LXXXII. kapitola

    „Čehožpak přihodilo se, že rána tohoto celičká jen záříš a plna života jsi jako již dlouho ne?“ zadívala se Mithrellas zkoumavě na svou dceru, zatímco společně prostíraly stůl.

„Mně snu krásného se zdálo...“ odvětila Idril, na tváři dosud něžný úsměv, který se jí tam někdy během noci usídlil, akvamarínové oči plné okouzlení, které její matku zaujalo ještě víc než její nezvykle roztoužený hlas.

„Vskutku? A o čempak byl?“ zeptala se s neskrývanou zvědavostí. Už si ani nepamatovala, kdy svou dceru viděla podobně rozradostněnou, život ve Valinoru pro ni zřejmě až příliš jednotvárný a pohodlný, než aby se ještě dokázala pro něco skutečně nadchnout.

Na jednu stranu se jí nedivila, dny tam opravdu plynuly spíše líně, avšak s tím pravým po boku, s nímž by si založila vlastní rodinu, by i tak mohly být velice příjemné. Jenže to by Idril nesměla být tak strašlivě náročná, jakmile došlo na ellyn.

„Toho bys neuhádla...“ zasmála se Idril rozverně, její nálada toho dne slunečná jako její jméno, a aniž by nejprve odložila ošatku s chlebem, roztančila se po místnosti.

Mithrellas si nemohla pomoct, aby se při pohledu na své jediné dítě také neusmála, natolik nakažlivé bylo její veselí. Ostatně Idril tak obvykle na druhé působila, málokdy se jí ve tváři zračil jiný než šťastný výraz, nikdy si nestýskala ani nestěžovala, to jen ona si povšimla, že poslední dobou přišly její oči o něco ze své předchozí živosti, jako stříbro, které po čase ztratí svůj lesk.

A třebaže se vyptávala, zda se jí něco nepřihodilo, vždy se jí dostalo akorát láskyplného objetí a okamžitého ujištění, že vše je v naprostém pořádku a jak pošetilé od ní jí klást podobné otázky. Což její podezření samozřejmě nijak nerozptýlilo, jen po čase přestala naléhat a doufala, že se jí jednou sama svěří, až se bude cítit připravená.

Další zpěvavý trylek smíchu se rozezněl místností a než se nadála, ocitla se Mithrellas v sevření jejích bělostných paží, které se jí pokoušely přesvědčit, aby se i ona přidala k onomu rozjařenému křepčení.

„Počkej přec, divoško jedna!“ mírnila trochu její bujaré veselí. „Nezapomínej, že my předně snídaně schystati musíme, než-li otec tvůj se vzbudí!“

„Snídaně!“ protáhla Idril pohoršeně obličej. „Jako kdybych snad na jídlo pomyšlení měla!“

„Nu, věř mi, že někteří by jej i ocenili,“ připomněla jí mírně káravě, nicméně potěšená, že ji spatřuje v takovém rozpoložení. A byla si jistá, že zná i důvod. „Tobě o Orophinovi snilo se, není-liž pravda?“ hádala, neboť s tímto ellonem trávila její dcera poslední dobou ponejvíce času, a ona upřímně doufala, že by to mohl být ten, jehož nabídku bude konečně ochotná přijmout. Jenže Idril se zatvářila natolik znechuceně, že její naděje rychle pohasly.

„Orophin!“ zopakovala to jméno s čímsi ne úplně nepodobným odporu. „Já po muži pravém toužím, nikoliv po koms, jenž pojmenování tohoto ni hoden není!“ prohlásila rezolutně a Mithrellas se neubránila, aby si nahlas nepovzdechla.

„A kohožpak by sis pro sebe představovala, tinu (dcero)?“ zeptala se, čelo znepokojeně nakrčené, neboť se obávala, jestli ji ta její umíněnost nepřipraví o veškeré šance na štěstí.

„Ten, o němž snu mého bylo, by mně plně postačoval,“ nesdílela Idril její obavy. „On nezměkčilým byl... vystupování sebejistého a slova rozhodného...  a zbraní vládnouti dokázal způsobem, že já vedle něj zcela bezpečně se cítila...“

„Idril, vždyť my v Amanu žijeme... cožpak ty ses tu kdy jinako než-li bezpečně cítila?“ napomenula ji Mithrellas, pohoršená dceřinými rouhavými slovy. „Mně zdá se, že ty až přespříliš skladbám milostným pěvců zdejších jsi naslouchala, neb očekávání tvá značně přehnanými jsou!“

„Toho já si nemyslím!“ odporovala jí Idril, bradičku umíněně vystrčenou. „Neb přesvědčena jsem, že v Edheldoru ellyn tací dosud dlí!“

„Pokud tam dlí, pak ty jista býti si můžeš, že čehos v nepořádku s nimi jest!“ poučila ji Mithrellas, jíž se pranic nezamlouvalo, kam jejich hovor směřuje. „Vždyť kdož dobrovolně by tam setrval, když sem odjeti může a životu lepšího zde započíti?“

„Možná ti, již života zdejšího lepším neseznávají!“ měla v tom Idril poměrně jasno. „Či ty snad důvodu jiného znáš, pročpak lord Glorfindel dosud tam setrvává?“

Po vyslovení tohoto jména sebou Mitrellas lehce trhla a bezděčně se zadívala ke dveřím, zda jsou dosud samy. Neboť její choť měl z neznámého důvodu silnou averzi vůči jakékoli zmínce o tomto legendami opředeném bojovníkovi a ona ho nechtěla hned po ránu rozladit.

„Tinu…“ sevřela naléhavě Idrilinu paži a přiměla ji tak se na ni zadívat. „Ty o tomto raděj před otcem svým pomlč, neb ellyn pochopení pro záležitosti podobné nemají. Navíc jej nepochybně by zarmoutilo, že ty fantasiím takým před vztahem skutečným přednosti dáváš.“

„Atara (matko), tys neporozuměla mi. Já otce požádati chci, by on mně do Edheldoru na čas odplouti dovolil,“ odvětila Idril, v tu chvíli náhle docela vážná a její odhodlaný tón prozrazoval, že to míní učinit, lhostejno zda s jejím požehnáním nebo proti její vůli.

A právě to se Mithrellas dotklo nejvíc. „Čehožpak od tohoto si slibuješ, Idril? Pročpak jako ellith jiné si chotě zde nalézti nemůžeš a usaditi se? Kterak dojmu jsi nabyla, že kdes v zemi cizí tebe čehos lepšího očekává?! To pýcha pouhá z tebe hovoří!“

„Já pouze pocitu mám, že toť osudem mým není…“ svěsila Idril posmutněle hlavu, zarmoucená, že svou matku nechtěně nahněvala. „Já vysvětliti si toho nedovedu, však čehosi našeptává mi… vábí mne… bych do Edheldoru se vypravila… že jedině tam štěstí svého nalézti mohu…“

„Toť pouze nutkání jest, za cenu jakoukoli se odlišiti!“ nepřesvědčila Mithrellas její slova. „A ačkoli pro nás s otcem ty vždy výjimečnou budeš, a kterak já pevně věřím pro chotě svého jednou též, věz, že tys stejná jako ellith ostatní zde… pouze ony na rozdíl od tebe rozumu dosti měly, by tužeb svých přehnaných a snů nesplnitelných se vzdaly a s tím se spokojily, čeho na dosah měly.“

„Tedy takto tomu jest? S málem se spokojiti, jen proto, že toho snadno k mání? Toť by cesty pravé ku štěstí býti mělo?“ opáčila Idril a její tvář, kterou zdráhavě pozvedla, aby čelila matčině nesouhlasnému pohledu, vyjadřovala notné zklamání. „Pročpak alespoň zkusiti toho nemohu? Vždyť pokud tam neuspěji, pořád sem navrátiti se moci budu a nabídky některé přijmouti. Ničeho mi tedy přec nehrozí či ano?“

„Pokud se tobě poté vůbec nabídek nějakých ještě dostane!“ dělala si Mithrellas už dopředu starosti. „Neb pošetilost a dětinskost, jichž ty tímto projevuješ, jen stěží vlastnostmi jsou, jichž ellyn u chotí svých nastávajících by vyhledávali!“

„Verne´amin (Choti má), nebuď přec tak přísnou…“ ozval se znenadání ode dveří mužský hlas a ona se tím směrem s lítostivým úsměvem zadívala.

„´Quel amrun, Aegnor,“ pozdravila toho tmavovlasého ellona mírnou úklonou hlavy. „Mne vskutku mrzí, že tys svědkem tohoto býti musel. Však ty starostí si činiti nemusíš, neb já tomuto rázně přítrže učiniti hodlám!“ ujistila ho, než vrhla varovný pohled na jejich dceru, aby ji snad nenapadlo pokračovat v té své pošetilosti i před ním.

Jenže to Idril podcenila, neboť ač byla povětšinou poslušná a málokdy by ji napadlo odporovat, tentokrát jí připadalo, že je v právu a že pokud to aspoň nezkusí, připraví se o jakoukoli šanci na štěstí.

„´Quel amrun, atar (Dobré ráno, otče),“ usmála se na něj zářivě a aniž by se nechala odradit matčiným nesouhlasným výrazem, pohotově se k němu přitočila a vtiskla mu lehký polibek na tvář. „Mně líto jest, že úmysl můj nevole takovéto vyvolal, však cožpak již stará dosti nejsem, bych i bez dohledu vašeho míst nových zpoznati směla?“ zeptala se Aegnora, avšak než se k tomu stihnul vyjádřit, dostalo se jí odpovědi od Mithrellas.

„Tys již stará dosti, by ses provdala a rodiny vlastní založila! A čím dříve se tak stane, tím dříve tebe myšlenek podobně pošetilých pustí!“ zkonstatovala natolik rázně, že Idril překvapeně zamrkala, neboť takovou svou matku ještě nezažila. Dlouho zaražená však nezůstala.

„Pak bys mi tedy raděj chotě vhodného vybrati měla, atara, bych jistoty měla, že s ním šťastna budu!“ odvětila vzdorovitě, třebaže se trochu obávala její reakce. Ale přesto se odmítala podvolit, tohle byl přece její život a měla právo o něm rozhodovat! Tentokrát nemohla být poslušnou dcerou, která svým rodičům dělá jen radost, na to bylo až příliš mnoho v sázce!

„Upokojte se… obě dvě!“ okřiknul Aegnor ony rozčilené ellith a jemně se vymknul z Idrilina objetí, aby se mohl usadit ke stolu. „Nejprve posnídáme a pak teprve se záležitosti této věnovati budu. Do doby té však o ní slova jediného nepadne, rozumíte?“ nakázal jim tónem, který nepřipouštěl odpor. Jako zástupce Elrondova kapitána měl ostatně s udílením rozkazů značné zkušenosti, a tak nebylo divu, že jeho choť i dcera povolně následovaly jeho příkladu a pustily se do jídla.

V Idrilině případě to ovšem znamenalo pouze pár soust, po nichž jen nepřítomně oždibovala suchý rohlík a poočku sledovala, jestli už náhodou nedojedl. A protože si potřeboval promyslet, co jí vlastně řekne, nijak zvlášť s tím nepospíchal.

„Atar? Tys někdy Edheldoru navštívil?“ neudržela se po chvilce, ale jeho varovný pohled ji rychle přiměl se zase věnovat svému pečivu.

Teprve když byli všichni po snídani a sklizeno ze stolu, byl Aegnor ochotný vyslechnout si dceřinu žádost. A třebaže ani jemu se její záměr příliš nezamlouval, nehodlal jí to striktně zatrhnout jako Mithrellas, neboť tím spíš by v ní onu touhu po objevování neznámého podnítil.

„Já ničeho špatného na tom neshledávám, když ty končin nových navštívíš, však na tom trvám, že s sebou doprovodu náležitého míti musíš. Jednak by coby průvodce tvůj a ochránce sloužil a pak, neb krajně nevhodným jest, by elleth svobodná sama cestovala,“ sdělil jí a jelikož koutkem oka zachytil, jak se jeho drahá polovička nadechuje k protestu, pozvedl ruku, aby jí dal najevo, že má mlčet. Uposlechla, třebaže se u toho tvářila všelijak.

Idril oproti tomu se úplně rozzářila. „Toho pochopitelným jest, atar, a já toho též plně respektovati budu!“ zavýskla a pospíšila si k němu, aby ho vřele objala. „Já ni vyjádřiti nedokážu, kterak já vděčna tobě za příležitost tuto jsem… a věz, že rozhodnutí svého litovati nebudeš!“ ubezpečila ho, nejspíš aby si to ještě nahonem nerozmyslel. To však neměl v úmyslu, neboť znal jiný způsob, jak si pojistit, že se jeho dceři nic zlého nestane.

„Kdypak já na cestu vydati se mohu, atar? Nejraději bych se ještě dne dnešního do Edheldoru vypravila…“ pronesla toužebně a Aegnor se neubránil pousmání nad její nedočkavostí.

„Nezapomínej, že nejprve se Alqua z pouti své nynější navrátiti musí. A pak, jak nepochybně již doneslo se tobě, svatby slavné se zde ve Valinoru chystá a událost tuto bys přec propásti nechtěla, či ano?“ krotil trochu její nadšení. To aby pak nebyla zklamaná, až pochopí, že nikam nepojede…

„Ach ano… onen sňatek sestry Glorfindelovy a kapitána Elrondova…“ přisvědčila, ale žádné zvláštní nadšení v jejím hlase nebylo. „Já již obřadů dosti navštívila, než aby mne tento čímsi zaujmouti mohl…“

„Nu ovšemže jsi navštívila, tinu…“ neubránila se Mithrellas poněkud kyselé poznámce. „Však věz, že toho naprosto odlišným jest, když se jej pouze coby host neúčastníš!“

„Což však případu tohoto by nebylo!“ skočil jí Aegnor do řeči, než se do sebe ty dvě opět pustí. „Ty by sis tedy svatby této klidně ujíti nechala, Idril?“

Zlatovlasá elleth nerozhodně pokrčila útlými ramínky. „Mně na tomto až toliko nesejde, atar. Neb nevěsty neznám a lorda Gildora jsem jen párkráte letmo zřela…“

„Pouze letmo? Pokud toho známo mi jest, pak on tobě dvořil se!“ připomněla jí Mithrellas, dosud zklamaná, že její dcera i tohoto váženého lorda odbyla.

„On o mne zájmu jistého projevil, toť pravdy jest, však já v něm zalíbení dosti nenašla, bych pozvání jeho přijala,“ uvedla Idril věci na pravou míru, čímž ovšem svou matku nijak nepotěšila.

„Tys přespříliš vybíravou, tinu! A já ni nedivila bych se, kdyby Valar tebe za marnivost tvou potrestati se rozhodli!“ varovala ji, čímž si od Aegnora vysloužila káravý pohled.

„Valar záležitostí důležitějších na práci mají, než-li by je cos takého zaujmouti mohlo! A pokud Idril pocitu má, že s ellyn těmito by šťastnou nebyla, pak ji do svazku s nimi nutiti nebudu!“ upozornil ji důrazně a ona si ne poprvé pomyslela, jestli jeho láska k Idril není spíše na škodu. Neboť stačilo, aby se na něj pousmála, a on jí nebyl s to takřka nic odepřít.

Také mu to hned, jakmile Idril odběhla, aby se jako každého dopoledne vydala na projížďku, vytkla. „Cožpak starostí si o ni nečiníš, že ji s klidem takovým do země nám zcela neznámé a tak daleké posíláš?!“

„Cožpak již odjela, verne´amin, že se na mne takto obořuješ?“ opáčil a přestože její čelo bylo nepřívětivě zkrabacené, neodolal, aby si svou plavovlasou choť nepřitáhnul na svůj klín. „Upokoj se přec a důvěry ve mě měj, či snad se domníváš, že bych slunce našeho vědomě ohrozil?“

„Pročpak jsi jí toho tedy přislíbil? Ty snad v plánu máš slova svého porušiti?“ optala se nevěřícně, protože tahle možnost by ji ani ve snu nenapadla, natolik zásadovým a čestným Aegnor byl, než aby se k podobné hanebnosti dobrovolně snížil.

Však si také pospíšil ji ujistit, že nic takového samozřejmě v úmyslu nemá. „Já přec na doprovodu trval a ona toho akceptovala. Ovšem pokud ellon onen, jehož pro ni jsem zamýšlel, služby této odmítne, zbude mi snad volby jiné, než-li jí se srdcem těžkým cesty té zatrhnouti?“

„A pročpak by ji odmítnouti měl? Čehožpak ty jemu přislíbiti hodláš, by on k tomu svolný byl?“ nepozdávalo se to Mithrellas, neboť si dobře uvědomovala, jak málo ellyn existuje, kteří by jejich dceři dokázali něco odříct, obzvláště kdyby je o to požádala osobně, k čemuž by nepochybně došlo, pokud by Idril zjistila, že je její plán v ohrožení.

„Ničeho,“ pousmál se Aegnor, ale v jeho výrazu příliš veselí nebylo. „Já Glorfindela samotného požádati hodlám… a pochybností silných vskutku mám, že by poslání podobného přijmouti ochoten byl.“

„Pročpak právě jej?“ nechápala oprávněně jeho choť. „Vždyť Idril zajisté podezření pojme, žes jí toho nikdy doopravdy povoliti nemínil, pokud zrovna lorda tohoto oslovíš.“

„Věř mi, že já pro to důvodů nezpochybnitelných mám!“ ušklíbnul se Aegnor a jelikož se Mithrellas stále tvářila spíše skepticky, rozhodl se jí je vyjevit. „Jednak jen stěží by se ellon jiný našel, jenž Edheldoru lépe než-li on zná… A pak… komužpak bych více věřiti měl, že ji ochrání, než tomu, kdo krve stejné jest?“

Pokud měl někdy pochybnosti, zda jeho choť zná tajemství jeho původu, pak mu její v šoku rozšířené pomněnkové oči daly jednoznačnou odpověď. A přiměly ho se navzdory okolnostem i pobaveně zasmát. „Tak jest, verne´amin… Třebaže Glorfindel nikdy za nutné nepovažoval, by za matkou mou a mnou sem zavítal, on otcem mým pravým jest. Však pouze v titulu tomto, neb Ecthelion to byl, kdo mne vychoval a všemu naučil. Proto pokud kohos otcem nazývati mám, pak jej.“

I v domě Ecthelionově byl Glorfindel toho rána předmětem rozhovoru, ač Almiel projevovala ještě menší nadšení z jeho příjezdu než její syn.

„Já tobě přiznati musím, že tohoto vždy jsem se obávala,“ pravila, pohled upřený do klína, to aby její druh nespatřil slzy, které se jí draly do očí. „A nikdy jsem se doopravdy pocitu zbaviti nedokázala, že dne jednoho se on opět objeví, by štěstí našeho zničil.“

„Almiel…“ Ecthelion poklekl u její židle, aby mohl sevřít pár chvějících se ruček do svých velkých dlaní, které ač tolik yénů mezitím uběhlo, nijak neztratily na hrubosti způsobené častým používáním těžkého meče. „Já přesvědčen jsem, že všeho v pořádku bude. Vždyť ni jisto není, čehožpak všeho si on pamatuje. A pak… my ničím se přec neprovinili, bychom se setkání s ním vyhýbati měli.“

„Dle toho, čeho lord Elrond kdysi pověděl mi, on na vše se již dříve rozpomněl… pouze důvodu zřejmě neshledal, pročpak mne vyhledati,“ hlesla nešťastně.

„Možná tobě tím šance znovu začíti dopřáti chtěl,“ pokoušel se ji Ecthelion uklidnit. „Vždyť Valar jej coby nemluvněte zpět navrátili… do rodiny nové… zda-li jemu paměti úmyslně zachováno bylo či toho pouze nedopatřením se přihodilo, toho já netuším, však domnívám se, že on ellonem jiným, než-li my jej znali, jest, a proto nemyslím si, že on svazku vašeho obnoviti přáti si bude. Kdožví… třebas on ni za vhodné nás vyhledati považovati nebude.“

„A pokud ano?“ zadívala se Almiel takřka zoufale do jeho tmavých očí, o tolik laskavějších než byl onen pár chladných akvamarínů, do kterých se jí stejně nenaskytlo mnoho příležitostí pohledět, neboť její někdejší choť měl vždy až příliš povinností, než aby s ní trávil více času, než bylo nezbytně nutné.

„Pak jej zde coby přítele našeho přivítáme,“ nedělal si s tím Ecthelion pražádné starosti. „Upřímně bych jej opět rád zřel a s ním slova prohodil, možná dokonce na časy staré zavzpomínal, neb mnoho Eldar zde není, již by Gondolinu pamatovali či o něm hovořiti ochotni byli…“ zasnil se ten černovlasý ellon, jeho vzpomínky na tu dobu podstatně příjemnější než její.

„A co jestli on i s Aegnorem střetnouti přáti si bude?“ strachovala se dál a tentokrát už si ji přitáhnul do svých paží, aby jí dal najevo, že ji ochrání, ať už jim budoucnost přinese cokoli.

„Toť práva jeho, Almiel, a důvodu není, bychom mu v tom zbraňovati měli. Vždyť i Aegnor otce svého zpoznati si zaslouží a my nikdy před ním netajili, že on synem jeho jest, tak nač obav tvých?“ nechápal, proč ji vidina setkání s bývalým chotěm tolik znepokojuje.

A ona na oplátku nechápala, jak na vše může nahlížet s takovým klidem. „Práva?!“ prskla zlostně a kdyby nebyl Ecthelion dostatečně pohotový a pevněji ji nesevřel, vytrhla by se mu z náruče. Prozatím se aspoň spokojila s tím, že se na něj nevlídně zamračila. „A čímžpak on práva onoho získal?! Vždyť i v Gondolinu jemu služba králi přednější nad rodinu jeho byla a ni později se on ukázati neobtěžoval, by syna svého jediného zpoznal!“

„Almiel, ty jemu stěží toho, čeho v Gondolinu se tehdy událo, zazlívati můžeš. Neb skutkem svým hrdinským on životů mnoha zachránil a ni okamžik neváhal, ten svůj pro jiné obětovati,“ připomněl jí Ecthelion posmutnělým hlasem, protože pokud by si směl vybrat jediný den, na který by mu Valar dovolili zapomenout, pak to byl právě tento. A upřímně obdivoval Almiel, že si svou paměť ponechala, navzdory bolesti, kterou to obnášelo.

„Pro jiné ano, však na mne ve chvílích oněch ni nepomyslel!“ nedokázala Glorfindelovi onu zradu ani po všech těch yénech odpustit.

„On již takovým byl, Almiel… a nikdo tomu na vině není…“ Vtiskl jí něžný polibek na zatvrzele semknuté rty. „A já věřím, že on tebe miloval, jak jen milovati schopen byl.“

„Tedy vinou mou bylo, že mi toho nestačilo?“ opáčila Almiel plačtivě.

Tolikrát si v Gondolinu kladla tu samou otázku… tolikrát se snažila neočekávat od Glorfindela tolik… Jenže nemohla popřít sama sebe… neuměla potlačit všechny své sny… a potřeby… A když už si myslela, že je to jen její pošetilost, která jí zbraňuje ve štěstí, objevil se on… kapitán Ecthelion od Fontány… a ona poznala, že je tím pravým… Jaká ironie, že byl zároveň nejlepším přítelem jejího chotě!

„Cožpak jsem snad kdy čehos takého tvrdil?“ prohodil, zatímco ji láskyplně hladil po tváři, onen lehký dotyk přesně tím, co v tu chvíli potřebovala. A to vědomí jí vehnalo čerstvé slzy do očí.

„To s tebou jsem oddána býti měla… neb tobě na mně vždy více než jemu záleželo… To ty ses ke mně tehdy vydal, bys mě zachránil, a bezpečí svého jsi nehleděl… A pak… za ruku si mne až do chvíle poslední držel…“

Tady už se Almiel neovládla a začala tiše plakat, natolik ji ta vzpomínka dojala. Ostatně i Ecthelion zvážněl a pokud se jí to jen nezdálo, měl najednou podezřele vlhké oči.

„Když slibu jsme si tehdy dali, že v Amanu se opět shledáme a spolu konečně žíti budeme, nikdy nenapadlo by mne, že toho tak záhy nastane,“ pokračovala zdráhavě a on ji nepřerušoval, chápal, že tohle nejde uspěchat. Bylo to ostatně poprvé, co se o tom vůbec odhodlala hovořit. Jistě, něco málo vypravovali Aegnorovi, když byl dost starý, aby takové věci pochopil, ale spoustu si toho nechávali pro sebe. Teď však Almiel cítila, že nastal čas promluvit... protože pokud se nedokáže konečně odpoutat od minulosti, jak v sobě najde dostatek síly, aby čelila Glorfindelovi?

„Když tebe jsem pak v Síních zřela, srdce mé se na okamžik docela zastavilo… Já na tebe čekati připravena byla… kterak jen dlouho toho zapotřebí bude… klidně věčnost celičkou… A tys najednou byl tam… opět přišel jsi, bys mne zachránil…“

„Kdykoli, Almiel… neb život můj bez toho tvého beztak smyslu nemá…“ ujistil ji s viditelným pohnutím.

Dosud si pamatoval ten den, jako kdyby to bylo teprve včera… a též si pamatoval nelehkou volbu, před niž byla Almiel postavena. I když z jejího pohledu to možná ani volba nebyla, rozhodně nezaváhala ani na okamžik a ponechala si své vzpomínky, jakož i onu fëu, jež v ní rostla, byť ji navždy spojovala s někým, koho by si tolik přála zapomenout. Lord Námo se tím zdál být překvapený, viditelně nečekal, že by pro ni ono nevinné přátelství s ním mohlo tolik znamenat. Lady Nienna jim oproti tomu věnovala jeden ze svých vzácných úsměvů a požehnala jejich poutu, které bylo tak silné, že ho ani smrt nemohla zpřetrhat…

„Ni ten můj bez tebe…“ odvětila Almiel dojatě. „Někdy, když v noci ku spánku uléháme, já oka zamhouřiti se zdráhám, neb strachu mám, že až zrána já opět procitnu, ty tam nebudeš… a já zjistím, že toho všeho snu pouhého bylo…“

„Toho netušil jsem,“ zatvářil se Ecthelion lítostivě, že se jeho milá tolik trápí. „Jediné, čeho učiniti mohu, jest tobě přísahati, že zde vždy pro tebe budu a nikdy nedopustím, by nás čehos znovu rozdělilo.“

„Toho já přec vím, drahý…“ přinutila se Almiel k pousmání. „Já pouze obav mám, kterak on vztahu našeho přijme… a pak, kterak on se skutečností onou se smíří, že Aegnor otcem tebe nazývá…“

„Aegnor pravdy zná a tohoto rozhodnutím jeho bylo. Ty sděliti se mi, doufám, nepokoušíš, že zavčasu jsem zakročiti měl a jemu toho zakázati?“ otázal se Ecthelion mírně dotčeně, že by mu něco takového chtěla nyní vyčítat. Vždyť jejímu synovi byl vpravdě jediným otcem, kterého kdy poznal, vychoval ho, jako kdyby byl jeho vlastní, a upřímně byl hrdý na to, že ho Aegnor takto tituluje. A o to všechno ho snad míní připravit?

„Toť pouze Aegnorem není… neb takřka všichni zde věří, že on synem naším jest…“ povzdechla si Almiel ustaraně. „Navíc on podoben spíše na Noldor, což Glorfindela jen stěží přesvědčí, že tomu tak není…“

„Ty domníváš se, že by podezření pojmouti mohl, že věrnou jsi mu vždy nebyla a Aegnor následkem toho jest?“ začínal Ecthelion pomalu chápat její znepokojení. „On možná podoby jeho nenese, však dcera jeho obrazem Glorfindelovým věrným jest… neb korunou takto zlatavou a očima barvy akvamarínů se mimo ní už pouze on pyšní…“

„A přec bych já raději byla, kdyby ona a Mithrellas setkání s ním ušetřeny byly. Neb ničeho dobrého toho přinésti nemůže a pokud správně jsem tomu porozuměla, pak Aegnor ni nikdy důvodu neshledal, proč o původu svém pravém jim pověděti.“ Almiel nešťastně potřásla hlavou. „Až dosud on bez nás v Edheldoru spokojeně si žil, jen se sestrou svou, a nyní když ona rodiny své vlastní založiti se rozhodla, jemu vhod přijdeme?! Kdežpak on po čas celý byl?! Ni jedenkráte on sem nezavítal… listu jediného neposlal… zájmu sebemenšího neprojevil! Pokud on s úmyslem sem se chystá, že čehos nárokovati si může, pak já jej rychle z omylu vyvedu! Já chotí spořádanou v Gondolinu jemu byla… však ni více já údělu toho snášeti nemíním!“

„Vždyť úmyslů jeho my dosud neznáme, a´maelamin, možná čehos takého ni jemu na mysl nepřišlo,“ pokoušel se ji Ecthelion upokojit. „Třebas nás pouze pozdraviti chtíti bude a syna svého zpoznati… než-li se opět do Edheldoru navrátí.“

„Toť přáním mým vroucným jest…“ pravila Almiel s dalším povzdechem. „Však čehos mně hovoří, že tak jednoduchým toho nebude…“

„I kdyby tušení tvého vyplniti se mělo, pak se stejně obávati nemusíme. Či snad jsi již zapomněla, že pod ochranou lady Nienny jsme? Ona již postará se, bychom znovu odloučeni nebyli,“ neztrácel někdejší gondolinský kapitán víru, avšak jeho družku to pouze přimělo se trpce pousmát.

„Pokud toho známo mi jest, pak právě lady Nienna mne v Gondolinu chrániti měla… a kdyby tak činila, pak ni ty bys v boji s balrogem konce svého nenalezl, když mysl tvá již déle na životě lpěti nedokázala!“ připomněla mu tónem, který prozrazoval, jak málo její přízně si tato Vala zasloužila.

„Každý přec chybovati může… a ni Valar neomylními nejsou…“ nemínil ji Ecthelion kvůli tomu odsuzovat, jakkoli nelibě to Almiel nesla.

„Tak chybovati?!“ opáčila pohněvaně. „Dle toho, čeho já z hádky mezi ní a lordem Námem náhodou zachytila, ona natolik ochranou Glorfindela zaneprázdněnou byla, že na povinnosti své vůbec nevzpomněla! A když konečně se tak stalo, již příliš pozdě bylo, by ona ještě čehos zmohla!“

„Možná pouze mylně usoudila, že pokud on naživu zůstane, pak Gondolin ztracen nebude. Ostatně kdyby jej nebylo, pak rod Turgonův by dne onoho při střetu s balrogy vyhasnul,“ spatřoval Ecthelion v Niennině konání i tak smysl, ovšem Almiel byla elleth, a proto se tak snadno ošálit nenechala.

„Cožpak toho vskutku nevidíš?“ podivovala se nad jeho bezelstností, jíž mohl být dle jejího soudu schopen pouze ellon. „Ona na Gondolin tehdy ni jedenkráte nepomyslela! Všeho, čeho učinila, pouze pro něho bylo! A já jista si jsem, že kdyby ji sám lord Manwë neodvolal, i z hořících trosek města by jej zachrániti schopna byla!“

„Pak to ovšem vůlí Ilúvatarovou býti muselo,“ nedokázal stále akceptovat ten prostičký fakt, že pohnutky oné Valy byly přinejmenším v ten den zcela sobecké. A jelikož se s ním Almiel nemínila přít, nechala ho při tom.

„Kterak pravíš…“

„Pročpak kaboníš se? To tebe společnost Elrondova toliko potěšila?“ využila Thíriel jedné z přestávek, aby se opět přidružila k princezně.

„To ani ne, spíš to, co mi řekl,“ zatvářila se ještě útrpněji a rychle si dopřála doušek čaje, aby tu hořkou pachuť spláchla.

„Vskutku? A já domnívala se, že tebe již od něj ničeho překvapiti nemůže!“ pokusila se ji tou poznámkou trochu rozveselit, avšak podle zoufalého pohledu, jenž na ni ta dívka vrhla, se to zcela minulo účinkem.

„Ta rána na Rúmilově paži… podle všeho si ji způsobil sám…“ špitla, aby to nikdo další nezaslechl. A možná také proto, že se tolik styděla, k čemu ho svou sobeckou tohou po útěku dohnala.

„Mne toho již prve napadlo…“ přiznala Thíriel také šeptem. „Však pochopiti jsem nedovedla, čeho by jej k tomu vedlo.“

„Vážně ne?“ opáčila Lída trpce a v tu chvíli se opravdu nenáviděla. „To já mám bohužel celkem jasnou představu, proč to asi udělal.“

Buď její tón nebo výraz Thíriel prozradil, z čeho se obviňuje, a ona jemně sevřela její paži v konejšivém gestu. „Toho si nemyslím, Lidianno,“ pravila rozhodně, avšak v duchu přemítala, zda by na tom přece jen nemohlo něco být. A ač se jí to nezamlouvalo, tak zatím to bylo jediné pravděpodobně znějící vysvětlení, což si princezna zřejmě také až příliš dobře uvědomovala.

„A napadá tě snad jiný důvod?“ zeptala se skepticky, zatímco na ni prosebně upírala oči v naději, že nějaký takový skutečně zná.

„Momentálně nikoliv, však pevně věřím, že rozhovor s Finrodem by nám lecčehos objasniti mohl,“ snažila se ji povzbudit, ale vyslovení kapitánova jména mělo na princeznu poněkud jiný účinek než doufala.

„A nikoho jiného bys tam neměla?“ zatvářila se natolik nešťastně, že se Thíriel neubránila ušklíbnutí.

„Saerose. Pokud ovšem ponětí máš, kde jemu konce jest,“ odtušila lehce kysele, jelikož se stále ještě nepřenesla přes jeho zradu.

„A až to řekneš kapitánovi, co myslíš, že udělá?“ změnila Lída raději téma, třebaže se jí ta vyhlídka nezamlouvala o nic víc než předtím. Jenže copak měla na vybranou?

„Ty obav máš, by jej kvůli tobě potrestati nechtěl?“ hádala Thíriel a ona sklesle přisvědčila.

„Musíš mu říct, že za to můžu já, rozumíš?“ kladla jí důrazně na srdce, třebaže na základě vlastní zkušenosti si od toho příliš neslibovala. A její společnice se jí ani nepokoušela namluvit něco jiného.

„Já o to pokusiti se mohu, však pochybností mám, že by Finrod cos takého coby omluvy pro chování jeho přijmouti ochoten byl,“ prorokovala pesimisticky. „Neb třebaže ty pošetilosti ses dopustila, on rozumu dosti míti měl, by zavčasu přítrže tomu učinil.“

„A co kdybych s ním zkusila promluvit sama?“ navrhla Lída váhavě, protože rozprava s kapitánem byla asi tak tím posledním, po čem by toužila.

Ostatně Thíriel se ani poté netvářila o moc povzbudivěji. „Kdožpak ví? Však hádám, že toho ničemu uškoditi nemůže. Neb pokud Finrod k závěru dospěje, že Rúmil tobě vážně ublížiti chtěl, pak on nadobro ztracen jest...“