XC. kapitola

    „Thíriel!“

Jakmile Anarion spatřil svou sestru, jak k němu v doprovodu lady Nienny přichází, vyskočil na nohy a pospíšil k ní, aby ji objal kolem pasu. „Tys toho dokázala! Vskutku nás obou odtamtud jsi dostala!“ vyhrkl, jeho tvář rozzářená, skoro tak, jak si ji pamatovala z jejich dětství. Jen v očích mu chybělo něco z jeho dřívější nevinnosti. „Však kterakpak jen se toho tobě podařiti mohlo?“ domáhal se okamžitě odpovědi.

„Já přesvědčivou nadmíru jsem byla,“ přinutila se na něj usmát, načež vrhla varovný pohled na Valu po svém boku, to kdyby měla náhodou nutkání mu říct pravdu.

Jejímu bratru to však neuniklo a i on se na Niennu zadíval. „Ano?“ otázal se poněkud pochybovačně.

„Zajisté,“ přisvědčila Vala a pro jednou se opanovala a její oči tak byly přesvědčivě suché, když jeho zkoumavý pohled neochvějně opětovala. „Neb pokud čehos vskutku velmi si přeješ a víry v sebe máš, pak se toho tobě zpravidla vyplní.“

„Vždyť i já odtamtud nesčetněkráte dostati jsem si přál a přec ničeho se nestalo!“ ohradil se Anarion proti jejím slovům a Nienna se mírně pousmála, pobavená navzdory svému rozpoložení jeho zvídavou myslí.

„Že nestalo? A kterakpak jist si býti můžeš, že právě přání toto sestry tvé tam nepřivedlo?“

„Toť nad pochybnosti veškeré vím, neb toho lord Ulmo způsobil!“ prohlásil Anarion umíněně. „A ni Vy mně namluviti nedokážete, že tak v zájmu našem činil!“

„Když nedokážu, tak nedokážu,“ pokrčila Nienna mírně rameny. „Daleko důležitějším přec jest, že vy dva opět pospolu jste a života nového vám v Amanu zanedlouho započíti umožněno bude.“

„A čehožpak tam činiti budeme?“ zadíval se Anarion trochu nejistě na svou sestru, tak dlouho ve službách lorda Ulma, že už ani nevěděl, co si s tou náhle nabytou svobodou počít.

„Já za otcem tebe vezmu,“ pronesla Thíriel bez zaváhání. „On tebe nikdy nezapomněl a shledání tohoto by snad konečně zármutku jeho zmírniti mohlo.“ A nenávisti, jíž on ku mně chová... dodala ještě v duchu a podle toho, jak se na ni lady Nienna zadívala, jí tato myšlenka nezůstala skryta.

Drobné přikývnutí, kterým to vzal na vědomí, bylo veškeré nadšení, jež nad tím její bratr projevil. „Kdožpak hádal by, že ty vojákem dříve než-li já se staneš,“ poznamenal a pokud se jí to jen nezdálo, pak v jeho hlase zaznívala jistá hrdost, smíšená s lítostí. „Přinejmenším jeden z nás představ jeho naplniti dokázal...“ prohodil s posmutnělým výrazem a ona si najednou uvědomila, proč z toho nadcházejícího setkání nemá žádnou velkou radost.

„Však ještě příležitosti k tomu dostaneš, bys jej hrdým učinil,“ pokoušela se ho povzbudit a láskyplně mu rozcuchala plavé vlásky, tak, jak to dříve dělala, když ho chtěla potrápit.

„Thíriel!“ zaprotestoval proti tomu i nyní a oba se současně rozesmáli, téměř jako kdyby mezitím neuplynul vůbec žádný čas, jako kdyby byli stále oněmi relativně bezstarostnými dětmi.

„Možná bys mi ty sama nyní lekcí v boji dávati mohla. Neb otec náš trpělivostí přílišnou nikdy neoplýval... a já obav mám, zda očekávání jeho dostatečně rychle naplniti dokážu...“ povzdechl si Anarion vzápětí a jeho rozzářený výraz se v mžiku změnil v pochybovačný, skoro jako když slunko náhle zakryje tmavý mrak. „Tys štěstí měla, že on tobě pozornosti své pramálo věnoval...“ prohodil ještě významně a ona se na něj zmateně zadívala.

Nač si tu stěžuje?! Vždyť byl vždy jeho oblíbencem! To v něm se otec viděl a kdykoli mohl, trávil s ním každičkou volnou chvilku, zatímco ona pro něj takřka neexistovala! A na to nyní hodlá žehrat?! Že měl veškerou jeho lásku a na ni tak nezbylo zhola nic?!

„On tobě se věnoval! Jako rovný s rovným s tebou jednal! A dárků nikdy přivézti neopomněl! Kdežto já pro něj de facto neviditelnou byla! A toho ty štěstím nazýváš?!“ obořila se na něj zhurta, podrážděná tím zjevným projevem nevděku, a Anarion se na ni nevesele pousmál.

Jeho výraz měl v sobě v tu chvíli tolik moudrosti, která přichází pouze s věkem, že to vzhledem k jeho dosud chlapeckému zevnějšku vyloženě bilo do očí. „Tys pouze toho viděla, čehos zříti chtěla, Thíriel. Však někdy i náznaků všímati si musíš, bys obrazu celého získala.“

„Čehožpak mně tímto sděliti se pokoušíš?“ svraštila elleth ještě více čelo. „Že otec s tebou hrubě zaobcházel?“ vyzvídala ve snaze odhalit, jak se věci tehdy doopravdy měly.

Ale Anarion nemínil zacházet do podrobností. Jednak z dobře pochopitelné nechuti vracet se k podobně trpkým vzpomínkám a pak z ohledu na svou sestru, která zjevně k jejich despotickému otci stále vzhlížela a nejspíš i podřídila celý svůj život marné snaze se mu zavděčit.

„Zanechme raděj minulost minulostí, Thíriel...“ zmohl se na poměrně přesvědčivé pousmání. „Pokud přáním tvým toho jest, pak otce našeho v Amanu vyhledáme...“ nebránil se více jejímu plánu, třebaže už dopředu trnul, co jim ono setkání přinese.

„Já mu nevěřím!“ prohlásil černovlasý mladík rezolutně a okamžitě byl za svůj projev odporu podroben inkvizici párem chladných tmavých očí.

„Tvůj osobní názor na něj je mi znám. Stejně jako neshody, které mezi vámi panují,“ zkonstatoval muž naproti němu a náznak kritiky, která z jeho slov čišela, ho přiměla se ještě více zakabonit.

„Jako kdybys ty snad o něm smýšlel jinak!“ odsekl nedůtklivě. „Nepatří k nám a ty to dobře víš! Jen proto, že se nějakým omylem dostal do výběru –“

„Vážně se domníváš, že se jednalo o omyl?“ skočil mu do řeči jeho společník a on bez rozmýšlení zavrtěl hlavou.

„My chyby neděláme. A oni také ne,“ odtušil stručně.

„Jednu podle všeho udělali... kdysi dávno...“ nebyl by to jeho otec, kdyby s ním ihned nesouhlasil, ovšem detaily si navzdory jeho tázavému pohledu nechal pro sebe. A on nebyl natolik pošetilý, aby se pokoušel od něj vyzvědět něco víc.

„Bez ohledu na to, co si o něm myslím, bys měl tím úkolem pověřit mě! A nebo jsem ti snad svými dosavadními činy zavdal nějakou příčinu k nespokojenosti?“ zaprotestoval znovu, tentokrát však přece jen o něco mírněji než prve.

„Musím uznat, že si zatím vedeš nad očekávání dobře...“ dostalo se mu pochvaly takovým tónem, že než hrdost, že dokázal uspět a nezklamat důvěru, kterou v něj otec vložil tím, že si ho vybral do své skupiny -  a nebo snad i za tohle vděčil pouze matčinu naléhání?! – zmocnila se ho akorát ještě větší zlost. Vždyť jakým právem dává otec přednost někomu tak nicotnému, tak slabému, když on je více než připraven se o tu záležitost postarat sám?!

Už se nadechoval, aby opět projevil svou nechuť vůči jeho nesmyslnému rozhodnutí, když ten ho náhle popadnul za rameno, oči zkoumavě upřené do jeho tváře, jako kdyby se snažil odhadnout, zda se na něj může plně spolehnout.

„Vím, že je ti to proti mysli, ale věř mi, že mám pro to své důvody...“ pronesl posléze stručně, přestože na kratičký prchavý okamžik to vypadalo, že mu toho hodlá říct podstatně víc, a on se neubránil trpkému ušklíbnutí.

„Myslím, že už je dávno každému jasné, kdo je tvůj oblíbenec...“ ucedil s neskrývanou záští a vzápětí skoro syknul bolestí, to když otec zesílil svůj stisk, aby mu dal najevo, že podobné vzdorovité chování nehodlá tolerovat.

„Přestaň už s tím nesmyslem, Marcelli! Máme před sebou až příliš práce, než abychom si mohli dovolit zabývat tvou uraženou ješitností!“ napomenul ho důrazně a on se na něj zahleděl, nenávist zřetelně vepsanou ve své pohledné bledé tváři.

„Kdybys neopustil mou matku a mě, pak bys nyní podobné starosti řešit nemusel!“ neodpustil si kritickou poznámku, jakkoli nemoudrou v jeho momentální situaci. A nezůstal jen u ní. „Ani tolik kuráže jsi tenkrát neprojevil, aby ses ke všemu doznal! Stejně jako ji nemáš teď, abys mi přiznal pravý důvod, proč sis mě pro ten úkol nevybral!“

Starší muž po něm šlehnul natolik rozlíceným pohledem, že se Marcell vážně domníval, že se jeho neuctivá připomínka tentokrát neobejde bez následků. A ačkoli z vlastní zkušenosti věděl, jak tvrdé údery dokáže jeho otec zasadit, ani tehdy nemínil ustoupit, už jen kvůli své hrdosti. Naopak se ještě více napřímil a vzdorovitě vystrčil bradu, mlčky ho vybízející k útoku.

A nejspíš i proto se Alexander opanoval. Už během svého dlouhého života učinil až příliš mnoho chyb, než aby v tom chtěl nadále pokračovat. Navíc ať se mu to líbilo nebo ne, tak svého syna potřeboval, neboť navzdory všemu byl jedním z mála, komu mohl důvěřovat. Ne proto, že by si o něm dělal nějaké falešné iluze, ale právě proto, že ho tak dobře znal... Tedy přinejmenším jeho mysl... ambice... jeho uvažování. A věděl naprosto přesně, co musí udělat, aby ho přiměl jednat tak, jak potřeboval...

„A co je podle tebe ten důvod?“ zeptal se zdánlivě smířlivě a konečně ho pustil, což Marcell kvitoval se špatně maskovanou úlevou.

„Opravdu to chceš slyšet?“ opáčil opět s tou provokativní klackovitostí, kerou jeho drahá bývalá choť s takovou oblibou zaměňovala za cílevědomost. Ostatně i způsob, jakým opětoval jeho pohled, včetně toho pohrdavého pohození hlavou, měl v sobě tolik z jeho aristokratické matky, že pociťoval neodbytné nutkání ho znovu popadnout a důkladně s ním zatřást.

„Máš strach, že bych jí mohl ublížit...“ konstatoval Marcell a on se mu to nepokoušel vyvracet, neboť tohle byl opravdu jeden z důvodů, proč tím úkolem pověřil raději někoho cizího namísto svého jediného syna.

„A ublížil bys jí?“ zeptal se pro všechny případy, ovšem odpovědí mu bylo pouze neurčité pokrčení rameny, které ho samozřejmě neuspokojilo. „Jakkoli jsi stále rozezlený na mě, ona s tím přece nemá vůbec nic společného!“ snažil se ho přivést k rozumu. „Naopak se kvůli mému...“ A tady se odmlčel, jak se snažil přijít na vhodný výraz, kterým by své někdejší pochybení pojmenoval.

I když... bylo to opravdu pochybení? Možná to, co se stalo, byl jejich osud... a oni udělali jen to, co se od nich od samého začátku očekávalo... Jenže představa, že by měl být jejich poměr jen výsledkem čísi chladné kalkulace, se mu zamlouvala ještě méně než prostá skutečnost, že byl tehdy příliš slabý a nedokázal odolat pokušení, které pro něj ona nevinná dívka představovala.

A nevinnost si zachovala po celou tu dobu, neboť na rozdíl od něj neměla nikdy doopravdy na vybranou, a přesto byla právě tou, která za jejich zapovězený vztah zaplatila cenu nejvyšší... Ona a jejich dcera... Tedy přinejmenším pokud nezasáhne a nepostará se, aby byla mimo jakékoli nebezpečí. Aspoň tohle své Aničce dluží...

„Kvůli tvému...?“ ozval se Marcell, když to ticho trvalo na jeho vkus až příliš dlouho. „Selhání? Zradě?“ nabídnul mu úslužně několik výrazů, z nichž se mu ani jeden nezamlouval. A rozhodně žádný z nich nevystihoval, k čemu tenkrát mezi nimi došlo...

„Na tom nyní nezáleží!“ prohrábl si své tmavé, po ramena dlouhé vlnité vlasy, lehce v rozpacích, že by měl podobnou záležitost probírat se svým synem. O tomhle spolu nikdy nehovořili... vlastně spolu nikdy nevedli žádný z oněch otcovsko-synovských rozprav, jaké jsou prý mezi lidmi běžné. Upřímně toho o jeho soukromí věděl žalostně málo, netušil ani, jestli má právě nějakou známost či nikoliv, zda je vůbec šťastný a jak vlastně hodlá se svým životem naložit...

Mohl se ho na to všechno samozřejmě zeptat, jenže právě v tu chvíli ho daleko víc trápily jiné nezodpovězené otázky – obzvláště ty, které se týkaly jeho dcery – a kromě toho měl beztak pocit, že čas pro podobné sbližování už dávno pominul a i kdyby se oba snažili, stejně už nemohou dohnat, o co se během těch mnoha let odloučení připravili...

„Jak už jsem říkal prve,“ vrátil se raději rychle zpět k aktuálnímu problému, než zabředne do bezútěšné pitvy minulosti, která by beztak nikomu nic dobrého nepřinesla. „On se postará o mou dceru. A ty se postaráš, aby se náhodou nedopustil nějaké pošetilosti. Je to jasné?“

Mladík naproti němu se lehce cynicky ušklíbnul. „Vzhledem k tomu, jak málo mu toho zbylo, tak mě napadá jen jediný způsob, jak toho docílit...“ konstatoval chladně a jeho otec pro jednou souhlasně přikývnul.

„Vím, že potřebujeme jeho sestru, abychom si zajistili jeho absolutní poslušnost. Jenže nikomu z mých mužů se ji dosud nepodařilo najít...“ přiznal, neboť znal Marcellovu soutěživou povahu a věděl, že nezdar jiných ho bude jen o to víc motivovat. Zda tím usiloval o jeho uznání a nebo si jen dokazoval něco sám sobě, to netušil, a vlastně mu na tom zas až tolik nezáleželo. Hlavně aby zvládl splnit, co od něj požadoval, a pokud se dalo soudit podle jeho zarputilého výrazu, tak byl pevně odhodlán nepolevit, dokud neuspěje.

„Vím, že mě nezklameš...“ pousmál se na něj spontánně, vděčný, že z jeho nevydařeného manželství s Atanasií vzešlo aspoň něco pozitivního.

Vůbec ho v tu chvíli nenapadlo, že by Marcell mohl sledovat i své vlastní cíle, které s těmi jeho měly pramálo společného, a když jeho pousmání opětoval, nevycítil faleš, jež se za ním skrývala.

„Na mě se můžeš spolehnout...“ pronesl neochvějně, zatímco v sobě dusil hněv a téměř nezvladatelnou touhu se postarat, aby se na jeho rtech už nikdy podobný úsměšek neobjevil.

Jak si jen dovoluje ho vůbec žádat o pomoc?! Vždyť je to jen další urážka vůči jeho matce, když zrovna jeho pověří, aby se postaral o bezpečí jeho bastarda! To si vážně myslí, že bude celý natěšený chránit holku, která je živým důkazem toho, jak hanebně se k jejich rodině zachoval?!

Marcell se v duchu ušklíbnul. Nu, však jen ať se nebojí, zklamat ho rozhodně nemínil! Postará se o ni podobně, jako se předtím postaral o tu plavovlasou děvku, která si jim ho dovolila ukrást! Neboť jen jejich prolitá krev smyje poskvrnu, která na jejich rodu díky oné Alexandrově odporné zradě ulpěla. Teprve když obě zmizí, může jeho matka opět chodit s hlavou hrdě vztyčenou a on snad potom dokáže otci odpustit...

A ačkoli by mu v tu chvíli nejraději plivnul do tváře, přinutil se usmát ještě o něco vřeleji, lehce omámen tím, jak snadno se nechal muž, ke kterému kdysi vzhlížel, jako kdyby byl nějakým bohem, oklamat. Nikdy ho v jeho pýše ani nenapadlo, že to on zavinil smrt jeho milenky... stejně jako nepochybně netuší, že s podporou matčina strýce usiluje o jeho vyloučení z rady, aby mohl zaujmout jeho místo. A může pro to snad přijít s lepším důvodem, než je nemanželská dcera, jejíž existenci tak důsledně tají?

„Můžeš to rovnou považovat za vyřízené...“ neodpustil si ještě potměšilou poznámku, jejíž pravý význam však Alexandrovi naprosto uniknul. „Koneckonců krev není voda...“

„Kdožpak já jsem?“ opáčil Vala a nevěděl, jestli být pohoršen či pobaven, že ta lidská dívka vůbec netuší, s kým má tu čest. Pak se ovšem rozhodl, že je to vlastně jen k užitku, to pro případ, že by se jí o něm její choť náhodou stihnul zmínit a ne v dobrém. „Toť důležitým není, neb já zde pouze coby posel jsem, bych tobě vzkazu od přítelkyně tvé zvěstoval.“

„Ano?“ povytáhla tázavě obočí. Přesto mu neuniklo, že zůstává ostražitá, jen si nebyl jistý, zda tak na ni působí pouze on a nebo se tak chová vůči všem cizincům. Prozatím se rozhodl předstírat, že nic nepatřičného nezaznamenal.

„Lothíriel v sídle mém se nyní nalézá a přáním jejím bylo, bych tebe za ní zavedl, by ona s tebou rozloučiti se mohla, než-li slovu svému s pomocí mojí dostojí a k útěku tobě dopomůže,“ pravil a k jeho překvapení se ta dívka zatvářila ještě nedůvěřivěji.

„Proč by ale posílala Vás? A odkud se vy dva vůbec znáte?“ vyptávala se podezřívavě a on měl co dělat, aby se na ni nevlídně nezamračil, rozladěn tím zbytečným otálením. Kdoví, kolik mu zbývalo času, než se ji někdo vydá hledat, a on pochyboval, že by ji s ním pak nechali odejít dobrovolně.

„Já Valou jsem, tedy bytostí všech, jež na Ardě dlí, mně známo jest,“ sdělil jí po kratičkém uvážení vyhýbavě. „A když Lothíriel nedopatřením do jezera spadla, já odtamtud zachrániti se ji rozhodl, by ona s bratrem svým opět pospolu býti mohla a od minulosti své, jež ji pronásledovati nepřestává, konečně se oprostila.“

„Že spadla?“ zopakovala to Lída s nepříjemnou předtuchou, že se vůbec o žádné nedopatření nejednalo. Proč by si však její přítelkyně vybrala zrovna tento den pro podobně drastický krok, to jí unikalo. Každopádně se tomu muži se svým podezřením rozhodně svěřovat nemínila. „Ale je v pořádku, že jo?“ ujišťovala se, zatímco si v duchu vyčítala, že ji u toho zatraceného jezírka zanechala samotnou. Přece si povšimla, že se chová divně, a od Saerose věděla o jejích démonech, tak jak ji mohla tak hanebně opustit?!

„Ovšemže,“ pospíšil si ji Vala upokojit. „Já pouze za rozumnější považoval, by ona dne na lůžku strávila, neb dosud slabou se mi zdála. A ona pouze tehdy s tím souhlasila, když tebe vyhledati jsem jí přislíbil.“

„To je od Vás hezké...“ ocenila jeho lži, ale stejně si ho nepřestávala zkoumavě prohlížet. „A co že o ni máte najednou takovou péči?“

„Pročpak domníváš se, že po dobu celou my na ni nedohlíželi?“ opáčil podrážděně, jen s obtížemi skrývající svou netrpělivost, kterou navíc nikdy příliš neoplýval. „Buď ujištěna, že nebýt nás, jí podstatně hůře by se vedlo!“

„Já Vám to věřím,“ přisvědčila rychle, aby ho zbytečně ještě více nepopudila. Přece jen jí byl ochotný pomoct a takových jedinců kolem sebe poslední dobou moc neměla. „Když jste říkal, že mi pomůžete se odsud dostat, myslel jste to vážně?“ ubezpečovala se ještě pro jistotu.

„Nu ovšem. Svět tento přec světem tvým není a času nejvyššího jest, bys ty do toho svého se navrátila. Či tebe zde snad čehos drží?“ zeptal se jí a ona mlčky potřásla hlavou.

Úsměv, jenž se po téhle její odpovědi objevil onomu Valovi na rtech, nepůsobil zrovna příjemně a jeho výraz byl plný zadostiučinění, které nechápala. „Však já si toho myslel...“ prohodil s nádechem samolibosti. „V tom případě já důvodu nevidím, pročpak ty bys zde času svého déle marniti měla. Pročpak mne nyní k Lothíriel nedoprovodíš, bychom s tím čehos učiniti mohli?“ navrhnul vzápětí a rovnou jí galantně nabídnul rámě, podle všeho skálopevně přesvědčen, že ho bude bez dalších otázek následovat.

A ona si moc přála, aby to byla schopná bez jakýchkoli výčitek udělat, jenže to by nesměla vědět o někom, kdo potřeboval její pomoc a na kom jí přese vše špatné, co se mezi nimi odehrálo, i tak velmi záleželo. Možná za to mohlo to jejich pouto, možná jen její citlivá povaha, která jí bránila se proti tomu muži, jenž se jí s takovou lehkostí zbavil, zcela zatvrdit.

„Počkejte přece, já s Vámi ještě nemůžu jít...“ odmítla s těžkým srdcem jeho nabídku a s obavami sledovala, jak ten Vala svou ruku okamžitě stáhnul zpět, úsměv na jeho tváři v mžiku nahrazen nevlídným zamračením, které prozrazovalo jeho značnou nelibost.

„Čehožpak to jen pravíš?!“ obořil se na ni takřka zlostně. „Cožpak přesně tohoto sis od počátku samého nepřála?! Tak pročpak nyní otálíš, když tys dobře vědoma si, že zde místa pro tebe není a nikdy ani nebude?! Že snů tvých se nikdy nenaplní?!“ udeřil na ni tvrdě a ona neodporovala, ne proto, že ve svém hněvu budil skutečně respekt, ale protože si myslela totéž.

„Copak to nemůžeme odložit aspoň do zítřka? Jeden den navíc už stejně nic nezmění a já budu mít aspoň příležitost splatit svůj dluh,“ navrhla zdráhavě, zatímco už přemítala, jestli bude lepší vše zásadní o jejím světě sepsat a nebo svěřit Erestorovi, obojí mělo své klady i zápory...

Ovšem Vala před ní s tím stejně nebyl srozuměn. „Ty domníváš se snad, že já trpělivě vyčkávati budu, dokud ty neusoudíš, že konečně k návratu připravena jsi?! Namísto bys mně za příležitost tuto vděčnou byla, ty podmínek drze stanovovati by sis chtěla a na mně si čehos vymiňovati?! Takto toho nechodí a pokud ty zcela zbytečně zde otáleti vskutku míníš, pak věz, že na pomoc mou rovnou zapomenouti můžeš!“ zahřímal a očekával, že tohle už na tu bláznivou dívku zapůsobí, jenže ta se k jeho naprostému úžasu akorát ušklíbla.

„Pokud to vidíte takhle, tak si říkám, že by ani nebylo rozumný s Váma někam chodit!“ odsekla mu tónem, který mu až příliš připomínal jeho sestru. Možná proto se rozlítil natolik, že nad sebou docela ztratil kontrolu, a bez sebemenšího rozmýšlení ji hrubě popadnul za paži a přitáhnul k sobě.

„Pokud ty se mnou dobrovolně odejíti se zdráháš, pak se toho proti vůli tvé stane! Však v zájmu tvém já tobě bych radil, bys zbytečně se mně nezpouzela, neb odpor tvůj beztak zcela marným jest!“ varoval ji a jako kdyby jí to chtěl hned demonstrovat, zkroutil jí ruku za zády tak, že raději poklekla, neboť se obávala, aby jí ji nezlomil.

„Nechte mě být!“ sykla bolestně v zoufalém pokusu o vzdor, kterým ho akorát rozesmála.

„A pročpak bych toho učiniti měl?!“ opáčil pobaveně, ovšem rychle zase zvážněl, to když se ozval ten, kterého po celou tu dobu úmyslně provokoval, zatímco ta dívka si podle všeho ani nebyla jeho přítomnosti vědoma.

„Neb ona tebe nezajímá, to se mnou účtů nevyřízených máš!“ pronesl onen ellon neochvějně a on nemohl neobdivovat jeho kuráž, třebaže značně pošetilou. „Tak pročpak jíti ji nenecháš, Námo, bychom toho dořešiti mohli?!“

„Vskutku?“ povytáhl Vala trochu překvapeně obočí, neboť neočekával, že by byl princ až natolik bláhový, aby ho sám vyzval na souboj. „Cožpak ty života svého pro ni obětovati se nezdráháš, když vyslechnouti nucen sis byl, kterak ona o tobě smýšlí? Totiž že zhola ničeho pro ni neznamenáš?“ připomněl mu a ani tentokrát se neubránil potěšenému pousmání. Zároveň mu neušlo, že oproti tomu ta dívka nevyhlíží potěšeně ani trochu, přestože se zmohla aspoň na to, aby ke svému choti dosti zahanbeně vzhlédla.

„Legolasi...“ vydechla, provinile i s úlevou zároveň, a především ohromeně, neboť naprosto nechápala, jak se tam tak zničehonic ocitnul. „Co tady děláš?“

„Cožpak na tom záleží?“ odvětil, aniž by se na ni vůbec podíval. To proto, že ho předtím svou reakcí až příliš zranila, že se obával, aby to v jeho tváři nebylo dosud patrné. „Já tebe brániti připraven jsem, kterak čest má mně toho velí,“ oznámil jí pouze, ovšem jeho hrdý tón byl prost jakéhokoli citu, stejně tak dobře mohla naslouchat hlasu naprostého cizince, možná že ten by byl dokonce vřelejší!

„Chceš pro mě riskovat svůj život jenom kvůli nějaké cti? A to i po tom všem...?“ nechápala a přestože nebyla zrovna v situaci, kdy by si na tenhle jeho postoj měla stěžovat, ani to nemohla s klidným svědomím nechat být. „Tohle po tobě přece nemůžu chtít! Nikdo tohle po tobě nemůže chtít!“

Tentokrát už se na ni zahleděl a přestože se zprvu obávala, že jeho oči budou opět jako dva kusy ledu, zaskočily ji tím, jak posmutněle vyhlížely. „I kdyby otázkou cti toho nebylo, já stejně jinako bych nejednal,“ přiznal po krátkém rozvážení a ačkoli to nebylo klasické vyznání lásky, přesto se za tím stručným sdělením skrývalo až příliš citu, než aby ji to ponechalo chladnou.

„Proč mi tohle děláš?“ vytkla mu, ve skutečnosti nahněvána spíše na sebe než na něj. „Proč mě prostě nemůžeš nechat tě nenávidět? Všechno by bylo o tolik jednodušší...“

„Nenáviděti?“ zopakoval a tvářil se u toho tak zmateně, že by jí to za jiných okolností přišlo snad i směšné. „Vždyť tys chotí mou, kterakpak bys ty mne nenáviděti mohla?“ otázal se vzápětí s takovým ohromením, jako kdyby mu už jen to samotné pomyšlení připadalo naprosto absurdní.

 A právě to se jí dotklo natolik, že ji v mžiku veškeré omámení z jejich nenadálého shledání přešlo. „Jak?! Ty mi klidně řekneš, že jsem pro tebe mrtvá, ale připadá ti divný, že bych tě mohla nenávidět?!“ prskla nazlobeně a když se Vala, jenž jejich výměně názorů zatím mlčky přihlížel, zasmál, šlehla po něm nevlídným pohledem.

„Bavíte se dobře?!“ vyštěkla, než si uvědomila, že možná není úplně nejmoudřejší dráždit jednoho z Valar, navíc někoho, kdo jí prve nabízel pomoc. A proč by ji vlastně neměla přijmout? Vždyť Legolasovo arogantní chování jen dokazovalo, že se vůbec nic nezměnilo, a že ji stále považuje za svůj majetek a podle toho s ní hodlá jednat. „Poslyšte... já si to rozmyslela... přece jen jste měl pravdu... a já opravdu nemám důvod se tu dál zdržovat...“ řekla o poznání mírněji a neubránila se, aby se při té poslední části nezadívala krátce na Legolase. Podle všeho se mu její slova ani trochu nezamlouvala.

„Důvodem oním já jsem, pokud tys toho náhodou pozapomenouti ráčila! A dokud já živ jsem, ty po boku mém setrváš, kterak toho povinností tvou coby choti mé jest!“ sdělil jí nesmlouvavě, ale dřív, než mu na to stihla něco ostrého odvětit, vmísil se do řeči onen Vala.

„Potom ona zcela klidnou býti může, neb toho trvání dlouhého míti nebude. O to se já osobně postarati hodlám...“ pronesl, pevně přesvědčený o tom, že zabít někoho natolik pošetilého rozhodně nebude chybou.

Vždyť odmítnul jednu svého druhu, jen aby mohl spojit svůj život s obyčejným člověkem! S někým, koho vyměřený čas byl v porovnání s tím jeho tak směšně krátký, že naprosto nechápal, proč se s ní vůbec zabývá! Zvláště když na ní neshledával zhola nic výjimečného a už vůbec nic, co by mohlo onu Legolasovu nelogickou volbu aspoň trochu ospravedlnit. Jediným vysvětlením tedy zůstávalo, že byl prostě hanou svého rodu, vadný kus, který je nutné co nejrychleji odstranit, než se od něj nakazí i ostatní. A on byl více než připraven se toho úkolu zhostit!

Thranduilův lehký spánek, do něhož někdy nad ránem sklouznul, byl celkem záhy přerušen Morelenovým poplašným zaržáním, které ho okamžitě přimělo vyskočit na nohy, zbraň již tasenou, připravenou jí odrazit nepřátelský útok, který mu podle všeho hrozil. Jenže ať se rozhlížel sebevíc, až na ty dva neklidně vyhlížející hřebce nikoho nespatřil, a ani jeho bystrý sluch nezachytil jedinou známku toho, že by se k němu někdo snad plížil. Přesto zatím nepolevoval v ostražitosti, natolik vraníkově úsudku věřil, ostatně ani Nimlothin kůň nevypadal, že by bylo vše v pořádku, jak by se mohlo na první pohled jevit. Ovšem co obě ta zvířata natolik znepokojilo, to mu stále i přes jeho nejlepší snahu unikalo.

Pokud něco, pak se mu spíš zdálo, že je v okolí nezvyklý klid, ani kratičký trylek ptáčka nenarušil ticho toho místa, které zčásti ponořené do husté mlhy působilo až přízračným dojmem. Možná že dokonce ještě spí... napadlo Thranduila ve stejný okamžik, kdy se několik paprsků slunce prodralo mezi mraky a Morelen znovu znepokojeně zafrkal.

„Čehožpak mně sděliti se pokoušíš?“ zadíval se na něj, aby vzápětí téměř zalapal po dechu, zcela ohromen tím, co spatřil.

Jistě, mohla to být pouze hra světla a nebo ho šálily smysly, kterým až příliš dlouho odpíral řádný odpočinek, ale v hloubi duše dobře věděl, že se nejedná ani o jedno. Byla to ona...