Když Finrod zachytil zvuk blížících se jezdců, bylo mu jasné, že z toho Erestor nebude ani trochu nadšený. Možná proto tak otálel, než se mu to rozhodl sdělit. Nemluvě o tom, že jeho ústa byla v tu chvíli zaneprázdněna docela jinou činností a on nerad odcházel od rozdělaných věcí... či jistého ellona...
„Čehožpak to pravíš?!“ vyjekl rádce, dosud poněkud otřesen svým posledním vyvrcholením, avšak ona novina ho probrala až nemilosrdně rychle. „Ty žertuješ, že ano?!“
„Já obávám se, že nikolivěk, korkoamin...“ protáhl se kapitán líně, zatímco s mírným pobavením sledoval, jak si jeho druh pospíšil ze společného lože, aby po zemi a skrovném zařízení talanu pohledal všechny části své garderóby.
„My nikdy zde takto dlouho pozdržeti se neměli! Toť chybou hrubou bylo!“ rozčiloval se, zatímco se spěšně pokoušel pozapínat drobné knoflíčky na své dlouhé tunice, prsty přitom tak neobratné, že se na to Finrod nevydržel po chvíli dívat a sám se toho úkolu hodlal zhostit, kdyby však Erestor jeho ruce zlostně neodstrčil.
„Pročpak ty raděj sebe si nehledíš?! Cožpak ty jich snad takto přivítati míníš?!“ utrhnul se na něj, příliš zachvácený panikou, než aby se dokázal ovládat, a nahé kapitánovo tělo, jenž beze stopy studu prezentoval jeho zraku, mu také na klidu nijak nepřidalo.
Finrod jeho znepokojení naštěstí chápal, a proto si ten výbuch ani nebral nijak osobně. „Upokoj se přec, korkoamin. Vždyť ničeho tak strašného se neděje,“ snažil se ho místo toho uklidnit, ale se zlou se potázal.
„Že nikoliv?!“ osopil se na něj Erestor ještě rozlíceněji. „A kterak ty přítomnosti naší zde vysvětliti hodláš?! A až mne před nimi přezdívkou touto hloupou oslovíš, kterak toho zdůvodníš?!“ Jeho jindy poklidné šedé oči v ten moment připomínaly spíš zatažené nebe před bouří, ovšem ani ty kapitánovy nezůstaly po téhle poznámce pozadu a zlatavý oheň, jenž se v nich rozhořel, rádce varoval, aby si dal pozor, než zajde příliš daleko.
„Odpusť...“ zamumlal zahanbeně. Zlost z něj kvapem vyprchala a dostavila se podivná letargie, která ho přiměla bezradně spustil ruce od započaté činnosti a odevzdaně svěsit hlavu. „Já pouze obav z budoucnosti naší mám... A hádám též zkušeností v záležitostech podobných notně postrádám...“
„Korkoamin...“ neváhal ho kapitán vzít do náruče a on se na něj s lítostivým pousmáním zadíval.
„Tys toho beztak již nepochybně poznal... však i tak věz, že vztah tento tím nejvážnějším, jenž jsem kdy měl, jest... a já prostě strachu zbaviti se nedokážu, že o tebe opět přijdu... ať již proto, že ty mne opustíš, či že okolnosti toho způsobí...“ vypravil ze sebe přerývaně a Finrod mu vtiskl láskyplný polibek, aby ten tok zoufalých slov zarazil.
„Já tebe neopustím, korkoamin. Ni nedovolím, by nás čehos trvale rozdělilo. Rozumíš?“ ujistil ho, jako už tolikrát předtím, a doufal, že Erestor tu skutečnost časem akceptuje a přestane se zbytečně trápit.
Nyní aspoň souhlasně přikývnul, s čímž se prozatím spokojil, neboť nebyl čas, aby mu o své náklonnosti podal přesvědčivější důkaz. Rozhodně to měl však v úmyslu, jakmile spolu budou opět o samotě, což mu také náležitě barvitě zašeptal do ucha, než se opět odtáhnul a jistou rukou pozapínal titěrné knoflíčky na jeho tunice, přestože by mu ji nejraději strhnul a zahodil někam hodně daleko.
„Ještě možná s vlasy čehos provésti by sis měl...“ prohodil a neochotně ho pustil ze svých paží, aby se také přioděl.
Díky yénům v armádě mu tento úkon nezabral příliš času, a tak ještě stihnul Erestorovi připnout plášť a poté už se odebrali dolů, aby před hlavním talanem vyčkali příjezdu oněch nenadálých hostů.
„Toť lord Elrond jest... a tarien...“ oznámil Finrod tiše svému druhovi, jakmile se mu podařilo ty dva jezdce v čele identifikovat. „Vojáků, jichž jich zprovází, až na Thíriel neznám, zřejmě z družiny Elrondovy jsou. Rúmila však nikde nevidím,“ zkonstatoval s lehkým znepokojením.
„Čehožpak toho znamená?“ nedokázal si ani Erestor vysvětlit, jak je možné, že Lidianna odjela s Rúmilem a Saerosem, aby si promluvila s Glorfindelem, a vrací se ve společnosti Elronda.
A nutno říct, že jeho tato skutečnost potěšila ještě podstatně méně než Finroda, neboť ani mnoho yénů, které od jejich rozepře uplynuly, nenapomohlo jejich vztah opět zlepšit. Povětšinou neměl ke své úlevě pražádný důvod se s ním setkat, avšak nyní, když někdejší imladriský lord sesedl a namířil si to přímo k nim, bylo zjevné, že se rozhovoru s ním nevyhne.
„Heru,“ přivítal ho s mírnou úklonou hlavy a měl přitom co dělat, aby nezalétl pohledem k Finrodovi, ujistit se, že stále ještě stojí vedle něj.
„Erestore,“ zatvářil se jeho dřívější lord překvapeně, že ho tam nachází. „Finrode,“ pozdravil se stručně i s kapitánem, načež se krátce rozhlédl kolem, nejspíš očekávající skupinu vojáků kdesi poblíž, a když je nespatřil, jeho zmatek ještě vzrostl.
„Čehožpak zde vy dva činíte?“ optal se s neskrývanou zvědavostí, jeho pozornost už opět obrácená na Erestora, jenž měl co dělat, aby se nervózně neošil, tak nepříjemně pátravý byl jeho pohled. Možná i díky tomu se nezmohl ani na slovo a kdyby Finrod nezakročil, kdoví, co za nesmysl by ze sebe nakonec vykoktal.
„My s vojáky za Gobliny se vydali a od nich odloučili se, když po stopě jednoho zraněného jsme se vypravili. Ke smůle naší jsme jej však již mrtvého nalezli a jelikož se smrákalo, my sem se uchýlili, bychom zde noci přečkali,“ podal mu kapitán vysvětlení, po němž lord mírně udiveně pozvedl obočí.
„A načpak ty Erestora s sebou jsi bral? Já vskutku pochybuji, že se mezitím natolik ve zbrani zdokonalil, by tobě k užitku býti mohl,“ prohodil, aniž by si uvědomoval, jakou bolest tím tomu ellonovi působí.
Finrod si to na druhou stranu dokázal představit až příliš dobře a měl co dělat, aby se ovládnul a jednu mu hned neubalil. „Zbraní Erestorovou hlavní znalostí jest a v těch jemu v Eryn Lasgalen nikdo roven není. A jelikož já nepřítele vyslýchati chtěl, jej o doprovod jsem požádal, neb z řeči Goblinů mně pouze výrazů pár známo jest,“ zdůvodnil mu to bez zaváhání, až Erestor nemohl než obdivovat jeho pohotovost.
„A ty po yénech tolika si z řeči této snad dosud čehos pamatuješ?“ vyhlížel Elrond stále skepticky, ovšem dřív, než se rádce nadechl k ostré odpovědi, předstoupila Thíriel s princeznou v těsném závěsu a požádala Finroda o naléhavé slyšení.
„Ovšem,“ přisvědčil, neboť se jí také toužil na pár věcí zeptat. A třebaže se mu poněkud příčilo ponechat Erestora onomu lordovi napospas, usoudil, že by neměl svou péči o něj přehánět, obzvláště když jeho havran je zcela schopný se o sebe v podobné situaci postarat sám. „Omluvte nás...“ prohodil k Elrondovi, než se i s oběma dívkami odebral do jednoho z talanů a vybídl Thíriel, aby mu vyjevila, co má na srdci.
Místo ní však spustila Lidianna a nejistý pohled, který co chvíli vrhala na svou společnici, mu prozradil, jak nepříjemně se přitom cítí. Nebylo to ostatně poprvé, co si povšimnul, že má před ním nezvyklý respekt, neviděl však důvod, proč se na tom pokoušet něco změnit. Beztak spolu nepřišli do styku natolik často, aby to něčemu vadilo, a aspoň to mělo tu výhodu, že když jí nyní položil nějaký dotaz, celkem si pospíšila, aby mu ho zodpověděla. Ovšem čím více toho od ní zvěděl, tím ustaranější byl, a podle toho, jak se princezna tvářila, tak si i ona dělala notné starosti.
„Pravíte tedy, že lord Elrond jej ošetřoval?“ ujišťoval se a ačkoli vyhlížela zaskočeně, že ze všech těch informací ho právě tohle zaujalo nejvíc, bez vyptávání přisvědčila.
„Ošetřoval, ale když jsem se pak divila, že s náma hodlá jet do Lórienu, místo aby o něj pečoval, tak říkal, že pokud umře, bude to pro něj jenom vysvobození...“ A Lidianna se při té vzpomínce zamračila, podle všeho stále ještě roztrpčená lordovým bezcitným přístupem.
„A s Rúmilem promluviti se vám podařilo?“ chtěl ještě vědět a tázavě se přitom zadíval i na Thíriel, obě dívky však mlčky potřásly hlavou.
„On ve stavu špatném dosti byl, když jej naposledy jsme viděly. A jisto není, kterak on na tom nyní jest...“ pronesla Thíriel tiše. „Kdyby aspoň krve toliko neztratil...“ povzdechla si, než na něj tázavě upřela oči. „Čehožpak myslíš, že jej k činu onomu dohnati mohlo? Neb Lidianna obav má, že toho ona způsobila... a výčitek si pro to činí...“ prozradila mu a když na tu dívku letmo pohlédl, neušlo mu, že má rozpaky zrůžovělá líčka.
„Vy ničeho vyčítati si nemusíte, tarien, neb já jist si jsem, že pokud toho on vskutku učinil, pak jej k tomu důvodů závažnějších dohnalo. A ač konání jeho vůči Vám vskutku neomluvitelné jest, přesto uvěřiti se zdráhám, že by kvůli němu se životem svým skoncovati se rozhodl,“ ubezpečil ji a navzdory okolnostem ho potěšilo, když se na něj za to vděčně pousmála.
„Je od Vás milé, že to říkáte. A doufám, že máte pravdu. Jenom...“ Krátce zaváhala, než se mu odhodlala se svými obavami svěřit, a i potom se tvářila, jako kdyby čekala, že ji za to snad rovnou zbičuje. „Thíriel povídala, že by za to mohl být potrestaný... s čímž rozhodně nesouhlasím, protože to celé byla jenom moje vina! Ale... není možný, že právě proto to udělal? Aby se vyhnul trestu?“
Kapitán hleděl na dívku před sebou a její utrápené zelené oči ho takřka přiměly říct jí pravdu... Kdyby ovšem nebyl vázán slibem mlčenlivosti, a tak ji pouze znovu ubezpečil, že rozhodně není na vině, ať již od Rúmila požadovala cokoli, a pak poslal obě dívky pryč, aby si v klidu promyslel, co v té záležitosti podnikne.
Dlouze nad tím ale nedumal, neboť pokud ty dvě nepřeháněly, tak opravdu neměl času nazbyt. Jen si ještě zaběhnul pro svůj plášť a pak již zamířil ke Kemenovi, připravený vyrazit za Rúmilem. Jeho myšlenky v tu chvíli však patřily Erestorovi. A on litoval, že se s ním před svým odjezdem nestihne rozloučit a ujistit ho, že se k němu navrátí hned, jak jen to bude možné. Byl totiž dosud zabraný do rozhovoru s Elrondem a jelikož si nepřál vzbudit lordovo podezření tím, že by si je dovolil vyrušit, raději od svého záměru upustil.
Vždyť bude jistě vbrzku zase zpátky a pak mu vše vysvětlí a vynahradí... A kapitánovy rty se zvlnily v náznaku úsměvu, když si představil, jak sladké bude jejich opětovné shledání.
„Ty mně rozhodnutí onoho stále zazlíváš?“ zadíval se Elrond na svého bývalého rádce a v duchu si říkal, že umíněnějšího ellona snad ještě nestřetnul. „Vždyť vysvětlil jsem snad tobě...“ začal, jen aby byl vzápětí přerušen Erestorovým odměřeným hlasem.
„A já plně chápu, heru, že zájmů vyšších tehdy na zřeteli jste měl. Důvodu však nespatřuji, bychom o tom nyní hovořili, neb toho minulostí dávnou jest.“
„Však pro tebe toho zjevně dosud minulostí není...“ nemínil se lord tak snadno vzdát, jenže Erestor mu to nehodlal v žádném případě ulehčovat.
„Cožpak na názoru mém záleží?“ opáčil chladně a aniž by přijal pohár vína, který mu Elrond nabízel, tvrdě se na něj zadíval. „Pokud již ničeho dalšího se mnou probírati si nepřejete, pak bych se s dovolením Vaším vzdálil.“
„Toliko naspěch máš? Přestože Goblinů tu není, jejichž řeči bys tlumočiti mohl?“ skoro se mu vysmál lord. „Či pouze společnosti mé to jest, jež tobě proti mysli? Neb já dosud pamatuji, kterak my v debatách nekonečných času spolu trávili... při hře v šachy... procházkami po zahradách imladriských...“
„Nejspíše však toho pro Vás zas toliko neznamenalo, když se srdcem lehkým jste mne z Imladris vyhostil!“ sdělil mu na to Erestor, jeho tón mrazivější než Niennin dotyk.
„Kterak si byť jen na okamžik pomysliti můžeš, že toho jednoduchým bylo?!“ opáčil Elrond roztrpčeně. „Já přátelství našeho i rad tvých moudrých si vždy nadmíru cenil... a kdyby Legolase nebylo, já dobrovolně bych se jich nikdy nevzdal!“
„Vskutku?“ skoro se ušklíbnul Erestor.
„Ovšemže. A též pouze kvůli němu jsem nyní do Amanu neodplul, bych svatby Nimlothiny s kapitánem svým se zúčastnil, neb kterak Valar vyjevili nám, on úkolu velkého před sebou má...“ A Elrond mu stručně vylíčil, co se od Thranduilova syna očekává, a také jakou úlohu v tom má sehrát on sám. „Já velmi bych ocenil, kdybys ty mně při tomto nápomocen býti mohl, by on na výpravu svou nadcházející co nejlépe připraven byl.“
Tohle Erestora proti jeho vůli zaujalo, protože ať už byly jeho vztahy s Elrondem jakékoli, princ se k němu vždy choval slušně a on ho měl rád. „Já pochybuji, že bychom mu my dva k užitku nějakému býti mohli. To spíše Lidianna... pokud ovšem svolnou k tomu bude.“
„Toť přáním mým též...“ přiznal Elrond s povzdechem. „Však správání Glorfindelovo všeho dosti zkomplikovalo... a já obav mám, zda ti dva k sobě zavčasu cesty naleznou...“
Pokud ale u Erestora hledal nějaké pochopení, pak se obrátil na špatného ellona, neboť rádce věděl dost na to, než aby ho litoval. „Správání Glorfindelovo?“ opáčil takřka nevěřícně, třebaže by ho po jeho vlastních zkušenostech nemělo překvapovat, že se Elrond snaží svalit odpovědnost na někoho jiného. „Pokud mně známo jest, pak Vy jste se na tomto též ze značné části podílel! A pochybností silných navíc mám, že by toho nápadem Glorfindelovým bylo! Spíše v tom rukopisu Vašeho zpoznávám…“
„Toho já ni popírati nehodlám, Erestore,“ měl v sobě lord ještě dostatek cti, aby se ke svému prohřešku přiznal. „Naneštěstí nás způsobu jiného, kterak Nimloth před Thranduilem zachrániti, nenapadlo. A nikdo přec předvídati nemohl, že toho též Legolase zasáhne.“
„Nu ovšem, neb o toho jediného Vy si starostí činíte!“ pronesl rádce s patrnou trpkostí. „Však napadlo Vás, byť jen na okamžik, čehožpak tím králi způsobíte?!“
Thranduil sklouznul z Losarrnova hřbetu a zatímco se oba hřebci pokojně napájeli u blízkého potůčku, usadil se opodál a dopřál si skrovnou snídani v podobě obilné placky a nakyslého jablka. Po noci strávené na cestě měl sto chutí se konečně natáhnout a trochu si odpočinout, ale nechtěl nechávat Legolase příliš dlouho samotného, navíc bez koně, když nebylo vůbec jisté, kolik Goblinů se dosud potuluje po okolí. A že dokážou být i přes svůj vzrůst poměrně nebezpeční, na to měl ještě dost bolestivých upomínek.
Když mířil do Přístavů za Nimloth, skoro svá zranění ani nevnímal, natolik se soustředil na svůj cíl, ale nyní bylo po všem a ony o sobě dávaly neodbytně vědět a v kombinaci s tím divným svíravým pocitem u srdce ho přiměly zatoužit po pořádně velkém džbánu vína, v němž by mohl utopit svou mizérii.
„Možná jsem jí přec jen o ní pověděti měl…“ vrátil se v myšlenkách k onomu dni, kdy ho Nimloth konfrontovala, a on se nezmohl zhola na nic. Jenže jak jí vysvětlit, že tu dívku stále ještě nedokázal nechat odejít… že občas mívá okamžiky, kdy vnímá její přítomnost… tak silně, jako kdyby stála vedle něj…
Co jen je to za šílenství, jež se ho zmocňuje? A jak se ho může jednou provždy zbavit? Jak se osvobodit z pout viny, která ho svazují, když všichni, kdo by mu mohli dát nějaké rozhřešení jsou již mrtví?
Jen on je pořád tu... sám a bolavý na těle i na duši... A nebýt Legolase, věru jen těžko by nacházel nějaký důvod k žití. On byl pro něj v tu chvíli naprosto vším... a i proto se hodlal postarat, aby se ze své výpravy vrátil v pořádku.
„Pořád si nejsem jistá, jestli jsem neměla říct ještě něco na jeho obhajobu...“ povzdechla si Lída, zatímco se s Thíriel procházely po opuštěných lórienských zahradách, zanedbaných a zpustlých, neboť bez zručných rukou Eldar, kteří by je udržovali, se vlády opět chopila sama příroda a přetvořila vše dle svého vkusu. Čišel z toho nesmírný smutek, obzvláště takhle v podvečer... ale byla v tom i jakási divoká krása a při pohledu na zarostlé altány a kašny si jeden nemohl neuvědomit pomíjivost všeho a v jeho duši se rozhostil prazvláštní klid.
Ne však v té princeznině, protože spěšný kapitánův odjezd ji dost zaskočil a nyní se strachovala, zda z jeho strany Rúmilovi něco nehrozí. Ani Thíriel nevěděla, co si o tom myslet, ovšem dost pochybovala, že by byl Finrod schopný tomu už tak dost zraněnému ellonovi ublížit. Připadalo jí spíš, že se strachuje o jeho život, a třebaže ji nenapadalo, jak by mu mohl svou přítomností prospět, měl její plnou důvěru.
„Lidianno, já vědoma si jsem, že kapitána v oblibě nemáš, však věz, že on netvorem, za něhož jej považuješ, vskutku není,“ pokusila se ji přesvědčit, ale pokud mohla soudit podle jejího výrazu, tak příliš neuspěla.
„Možná jsme mu to měly říct až později... dát Rúmilovi šanci se nejdřív uzdravit...“ rozjímala dál a Thíriel si raději nechala pro sebe, že pokud si vážně sáhnul na život, pak to není jen jeho fyzický stav, o který by si měli dělat starosti. Neboť pokud je hluboce raněná i jeho duše, pak může i přes sebelepší péči chřadnout, až nakonec...
„Nikdy si to neodpustím, jestli se mu kvůli mně něco stane...“ tvářila se princezna nešťastně a ani rozverné dovádění Astaldera ji nedokázalo rozptýlit.
„Rúmil ni předtím zcela v pořádku nebyl, tarien,“ pravila Thíriel po krátkém uvážení. „Saeros a Finrod o tom více vědí, však jisto jest, že věznění jeho v Barad-dúr jej nenávratně poznamenalo. A vyloučeno tudíž není, že by k tomuto i bez přispění tvého beztak došlo.“
„Jenže s určitostí to nikdy vědět nebudeme,“ nenechala se ani tímhle utěšit.
A jelikož její společnici nenapadalo už nic, čím by ji mohla povzbudit, odmlčela se, nastalé ticho přerušované pouze šustěním větru v dlouhých suchých stéblech trav a Astalderovým občasným tlumeným vykviknutím, které ovšem nemohlo zahnat melancholii, jež se Thíriel pozvolna zmocňovala. Navzdory princeznině přítomnosti na ni víc než kdy předtím dolehla samota a ona se obávala, že nebude trvat dlouho a její démoni vycítí svou šanci a zaútočí na ni, a tentokrát nebyl poblíž nikdo, kdo by je dokázal opět zahnat...
„Jsi v pořádku?“ zachytila Lidiannin ustaraný hlas a přinutila se s pousmáním přikývnout, než přešla k blízkému jezírku a upřela svůj zarmoucený zrak na jeho poklidnou hladinu, jen semtam zčeřenou drobnými vlnkami. Ten pohled ji i po tolika yénech, které od oné tragické události uplynuly, bolel, avšak pořád jí to připadalo bezpečnější, než kdyby měla čelit tomu princezninu a riskovat tak, že odhalí její tajemství.
„Saeros mi kladl na srdce, abych se o tebe postarala, zatímco bude pryč,“ promluvila ta dívka zdráhavě k jejím zádům. „A já mu to slíbila. Takže jestli je tu něco, jak bych ti mohla pomoct...“
„Toho vskutku zapotřebí není, tarien,“ odbyla ji, aniž se na ni podívala. „Však pokud námitek nemáš, já o samotě bych zde chvilku ráda pobyla, bych myšlenek svých si urovnala.“
„Chybí ti Saeros, že jo?“ tipovala Lidianna a ona jí to odkývla, třebaže si tím vlastně ani nebyla jistá.
Skutečně jí chyběl? A nebo akorát postrádala to, co jí proti svému přesvědčení poskytoval? Občas, když s ním byla, se jí zmocňovaly výčitky svědomí, že ho k něčemu takovému nutí, ale ta potřeba byla silnější než hlas rozumu. Beleg ostatně vypadal, že má pro ni v tomhle ohledu větší pochopení, rozhodně se nerozpakoval uštědřit jí důkladný výprask, jenže kromě takřka animální touhy k ní nic dalšího necítil, nezáleželo mu na ní, ne doopravdy, ne tak jako Saerosovi...
Drobné šplouchnutí upoutalo její pozornost a ona se automaticky nahnula kupředu, aby zjistila, co ho způsobilo, a v ten samý moment se Astalder divoce rozštěkal, že leknutím skoro přepadla do vody.
„Pozor!“ zaslechla princeznin polekaný výkřik a než se nadála, svírala ta dívka pevně její paži, s pohotovostí, kterou by od ní rozhodně nečekala. „Opatrně, ať tam za tebou nemusím skákat!“ varovala ji, jen částečně v žertu, a Thíriel se na to lehce ušklíbla, třebaže srdce jí dosud bilo jako splašené.
„Buď ujištěna, že já koupele sobě nyní v úmyslu dopřáti nemám! Ni tebe ven tahati, tarien!“ prohodila, aniž by odtrhla zrak od potemnělé hladiny, v níž se zrcadlilo bezprostřední okolí, ovšem zároveň bylo nemožné rozpoznat něco pod ní. Mohlo se tam skrývat cokoliv...
„No, nemáš zač!“ odsekla Lída poněkud dotčeně a místo ní popadla Astaldera a bez dalšího slova se vydala zpátky k jejich talanu, aby té protivné elleth dopřála požadované soukromí.
Sotva však vystoupala po schodišti do koruny mallornu a rozpoznala temně odděnou postavu stojící na samém okraji plošiny a hledící kamsi do dáli, téměř zalitovala, že raději nezůstala s Thíriel.
„Lorde Erestore?“ oslovila ho zdráhavě, protože první její myšlenkou bylo, že za ní přišel na popud Elronda, aby jí zadal úkoly nebo něco podobně příjemného. O to víc ji zaskočilo, když promluvil a hlas se mu přitom znatelně chvěl.
„Jest tobě známo, kampak kapitán Finrod se vypravil?“ otázal se jí, aniž by se k ní otočil čelem, a třebaže se nepočítala mezi odborníky na etiketu, byla si takřka jistá, že se to nesluší. Ne tedy že by na to snad chtěla poukazovat a riskovat tak jeho hněv, spíš ji to jen zaujalo, protože podobné selhání se mu ani trochu nepodobalo.
„Do Imladris,“ odvětila stručně a jelikož sebou začal Astalder zmítat, pustila ho na zem. K jejímu překvapení hned běžel za Thranduilovým rádcem a ačkoli se trochu obávala, jak na něj zareaguje, dočkala se ještě jednoho překvapení, neboť ten chladný ellon neváhal pokleknout, aby její vlče láskyplně pohladil.
„A čehožpak on tam činiti hodlá, tobě náhodou nevyjevil?“ vyptával se dál, hlavu skloněnou, jako kdyby se chtěl vyhnout jejímu pohledu.
„Jel tam za Rúmilem. Ale co tam hodlá dělat, to vážně netuším, protože vzhledem k jeho stavu by teď spíš potřeboval schopného léčitele. Nebo zázrak,“ odtušila a její ustaraný tón ho přiměl k ní konečně vzhlédnout.
„Čehožpak jemu se přihodilo?“ otázal se, čelo lehce nakrčené a šedé oči plné smutku, který nechápala.
„To nikdo neví... a on bohužel není ve stavu, aby nám to sám řekl,“ rozhodla se nechat si veškeré spekulace pro sebe a Erestor to akceptoval, třebaže podle podezíravého pohledu, který jí věnoval, si zřejmě uvědomoval, že mu něco zatajuje. Nejspíš mu ale na tom nezáleželo natolik, aby se dál vyptával, to ho víc zajímala jiná záležitost.
„Kterak já vyrozuměl jsem, pak rozhovor tvůj s Glorfindelem účelu svého nesplnil...“ pravil a nyní to byla ona, kdo odvrátil svůj zrak.
„Ani mi o tom nemluvte... myslela jsem, že jsme přáteli... že mi pomůže... ale jemu jsou asi všichni kromě Nimloth srdečně ukradení!“ pronesla s výčitkou namířenou proti nepřítomnému zlatovlasému lordovi. „Kdybych se mu tehdy navíc se vším nesvěřila... všechno mohlo být teď jinak... A já a Legolas...“ Lítostivé potřesení hlavou zakončilo její povzdech. „Ale na tom teď už nezáleží...“
„Že nikoliv?“ povytáhl Erestor obočí v náznaku údivu. „Dle toho, čeho Elrond pravil, na tom nyní více než kdy předtím záleží. Neb pokud ty princi pomoci své odepřeš, já pochybností mám, zda on uspěti může. Či zda se vůbec navrátí...“
„Navrátí odkud?“ nechápala Lída, nicméně usoudila, že s tímhle zřejmě souvisí ty rady, které mu lord chce předat. „O co tady jde?“
A jelikož rádce neviděl jediný důvod, proč to před ní držet v tajnosti, dozvěděla se záhy o výpravě, která prince očekávala, i o tom, co má ve světě Edain získat, a jaké budou důsledky, pokud selže.
„Počkejte, on se chystá do mého světa a ode mě se očekává akorát to, že mu k tomu poskytnu dostatek informací? Nebylo by snad lepší, kdybych šla s ním?“ viděla v tom Lída okamžitě příležitost k získání tolik vytoužené svobody. Jenže podle toho, jak Erestor podezíravě přimhouřil oči, tak si její okamžitý zájem vyložil správně.
„Toho by jistě lepším bylo, však já představiti si dokáži, že on tomuto nakloněn příliš nebude. Z příčin zjevných,“ pronesl natolik významně, že se ani nemusela ptát, co tím má na mysli.
„A co že vybrali zrovna jeho?“ podivila se místo toho.
„Toť vůlí Ilúvatarovou bylo,“ pokrčil lehce rameny, protože mu připadalo nepatřičné zpochybňovat jejich volbu. Navíc již bylo rozhodnuto, tak nač tím ztrácet čas? Ovšem ani to nezabránilo Lidianně nad tím dumat.
„Čekala bych, že si vybere někoho... no... spíš jako Glorfindela...“ přiznala a vzápětí se začervenala, když si uvědomila, jak to muselo vyznít. „Jenom že už toho má hodně za sebou, a tak by ho hned tak něco nezaskočilo...“ A v duchu si pomyslela, že kdyby se mu přece jen mělo náhodou něco stát, tak by to vzhledem k jeho všeobecné dobrotě nebyla zas taková škoda.
„O tomto však my nerozhodujeme,“ odmítl se Erestor téhle diskuze zúčastnit. „My se leda postarati můžeme, by princ na úkol svůj co nejlépe připraven byl. A vzhledem ke zkušenostem tvým, ty ponejvíce užitečnou bys jemu býti mohla.“
„To je sice pravda, ale řekněte mi, proč bych mu zrovna já měla pomáhat?!“ opáčila Lída a ani se přitom nepokoušela skrývat své rozčilení. „Nikdy jsem sem nechtěla a on mě sem stejně odvlekl! A pak se na mě vykašlal jen kvůli nějakým lživým obviněním!“ prskla dopáleně, její hněv každým okamžikem větší a větší, všechny ty nahromaděné emoce, které poslední dobou potlačovala, se v ní bouřily a chtěly ven, veškerá její bezmoc, s níž si musela nechat všechno líbit, ale s tím už byl konec a ona se odmítala znovu podvolit, odmítala být znovu poslušnou loutkou v jejich rukou!
„Bylo mu naprosto ukradený, co se mnou bude, klidně mě nechal, abych se tady v jeho světě se vším poprala sama, a vůbec se nestaral, jestli to zvládnu!“ pokračovala dál a Erestor ji zatím nechal mluvit, protože chápal její frustraci a věděl, že ji potřebuje ze sebe dostat, než mu bude opět ochotná naslouchat. „Řekl mi, že jsem pro něj mrtvá, a taky se tak ke mně choval! Tak proč bych mu neměla oplatit stejnou?! Proč bych se měla starat, co s ním bude?! Proč bych mu měla pomáhat zachránit svět, který nenávidím?!“
Ta slova ještě visela ve vzduchu a Lída už jich litovala, protože ať už se k ní princ zachoval jakkoli, pořád tu byli i jiní Eldar, z nichž mnoho s ní jednalo laskavě, a ti si rozhodně nezasloužili trpět jen kvůli jeho bezcitnosti.
„Je mi to líto, tohle jsem říct nechtěla...“ zamumlala s mírným zahanbením, její předchozí vášeň najednou tatam, zbyla jen neskutečná únava, a ona si nepřála nic víc, než aby Erestor odešel a ona se mohla schoulit na posteli do klubíčka, tak jako to dělával Astalder, a aspoň na pár hodin se propadnout do lákavého bezvědomí spánku.
Jenže toto přání jí králův rádce vyplnit nemínil, místo toho popošel až k ní a zpříma se jí zahleděl do tváře.
„Já chápu, že ty chování jeho za zradu považuješ, a jej pro to nenávidíš. Či aspoň by sis jej nenáviděti přála,“ pravil tiše, hlas podivně přiškrcený, až ji to přimělo se na něj zkoumavě zadívat. „Však on života tvého kdysi zachránil... nemyslíš, že přinejmenším laskavosti této by si on oplatiti zasloužil?“ zeptal se jí a ona se lehce zamračila, neboť se jí nezamlouvalo, jakým způsobem s ní zkouší manipulovat.
Jestli si myslí, že ji tím přiměje se podvolit, tak je na velkém omylu! Stejně tak pokud se domnívá, že ona tuhle hru neovládá, a že si snad mezitím už leccos nedomyslela...
„Povězte mi, za co kapitána vlastně nenávidíte?“ otázala se s docela nevinným výrazem. „Je to proto, že odjel za Rúmilem a Vás tu nechal napospas lordu Elrondovi?“