LXXVI. kapitola

    Saeros dlouho dlel u lordova lůžka, naslouchal jeho přerývanému dechu a pravidelně měnil bylinné obklady na jeho ranách, aby mu aspoň trochu ulevil od bolesti. Více toho pro něj v tu chvíli udělat nemohl, nyní bylo pouze na něm, jak se jeho tělo s tím vším vypořádá.

Aniž by to chtěl zakřiknout, zdálo se, že to nejhorší už má Glorfindel za sebou. K ránu dokonce upadl do lehkého spánku a on se rozhodl toho využít a zajít se za Nimloth přesvědčit, zda jí nic nechybí.

Ve které komnatě nocuje, vyzvěděl od neznámého a dosti neochotného vojáka, kterého potkal na chodbě, a o němž usoudil, že nejspíš patří ke Gildorově družině. Zároveň si ten dobrý ellon neodpustil poznámku, že není vhodné lady Nimloth v takovou hodinu rušit, ale tohle přešel přezíravým pohledem, kterým ho odkázal do patřičných mezí.

Sotva však vkročil do ztemnělé místnosti, skoro své umíněnosti zalitoval, neboť ho okamžitě zachvátila nevysvětlitelná úzkost, jako kdyby ve vzduchu viselo cosi hrozivého… nedobrého… Nejraději by odtamtud zase hned vycouval, ale byl přece léčitelem a nemohl nechat tu ubohou elleth trpět, a tak ignoroval své instinkty a srdnatě pokračoval dál.

Jeho kroky, ač lehké jak jen elfské dokáží být, se mu zdály být takřka ohlušující v tom absolutním tichu, které tam panovalo. Stejně jako šramot, když na stolku u postele nahmatal křesadlo a s nezvyklou neohrabaností zapálil tlustou svíci, která tam stála.

Ale třebaže doufal, že až světlo zažene tmu na ústup, aspoň trochu se mu uleví, k jeho znepokojení se tak nestalo, pouze přibylo hrozivých stínů všude v koutech, krčících se tam, jako kdyby se připravovaly k útoku, a slabý plamínek hrozil, že se co nevidět opět vytratí.

„Lady Nimloth?“ promluvil zdráhavě, oči upřené na nehybnou postavu na lůžku, tak drobnou, že se téměř ztrácela ve změti zmuchlaných přikrývek, až na hlavu, zvrácenou jakoby v křeči nazad, s vlasy překvapivě úhledně sčesanými na jednu stranu.

„Lady Nimloth?“ polkl a váhavě přistoupil ještě blíž, neboť ho právě cosi zaujalo. A zároveň značně znepokojilo. Je možné, že…?

Se zatajeným dechem se sklonil, aby si to mohl lépe prohlédnout, a jemné chloupky na zátylku se mu zježily, jakmile mu došel plný význam toho, co odhalil.

„Toho přec možným není…“ hlesl ohromeně, v ten okamžik příliš zaujatý svým objevem, než aby dokázal vnímat cokoli jiného. Že to byla osudná chyba, si uvědomil hned, jak se za jeho zády ozval čísi chladný hlas.

„A pročpak by nemělo?“ opáčil, zatímco ostrá čepel prořízla temnotu a krk nebohého léčitele.

Jeho polekaný výkřik byl nemilosrdně zdušen v záplavě horké krve, bezvládné tělo pohotově zachytily dvě překvapivě silné paže, jež ho hned vzápětí předaly dál.

„Ty o něj se jako obvykle postarej!“ zazněl rozkaz a voják poslušně přikývl.

Nebylo to ostatně poprvé, co pro svého pána podobný úkol plnil. Žádné výčitky přitom necítil, koneckonců nesnažil se snad toho dotěrného ellona odradit? Jenže některým jedincům prostě není pomoci…

Elrond opatrně složil svého syna na lůžko v komnatách, které kdysi coby lord Imladris obýval a které mu služebné vždy připravily, kdykoli přijel na návštěvu. Pramálo přitom věděly, že by raději dal přednost jiným prostorám, takovým, které v něm neprobouzely tolik vzpomínek na rodinu, o niž přišel. Jenže existovalo v celé Imladris vůbec takové místo?

Kvapně zapálil všech devět svící v mohutném kovaném svícnu a pak usedl vedle stále nehybného ellona a s neskonalou láskou sevřel jeho studenou ruku ve svých dlaních.

„Ty síly mé použij a prober se,“ vybídl ho a samotného ho zarazilo, jak velmi se mu přitom chvěje hlas. A což teprve když ten po nekonečně dlouhé době, během které mu předával životodárnou energii, posléze otevřel své tmavé oči.

„Heru Elrond (Lorde Elronde)?“ vypravil ze sebe s viditelnou námahou, hlas neskutečně chraplavý, jako kdyby měl v krku struhadlo. „Mani marte (Čehožpak se přihodilo)?“

„Já doufal, že toho bys mi ty pověděti mohl…“ nadhodil Elrond významně a zkoumavý pohled, který na něj upíral, stejně jako to nenadálé tykání Rúmila nemálo znepokojily.

„Já ničeho si nevybavuji,“ pronesl chladně, to aby Elrond pochopil, že jeho zájem ani trochu neoceňuje, a hrubě vyprostil svou ruku z jeho sevření. „Pokud Vy omluvíte mne, pak do komnat svých se odebéři, neb cestou onou já dosud dosti znaven jsem,“ oznámil mu prostě a rovnou se chtěl zvednout k odchodu, kdyby mu v tom však Elrond pohotově nezabránil, když ho nevybíravě přimáčknul zpět na lůžko.

„Pak tedy odpočívej, však laskavě namluviti se mi nepokoušej, že stav tvůj pouze vyčerpáním způsoben jest!“ napomenul ho ostře. „Tys vůbec nezměnil se… stále lhářem špatným jsi! A pacientem též!“ vyplísnil ho, avšak jeho hlas byl zcela prost jakéhokoli hněvu, což Rúmila zneklidnilo ještě víc.

„Já tušení nemám, odkud Vy byste čehos takého o mně zvěděti mohl, leda že Saeros Vám cos napovídal, však já varuji Vás, že ne vždy slovům jeho uvěřiti radno jest, neb on sklonu k přehánění občas mívá!“ odvětil rázně a ačkoli se mu v tom Elrond pokusil znovu zabránit, nevybíravě ho odstrčil a vstal z postele. Což se hned vzápětí ukázalo jako značná neuváženost, neboť nohy mu okamžitě vypověděly službu a kdyby se nezachytil ozdobného sloupku, zřítil by se potupně k zemi.

Lordovým prvním impulsem bylo přispěchat tomu umíněnci na pomoc, ale nevlídný pohled, který na něho vrhnul, sotva udělal krok jeho směrem, ho přiměl si to rozmyslet.

„Pokud ty o něm hovořiti chceš, pak ano, on čehos ve smyslu takém zmínil, však já nyní na oči vlastní přesvědčiti se mohu, že přinejmenším v tomto on nepřeháněl,“ odtušil poněkud odměřeně, zraněný synovým odmítavým chováním. „Či snad domníváš se, že tys již silným dosti, bys lože opustiti mohl?“

„Já ujišťuji Vás, že radám Saerosovým jsem vždy sluchu dopřál a pokud přínosnými se mi jevily, já jich i následoval! Však důvodu nespatřuji, proč zde bych polehávati měl a času Vašeho si usurpovati, když k odpočinku lože mé naprosto postačující jest a péče Vaší mi zhola netřeba!“ odsekl Rúmil přezíravě a v duchu doufal, že se brzy vzchopí aspoň natolik, aby se bezpečně dostal na chodbu, z dohledu toho tvrdohlavého lorda. Proč ho prostě nemůže nechat na pokoji? Copak nechápe, že to dělá i pro jeho dobro? Že pro ně dva už je příliš pozdě?

„Kterak jen takto hovořiti můžeš, Elrohire?“ dotkla se Elronda jeho nedůtklivá slova. „Pročpak správáš se, jako kdybych pro tebe zcela cizím byl? Cožpak neuvědomuješ si, kterak šťasten jsem, že tebe jsem nalezl?“

„Elrohire?“ zopakoval Rúmil to jméno, jméno, které však patřilo někomu docela jinému. „Vy mýlíte se v úsudku Vašem, lorde! Cožpak mysl Vaše již věkem důvtipu pozbyla či snad oči Vám již tak dobře jako dříve neslouží, že za syna svého mne považujete?“

„Cožpak ty popříti chceš, že jím jsi? Cožpak mne coby otce svého zapříti hodláš?“ nevěřil Elrond svým uším, radost nad oním nečekaným shledáním se náhle vytratila, zbyl jen podivný strach a bolest… bolest ostrá jako nůž, která mu projela srdcem, obava to, že Elrohira našel jen proto, aby o něj hned vzápětí zase přišel. „Pročpak toho činíš? Cožpak vědom si nejsi, kterak rád bych tě zpět coby syna svého přivítal?“

Rúmil se trpce zasmál. „Vy zřejmě pozapomenouti ráčil jste, že syn Váš již dávno mrtev, a ničeho ho zpět přivésti nemůže! Tak nač nadějí svých a víry starce pošetilého ku mně upíráte?!“

„Já v tomto se nemýlím!“ prohlásil lord skálopevně. „Však pochopiti nedokáži, pročpak ty původu svého odmítáš. Cožpak ty se s rodinou svou opět shledati nepřeješ?“

„Já rodiny nemám, lorde, a takto mi toho i vyhovuje!“ pronesl Rúmil, obrněn vůči jeho naléhání i smutku, který tím vyvolal na jeho tváři.

„Toť pravdy není a ty toho přec víš! Ty toho musíš věděti!“ zmocňovalo se Elronda zoufalství, když si uvědomil, že svého syna opět ztrácí. „Cožpak ničeho si nevybavuješ? Cožpak jsi minulosti své zcela zapomněl?“

„Já minulosti své znám, však ničeho v ní nespatřuji, nač rád bych vzpomínal! Ni nikoho, s kým bych se opět shledati toužil! Tak proč Vy pošetilostí těchto nezanecháte a odpočinku mi konečně nedopřejete?!“ osopil se na něj Rúmil nepřívětivě, odhodlaný uzavřít onu záležitost jednou provždy.

„Pošetilostí? Jest snad pošetilým, že radosti z návratu syna svého projevuji?“ vypravil ze sebe lord, náhle strašlivě unavený, jednak tou vypjatou situací a také proto, že Elrohirovi předal tolik ze své síly. Ztěžka usedl na okraj lůžka a prosebně se na toho ellona zadíval. „Pověz přec… vždyť pokud toho přeješ si, pak toho pouze mezi námi dvěma zůstati může… Však netrap mne již více… a pravdy vyjev mi a yénů dlouhých soužení mého tím ukonči.“

„Čehožpak Vy od tohoto si slibujete?! Cožpak neuvědomujete si, že mrtvých lépe jest zpět přivolávati se nepokoušeti?“ nedokázal být Rúmil vůči jeho prosbě zcela netečný. „Cožpak natolik zoufalým jste, že byste i za syna, jakým bych já byl, vděčen býti dokázal?!“

„Neskonale vděčen a Valar za milosrdenství jejich navždy zavázán!“ odvětil Elrond bez zaváhání, ale tím toho ellona akorát ještě více popudil.

„Milosrdenství?!“ zasyčel skoro nenávistně. „Vy na mne znovu lépe pohleďte a pak teprv o milosrdenství hovořiti se pokuste! Pokud se Vám však slov vděku v krku dříve nezpříčí!“

„Já vědom si jsem, že ty změnil ses, však na tom pranic nezáleží, hlavně žes naživu!“ ujistil ho lord a v tu chvíli si nepřál nic víc, než aby svého syna mohl sevřít v konejšivém objetí a tím mu dát nejlépe najevo, jak moc mu na něm záleží, jenže vycítil, že ten něco takového není zatím připraven přijmout.

„Vy netušíte, čeho hovoříte! Někdy i smrt milosrdenstvím větším než-li život v utrpení jest! A pokud domníváte se, že pouze těla mého změn jistých doznalo, pak Vy zpoznati raděj si nepřejte, čehožpak v nitru mém nyní dlí!“ varoval ho Rúmil, než se pomalu vydal směrem ke dveřím.

Poněkud ale přitom podcenil Elrondovu zatvrzelost, neboť ten zpropadený lord se odmítal tak lehko vzdát. „Ty nyní nepochybně o démonu onom hovoříš, jenž tebe trýzní, a s nímž ty bojů neustálých sváděti musíš…“ řekl tiše k jeho zádům, zarmoucen, že ten ellon opravdu věří, že by ho kvůli něčemu takovému zavrhnul. „Já přítomnosti jeho vycítil, když tebe ošetřoval jsem, však já pochybností nemám, že ty nad ním zvítěziti dokážeš. Vždyť již tolika útrap jsi překonal, než by tě cos takého zlomiti mohlo. A pokud já tobě při tom nějak nápomocen býti mohu, pak vyslov se a předem toho splněným považuj.“

Po tomhle se Rúmil zastavil, zmítán pochybnostmi, zda činí správně, toliko malý krůček od toho, aby podlehl pokušení a přijal, co mu bylo s takovou upřímností nabízeno. Ale copak směl? Vždyť ten nebohý lord už zakusil příliš bolesti, než aby mu způsobil další, až by si plně uvědomil, kým se doopravdy stal. Ne, tohle by bylo prostě neodpustitelné…

„Pokud Vy pro mě cos učiniti chcete, pak zapomeňte, že jsme hovoru tohoto vůbec kdys vedli!“ pronesl tvrdě, aniž by se k němu otočil. „A pokud nápomocen býti chcete, pak Legolasovi pomožte, by úkolu svého se zdarem splnil a v pořádku zpět se navrátil! Vždyť Vy sám pravil jste, že on rodinou Vaší jest, tedy postarejte se, by rodiny Vaší v bezpečí bylo! A mne z mysli své jednou provždy pusťte, neb mně již pomoci není!“

„Ty žádáš ode mě, bych tebe zatratil, bych se tebe zřekl?!“ nezamlouvala se Elrondovi jeho slova. „Kterak ty čehos takého od otce svého požadovati můžeš?! Tys krev krve mé a já bych životu svého dříve obětoval, než bych čehos takého učinil!“

Tentokrát už se Rúmil pomalu obrátil, nesmlouvavý pohled upřený na lorda před sebou. „Cožpak Vy nepravil jste prve, bych přání svého vyřkl?! A já tak učinil, nyní na Vás toho jest, byste slibu svého dodržel!“

„Však proč, Elrohire?“ zalkal Elrond. „Pročpak tak odhodlán jsi docela sám zůstati, když rodiny máš, jež by tebe tak ráda mezi živými opět přivítala a láskou, již ty nyní postrádáš, tebe zahrnula?“

„Neb Elrohir mrtev jest a já věru nemám, čeho bych Vám na oplátku nabídnouti mohl, než-li bolest, zkázu a temnotu, již v srdci nosím!“ Rúmil byl neskonale vděčný, že mu démon v něm dopřál po Niennině zákroku aspoň chvíli klidu, nedokázal si představit, jak by byl jinak schopný lordovi vůbec čelit. Což mu připomnělo docela jinou záležitost…

Ostré nadechnutí Elronda upoutalo, stejně jako výraz naprosté hrůzy, která se jeho synovi znenadání mihla na tváři. Jeho už tak bledá tvář takřka zsinala, oči, jež tak věrně odrážely jeho vnitřní rozpoložení, se naplnily děsem.

„Proklatě…“ zasténal Rúmil, když se mu do nejmenších detailů vybavilo, jak hanebně se zachoval k Lidanně. Tyhle okamžiky byly nejhorší… cokoli bestie v něm spáchala, on za to pak musel nést odpovědnost, on to byl, koho ty vzpomínky mučily, spolu s výčitkami, že tomu nebyl schopen zabránit. Co když je…?

„Vy neprodleně lady Lidianny vyhledati musíte! Přesvědčiti se, že ona v pořádku jest!“ přikázal Elrondovi naléhavě. „Pospěšte, sic pozdě byste doraziti mohl!“

„Čehožpak s ní jest?“ zamračil se lord nechápavě, avšak Rúmilův provinilý výraz ho nenechal dlouho tápat. „Čehožpak jsi jí učinil?! Kterak jen jsi mohl?!“

Nalézt Lidiannu se ukázalo být snazším, než se lord Elrond původně obával, stačilo následovat její štěně, které se od něj od chvíle, kdy na něj v zahradách narazil, nehnulo ani na krok. Nebo spíš od Rúmila, opravil se, neboť když mu nakázal, aby ho za ní zavedlo, byl to právě on, na koho se dlouze zadívalo, jako kdyby se zdráhalo zanechat ho o samotě.

„Uma ta (Učiň toho)!“ vybídl ho Rúmil, který se viditelně dosud nevzpamatoval z šoku, čemuž se Elrond ani nedivil, i on sám byl zhrozen pomyšlením, že by jeho syn byl podobného činu schopen.

„Hodný Astalder,“ pohladil vlče po hlavě, když překvapivě stanuli přede dveřmi do princezniných komnat.

Na důrazné zabušení se mu dostalo poněkud rozechvělého vybídnutí ke vstupu, přinejmenším mu to tak připadalo, o to větší byla jeho úleva, jakmile vešel dovnitř a seznal Lidiannu v pořádku. Téměř v pořádku, přehodnotil vzápětí svůj prvotní úsudek, neboť si povšimnul nějakých lahviček a obvazů na lůžku vedle ní.

„Čehožpak se tobě přihodilo?“ otázal se, očima zkoumající fáč na jejím krku. „Kdožpak tobě tohoto učinil?“

„Astalder mě kousnul, ale už je to dobrý, Thíriel mi to ošetřila. Navíc to bylo jen povrchový. Nejspíš se nechal trochu unést, když jsme si hráli,“ zalhala mu ta dívka beze stopy uzardění.

„Pokud tomu vskutku tak jest, pak my jej zbaviti nuceni budeme, neb přípustným není, by on kohos ohrožoval!“ upozornil ji přísně a se zadostiučiněním sledoval, jak znepokojeně skousla spodní ret mezi zuby. Když však znovu promluvila, nebyla na ní k jeho nelibosti žádná nejistota patrná.

„Astalder je můj a jen já mám právo rozhodnout, co s ním bude! A já prostě nedovolím, abyste mu ublížil!“ prohlásila s neochvějností, která takřka hraničila s drzostí.

„A rovněž zřejmě nepřeješ si, by komus jinému ublíženo bylo, třebaže za správání své vůči tobě by toho on vpravdě zasluhoval!“ prohodil Elrond a byl velmi zvědavý, jak se Lidianna v téhle situaci zachová. Její snaha Rúmila bránit mu dávala přinejmenším naději, že ten ellon ještě není tak docela zkažený, jak se začínal obávat. Odpovědi se mu však tentokrát dostalo od té druhé dívky.

„Astalder v tomto nevinně jest, toť chybou mou bylo, neb při souboji cvičném se mi lady Lidianny nechtěně zraniti podařilo,“ pobavila by ho Thíriel svým vysvětlením, kdyby to ovšem nebyla tak nehorázná lež.

„Dosti již nesmyslů těchto!“ zahřímal nepřívětivě, to aby jim došlo, že již překročily míru jeho trpělivosti. „Rúmil sám se mi přiznal, že tebe napadl, smyslu tedy nemá, byste toho zapíraly! Cožpak vy pro chování jeho snad omluvy máte, že ho takto bráníte?!“

„Rúmil za nic nemůže, to já ho vyprovokovala! Navíc se toho zas tolik nestalo!“ ozvala se princezna bez sebemenšího zaváhání. A její družka nezůstala o moc pozadu.

„Rúmil pochybil, toť pravdy jest, však Vy ujištěn buďte, že toho kapitánu Finrodovi nahlášeno bude a ten poté rozhodne, jakéhopak trestu on za to zasluhuje!“ sdělila mu natolik důrazně, že se to nedalo chápat jinak než jako doporučení, aby se do oné záležitosti nevměšoval. Jenže on se tím nemohl řídit, ne po tom, co odhalil Rúmilovu pravou identitu…

„Já smyslu tvého pro povinnost si cením, však přínosnějším bude, pokud já osobně Finroda o tomto zpravím! Já jistoty míti chci, že ku stavu jeho mimořádnému přihlíženo bude, neb já přesvědčen jsem, že nebýt toho, on k násilí podobnému nikdy by se neuchýlil!“

Thíriel jeho slova viditelně zvažovala, nejistá, co si o nich myslet. „A směla bych, lorde Elronde, zvěděti, čeho zájmu Vašeho o něj tak znenadání vzbudilo?“ zeptala se obezřetně, protože se jí příliš nezamlouvalo, že se hodlá osobně angažovat.

Ovšem jemu se zase protivilo, že se po něm dožaduje nějakého vysvětlení. „Pročpak podivným tobě připadá, že coby léčitel já starostí o svěřence svého si činím?!“ opáčil odměřeně, aby jí dal patřičně jasně najevo, že její zvědavost je dosti nemístná. „Mně mnohem nezvyklejším správání lady Lidianny se jeví, neb důvodu jediného mne nenapadá, pročpak by ona jej útoku jeho navzdory chrániti chtíti měla!“ pronesl přísně směrem k té dívce, zatímco se jeho pronikavé oči zavrtávaly do její tváře ve snaze odhalit její tajemství a nebo ji přimět se ke všemu doznat.

Akorát že ona se tak lehce vzdát nehodlala. „Rúmil mi nechtěl ublížit, šlo akorát o nedorozumění!“ trvala umíněně na svém a výraz, s nímž lordovi čelila, se rozhodně nedal nazvat uctivým nebo pokorným, jak by se vzhledem k jejímu postavení slušelo.

Elrond si ji ještě chvilku přeměřoval podmračeným pohledem, ale jelikož se to očividně míjelo účinkem a on měl právě podstatně naléhavější poslání, rozhodl se to výjimečně nechat být.

„Rúmil vyjevil mi, že ty již zrána zítřejšího nazpět do Eryn Lasgalen vydati by sis přála. Však když já naposledy s Thranduilem jsem hovořil, on toho požadoval, by ses do Lórienu namísto toho uchýlila, neb v hvozdech království jeho nyní bezpečno není a on života tvého v risk uvésti nemíní,“ oznámil jí prostě a věřil, že královo jméno postačí, aby bez dalších otázek uposlechla. Jenže ona ho i v tomhle ohledu více než nemile překvapila.

„Do Lórienu?“ protáhla obličej v jasné známce nevole. „To si vážně myslí, že v opuštěném talanu budu ve větším bezpečí než v jeho paláci? A nebo je to jenom záminka, jak se mě jednou provždy zbavit?!“ pojala hned podezření, protože bylo zcela nad její chápání, proč by ji tam jinak posílal. „Jestli nemůžu jet do Eryn Lasgalen, tak proč bych neměla radši zůstat tady?“

„Pokud by toho možným bylo, pak bych toho tobě sám navrhnul!“ odvětil jí poněkud kysele, rozladěný jejím vzdorem a především strašlivě unavený díky ztrátě energie, kterou předal svému synovi.

A právě k němu se chtěl urychleně navrátit. Jednak aby se ujistil, že se jeho stav mezitím nezhoršil, a také ho upokojit, že se Lidianně viditelně nic vážného nestalo, neboť podle toho, jak se předtím tvářil, se vyloženě obával nejhoršího. S jistou lítostí si přitom vybavil svou značně nevhodnou reakci. Jestli měl Elrohir dosud pochybnosti, jak o něm bude nyní smýšlet, tak tímhle mu dal akorát další pádný důvod, proč i nadále svůj původ popírat.

Jak jen ho mohl tak hrubě zklamat? Jak mu mohl tvrdit, že to zvládnou, a hned při nejbližší příležitosti mu dokázat, jak malou důvěru v něj chová? Bylo naprosto neodpustitelné, že v ten moment vážně uvěřil, že by byl Elrohir – jeho vlastní krev! – skutečně schopen zranit někoho natolik bezbranného, jako byla Lidianna! I když čím déle na ni hleděl, jak mu směle vzdoruje s provokativně našpulenými rty a umíněně svraštěným čelem, tak si pomalu začínal říkat, že jestli se co nejdříve nepodvolí, pak jí snad ublíží on sám! Na tohle nyní prostě neměl náladu a potřebnou trpělivost!

„My obav oprávněných máme, že nepřítel útoku svého dalšího právě sem vésti se chystá, a vzhledem k počtu vojáků, již na obranu postaviti se mohou, nejisto jest, kterak dlouho my pozic našich zde udržeti schopni budeme!“ pokusil se ji ještě jednou přesvědčit, že je v jejím nejlepším zájmu, aby Imladris neprodleně opustila.

Pravda, kdyby nebylo vyhnutí, dokázal by ji do Lórienu nechat dopravit i proti její vůli, a čím déle s ní marnil svůj drahocenný čas, tím lákavější mu ta možnost připadala. Ale uznával, že by pro princeznu nebylo nejvhodnější, aby cestovala svázaná a přehozená přes hřbet koně za nějakým vojákem. Naštěstí se zdálo, že nebude muset až tak daleko zajít, neboť ta dívka konečně zdráhavě přikývla na souhlas, zřejmě přesvědčená jeho posledním argumentem. Jenže dříve, než si stačil oddechnout, že vše probíhá dle plánu, ozvala se zcela nečekaně ta Elrohirova prostořeká chráněnka.

„Však nestane se lady Lidianna tam venku až přespříliš zranitelnou?“ dělala si o ni starosti, které však za daných okolností nedokázal plně ocenit. „Koliko vojáků Vy s ní vyslati zamýšlíte, by do Lórienu ji doprovodili, pane?“

Elrond měl sto chutí jí ostře sdělit, že tak důvěrné záležitosti s ní rozhodně nemíní probírat, ale jelikož Lidianna po jejích slovech opět zbystřila, raději se podobného projevu zdržel, aby ji náhodou ještě nepřiměl změnit názor.

„Dle zkušeností našich ona šancí větších pozornosti nepřítele uniknouti míti bude, pokud v družině nepočetné pocestuje, a proto s ní pouze vojáků pěti vyšleme. Však ty obav činiti si nemusíš, neb ty jednou z nich budeš, bys na bezpečí paní své osobně dohlédnouti mohla!“ odtušil nakonec s neskrývaným zadostiučiněním, tolik ho těšila vyhlídka, že se té drzé elleth co nevidět zbaví.

Jenže tak lehké pořízení s ní zase nebylo.

„Pokud toho rozkazem velitelovým, kapitánovým či přímo královým jest, pak ji ochotně sprovázeti budu! Však Vy lordem mým nejste, byste mi rozkazů udíleti mohl!“ vzepřela se ihned proti jeho nařízení a ačkoli by jí s chutí udělil přednášku o povinné úctě vůči někomu jeho postavení, nakonec se spokojil pouze s tím, že ji zpražil patřičně přísným pohledem, z čehož si však to nevychované stvoření pramálo dělalo.

„Věř mi, že toto rozkazem velitele tvého jest a pokud ty o slovu mém pochybovati si troufáš, pak ráno ho vyhledej, by toho tobě potvrdil! Však ty nyní rušiti se jej neopovažuj, neb jemu odpočinku nutně zapotřebí jest, nikoliv nesmyslů tvých, jimiž bys ho snad obtěžovati chtěla!“ varoval ji nesmlouvavě a ona měla aspoň natolik slušnosti, aby mu odvětila, že jí jeho slovo samozřejmě postačí a že je připravena tento rozkaz bez prodlení splnit.

Její výraz však zůstával lehce nedůtklivý a ta nevole vůči imladriskému lordovi se ještě prohloubila, když si dovolil odstranit obvaz z princeznina krku, aby zkontroloval, jestli její zranění dostatečně ošetřila a nehrozí tak žádná infekce. Ani Lidianně se jeho prohlídka nezamlouvala, už jen proto, že mu nemohlo v žádném případě uniknout, že se jedná o dost hluboký kousanec, a podle toho, jak se zatvářil, tak měl poměrně jasnou představu, kde k němu přišla. Přesto se však zeptal, aby si své podezření potvrdil.

„Kterakpak k tomuto došlo?“ vyzvídal, zatímco si tu ránu zevrubně prohlížel, a když se mu nedostalo žádné odpovědi, zadíval se do dívčiny značně znachovělé tváře. „Nu?!“ dožadoval se o něco důrazněji, jakkoli si původně říkal, že se do té záležitosti nebude vměšovat a soustředí se raději plně na napravení jejího a princova vztahu. Ale copak mohl něco podobného jen tak ignorovat?!

„Do toho Vám nic není!“ vypravila ze sebe Lidianna, zřejmě v marném pokusu znít stejně vzpurně jako její společnice. Ovšem v jejím podání to působilo spíše rozpačitě, až se musel podivovat, co se mezi ní a Elrohirem vlastně odehrálo.

„Pamatuj, že to já o chování Rúmilově s kapitánem hovořiti budu, a proto detailů znáti potřebuji, by viny jeho spravedlivě posouzeno býti mohlo!“ odmítal se nechat odbýt a zároveň zvažoval, zda Lidianna za svou drzost nezasluhuje potrestat. Nakonec se však rozhodl být velkorysý a přejít i tak závažný prohřešek bez povšimnutí. Zejména z onoho prostého důvodu, že kromě fyzického trestu, který by ovšem mohl poněkud zkomplikovat její usmiřování s Legolasem, ho žádná jiná adekvátní lekce nenapadala.

„Už jsem Vám přece řekla, že to celý byla jenom moje chyba! Nevím, co chcete ještě slyšet!“ bránila se chabě a její ruměnec ještě zesílil. „Proč to prostě nemůžete nechat být?!“ zazoufala si.

„Neb tohoto prošetřeno býti musí! A pokud prokáže se, že Rúmil okolí svému nebezpečným jest, pak toho neprodleně řešiti musíme, nikoliv vyčkávati, dokud on kohos o život nepřipraví!“ nezamlouvalo se mu její tajnůstkaření, jeho trpělivost těžce zkoušená, jak rostly jeho obavy, čeho se to Elrohir vlastně dopustil. Bylo možné, že se jí zmocnil proti její vůli? Byl by takové hanebnosti schopen? Ale proč by ho potom Lidianna kryla? Leda, že by s tím byla svolna... třeba se chtěla Legolasovi pomstít za to, jak ji odvrhnul...

Pozorněji se na ni zahleděl a když se její oči v obavách rozšířily a drobné zoubky sevřely chvějící se spodní ret, byl si takřka jistý, že se mu její odpověď nebude ani trochu zamlouvat.

„Já... šla jsem za ním...“ přiznala zdráhavě, ale teprve, když ji znovu netrpělivě vybídl, neochotně pokračovala. „Chtěla jsem, aby mi s něčím pomohl...“

„Ano?“ přimhouřil lord Elrond podezíravě oči. Její slova se mu ani trochu nezamlouvala a kupodivu to byl nyní Legolas, ne Elrohir, o koho si začínal dělat starosti. Neboť třebaže ten měl stále potíže si to přiznat, on si byl až příliš dobře vědom toho, jak moc mu na této dívce záleží. „A čehožpak to býti mělo?!“

Kratičké zaváhání než k němu pozvedla zrak, její předchozí rozpaky aspoň pro ten prchavý moment nahrazeny vzdorem. „Chtěla jsem, aby mi odsud pomohl utéct!“