LXXXVII. kapitola

    „Saerosi?!“

Thíriel ohromeně hleděla na ellona před sebou a přestože ani na okamžik nezapochybovala, že jakkoli se to zdálo neuvěřitelné, tak to byl skutečně on, její milý zatím nedal ani náznakem najevo, že by ji snad poznával. Vyzbrojený mečem a kulatým štítem, přesně jak Ulmo sliboval, jí bez hnutí čelil, jeho výraz soustředěný a oči nezvykle chladné.

„Saerosi!“

Chtěla se k němu rozběhnout, ale sotva udělala pár kroků jeho směrem, napřáhnul proti ní meč v jasném gestu.

„Čehožpak to činíš?“ nechápala jeho chování a pro jistotu se zastavila v bezpečné vzdálenosti, to kdyby v tom svém nesmyslu hodlal pokračovat. „Saerosi? Cožpak mne nepoznáváš? Saerosi?!“

A když ani na tohle její naléhavé volání nereagoval, šlehla po Ulmovi nevlídným pohledem. „Čehožpak jste to s ním provedl?! Proč mne nepoznává?!“

„Však on tebe zpoznal, Lothíriel, třebaže já jist si jsem, že on by tebe nejraději docela zapomněl,“ sdělil jí ten Vala s potměšilým pousmáním. „A kdožpak by se mu diviti mohl? Po tom všem, čeho pro tebe vykonal, si tohoto vskutku nezasloužil...“

„O čemžpak to hovoříte?“ zamračila se ještě víc, ovšem její svědomí nelenilo a pohotově jí odpovědělo a Ulmo její podezření vzápětí potvrdil.

„O Belegovi samozřejmě. Či snad popříti bys chtěla, že s ním jsi Saerosovi nevěrnou byla?“ zkoušel ji, stále s tím otravným náznakem úsměvu na rtech. „Však citů jeho stranou, neb on se pro to beztak dlouho trápiti nebude, natolik zdatným se zbraní není.“

„Čehožpak to hovoříte?! Snad vskutku neočekáváte, že já s ním bych bojovala?!“ obořila se na něj nevěřícně.

„Pokud prohráti nehodláš, pak tobě ničeho jiného nezbude,“ konstatoval Ulmo prostě. „Však alespoň vidíš, kterak já vůči tobě a Anarionovi laskav jsem, když soupeře takého jsem tobě vybral. Neb já přesvědčen jsem, že ty již dosti sis vytrpěla a času nejvyššího jest, by ses ty od břímě tohoto osvobodila.“

„Já o laskavost podobnou věru nestojím!“ zavrtěla vehementně hlavou. „Vy kohos jiného mi určete, neb se Saerosem já bojovati odmítám! A on zajisté též zbraně proti mně by nepozvedl!“

„Přesvědčení tvého poněkud naivním jest, Lothíriel, obzvláště když Saeros tobě již dosti jasně najevo dal, že zábran tvých nesdílí!“ vysmál se jí Ulmo a ona se znovu zadívala na svého milého, který si ji přeměřoval tak záštiplným pohledem, že ta slova nemohla zpochybnit. Ovšem smířit se s tím také nemínila.

„Saerosi? Mně toho mrzí, vskutku... prosím věř, že já tobě nikdy v úmyslu ublížiti neměla...“ zkoušela ho přivést k rozumu, přestože jeho zatvrzelý výraz nepůsobil zrovna povzbudivě. „A též toho pro mě zhola ničeho neznamenalo. Já jen zrazenou se cítila... a obav ze samoty jsem měla...“ snažila se zdůvodnit své selhání, ale Saeros ji ani neuznal hodnou odpovědi, zbraň stále v pohotovosti, jako kdyby opravdu věřil, že na něj zaútočí.

V což zjevně doufal i Ulmo. „Lothíriel, jakkoli snaha tvá nepochybně dojemnou jest, já přespříliš času tímto promarniti bych nechtěl! A pokud ty do boje se okamžitě nepustíš, pak Saerosovi rozkážu, by toho on sám učinil!“

„Cožpak Vy tohoto vskutku vážně míníte?!“ otázala se Thíriel pobouřeně. „Kterak tak krutým býti můžete?!“

„Krutým?“ opáčil s pobaveným pousmáním. „Já jej nezradil, ni nezabil... a přec mě krutým nazýváš?“

„A kterak jinak bych Vás nazývati měla, když po mně souboje podobného požadujete?!“ odsekla zlostně a znovu se lítostivě zadívala na Saerose.

Ulmo její pohled následoval. „Já přec pouze šance tobě dopřál, bys toho získala, po čem tak dlouho jsi toužila. Svobody pro bratra svého... a vykoupení pro sebe... Cožpak necítíš, kterak blizoučko toho všeho máš? Takřka na dosah... Jediného, čeho ty učiniti musíš, jest ellona tohoto zabíti... čehož jsi ostatně již učinila, když tys zacházení hrubého od něj vyžadovala, přestože dobře vědoma sis byla, kterak jej toho zraňuje. A nyní bys mi snad namluviti chtěla, kterak velmi tobě na něm po dobu celou záleželo? Ty vysmáti se nenech!“

„A přec tomu tak jest!“ ohradila se proti jeho slovům, avšak Ulma nepřesvědčila.

„Tys sobeckou a vždy jsi byla, potřeb svých vždy před ty ostatních jsi stavěla. Proč jinak bys raděj do lesa trénovati odešla, než bys na bratra svého dohlížela, kterak jsi přislíbila?“ optal se jí, aniž by skutečně očekával nějakou odpověď. „Ty mylně si toho nevykládej, neb já tebe pro to rozhodně souditi nemíním. A čeho by leckdos sobeckostí nazýval, já spíše za cílevědomost považuji a pro tu já pochopení mám. Zato otálení tvého nynějšího nad chápání mé jest a kdyby Anarion zde nyní byl, já nepochybuji, že by jej toho notně zklamalo.“

„Pročpak jen tohoto činíte?“ nerozuměla Thíriel jeho pohnutkám a nechtělo se jí uvěřit, že by to dělal jen proto, že by ho tak těšilo je trápit. „Čehožpak Vám toho přináší?“

„Mně? A pročpak bych toho pro tebe činiti nemohl? Tys přec váhala, zda bys života svého pro Anariona obětovati dokázala... a já možnosti přijatelnější pro tebe nalezl. Ty vděčnou bys mi za to býti měla... a nikoliv se na mě utrhovati!“ pokáral ji Ulmo dotčeně.

„Pokud tobě o blaho jejich pouze se jedná, pročpak jich prostě odejíti nenecháš a podmínek nesmyslných si stanovuješ?“ vložil se do jejich rozhovoru tichý ženský hlas a Thíriel se trochu ulevilo, když v oné do šedé kápě zahalené postavě vytušila lady Niennu.

„A pročpak bych neměl?“ pousmál se na ni Ulmo a zvedl se z trůnu, aby ji ve své říši přivítal. „Já potěšen jsem, že tak záhy se opět střetáváme. A navíc za podstatně příjemnějších okolností nežli minule.“

„Skutečně?“ věnovala mu dosti chladný pohled a nabízené rámě ignorovala docela, když namísto toho popošla blíž k Eldar, které držel v zajetí. „A čehožpak přesně tobě na okolnostech těchto příjemnějším připadá?“

„Ty opět na mě hněváš se, drahá má?“ zatvářil se Ulmo rozmrzele. „Vždyť vinou mou není, že Anarion a Saeros zde u mne skončili. Však bych vůle své dobré ukázal, já svobody jim dáti ochoten jsem. Pokud ty na oplátku slova svého mi dáš.“

Dvojice stříbřitých očí se do něj zabodla s takovou intenzitou, až jej z toho zamrazilo. „Tedy o tomto toho celého jest? Cožpak tobě stydno není, s dušemi zemřelých takto nedůstojně kupčiti?! Ty věru způsobů pěkných od Náma jsi pochytil!“

„Ty prav si, čehožpak jen tobě libo, však rozhodnutí mého toho nezmění!“ prohlásil Ulmo s nepřívětivým zamračením, rozladěn jejím pokáráním. „Buď ty chotí mou se staneš a nebo přihlížeti můžeš, kterak jeden z nich v souboji zemře! A já nejspíše tebe varovati bych měl, že kdožpak v říši mé podvodní konce svého nalezne, toho fëa již navždy ztracena jest!“

Po Niennině odchodu zavládlo v místnosti napjaté ticho, které však nemělo dlouhého trvání, na to byl Elrohir až příliš rozčilený Finrodovým nesmyslným jednáním.

„Kterak jen s číms takým souhlasiti jsi mohl?! Tos ni na okamžik o důsledcích činu svého nepřemýšlel?!“ obořil se znovu na ellona, který mu k jeho značné nelibosti zachránil život a s nímž byl nyní pokrevně spjat. „Čis nepomyslel, kterak já o tomto smýšleti budu?!“

„Odpusť, že mne více starostí o život tvůj než-li důsledků ve chvíli onu zajímalo! Však já tobě slibuji, že pokud by se situace oné snad kdy opakovati mělo, já chyby této znovu neučiním!“ odsekl Finrod dopáleně.

Nečekal žádná slova díků, koneckonců to bylo pouze jeho rozhodnutí a on to rozhodně nedělal proto, aby to mohl Elrohirovi po zbytek jejich životů předhazovat. Na druhou stranu však neviděl jediný důvod, proč by měl kvůli tomu nechat na sebe řvát. A jeho společník nejspíš pochopil, že už značně pokouší jeho trpělivost, protože mu konečně přestal spílat a místo toho se na něj lítostivě pousmál.

„Já cením si, čeho pro mě jsi učinil, Finrode, o tom ni na okamžik nezapochybuj,“ ujistil ho, ovšem v jeho hlase ani pak příliš vděčnosti nezaznívalo, to proto, že se k ní nedokázal přimět. „Já však pomoci si nemohu, by mne oběti této tvé nemrzelo, neb já jí rozhodně hoden nejsem. A kdybych zavčasu tázán byl, já jednoznačně bych tobě sdělil, že v existenci této již více přežívati si nepřeji.“

„Mne mrzí, že plánů jsem tobě zpřekazil, však věz, že takto toho lepším bude. Neb přec lady Nienny slyšel jsi, jež tobě činů velkých prorokovala,“ snažil se ho Finrod vybudit, to aby náhodou nesklouznul zpět ke své trudomyslnosti.

„Možná pouze spletla se,“ potřásl Elrohir skepticky hlavou. „Neb já vskutku pochybností vážných mám, že ve stavu svém bych já komus k užitku býti mohl. Spíše obav o tebe si činím, neb onen démon ve mně... my spolu dosud bojů svádíme...“

„Já toho vědom si jsem,“ přikývl Finrod a povzbudivě se na ellona před sebou pousmál. „Však jen ať si čehos zkusí... a vbrzku uhlídá, že poměrů se mezitím poněkud změnilo!“

„Ty raděj jej nepodceňuj!“ okřiknul ho Elrohir. „Neb ty ponětí dosud nemáš, jakýchžto ohavností on schopen jest!“

„Nu, pokud on stále jich páchati troufati si bude, pak sezná, že nepřítele dalšího ve mně získal,“ konstatoval kapitán prostě a třebaže jeho druh si o něj stále ještě dělal starosti, lhal by, kdyby popřel, že zároveň nepociťoval jisté ulehčení, že na tu bestii nebude již docela sám. Obzvláště pokud se ho Nienna opravdu chystala seznámit s nějakou elleth...

„Mně doneslo se, že tebe Elrond osobně ošetřoval,“ řekl Finrod po krátké odmlce. „Zřejmě zbytečným ptáti se jest, zda tebe zpoznal či nikoliv, že?“

„V případech obou já tobě odpovědi kladné dáti musím,“ skoro si povzdechl Elrohir. „Naneštěstí já v bezvědomí byl, když on mne nalezl, a nikterak jsem tomu tak zbrániti nemohl. Však já pak jemu zcela jasně najevo dal, že syn jeho dávno mrtev jest a bláhovým očekávati by bylo, že místa jeho bych snad kdy zaujmouti mohl.“

„Tohos vskutku učinil?“ nechtěl kapitán uvěřit, že by se vůči svému otci zachoval tak bezcitně. „Pročpak jej o naději tuto hned zase připraviti jsi musel?“

„Neb zde naděje žádné není, Finrode! Či snad si představiti dovedeš, že bych se k původu svému ve stavu svém nynějším přihlásil?!“ obořil se na něj nevlídně, neboť i jeho hluboce mrzelo, k čemu byl okolnostmi dohnán. Ale lepší to udělat hned, dokud bylo vše ještě čerstvé, než ho nechat zbytečně doufat. „Já jemu milosrdenství prokázal, věř mi. Navíc on ni nevyhlížel, že jej by toho toliko trápilo... neb on mezitím syna v Legolasovi nalezl a blaho jeho starostí jeho jedinou nyní jest!“

Trpkost, s níž to pronesl, Finrodovi prozradila, jak velmi ho ta skutečnost ranila a že třebaže se snažil působit odměřeně a nad věcí, stále se s otcovým odmítnutím úplně nesmířil.

„Ty jemu toho jen stěží zazlívati můžeš, když k činu tomu jsi jej sám dohnal,“ připomněl mu jemně a Elrohir se smutně pousmál.

„Možná já přese vše přec jen jsem doufal, že tak snadno odraditi se nenechá...“ zamumlal, poněkud zahanben tou očividnou slabostí.

Copak byl snad malým ellonem, který se dosud neobejde bez svého otce? Vystačil si přece docela sám a to už po mnoho yénů, tak proč se mu to najednou zdálo tak obtížné?! Proč najednou zoufale zatoužil po tom, co kdysi považoval téměř za samozřejmost?

„Kdybys jen slyšel ho, kterak odhodlaně on zprvu hovořil... o rodině a poutu v ní... a kterak všeho společně překonáme... a kdežpak on nyní jest?“ procedil zlostně, jen aby se jeho hlas zlomil v žalostném vzlyku. „Kdežpak?! Vždyť on lépe než kdokoli jiný věděl, kterak vážným stav můj jest a přec se odjeti rozhodl! Ni za to jemu nestál jsem, by u lože mého až do konce úplného setrval!“

„Meldir (Příteli),“ sevřel mu Finrod konejšivě rameno. „Já jist si jsem, že on později činu svého trpce litoval. Nejspíše v šoku hlubokém byl, když s tebou hovořil. Vždyť jen pomysli, že on po yény celé tebe za ztraceného považovati nucen byl… by náhle zjistil, že tys stále zde… navíc vážně raněn… Zjištěním tímto on notně otřesen býti musel… a též vystrašen, že by tebe znovu ztratiti mohl. Možná proto raděj prchnul… neb podruhé by se s tím již vyrovnati nedokázal…“

„Pokud on o kohos se strachoval, pak to Legolas byl! A o to, bych já jemu neublížil!“ prohlásil Elrohir hořce. „Prý se od něj a Lidianny raděj dále držeti mám!“

„Nu, po tom, čeho zvěděl jsem, toho zřejmě nejlepším bude,“ odtušil kapitán se znepokojením, které se nenamáhal skrývat. „Onen tvůj útok na ni, toho naprosto nepodobno tobě… a přestože ona jej zcela za vinu sobě dává, přec mi toho poněkud starostí činí.“

Elrohir pokývnul hlavou. „Toho tobě jen stěží zazlívati mohu. Však i přes pochybení toto já tobě přísahám, že Legolasovi bych nikdy neublížil, ne doopravdy. Vždyť mně a Elladanovi takřka bratrem mladším byl…“ Tady se neubránil, aby se přece jen neušklíbnul. „A Elrond toho zřejmě taktéž cítí, neb pravil, že on rodinou jeho jest!“

„I kdyby tomu tak skutečně býti mělo a ku mně se zvěstí pár doneslo, jež by tomu snad i nasvědčovaly, praničeho toho přec nemění,“ neviděl Finrod důvod, proč by si kvůli tomu měl dělat těžkou hlavu. „Vždyť s Legolasem jste si i předtím blízcími byli… a tys stále synem Elrondovým a vždy budeš.“

„Ty zapomínáš, že on mne se zřekl!“ neopomněl mu to Elrohir důrazně připomenout.

„Slov jeho ničeho neznamená. I kdyby on tebe nastokráte zapříti chtěl, tys krve jeho,“ ujistil ho kapitán a on se na něj posmutněle pousmál. Přesně tohle potřeboval strašně moc slyšet… akorát že od někoho jiného.

A on to nejspíš přes jejich pouto vycítil, protože hned pokračoval. „Navíc já nevěřím, že on by všeho tak rychle zahoditi dokázal… Podle toho, čeho mi Erestor za ty yény vyprávěl, rodina vaše vždy pospolu držela… v dobrém i zlém… a čehosi mně říká, že tomu ni tentokráte jinako nebude.“

„Tomu též věřiti bych si přál…“ povzdechl si Elrohir toužebně, jen aby si hned vzápětí uvědomil, jak pošetile se chová, a rychle si pospíšil to zamluvit. „Hm. Vzhledem ku vzpomínkám tvým z Lórienu jen stěží představiti si lze, že i k tématům podobným jste se kdy dostali!“ pronesl s potutelným úšklebkem, který ještě zesílil, když po něm jeho společník hodil káravým pohledem.

„Raděj trpělivosti mé nepokoušej, meldir, neb tys stále pod velením mým a nechtěj, bych tobě připomněl, kterak tvrdým na cvičišti býti dovedu!“ varoval ho, avšak u Elrohira to akorát vyvolalo pobavené zasmání.

„Já celkem jist si jsem, že učitel můj někdejší by potvrditi mohl, že nejen tam…“ prohodil prostořece a kapitán se zatvářil notně útrpně.

„Nyní si již plně uvědomovati začínám, nakolik neuváženě jsem jednal, když života tvého jsem zachránil…“

Erestor sledoval, jak princezna marně zápolí s únavou, její vlče už dávno stočené pod jejím křeslem s hlavou položenou mezi packami a očima pevně semknutýma, a když i jí nakonec klesla na područku, neubránil se pousmání. Působila tak nevinně a křehce... a její slova, kterými se ho snažila povzbudit, byla pro něj o to cennější, oč byla nečekaná.

Sice ho zprvu notně znepokojilo, že odhalila pravdu o jeho a Finrodově vztahu, ale její chování bylo tak přirozené, bez jakýchkoli předsudků či náznaku odsouzení, že se posléze opět uklidnil, neboť bylo zjevné, že si nepřeje jim uškodit. Zato však nemohl přestat přemítat o jejím světě, tak, jak mu ho vykreslila, a dumat, jak se tam asi doopravdy žije... a jací jsou tam asi lidé.

Kvůli Legolasovi chtěl věřit, že je většina z nich soucitná a laskavá jako ona, ale jeho zkušenosti z minulosti svědčily o něčem docela jiném, a on vážně pochyboval, že by se lidská nátura mezitím zas až tak zásadně změnila. A jako kdyby ho v tom chtěl utvrdit, jen co Lidiannu přikryl dekou a opustil její talan, odchytil ho dole opět lord Elrond, který se podle všeho stále nedokázal smířit s jeho odmítavým přístupem.

„Erestore, promluvme si!“ vybídnul ho a tmavovlasý rádce, který by ho jindy poslušně následoval, se na něj namísto toho zkoumavě zadíval.

„Já domníval se, že my dva jsme již všeho probrali,“ zkonstatoval odměřeně a vysloužil si za to lordův podmračený pohled.

„Tys vskutku odhodlán všeho pouze ztěžovati, že ano?“ odtušil, rozladěn jeho malichernou vzpourou, jelikož od něj očekával, že mu bude nápomocen při řešení stávajících problémů. „Jest uražená ješitnost tvoje pro tebe důležitější než bezpečí Legolasovo?“

„A jest bezpečí Legolasovo pro Vás důležitějším než bezprostřední ohrožení života kohos jiného?!“ opáčil Erestor na oplátku. „Lidianna sdělila mi, že Vy Rúmila opustiti jste neváhal, třebaže péče Vaší jemu nutně zapotřebí bylo... A jelikož mně známo není, že by princi čehos v době nejbližší hrozilo, pak Vás otázati se musím, kterak jste jen toho učiniti mohl! Cožpak již za léčitele se nepovažujete, že od potřebného se klidně odvrátíte?!“

„Rúmil si zachrániti nepřál a já toho pouze respektoval!“ odmítl lord příkře Erestorovo obvinění. „Vskutku času nás obou tímto marniti míníš?!“

„Elrond, jehož dříve jsem znal, by se jej i okolnostem navzdory zachrániti pokusil!“ ignoroval Erestor jeho zlostný dotaz. „Však zřejmé jest, že ellon tento se přízni Vaší toliko coby princ jistý zlatovlasý netěší!“

„Když již o Legolasovi hovoříš, kterak u Lidianny jsi pochodil?“ přešel lord jeho kritiku, ale musel se hodně přemáhat, aby mu nevmetl do tváře, jak obtížné pro něj tohle rozhodnutí bylo a kým Rúmil ve skutečnosti je. „Já doufám, že tobě se jí přemluviti podařilo?“

„Já ji nikterak zvláště nepřemlouval, spíše situace současné jsem jí nastínil a na uvážením jejím toho ponechal, zda se Legolasovi pomoci rozhodne,“ pravil Erestor a jak předpokládal, nesetkalo se to u jeho někdejšího lorda s přílišným pochopením.

„Kterak jsi natolik lehkovážným býti mohl?!“ obořil se na něj a zároveň hrubě sevřel jeho rameno, snad aby s ním zatřásl a přivedl ho tak k rozumu. „Cožpak plně neuvědomuješ si, čeho všeho v sázce jest?!“

„Pusťte mne! A to hned!“ zaprotestoval rádce nezvykle razantně proti takovému zacházení. „Já již ve službách Vašich nejsem a rozkazů od Vás přijímati nemusím, tak tomu laskavě pamětliv buďte!“

Po tomhle se už Elrond neudržel a důkladně s ním zacloumal, to aby ho přiměl se vzpamatovat. Poněkud však přitom podcenil jeho dlouhou róbu a nebohý Erestor, kterému se do ní díky tomu zamotaly nohy, se zmohl jen na polekané vyjeknutí, než se ve změti tmavé látky a divoce vlajících rukou, jimiž se marně pokoušel získat zpět ztracenou rovnováhu, zřítil k zemi.

„Odpusť, mellonamin...“ pospíšil si Elrond, aby mu pomohl vstát, ale když ho zpražil pár temných očí, raději si to rozmyslel. „Toho jsem vskutku nechtěl,“ omlouval se aspoň, zatímco sledoval, jak se ten ellon kvapně zvedá a s nedůtklivým výrazem si oprašuje svůj šat. „Já jen rád bych byl, bys ty pochopil, jak velmi mi na tomto záleží...“ vysvětloval a doufal, že ho Erestor přece jen vnímá, třebaže dělal vše pro to, aby tak rozhodně nepůsobil. „Neb já nesnesl bych, kdybych i o Legolase přijíti měl...“

Rádce se na něj zkoumavě zadíval. „Tedy pravdy jest, že on...“  decentně se odmlčel, neschopný vyslovit cokoli, co by mohlo vrhnout sebemenší stín na pověst jeho milované lady Celebrían.

„Ano, jakkoli neuvěřitelným se toho zdá, on synem mým nevlastním jest,“ pronesl Elrond zdráhavě a bylo patrné, že přitom pečlivě volí slova. „By jasno bylo, choti mé v tomto praničeho nezazlívám, neb zjevným jest, že tomu Thranduil výhradně na vině jest!“ dodal ještě pro pořádek a Erestor mu to odkývnul, třebaže si o tom myslel své.

Koneckonců ač urozenou dámou, byla lady Celebrían především ženou, která vedle neustále zaneprázdněného Elronda očividně strádala. Bylo pak s podivem, že v Thranduilovi, který byl podobně osamělý, nalezla, byť jen na krátký čas, spřízněnou bytost? Ostatně mu stejně vždy připadalo, že kdyby měla po svém boku někoho čistě elfského původu, kdo by dokázal lépe pochopit hloubi jejího utrpení, které v rukou svých věznitelů zakusila, porozumět její křehké duši, zlomené hrubým zacházením, byla by snad schopná to vše překonat, aniž by musela opustit svou rodinu a odplout do Amanu. Jenže Elrond si k ní ani tehdy neuměl najít cestu... byl zdatným léčitelem, avšak přestože se svou volbou zařadil mezi Eldar, nebyl nikdy schopný jim plně porozumět, na to byl až příliš prakticky založený.

„Nyní snad již rozumíš, pročpak bezpečí Legolasovo na srdci mně toliko leží...“ pravil lord, když seznal, že na to Erestor nehodlá nijak dál reagovat. „My Lidianny ku spolupráci přiměti musíme, stůj co stůj, neb ona šancí jeho největší jest!“

„A Vás již napadlo, kterak ji k tomu přiměti?“ opáčil rádce s jistým pocitem zadostiučinění, že přinejmenším v tomhle případě je Elrond zcela bezmocný, že si může poroučet, jak se mu zlíbí, ale pokud se mu ta dívka rozhodně nevyhovět, pak není způsobu, kterým by ji k tomu mohl přinutit.

„Zatím nikoliv, však možná bys ty o čems věděl?“ povytáhl lord tázavě obočí, v jeho tónu náznak naděje, kterou se jen chabě pokusil skrýt.

„Lituji, však v tomto Vám sloužiti nemohu,“ sdělil mu Erestor s rozhodným potřesením hlavou. „Nicméně pokud o názor můj stojíte, pak já radil bych Vám, byste se mezi ty dva nevměšoval, neb škody značné jste již i bez toho napáchal!“

„Tys dobře vědom si, že toho z rozmaru pouhého nebylo, nýbrž proto, bychom Nimloth ochránili! Vždyť tys tehdy v noci svědkem chování Thranduilova neomluvitelného vůči Lidianně byl! Lépe než kdos jiný bys tedy chápati měl, že jsme připustiti nemohli, by ona se v blízkosti jeho nadále zdržovala!“ ohradil se Elrond ostře proti jeho nařčení. „Ostatně kdyby on jako smyslů zbavený se nechoval, pak by k roztržce mezi Lidiannou a Legolasem nikdy nedošlo, neb důvodu pro ni by nebylo!“

„Toť tedy omluvy Vaší?“ zatvářil se Erestor odmítavě. „Každý si čehos z minulosti neseme, démonů, s nimiž bojů neustálých sváděti nuceni jsme! Však toho ještě neznamená, že bychom pro to odsuzováni býti měli!“ pronesl natolik procítěně, že se na něj lord s novým zájmem zadíval.

„A kterýchžto démonů tebe sužuje, meldir?“ otázal se, přestože si nebyl jistý, zda je to dobrý nápad, Erestorovo nepřístupné chování jasným důkazem toho, že s ním už nechce mít pranic do činění. „Vždyť tys vždy tak sebevědomým býval, ničeho tebe zasáhnouti nedokázalo, ni zaskočiti. I bez družky po boku svém jsi spokojeným býti dovedl, ni rodiny jsi k naplnění života svého nikdy nepotřeboval, jako kdyby tobě knih prastarých a svitků zaprášených ku štěstí plně postačovalo. Čehožpak se tobě v říši Thranduilově přihodilo, že mysl tvá nyní toliko zakalena jest?“ zajímal se, neboť to byl koneckonců on, kdo ho tam tehdy poslal, a pokud mu ten orčí syn způsobil nějaké trauma, tak se mu za to bude zatraceně zodpovídat!

Ale Erestor se mu rozhodně s ničím svěřovat nehodlal. „Vy ve mně jste se mýlil... a mýlíte se i nyní, pokud vskutku věříte, že se Vám se starostmi svými zdůvěrovati budu!“ odvětil mu rázně, hlavu hrdě vztyčenou, a ač ho to stálo hodně přemáhání, neboť vedle Finroda po svém boku si připadal strašlivě zranitelný, odmítal se nechat zastrašit lordovým podmračeným výrazem.

A protože svého milého nemínil zahanbit svou zbabělostí, napřímil se ještě víc a směle čelil jeho zevrubnému pohledu. „Vy přítelem mne nazýváte a přec ohledů na mne v minulosti pramálo jste bral, ni toliko jste mi nevěřil, byste mi pravdy o Legolasovi vyjevil, a pochopiti mi tak pomohl, proč z říše své jste mne vyhostil! Vy přítelem mne nazýváte a přec přítelem nikdy jste mi nebyl, vždy jen rad mých jste si žádal a společnosti, jež by Vám rozptýlení poskytla, důvěrníka, jenž by Vám naslouchal! Však Vy nikdy vpravdě druhým jste nenaslouchal! Ni mně, ni lady Celebrían, když ze strastí svých se vypovídati potřebovala! Ni dětem svým, jimž nikdy zcela neodpustil jste, že si smrtelnosti zvolili! Divu pak není, že na princi nyní toliko lpíte a přízně mé se získati pokoušíte, neb Vy strašlivě osamělým býti musíte!“

„Kterak mne takto osočovati si dovoluješ?!“ obořil se na něj lord Elrond, jeho slova až příliš blízko pravdy, než aby je mohl s klidem ignorovat. „Já pouze pomoci tobě chtěl, však za vstřícnost svou jsem se akorát nevděku dočkal! Tys notně změnil se... a rozhodně toho k lepšímu není!“

„Skutečně?“ neubránil se rádce mírnému pousmání, hrdý sám na sebe, že konečně dokázal vyslovit nahlas vše, co měl na srdci. „A čehožpak přesně se Vám na tom nezamlouvá? Že Vám již mlčky nenaslouchám a obdivně k Vám nevzhlížím? Že nakonec prozřel jsem a zjistil, že Vy lepším než my ostatní nejste, pouze se tak správáte? Vy skutků velkých jste kdysi vykonal a i díky přispění Vašemu nepřítel jednou provždy poražen byl, však jako bojovníků většiny Vy v období míru zcela bezradným jste, zahořklým snad dokonce, že Vás již zapotřebí není a navzdory zásluhám Vašim někdejším ostatními opomíjen jste!“

„Ty slov svých lépe vážiti bys měl, Erestore!“ varoval ho lord, oči výhrůžně přimhouřené. „Neb ty ač o přátelství mé nestojíš, bys ve mně stále ještě nepřítele získati mohl! A věř mi, že přestože tys nařkl mne, že tebe neznám, já dosti toho vím, bych tobě potíží notných u Thranduila způsobiti dokázal!“

„O tom vážně pochybuji!“ odsekl rádce, pevně přesvědčený, že Elrond pouze blafuje, o to větší byl jeho šok, když znovu promluvil.

„Pak však ve mně notně se mýlíš!“ vrátil mu se zadostiučiněním jeho předchozí slova. „Či snad vskutku věříš, že pohledů zbožňujících, jichž tys kdysi v Imladris na Glorfindela vrhal, mně uniknouti mohlo?! A rovněž tak těch, jimiž tys Finroda zde při příjezdu našem zasypával?! A laskavě namluviti se mi nepokoušej, že toho pouze obdivu přátelského bylo, neb já jist si jsem, že důvodu, pročpak tys nikdy choti nepojal, znám!“

V úleku rozšířené oči a náhle pobledlá tvář byly pro Elronda jasným potvrzením, že se ve svém podezření nezmýlil, přesto se ten pošetilý ellon pokoušel vše ještě zamluvit.

„Toť zcela absurdním jest! Lord Glorfindel v Imladris všemi takřka za Valu považován byl a já v nerozvážnosti mládí svého jsem jej též takto spatřoval!“ obhajoval se spěšně a hlas se mu přitom lehce chvěl. „A s Finrodem mne toliko přátelství pojí, však tomu Vy jen stěží porozuměti můžete!“

„Vskutku?“ Náznak úsměvu na lordových rtech nevěstil nic dobrého. „Nu, pokud toho všeho gest zcela nevinných bylo, pak se samozřejmě od Thranduila ničeho obávati nemusíš. Však já pochybností mám, že u něj s výmluvami podobnými uspěješ, neb on stejně jako Oropher před ním zvráceností nepodporuje. Proto bych tobě coby přítel tvůj radil, bys důkladně si promyslel, kterak jemu přítomnosti své zde zdůvodníš... neb nanejvýš politováníhodným by bylo, kdyby on snad k závěru mylnému dospěti měl...“