodne správně, ale když opět pozvedl hlavu, poznala ještě dříve, než promluvil, že jejímu přání nevyhoví.

„Pokud já mýlím se, pak Ilúvatar milostiv mi buď...“ pronesl značně odměřeně, načež opět pokračoval směrem ke dveřím. Jen na prahu se ještě na okamžik zastavil, aby na ni vrhnul zkormoucený pohled. „A Vy prosím nedopusťte, by on během chvil svých posledních zcela osamocen byl...“

„My již do Eryn Lasgalen navrátiti bychom se měli, než-li komus nepřítomnost naše až příliš podezřelou připadati začne...“ prohodil Erestor během snídaně, kterou si zcela dekadentně prostřeli na posteli, a již Finrod povýšil na ještě hříšnější záležitost tím, že ho navíc vlastnoručně krmil vybranými sousty.

„Hm...“ zamručel po jeho připomínce bez valného zájmu, pozornost plně soustředěnou na krájení šťavnatého jablka na malé kousky, které mu pak jeden po druhém nabízel, a rádce je ochotně přijímal a pokaždé využil příležitosti, aby zároveň dychtivě olíznul jeho prsty, což se k jeho uspokojení neminulo účinkem. To ovšem neznamenalo, že by si přestal dělat starosti.

„Cožpak jestli se již král navrátil a shledal, že my společně odjeli...“ strachoval se, neboť stále nevěřil, že by ho princ dokázal přimět změnit názor a též zákon, který jejich vztah striktně zakazoval. „Já pomoci si nemohu, bych okamžikem každým vojáků nečekal, jež nás před něj předvésti nařízeno mají...“

„Korkoamin, kdyby čehos mimořádného v paláci se dělo, pak by mě o tom zástupce můj zpravil. Ty upokoj se a obav neměj, neb všeho v pořádku bude, já toho tobě slibuji,“ chlácholil ho kapitán, avšak Erestorovo čelo zůstávalo i nadále zkrabacené.

„A tys zcela jist jsi, že ellonu onomu věřiti lze?“ vyptával se nedůvěřivě, z neznámého důvodu zachvácen náhlou panikou, že by se jejich nečekané štěstí mělo co nevidět zbortit, jako hrad z písku, když ho zasáhne vlna přílivu.

Netušil zatím, odkud přesně jim to nebezpečí hrozí, avšak byl si takřka jistý, že to nejsou jen bláhové obavy, jako ty předtím. Ne, nyní cítil předzvěst čehosi zlého, jak se k nim plíží, a měl oprávněný strach, co s nimi bude dál.

„Korkoamin, slyš,“ vzal ho Finrod do náruče, aby ho aspoň trochu uklidnil. „Tys pouze nervózní, kterak král vztahu našeho přijme, toť vše. Já jist si jsem, že až my záležitosti této s ním probereme a pouta krevního spolu uzavřeme, pak se obav tvých v mžiku rozptýlí a chmur z čela tvého navždy zmizí. Do doby té ty však víry a trpělivosti míti musíš a já slibuji tobě, že ni na krok se od tebe nehnu, dokud se toho nedořeší.“

„Vskutku?“ upřel na něj rádce své ustarané šedé oči a kapitán svou přísahu stvrdil důkladným polibkem, kterým ho obral nejen o veškeré další protesty ale i o dech.

„Stačí tobě tohoto coby odpověď?“ povytáhnul škádlivě obočí, když se od něj po dosti dlouhé době opět odtrhnul. „Neb pokud nikoliv, pak já tebe ještě dále přesvědčovati mohu a věz, že argumentům mým ty odolati nedokážeš.“

A přestože se Erestor stále nedokázal svých obav zbavit, neviděl důvod, proč kapitánovi aspoň nedat šanci.

Jejich původně malá skupinka, jež se měla vydat do Lórienu, nakonec čítala i s ní, Thíriel a Elrondem čtrnáct jezdců, zbylí členové vojáci, kteří je měli v případě potřeby chránit. A navzdory Lídinu očekávání, že jí bude cestou dělat společnost její přítelkyně, byl to právě onen chladný lord, jenž se rozhodl k ní připojit, třebaže zatím k její úlevě zatvrzele mlčel, podle všeho příliš zaměstnán vlastními myšlenkami, než aby s ní chtěl navázat hovor.

Ostatně ona měla také dost o čem přemýšlet. Chvílemi si představovala, jak to bude úžasné, až se opět navrátí do svého světa... pohodlného... známého... a ano... někdy i poněkud nudného, avšak ona se na ten zaběhlý stereotyp již celkem těšila. Jediné, co ji trápilo, bylo ono Legolasovo vyznání...

A přestože se ho rozhodla ignorovat, neboť se s ní od té doby už beztak nepokusil znovu spojit, stále jí vrtalo hlavou, co to mělo vlastně znamenat. Uznal snad, že jí křivdil, a chtěl se jí omluvit a začít znovu? A pokud ano... změnilo by to něco? Byla by ochotná jim dát ještě šanci a zůstat? Riskovat, že až příště nastane nějaký problém, tak se zachová úplně stejně a opět ji od sebe odežene? Co je to potom za vztah, který mu dává právo se k ní takhle chovat? Chápala, že ho jeho postavení prince staví nad většinu obyvatel Edheldoru, ale ona odmítala na tohle uspořádání přistoupit a být mu podřízená, tolerovat jakékoli jeho vrtochy a poslušně čekat, až ji uzná za hodnou jeho pozornosti. Pokud hledal někoho takového, pak si měl vzít raději Elanor!

„O čempak přemítáš?“ zaskočila ji lordova nečekaná otázka a když k němu zalétla poplašeným pohledem, zjistila ke svému znepokojení, že si ji upřeně prohlíží.

„Já... ehm... No...“ nevěděla, co si rychle vymyslet, a propásla tak svou příležitost, protože Elrond její blábolení dosti rázně uťal.

„Tys opět na útěk svůj pomýšlela, že jest tomu tak?“ nařkl ji, čelo zkrabacené ve zjevné nevoli. „Já vědom si jsem, že vztah tvůj s Legolasem nyní obdobím šťastným neprochází, však věz, že chybou značnou by bylo, kdybys všeho již vzdala a od něj odešla. Neb já věřím, že vy dva spolu vbrzku řeči společné opět naleznete, ty jen trpěliva býti musíš a času jemu dopřáti, by prohlédl,“ pravil, zřejmě ve snaze ji povzbudit, ale ji ty jeho řeči akorát ještě více naštvaly.

„Trpěliva? Zrovny Vy byste mohl líp než kdo jiný chápat, že lidi mají poněkud omezený čas, a že si nemůžu dovolit čekat, jestli se princ konečně rozhodne, co vlastně chce!“ odsekla, vidina domova tak blízká, že ani nebrala ohledy na nějakou etiketu, což se lordovi soudě dle jeho kyselého výrazu příliš nezamlouvalo.

„On pouze zmaten jest, neb tohoto všeho pro něj novým,“ pospíšil si ho hned omlouvat a nyní byla řada na ní, aby se zatvářila, jako kdyby kousla do citronu.

„No jistě, jen se svého syna zastávejte! Hlavně že když jde o to někoho odsoudit, tak je mu všechno náramně jasný, že jo?!“ prskla nazlobeně, aniž by si plně uvědomovala, co to právě řekla.

Zato Elrond si to uvědomoval až příliš dobře. „Čehožpak jsi to pravila?“ zamračil se na ni, zatímco v duchu dumal, odkud tuhle informaci asi má.

Nejlogičtějším mu připadalo, že jí o tom pověděl Legolas, akorát ho nikdy nenapadlo, že by o tom mohl vědět... Bylo příliš pozdě přijmout ho za svého syna a nechat ho, aby vyplnil prázdnotu, která se v jeho životě po odchodu jeho potomků vytvořila? A měl by princ o něco takového ještě vůbec zájem?

„Nic...“ zamumlala Lída, které opožděně došlo její pochybení.

A to Nimloth slíbila mlčenlivost! Štěstí že ta elleth odjela pryč, jinak by jí musela přiznat, čeho se nechtěně dopustila, a hádala, že by jí tím příliš velkou radost neudělala. A jelikož lordu Elrondovi nemínila vysvětlovat, kde se to dozvěděla, raději se pokusila změnit rychle téma.

„Ráno jsem se byla podívat za Rúmilem! A i když jste mi tvrdil, že je na tom líp, nebyla to vůbec pravda!“ obvinila ho neomaleně ze lži a přestože pud sebezáchovy jí velel, aby mlčela, za ten provinilý záblesk v jeho očích to stálo, a tak srdnatě pokračovala dál. „Všichni říkají, že jste tady nejlepším léčitelem.... Potom ale nechápu, jak jste ho tam v tom stavu mohl klidně nechat! To jsou ty Vaše rady Legolasovi natolik cenné, že kvůli tomu riskujete něčí život? Copak by to nepočkalo?“

„Ty činu mému porozuměti nemůžeš, neb všeho tobě známo není,“ promluvil Elrond po chvilce mlčení, hlas překypující smutkem, který ji dokonale zaskočil, neboť očekávala spíš hněvivý výbuch. „Věz, že život Rúmilův natolik utrpení pln jest, že skon by pro něj vysvobozením byl.“

„A tohle Vám řekl on sám?!“ opáčila skepticky a on se musel znovu podivit, čím si ten ellon získal její náklonnost, že má neustále tendenci ho bránit, a to navzdory všemu, co jí provedl.

„Přímo nikoliv, však činů jeho jednoznačně dosti hovořilo...“ poznamenal a ona si okamžitě vybavila léčitelova slova o Rúmilově ošklivém zranění, díky kterému ztratil tolik krve. 

„Chcete říct, že si to udělal sám?“ zeptala se, nejistá, co si o tom myslet. Z vlastní zkušenosti věděla, že je na tomhle ellonovi něco hodně divného, ale nikdy jí nepřipadal jako typ, který by si byl schopný sáhnout na život. Leda, že by ho k tomu něco dohnalo... nebo někdo…

A Lída spěšně odvrátila hlavu, aby si Elrond nepovšimnul jejího znepokojeného výrazu. Je možné, že to zapříčinila ona? Že si Rúmil ublížil jen proto, že neunesl pocit viny za to, co jí provedl?