LXXXIX. kapitola

    „Já věděl, že ty rozumnou nakonec býti dokážeš!“ zatvářil se Ulmo spokojeně, přestože jeho nadcházející nevěsta k němu v tu chvíli pociťovala takový odpor, že se na něj nemohla ani podívat. To mu ale nevadilo, hlavně když dosáhl svého a ona bude konečně jeho!

S tím se však kupodivu nemínil smířit Saeros, který k němu popošel blíž a podmračeně se na něj zadíval. „O toto jediné Vám po dobu celou šlo, že ano? Nikoliv o city cizí, pouze ty Vaše!“ obvinil ho hořce. „Však já déle na tomto podíleti se nemíním! Rozumíte?!“

Načež se s náznakem úsměvu obrátil k lady Nienně. „Nepřijímejte, arwenamin, alespoň ne kvůli mně, neb já sobě bych nikdy neodpustil, kdybyste nešťastnou proto býti měla,“ pravil starostlivým tónem, už opět tím starým dobrým Saerosem, kterému vždy více záleželo na blahu jiných než na jeho vlastním.

Což byl také hlavní důvod, proč přijmout musela, neboť ona by si zase nikdy nevzala na svědomí, aby kvůli ní trpěl. „Ty o mě starostí si nečiň, Saerosi,“ přinutila se jeho pousmání opětovat, třebaže se jí více než kdy jindy chtělo plakat. „Raděj o sebe a Thíriel postarej se a spokojeni v Amanu spolu buďte,“ popřála mu přesto, jenže on se nenechal tak snadno ošálit.

„Odpusťte, arwenamin, však tohoto Vám prostě nedovolím,“ pronesl rezolutně a ona nemohla neobdivovat jeho odvahu.

Na rozdíl od Ulma, kterého jeho odpor akorát znechutil. „Ty ničeho tu nezmůžeš, ellone, tak pročpak se do záležitosti této vůbec vměšuješ?! Vděčným buď, že životů vás obou jsem ušetřil, a raděj trpělivosti mé nepokoušej, sic bych si toho ještě rozmysliti mohl!“

„Lepší zemříti než-li s vědomím žíti, že křivdy podobné jsem dopustil!“ odsekl mu na to Saeros.

A zatímco se Ulmo jeho poznámce pobaveně zasmál, skálopevně přesvědčen o tom, že někdo tak nicotný nemůže jeho plány ani v nejmenším ohrozit, Saeros sebral ze země jednu z Thírieliných dýk a bleskurychle, to aby si to ještě nerozmyslel, s ní přejel po svém krku, podobně jako předtím Gildor. Ten si však na rozdíl od něj dával dobrý pozor, aby neťal příliš hluboko, neboť upřednostňoval, když se jeho oběti objevily u Ulma a ne v Námových síních, kde by mohly přitahovat nežádoucí pozornost, zatímco v rozlehlé podvodní říši se po nich doslova slehla zem.

Thírielin zděšený křik, s nímž se k Saerosovi vrhla, takřka zaniknul v zuřivém zařvání Ulma, když si uvědomil, co se přihodilo. I Nienna viditelně pobledla a jen dlaň, kterou si spěšně přitiskla na ústa, dokázala zadržet její zhrozené zalapání po dechu, než se vzpamatovala natolik, aby se v myšlenkách spojila se svou družkou.

*Estë, já pomoci tvé naléhavě potřebuji! Pro Saerose!* spustila bez dlouhých okolků, protože silný proud krve prýštící navzdory Thírielině snaze z ellonova krku dával tušit, že zanedlouho už bude na nějakou záchranu příliš pozdě.

Namísto léčitelky se však ozval sám Manwë, jehož ta událost znepokojila natolik, že se rozhodl mezi ně zavítat osobně. „Já obávám se, že ni schopností Estëiných zde ničeho platno nebude. Neb moc její až do říše Ulmovy nesahá.“

„Pak ty sám s tímto čehos zmůžeš? Neb souhlas tvůj s konáním Ulmovým i tebe za toto odpovědným činí!“ neváhala ho Nienna obvinit a Vala zkormouceně přisvědčil.

„Toho vědom si jsem, však naneštěstí ni já zde ničeho nezmůžu,“ konstatoval se zjevnou rezignací, která ji ještě více nahněvala.

„Přec způsobu nějakého býti musí! Což kdybychom jej nahoru vzali, by Estë jej uzdraviti mohla?“ navrhla, její zoufalství sílící každým okamžikem, stejně jako Thírielin pláč.

„Ty pozapomínáš, že on již nahoru nepatří. A pokud přesto bychom jej tam vzali, on záhy na souši beztak by uchřadnul,“ odvětil Manwë, zatímco s neveselým výrazem hleděl na dvojici před sebou.

Již párkrát zahlédl ty dva v podobném objetí, akorát že tentokrát to byla Thíriel, jež klečela na zemi a v náruči svírala zakrvácené tělo svého milého, a kdyby její slzy měly dar léčit, pak by byl již dávno mimo veškeré nebezpečí. Jenže takovou mocí v Ulmově království nikdo nevládl.

„Tedy praničeho učiniti nemůžeme?“ nedokázala se s tím Nienna smířit a Manwë se na ni lítostivě pousmál.

„Pouze jediného…“ pravil, než přistoupil k těm dvěma Eldar a zlehka se dotkl jejich čel, aby jim umožnil spolu hovořit v myšlenkách a oni tak měli šanci se spolu naposledy rozloučit.

*Drahý můj… prosím neopouštěj mne! Toho přec nesmíš!* žadonila Thíriel a Saeros, na pokraji svých sil, se na ni slabě pousmál.

*Toť toho nejkrásnějšího, čeho tys mi kdy řekla…*

*Já ještě více toho tobě řeknu, jen se mnou zůstati musíš!* nakázala mu a on nemohl nezalitovat, že se toho už nedočká.

*Věř mi, že velmi bych si toho přál. Však nemohu.*

*Toho nehovoř! Vždyť čeho bez tebe bych si počala?*

*Thíriel… tys silnou… A já pochybností nemám, že toho i beze mne zvládneš. Navíc tu nyní Anarion jest… a on sestry své starší potřebovati bude...*

*Já tebe potřebuji!* naléhala Thíriel, avšak odpovědi se již nedočkala.

„Saerosi?“ zalapala vyděšeně po dechu, oči vytřeštěné na bledou tvář svého milého, na jehož mírně zakrvácených rtech stále pohrával onen náznak úsměvu. Jen život už ji docela opustil.

„Saerosi! Ne! Prosím!“ zalkala hlasitě a přivinula ho ještě blíž k sobě, natolik zdrcená tou ztrátou, že měla pocit, jako kdyby jí bolestí mělo puknout srdce.

Tak dlouho s ním byla a nikdy si ho doopravdy nevážila, nikdy plně neocenila, kolik toho pro ni obětoval… A teď, teď už na to bylo příliš pozdě…

Adar!

Erestor nikdy předtím nedokázal pochopit, jak jeho otec mohl podobná slova vyřknout… proč ho tak nenáviděl, že pomyšlení na jeho smrt pro něj bylo přijatelnější než skutečnost, že je jeho posledním živoucím potomkem. Nyní to však již dávalo smysl… Neboť musel už tehdy vycítit, že s ním není něco v pořádku… že je akorát hanbou jeho rodu…

Však jen ellyn se podbízej, když ty sám o sebe postarati schopen nejsi! Toť toho jediného, nač ty se kdy zmůžeš!

Adar, tak toho přec není! Já studovati bych chtěl a rádcem dne jednoho se státi! Toť přec postu čestného! Vy na mne hrdým býti moci budete, toho já Vám přísahám!

Hrdým?! Ty nejprve zbraně se chop a čehos s ní dokaž a pak o hrdosti promluviti si můžeme! Teprve pak se mnou coby muž s mužem hovořiti směti budeš! Však do doby té ty synem mým nejsi!

Vždyť i beze zbraní mnohého dokázati se dá! A oč více muž mužem jest, když mečem vládne, než-li když rozumu svého používá?“

Rozumu pravíš?! A načpak rozum tobě bude, až v obklíčení nepřítelem se octneš?!

Toho na situaci dané záleží…

Ech, raděj mlč již! Neb já věru zvěděti netoužím, kterak daleko ty zajíti ochoten bys byl, jen bys kůže své mrzké zachránil!

„Oh Valar…“ vydechl Erestor zhrozeně, když si uvědomil, že jeho otec měl po celou tu dobu pravdu. Ba co víc, on byl ještě horším, než se domníval, neboť neváhal ulehnout s jiným ellonem dobrovolně, jen kvůli rozkoši, a nikoli v zoufalé snaze si zachránit život, přestože ani to by v jeho očích nebylo dostatečnou omluvou.

„Divu není, že mnou toliko opovrhoval… Čehožpak jsem se to dopustil? Kterak jen jsem mohl?! Vždyť jména jeho jsem činem svým zhanobil!“ kál se a mít při ruce nějakou zbraň, možná by ji v záchvatu hlubokého zoufalství neváhal obrátit proti sobě.

Toho pro mě překvapením není, že tys zcela neozbrojen, bezbranný jako nějaká elleth! Tak proč z talanu dolů se nevrhneš, vždyť beztak smrti mužnější nezasluhuješ!

Otcův hlas zněl natolik vemlouvavě, že se skutečně zvednul z lůžka a nepřítomně přistoupil k okraji plošiny, aby pohlédnul do hlubiny pod sebou. Bylo by to tak snadné... až ho z toho jímala závrať... jeden jediný krok navíc... aby odčinil škodu, kterou napáchal... a smířil se se svým otcem.

Pročpak otálíš?! Cožpak ni tohoto nedokážeš?! Jest zde vůbec něčeho, čeho vykonati schopen jsi krom zahřívání lože jiným?! Já vsadím se, že ni toho ku spokojenosti jejich činiti schopen nejsi! Tys zcela neužitečným! K ničemu! Tak kterýmžto právem si tu místa nárokuješ?! Pročpak existencí svou vzduch otravovati nepřestaneš?!

Váhavě se posunul o něco blíž té prázdnotě, která na něj netrpělivě číhala, jako nějaká obrovská hladová šelma, připravená ho pohltit. Ale ačkoli věděl, že má otec pravdu, a že by opravdu udělal nejlépe, kdyby to celé sám skončil, nedokázal se k tomu přimět. Možná kvůli tomu hřejivému záblesku ve Finrodových zlatavých očích, jenž mu dával naději, že mu na něm vážně záleží... a že by ho ranilo, kdyby se dopustil podobné zbabělosti.

Zbabělosti?! Toť tím nejodvážnějším, čeho ty bys kdy učiniti mohl! nahlížel na to jeho otec jinak a on si přitiskl dlaně na uši, přestože věděl, že mu to nijak nepomůže.

Proto také včas nezachytil tichounký zvuk kročejů, který by mu prozradil, že se k němu zezadu někdo plíží.

„Toť díla tvého pouze!“ šlehla Nienna nevlídným pohledem po dosud zaraženém Ulmovi a v tu chvíli trpce litovala, že na něj nemůže použít své síly, neboť za své bezohledné chování zasluhoval trpět a ona by si aspoň na někom zchladila svůj hněv dřív, než nad ním docela ztratí kontrolu. „Tys nyní konečně spokojen?!“

„Tohoto na mě nesváděj, neb to pro tebe on života svého obětoval! Jako kdyby toho snad čehos změniti mohlo, když tys slova svého mně již beztak dala!“ odmítnul za to nést Ulmo jakoukoli odpovědnost, čímž ji ještě více rozlítil.

„Snad neočekáváš, že bych toho splnila?! Vždyť tys slibu svého též nedodržel, když jim svobody jsi nedopřál!“ ohradila se okamžitě proti jeho nehoráznému požadavku a zároveň zalétla pohledem k Manwëmu, od něhož očekávala aspoň v tomto případě nějakou podporu. Jenže ten zarytě mlčel.

„Já slova svého dostojím, má paní,“ pousmál se na ni sladce Ulmo. „Naneštěstí v moci mé není, jiným ve vůli svobodné konání jejich zbraňovati. Čeho ellon tento se dopustil, politováníhodným jest... a notně pošetilým též... Neb na úmluvě naší toho praničeho nemění. Ty stále závazků vůči mně máš a já jich tebe zprostiti nemíním!“

„A já zase chotí tvou se státi nemíním!“ odvětila Nienna ostře, to aby pochopil, že mu v tomhle nehodlá ustoupit. „Když tobě jsem se přislíbila, tys životů třech mně coby daru nabídnul, však těch ty nyní již nemáš, tak kterak by ses na mně čehož domáhati chtěl?!“

„Neb zaviněním mým se toho nestalo! Či ty snad připustiti odmítáš, že okolností existuje, jichž zcela mimo kontroly naší jest?“ opáčil s natolik potměšilým výrazem, že jí ihned došlo, na co tou poznámkou naráží.

Saerosův neblahý konec v přístavech, kterému nedokázala zabránit... Stejně jako ho nedokázala ochránit nyní... Ta bezmoc ji přiváděla k slzám a zároveň neskutečně hněvala, vždyť na co disponovali výjimečnými schopnostmi, když beztak nesměli nic zásadního změnit? Jaké tedy bylo vlastně jejich poslání? Jen přihlížet, toliko nečinní svědkové velkého běhu času? A nebo snad v Ilúvatarových plánech hráli též nějakou větší roli?

„Kterak mně se toho jeví, my v tomto zřejmě shody nedosáhneme!“ odtušila břitce, neboť se s ním nehodlala před Manwëm handrkovat, v čemž s ní byl Ulmo výjimečně zajedno. Akorát že on se ho rovnou otázal, zda by je v oné sporné otázce nerozsoudil.

„Toť naprosto nutným není!“ ohradila se chvatně Nienna, která z toho neměla vůbec dobrý pocit, už jen proto, že Manwë do té doby neshledal jediný důvod, proč se do celé té záležitosti vměšovat, mlčky tak vyjadřující souhlas s tím, co si pro ni Ulmo přichystal. A někdo takový by je měl rozsoudit?!

„Situace této jednoznačnou není, neb vy oba pravdy jisté máte,“ konstatoval Manwë, zcela ignorující její protest. „Však já návrhu bych měl, kterýmžto by se dilema toto snad rozřešiti dalo. Nárok Ulmův neměnným zůstává, však jelikož toho všeho soubojem započalo, nechť svár váš též soubojem ukončen jest.“

Oba Valar se na něj nedůvěřivě zamračili. „Navrhuješ tímto, bychom my v boji sil svých změřili?“ ujišťovala se Nienna, že tomu rozuměla správně, a Manwë se zatvářil takřka útrpně.

„Nikolivěk, neb toho naprosto nevhodným by bylo,“ odvětil a pohledem znovu vyhledal Thíriel a jejího milého. Tklivý nářek té elleth se mezitím změnil v tichý pláč, který mu připadal snad ještě srdceryvnější, a on mohl pouze doufat, že jakmile se opět shledá se svým bratříčkem, její zármutek se tím aspoň trochu zmírní. „Ty lhůty dostaneš, v níž sobě druha dle uvážení svého vybrati bys měla, kterýžto poté sil svých s šampionem Ulmovým změří. Ten, jenž ze souboje toho vítězným vyjde, tebe za choť svou pojmouti smí.“ 

„A což jestli se souboje onoho sám zúčastniti chtíti budu?“ zajímal se okamžitě Ulmo a výhrůžný záblesk v jeho tmavých očích dával tušit, že si svého oponenta hodlá náležitě vychutnat. „Koneckonců příliš mnoho v sázce jest, než bych důvěry své v kohos cizího vložiti ochoten byl.“

„Na toto ty samozřejmě práva plného máš, však v případě takém tobě schopností tvých mimořádných používati povoleno nebude, by průběhu spravedlivého zaručeno bylo,“ pravil Manwë, ale Ulmo nevyhlížel, že by ho podobné omezení nějak znepokojilo.

„Já již dočkati se nemohu...“ poznamenal s pohledem významně upřeným na Niennu. „A otálení tohoto zbytečného alespoň odměny mé ještě sladší učiní...“

„Já ocenil bych, kdybys ty napříště průpovídek podobných vystříhati se mohl,“ pokáral Ulma jeho druh, spíše kvůli Nienně, než že by to jemu osobně bylo zas až tolik proti mysli. „Nu, drahá,“ obrátil se hned vzápětí na ni, poněkud znepokojen tím, jak tam jen mlčky stojí, oči zabořené do země. „Zdá se tobě návrhu mého též přijatelným? Pověz přec...“ vybídl ji a Ulmo na to zareagoval bujarým zasmáním.

„A prozraď nám též... kdožpak šampionem tvým bude? Kohožpak to rozdrtiti mám, bych tobě náklonnosti své dokázal?“ dobíral si ji s neskrývanou samolibostí, která však nebyla bezdůvodná, neboť byl zkušeným bojovníkem, jenž s oblibou měřil své síly s jejím bratrem Námou, jedním z mála, koho považoval za sobě rovného protivníka.

A který na rozdíl od ostatních neváhal takovou výzvu přijmout. Jenže krom něho ji nenapadal zhola nikdo, kdo by byl ochotný se mu postavit, čehož si byl nejen on ale i Manwë nepochybně dobře vědomi. Přesto odmítala uznat svou porážku a přijmout nevyhnutelné.

„Však zavčasu toho zvíš!“ odsekla pouze a tím považovala onu záležitost aspoň pro danou chvíli za uzavřenou, neboť zde bylo naléhavějších poslání. „Manwë, pokud ty ničeho proti tomu nenamítáš, já nyní Thíriel a Anariona k Námovi do Síní bych doprovodila a dohlédla, by oni co nejdříve v Amanu životu nového započíti mohli,“ navrhla a nebyl by to Ulmo, aby se do toho neváhal ihned vložit, třebaže na jeho názor se rozhodně neptala.

„Lothíriel v Síních dosud čehos pohledávati nemá! A pokud ona do Amanu odebrati se hodlá, pak lodě vyčkati musí, jako kterýkoli jiný smrtelník!“ sdělil jí ostře, ale byl to Manwë, který se rozhodl zareagovat, protože ona jej neuznala hodným své pozornosti.

„Ač ty v tomto pravdy máš, i mně zbytečně krutým jich nyní znovu odloučiti připadá. A já jist si jsem, že Námo výjimky v případě tomto učiniti ochoten bude, neb ti dva si již bolesti dosti vytrpěli,“ pravil smířlivě, leč pevně, než se vydal k Thíriel, aby jí jejich rozhodnutí zvěstoval.

Ulmovi se to příliš nezamlouvalo, ale nechal ho jít, neboť dobře věděl, že není na místě mu vzdorovat. Navíc svého dosáhnul, tak proč neprojevit trochu vstřícnosti, když ho to nic nestojí?

„Pokud by Námo tobě v tomto snad vyhověti se zdráhal, pak na mne ho odkaž a já se již postarám, by přání tvého promptně vyplnil!“ holedbal se před Niennou, avšak jediné, co mu to přineslo, byl mrazivý pohled páru stříbřitých očí.

„Tys dosud nezvítězil, Ulmo!“ sykla nevlídně. „A i kdyby ano, pak věz, že se mnou pořízení lehkého míti nebudeš! Ještě volby své olituješ, neb ni ty vůči chladu mému imunním nejsi!“ varovala ho, ovšem její slova vyvolala na jeho tváři toliko chladný úsměv.

„I tak věřím, že se mně lépe než-li jistému lordu zlatovlasému povede!“

Pročpak otálíš?! Cožpak mne opět zahanbiti chceš?! Učiň toho!

Se zatajeným dechem se Erestor opět poposunul o kousek kupředu, temnota před ním ho volala k sobě, ale on se stále nedokázal odhodlat k tomu finálnímu kroku. Snad pro vzpomínku na společné chvíle s Finrodem a jeho sliby, snad jen z prostého pudu sebezáchovy, jehož hlas přehlušil i otcovo záštiplné našeptávání.

V okamžiku, kdy ho však kdosi bez předchozího varování popadnul vzadu za lem róby a důrazně s ním trhnul, téměř otci jeho přání v úleku vyplnil. Srdce mu na poplach bušilo až někde v krku, když se prudce otočil, aby tomu útočníkovi čelil, jeho touha žít najednou silnější než kdy předtím.

„Tos ty?“ vydechl v úlevě, sotva rozpoznal jisté naježené stvoření u svých nohou a Astalder souhlasně zamručel, třebaže prozatím odmítal pustit cíp látky, kterého se prve zmocnil. „Čehožpak tu pohledáváš?“

Zlatavé oči vlčete, které se na něj s němou výčitkou upíraly, mu připomněly docela jiný pár, třebaže podobně zbarvený, a jeho znovu zabolelo kapitánovo přezíravé chování, s nímž se bez jediného slova vysvětlení či rozloučení sebral a zmizel z jeho života, stejně neočekávaně jako do něj vtrhnul.

Teskné zakňučení, které přesně vystihovalo jako rozpoložení, ho přimělo pokleknout a zabořit tvář do vyhřátého hebkého kožíšku, jenž mu poskytnul tolik potřebné útočiště a zároveň spolehlivě osušil jeho slzy.

„Tuláku jeden...“ zamumlal láskyplně, v tu chvíli neskutečně vděčný za přítomnost toho malého chlupáče. „Zdalipak princezna vědoma si jest, kampak ses to vybral?“

Namísto odpovědi, kterou od něj stejně neočekával, mu Astalder nadšeně olíznul nos a on si nemohl pomoct, aby se navzdory svému rozpoložení nepousmál.

„Tys štěstí měl, že ona se tebe ujala, srdce laskavého jsa, čehož mne vzhledem k původu jejímu překvapuje.“

Vlče se na něj upřeně zadívalo, hlavu mírně na stranu, jako kdyby mu chtělo sdělit, že by neměl ostatní tak ukvapeně soudit, a on přisvědčil.

„Ty pravdy máš, Astaldere. Navíc ona i pochopení mimořádného projevila, když vztahu skutečného mezi mnou a Finrodem odhalila, nikterak se pro to nepohoršujíc. Legolas vskutku požehnán byl, když k  ní se slovem svým připoutal, třebaže já jist si jsem, že on toho nyní plně oceniti schopen není.“

V tomhle se však Erestor mýlil, neboť Legolas, jenž na Andirovi neúnavně pokračoval směrem k Lórienu, si až příliš dobře uvědomoval, oč je jeho život bez Lidianny po jeho boku prázdnější. Dokonce natolik, že měl už několikrát silné nutkání se s ní aspoň v myšlenkách spojit, jen jeho obavy, že by jeho volání mohlo i tentokrát zůstat bez odezvy, mu v tom zbraňovaly.

„Já raděj toho všeho s ní tváří v tvář si vyříkám, až úkolu svého splním. Neb smyslu se tím nyní zdržovati beztak nemá, když zakrátko opět opustiti bych ji musel,“ prohodil a jeho hřebec na to zareagoval zvukem, jenž se nedal popsat jinak než jako pohrdavé odfrknutí.

„Jako kdybys ty tomu rozuměl!“ odsekl mu princ, který ač nemohl popřít, že se jedná o ušlechtilé a fyzicky nadmíru zdatné zvíře, stejně si na něj nedokázal zvyknout, jeho hrdá až pyšná povaha v tak ostrém kontrastu oproti Celebrově přátelské a chápavé, až mu z toho bylo teskno.

Neboť Andir se přátelsky rozhodně nechoval, snesl ho na svém hřbetu, to ano, ale činil tak s takovou noblesou, jako kdyby mu tím prokazoval neuvěřitelnou čest, zřejmě natolik zvyklý nosit podstatně urozenější jezdce, že sloužit pouhému ellonovi, byť královské krve, bylo pod jeho úroveň.

„Kdožpak ví, kdeže konce jí vůbec jest...“ prohodil Legolas po chvilce zadumaného mlčení, jeho myšlenky k jeho nevoli více soustředěny na Lidiannu než na jeho nadcházející poslání. A nebyl k sobě natolik neupřímný, aby si snad pokoušel namluvit, že je to pro to, že se má vydat do jejího světa, o němž by mu toho mohla nepochybně hodně užitečného říct.

„Já poměrně zvědav jsem, kterak toho tam vyhlížeti bude... neb v minulosti se toho Edain od rodu našeho vždy spousty učili... A bez podpory naší kdožví, kterak jim se vede...“ pronesl s jistými pochybnostmi, neboť třebaže zachytil pár výjevů, když s Lidiannou stvrzoval jejich pouto krví, nijak ho nepřesvědčily o nějakém zvláštním pokroku, který by její lidé během doby jejich odloučení učinili.

Naopak pokud by měl usuzovat jen na základě jejích způsobů a ošacení, pak by se musel snad i obávat, do jak barbarské společnosti se to má vydat. Ostatně i její překvapivě rozsáhlé zkušenosti z oblasti manželského soužití leccos napovídaly a on si nebyl dosud jistý, co si o tom všem vlastně myslet a zda by jimi neměl být pohoršen.

Když se to tak vzalo, věděl toho o ní žalostně málo, za což kladl vinu především sobě, neboť zbytečně promrhal spoustu drahocenného času, během kterého ji mohl blíže poznávat. Byl však pevně rozhodnut to napravit, jakmile se navrátí, ne, vlastně už dříve, neboť měl v úmyslu ve světě Edain vyhledat jejího bratra, aby ho ujistil, že se jeho sestře daří dobře, převzít od něj případný vzkaz a při té příležitosti od něj o ní snad i něco vyzvědět.

„Jednoho jisto jest, totiž že on bojovníkem není. Obav si tedy rozhodně činiti nemusím, že by kvůli činu mému sváru snad vyvolávati chtěl,“ zkonstatoval, protože tmavovlasý mladík, kterého v Lidianniných vzpomínkách spatřil, na něj zatím pražádný velký dojem neudělal, nicméně ho nechtěl soudit příliš zbrkle a hodlal si na něj utvořit názor až po osobním setkání.

V zásadě ale z jeho strany žádné potíže neočekával. Pokud něco, pak bude ten mladík leda příjemně překvapený, jak dobře se jeho sestra navzdory zjevně pošramocené pověsti provdala, zato on se ho chystal důrazně zeptat, jak mohl tak hrubě zanedbat své povinnosti a ponechat ji bez ochrany, již jí byl namísto otce povinen poskytnout. Cožpak si ve své naivitě vůbec neuvědomoval, čeho všeho jsou někteří muži schopní? A nebo mu na ní jen nezáleželo natolik, aby tím marnil svůj čas? Protože pokud ano, pak mu udělí takovou lekci, že svého selhání bude hodně trpce litovat!

Když Lída konečně procitla, poněkud rozlámaná z nepříliš pohodlného spánku v křesle, bylo již nad ránem a ona se chvilku nechápavě rozhlížela kolem sebe, než se jí vrátily vzpomínky z předchozího dne a na rozhovor s Erestorem, který byl tím posledním, co si dokázala vybavit.

Tmavovlasého rádce nikde neviděla, zřejmě opustil její talan hned, jakmile usnula, natolik pozorný, že ji předtím přikryl svým pláštěm, ke svému překvapení však postrádala i Thíriel a Astaldera. A zatímco u svého vlčete si už přivykla, že má ve zvyku se potulovat všude možně, u oné elleth ji to celkem překvapilo a ač si říkala, že třeba jen potřebovala být sama a rozhodla se nocovat na jiném talanu, neubránila se jistým obavám.

Chvíli s nimi bojovala, neboť před Thíriel nechtěla působit pošetile, že ji celá poplašená hledá, ale dlouho jí to nevydrželo a než si uvědomila, co to vlastně dělá, už obezřetně zdolávala točité schodiště. Beztak by neměla klid, dokud se neujistí, že se jí nic nepřihodilo, a to nejen kvůli Saerosovi, kterému přislíbila, že na ni dohlédne. Ostatně kdyby se to její přítelkyni náhodou nezamlouvalo, vždycky se ještě může vymluvit na to, že by jí chyběla u snídaně, což byla navíc i pravda, jelikož představa, že by u ní mohla skončit sama, jen ve společnosti lorda Elronda, stačila, aby ji zcela přešla chuť k jídlu.

„Thíriel?“ zavolala tiše, sotva stanula na pevné zemi, ovšem jedinou pozornost, již tím upoutala, byla ta trojice vojáků, kteří opodál drželi hlídku.

„Thíriel jsme od večera neviděli, arwenamin,“ oznámil jí jeden z nich. „Podle všeho se dosud z vycházky vaší nenavrátila.“

„Že ne?“ nechtělo se to Lídě ani trochu líbit. „Jste si jistí?“

Pohled toho druhého vojáka a rovněž jeho tón, když jí odpovídal, se nedaly označit jinak než jako naštvané. „Samozřejmě, arwenamin, neb nás vystřídati měla! Ovšem ona se na rozdíl od druha svého ukázati neuráčila!“

Tohle se dívky z neznámého důvodu dotklo, snad proto, že jí Thíriel nepřipadala natolik nezodpovědná, aby na sebe nechala ostatní čekat. Leda že by si ublížila... hodně ublížila...

„A to vás nenapadlo, že se jí třeba mohlo něco stát?! Proč jste se po ní nešli podívat?!“ vyjela na ně zlostně a tentokrát se ozval opět ten první ellon.

„Nyní křivdíte nám, arwenamin, neb my možnosti této v potaz jsme vzali, však přestože zahrad jsme prohledali, stopy žádné po ní jsme nenalezli!“ ohradil se důrazně proti její kritice. „Kůň její nicméně stále zde jest, tudíž pravděpodobným se nejeví, že by se ona daleko nacházela! Spíše jen pocitu má, že když přízně své laskavě jste jí projevila, ona povinností svých zanedbávati může, neb postihu za to žádného jí nehrozí!“

„To není pravda, taková ona není!“ postavila se Lída okamžitě na její obranu, ale nezdálo se, že by tím ellona před sebou přesvědčila. Vzhledem k jejímu postavení se jí sice rozhodl neodporovat, ovšem jeho výraz hovořil dosti jasně, a ona si pomyslela, že ani teď to Thíriel nemá v armádě jednoduché.

„Říkám, že se v ní mýlíte! A doufám, že až zjistím, co se jí stalo, tak uznáte, že jste jí křivdili!“ neodpustila si ještě kousavou poznámku, než se k nim otočila zády a sama se vydala zpět do zahrad, na místo u jezírka, kde se s Thíriel den předtím rozloučila.

A stejně jako ona se i Lída zkoumavě zahleděla na jeho černou hladinu, dech bezděčně zatajený, a přestože zhola nic kolem nenaznačovalo, že by se tam přihodilo něco nepatřičného, stejně ji jímalo neblahé tušení.

Možná proto když se za jejími zády bez předchozího varování ozval čísi mužský hlas, polekalo ji to natolik, že poplašeně vyjekla, a navíc sebou trhla tak, až se jí na mokrých kamenech smekly nohy a ona cítila, že navzdory vehementnímu mávání pažemi nezadržitelně směřuje přímo do studené náruče oněch tmavých vod.

„Opatrně! Nikdy nevíš, jakýchžto nebezpečenstev tam dole číhati může!“ promluvila ta osoba znovu, zatímco ji pohotově zachytila a uchránila tak před nedobrovolnou koupelí. „Navíc pokud přítelkyně své hledáš, pak věz, že tam dole ji nenalezneš.“

„A Vy víte, kde je?“ zeptala se Lída opatrně, zatímco se marně snažila odhalit identitu svého zachránce. „Vy patříte k družině lorda Elronda?“ hádala, protože jí nebyl ani trochu povědomý, zato jeho pronikavý pohled jí byl právě tak příjemný jako od onoho lorda. A ačkoli se jeho chování vůči ní zatím nedalo zhola nic vytknout, nemohla si pomoct, aby vůči němu ihned nepojala jistou nedůvěru. „Kdo jste?“