LXXVIII. kapitola

    „Pročpak otálíš, Lidianno?“ překvapilo Thíriel nemile princeznino váhání. „Cožpak sis právě tohoto nepřála?“

„To jo, ale netušila jsem, že si řekneš zrovna o tohle. Beleg je… já nevím… v porovnání se Saerosem působí dost nebezpečně… Jsi si vážně jistá, že právě tohle potřebuješ?“ pochybovala Lída dost silně o správnosti její volby.

„V porovnání se Saerosem se každý nebezpečným jeví!“ skoro se ušklíbla Thíriel. „Navíc bych se tebe téhož otázati mohla, nemyslíš?“ pošťouchla ji ještě na oplátku, i když pro tentokrát si odpustila svůj kousavý tón. „Či ty snad jednání svého zcela vhodným seznáváš? My obě přec činíme, čeho za okolností daných nejlepším se jeví.“

„Nejlepším pro koho?“ nebyla s tím Lída tak rychle srozuměna a rozhodně se nemínila nechat odbýt tak chabou výmluvou.

„Pro nás přec!“ nechápala Thíriel, proč se na to musí vůbec ptát. „Pověz… pročpak ty starostí kvůli Saerosovi si činíš? Cožpak ty domníváš se snad, že on ellonem jediným v životě mém vždy byl? A pokud on o mne vskutku stojí, kterak by cos takého na tom čehokoli změniti mohlo? Koneckonců já netvrdím přec, že vztahu vážného s Belegem navázati hodlám. Však pro chvíli tuto on přesně tím rozptýlením jest, jež mi zapotřebí. Jež i tobě zapotřebí jest…“ dodala významně a Lída, stále ještě nerozhodnutá, jak se zachovat, mlčky přešla k oknu, aby vyhlédla ven do černočerné tmy, tak podobné a přece tak strašlivé odlišné od té, kterou znala z domova.

Z domova, po kterém se jí každým okamžikem stýskalo víc a víc, až jí připadalo, že se jí srdce samou bolestí rozskočí, třebaže kdyby k sobě měla být zcela upřímná, pak by si musela přiznat, že stejně tak jí chybí i princ a to, co spolu kdysi sdíleli. Jenže tohle už bylo nadobro pryč a nemělo smysl si nalhávat, že se časem snad něco změní... nebyl důvod déle čekat... Nač taky? Kvůli komu?

Vždyť čím dřív se vrátí do svého světa a posbírá střípky svého života, aby v něm mohla pokračovat, tím líp. A nic jiného jí ostatně ani nezbývalo, pokud nechtěla dál živořit v téhle cizí říši, trpěná nebo ignorovaná jejími obyvateli, a neschopná rozhodovat o čemkoli včetně sebe.

Thíriel na dívku nespěchala, své jí k tomu již řekla a vycítila, že kdyby na ni příliš tlačila, tím spíš by ji přiměla její návrh zavrhnout. Navíc si byla celkem jistá, že bude souhlasit, události posledních dní až příliš nepříznivé, než aby tomu mohlo být jinak. Utéct od sebemenších potíží namísto aby jim čelila, to byl totiž přesně její styl, a princezna ji ani nyní nepřekvapila.

„Dobře...“ přisvědčila po chvilce přemítání a Thíriel byla ráda, že je k ní otočená zády, aspoň se nemusela obtěžovat potlačit posměšné ušklíbnutí.

„Znamenitě. Pokud ty hned zrána s lordem Elrondem promluvíš, pak my již po snídani na cestu vydati se můžeme. Dny ještě dosti krátkými jsou a pokud my místa rozumného k nocování dosáhnouti chceme, příliš meškati nesmíme.“

Lída znovu přikývla, myšlenkami už někde docela jinde, a beznaděj, která ji po tak dlouhou dobu dusila, konečně ustoupila a ona cítila, že všechno bude zase dobré. Stačí se jen dostat zpátky domů...

Legolas počkal, dokud se mu otec neztratil z dohledu, a krátce i on zvažoval, že by se rovnou vydal do Lórienu. Ale bez Celebra, který by i v té tmě dokázal najít bezpečnou cestu, to byl celkem zbytečný risk, obzvláště když on na rozdíl od krále neměl žádný zvláštní důvod ke spěchu. A tak se raději usadil pod jedním ze stromů, odhodlaný tam přečkat noc a popřemýšlet, co udělá po návratu do Eryn Lasgalen. Natolik dlouho však o samotě nezůstal.

„Mae govannen, Legolas Thranduilion (Pozdraven buď, Legolasi synu Thranduilův),“ oslovil ho muž v šedé kápi, který se zničehonic zjevil přímo před ním, ale i kdyby tomu tak nebylo, beztak by v něm podle hlasu poznal jednoho z Valar.

„I Vy pozdraven buďte, Manwë,“ poklonil se mu princ uctivě, ale tomu přesto neunikla obezřetnost, s níž si ho přeměřoval. Vzhledem k jeho nedávným neblahým zkušenostem s jeho druhy se však té nedůvěře mohl jen těžko podivovat. A tak malicherný nebyl, aby mu ji snad zazlíval.

„Mnohého noci této se událo... a skutků, k nimž nikdy dojíti nemělo, spácháno bylo...“ pronesl pečlivě bezbarvým tónem, neboť třebaže ho Námovy činy notně rozezlely, nikdy by se nesnížil k tomu, aby to dal před někým jiným najevo. Však dá tomu Valovi později pocítit svůj hněv, ovšem o tom nemusí tenhle mladičký Elda vědět.

„Věru tak,“ nevymlouval mu to princ. „Však já jist si jsem, že jen proto jste mne nevyhledal, byste mi tohoto sdělil.“

Manwë se neubránil krátkému zasmání. „Tys bystrým a smělým, toho zajisté k užitku tobě při plnění úkolu tvého nesnadného bude.“

„A kterýžto by býti měl?“ přeptal se raději Legolas.

„Cožpak jich tobě toliko svěřeno bylo, že tázati se musíš? Přec do světa Edain se vypraviti a kamenu výjimečného tam získati,“ připomněl mu Vala poněkud netrpělivě. „A jelikož ty co nejdříve na pouť tuto vydati by ses měl, což situace tvá současná poněkud ztěžuje, já usoudil, že bych tobě přinejmenším v ohledu tomto nápomocen býti mohl.“

„Vskutku? Tedy mi Celebra navrátíte?“ neodpustil si princ uštěpačnou poznámku, neboť si byl dobře vědom, že přivést mrtvé zvíře zpět k životu není v moci ani samotných Valar. A Manwë mu to ostatně hned vzápětí potvrdil.

„Toho naneštěstí již nikdo nedokáže, však já pro tebe hřebce nového mám, jednoho ze stájí mých, v porovnání s nímž se i mearas pomalými zdají, tak úžasné stvoření to jest.“

A Vala tiše zahvízdal, aby toho koně přivolal, a jakmile ho Legolas spatřil, nemohl než souhlasit s jeho hodnocením. V měsíčním svitu se jeho tmavošedá srst leskla, jako kdyby byla tepaná z kovu, a silné provazce svalů na jeho nohách dávaly tušit, jak zdatný běžec to je.

„Já jej Andir (poutník) nazývám, však ty jej dle svého pojmenovati můžeš, neb od chvíle této on tobě náleží,“ pravil Manwë a to nádherné zvíře popošlo až k princi, jako kdyby rozumělo, o čem se hovoří, a dovolilo mu, aby mu obdivně přejel dlaní po plecích. Již vzápětí však svou ruku opět stáhnul, jeho prvotní okouzlení totam, jeho mysl stále ještě zakalená smutkem nad ztrátou jeho čtyřnohého přítele.

„Já daru Vašeho si cením, však Vy mýlíte se, pokud domníváte se, že by mi snad Celebra nahraditi mohl,“ pronesl princ umíněně, ale Vala se kupodivu pouze tak nějak zvláštně pousmál.

„Stejně jako ty mýlíš se, pokud domníváš se, že by kdos jiný Lidianny nahraditi mohl,“ odvětil mu ne nelaskavým tónem. „A věř mi, že tobě pomoci její ve dnech nadcházejících zapotřebí bude.“

„Pokud já úkolu vašeho zhostiti se schopen nejsem, pročpak jím jste mě pověřovali?“ nechápal Legolas, kterému se pranic nezamlouvalo, že by měl být na té dívce závislý.

„Já nepravil přec, že toho schopen nejsi, pouze že za přispění jejího zdar tvůj jistějším bude,“ odtušil Vala, poněkud zklamaný princovou zatvrzelostí. „Či snad chceš všeho jen proto všanc dáti, že pýcha tvá tobě zbraňuje ji o pomoc požádati? Vskutku toliko ješitným jsi, že životů druhých bys pro to obětoval?“

„Já pouze nedomnívám se, že by ona důležitou natolik byla, by vlivu nějakého na výpravu onu míti mohla,“ trval ten ellon umíněně na svém a pokoušel tak dál jeho tuto noc už dosti těžce zkoušenou trpělivost.

„Čeho ty domníváš se či nikoliv rozhodujícím není!“ zahřímal, aby dal tomu malichernému princátku najevo, že o tomhle se s ním skutečně dohadovat nehodlá.

Hned se ale za svůj zlostný výbuch zastyděl. Přece jen by mělo být v jeho silách zůstat v klidu a nad věcí za všech okolností, a to i když jeho druhové usilují o život Eldovi, jehož samotný Ilúvatar označil za vyvoleného, a onen ellon si pak ještě dovoluje vzpouzet jeho slovům.

„Ty toho spatřiti nedokážeš, neb skutečností mnohých vědom si nejsi,“ spustil o poznání mírnějším tónem. „Dokonce ni nám Valar všeho dosud odhaleno nebylo, však ty věřiti mi můžeš, že dívka ona nesmírně důležitou jest. A nejspíš taktéž přítel její, jemuž odsud s jednou z lidu tvého odejíti umožněno bylo.“

Po tomhle se princ zatvářil ještě rozmrzeleji než předtím, vzpomínka na to, jak Lidianně uvěřil a ona ho podvedla tím nejpodlejším způsobem, dosud příliš živá, pokud čas mohl tuto zradu vůbec kdy otupit.

„Vždyť oni Edain pouhými jsou... kterak by činů jejich významu takého míti mohlo?“ nepozdávalo se mu to stále k Manwëho sílící nevoli.

„Cožpak ty již pozapomněl jsi, Legolasi Thranduilione, kterak velkého významu i tvor zdánlivě nicotný míti může? A to třebaže ses výpravy účastnil, v níž též hobitů a trpaslíka bylo?“ připomněl mu ostře. „Ty opatrným bys raděj býti měl, neb slova tvá pýchou nemístnou překypují, však čehožpak jsi již dokázal, bys takto hovořiti směl?!“

„Možná kdybyste mi vyjevil, jakéžto úlohy ti dva sehráti mají, pak bych tomu celému lépe porozuměti mohl,“ odmítal princ i nyní projevit byť jen náznak nějaké pokory.

Ne, že by neuznával autoritu, kterou Valar ztělesňovali, nicméně jejich činy, jimiž se v poslední době až příliš často vměšovali do jeho a jemu blízkých životů, ho naplňovaly značnou nechutí vůči těmto nadpozemským bytostem, které by měly být údajně o tolik lepší než Eldar, takřka bezchybní, a přesto k jeho zklamání oplývaly docela stejnými nectnostmi jako v jejich očích nižší stvoření.

„Příchod těch dvou sem... toť náhody nebylo, že?“ tipnul si, avšak Manwëho tvář, dosud zčásti skrytá jeho zraku stínem kápě, nic neprozrazovala.

„Ty snad za toto viniti bys nás chtěl, Legolasi? Zrovna ty, jenž jsi dívky oné zachránil a do Edheldoru proti vůli její přivedl?“ opáčil Vala a i přes jeho káravý tón princi připadalo, jako kdyby se mu vysmíval. „Kterakpak by toho konáním naším býti mohlo, když toho zcela zjevně důsledkem rozhodnutí tvých a činů bylo?“

„Tedy uvěřiti bych měl, že průchodu mezi světy našimi se právě v místech, kde ti dva pobývali, vytvořilo a kde ke smůle jejich se svatyně gobliní nalézalo? Toho mi jako náhod přílišných najednou připadá...“ zůstával ten mladý ellon i nadále skeptický a Manwëho, třebaže to ani lehkým náznakem nedal najevo, jeho nedůvěra potěšila.

Byla znamením, že Legolas konečně prozřel a začíná chápat, že okolní svět je podstatně složitější, než si do té doby dokázal vůbec představit, a že mnohého se děje z důvodů, které jsou mu sice skryty, však že to vše slouží nějakému vyššímu účelu. Začínal dospívat... což bylo dobře, neboť bylo zapotřebí, aby toho vykonal o dost víc, než kolik mu toho bylo zatím vyjeveno... A on si nebyl vůbec jistý, jestli je na takovou zodpovědnost připravený.

Kéž by tak měli více času... jenže ten byl neúprosný, a tak jim nezbývalo, než doufat, že Ilúvatar nepochybil, když tohoto ellona ve své moudrosti označil za Vyvoleného. Přál by si pochopit, co ho k tomu vedlo, neboť když na něj hleděl, nic výjimečného na něm nespatřoval, a jeho nejisté a mnohdy malicherné správání ho též nepřesvědčilo o správnosti této volby.

Vždyť v sázce bylo tak mnoho... tolik životů záviselo na pár jedincích a jejich činech... na jejich rozhodnutích... a ochotě přinést oběti... A pokud princ není ani schopen potlačit svou pýchu a poprosit onu dívku o odpuštění a pomoc, jak se dá očekávat, že si povede, až bude postaven před těžší zkoušky? Jak obstojí tváří v tvář nepříteli, s jakým se během svého dosavadního života ještě nesetkal?

„Tys podezíravým až přespříliš, Legolasi Thranduilione,“ pravil, zatímco se v duchu musel sám sebe ptát, zda je to opravdu jen náhoda, že potíže s Arkenstonem nastaly v tu samou dobu, kdy ve světě Edain došlo k hrubému narušení rovnováhy, které Ilúvatar seznal dosti znepokojivým. Ovšem co přesně se tam přihodilo a proč usoudil, že je jim zapotřebí pomoci Eldar, to už mu nevyjevil a on ho znal příliš dobře, než aby se vůbec zkoušel ptát.

„Náhod se přec stává... aniž by za tím čehos více hledati nutno bylo...“ pokoušel se rozptýlit princovy pochyby, ovšem podle jeho výrazu nebyl tak docela úspěšný.

Ostatně i on se domníval, že příchod oněch dvou Edain byl zcela záměrný... třebaže jakému účelu měl sloužit se mohl zatím pouze dohadovat. Nabízelo se, že ta dívka má působit coby Legolasův průvodce v tom pro něj neznámém světě, ovšem zda i tomu muži byla přidělena nějaká role, to si ani on netroufnul tipovat. A ani zda odchod jedné z Eldar s ním byl předvídán či se tak stalo pouze náhodou.

Manwë se skoro usmál. Zase ta náhoda... Zdálo se, že se jich poslední dobou skutečně událo více než dost... A ačkoli on za tím viděl velký Ilúvatarův záměr, kterým chtěl ve světě Edain opět nastolit pořádek, nezavrhoval ani možnost, že ne vše se musí dít výhradně na základě jeho přání. Byl tu třeba onen plán Elrohira a Elronda, kterým se pokoušeli usmířit Legolase s jeho družkou, a on doufal, že se jejich úsilí setká se zdarem, neboť dívčiny znalosti byly natolik cenné, že mohly dobře rozhodnout o úspěchu celé výpravy.

Jistě, kdyby to nevyšlo, tak ve světě Edain by si princ mohl nejspíš celkem snadno obstarat jiného průvodce, ovšem třebaže se k tomu Ilúvatar nevyjádřil, on se nemohl zbavit podezření, že si tuhle dívku vybral z nějakého určitého důvodu. V čem by však měla spočívat její výjimečnost, to netušil, na to toho o ní věděl příliš málo. Zato s naprostou jistotou věděl, jak velmi ji Legolas potřebuje... a to bez ohledu na nebezpečné poslání, které měl před sebou.

„Pročpak ty do Lórienu se nevypravíš, kterak jsi toho plánoval?“ navrhnul Manwë docela nevinným tónem. „Tobě ještě dní pár do odjezdu zbývá a já tobě radil bych jich co nejlépe využíti, neb jistým není, kdy a zda vůbec ze světa Edain se navrátíš...“ dodal ještě, ne aby ho vystrašil, nýbrž aby ho přiměl onu záležitost s Lidiannou konečně vyřešit.

Podle podezíravého pohledu, který na něj princ vrhnul, se mu jeho zájem příliš nepozdával, ale pro tentokrát se aspoň zdržel jakýchkoli poznámek. Pouze se s ním mírným pokývnutím hlavy rozloučil, načež se poněkud zdráhavě vyhoupnul na hřbet Andira a pobídnul ho do cvalu.

„Nepravil jsi, že do životů jejich vměšovati bychom se neměli?“ ozval se za Manwëho zády tichý hlas, ovšem on její přítomnost vycítil ještě dřív, než vůbec promluvila.

„Nienno,“ otočil se k ní a neušlo mu, že její vlhce se lesknoucí oči jsou smutnější než kdy předtím. „Já přec nepravil, že jim nápomocni býti nemůžeme, jen bychom ve svobodné vůli konání jejich zbraňovati neměli.“

„Já jista si jsem, že Saeros by postoje tohoto ocenil,“ pravila a ani se přitom nepokoušela zmírnit svůj vyčítavý tón. „A rovněž by chápal, že potřeb Legolasových před těmi jeho přednosti má.“

„Hovoř přec přímo, čeho na srdci tvém, Nienno!“ vybídl ji Manwë, přestože mu bylo naprosto zřejmé, co přesně je jí tolik proti mysli.

On ale věděl, že pokud se jí má ulevit, nesmí své emoce potlačovat, neboť ukrytý pod vším tím hněvem vycítil zrádný pocit viny, která omotala své trnité jedovaté šlahouny kolem Nienniny duše a nedovolovala jí se volně nadýchnout. Naštěstí ji nemusel pobízet dvakrát, na to byla její zloba až příliš silná, než aby se dokázala déle ovládat.

„Pročpak jemu na pomoc jsi nepřišel, když život jeho v ohrožení se octl?! Tys snad příliš zaneprázdněn vybíráním oře pro Legolase byl?! Kterak dopustiti jsi mohl, by skutek onen ohavný spáchán byl?! Cožpak si již tak nevytrpěl dosti?!“ vybuchla, její hlas plný rozhořčení, jen aby se vzápětí zlomil v žalostném vzlyku.  „Bývali jsme jej zachrániti mohli! Já jej zachrániti mohla, kdyby Námo snah svých Legolasovi uškoditi konečně zanechal a já jemu v tom zbraňovati nemusela!“ obrátila svou zlost proti dalšímu Valovi, ale Manwë na to jen odmítavě potřásl hlavou.

„Nyní již pozdě jest, Nienno, bys ty činu svého neuváženého litovala. Však ty hněvu svého bys zanechati měla, neb beztak pochybení tvého, jehož ty sis více než dobře vědoma, skrýti nedokáže… ni žes ceny znala, již kdos jiný za toto zaplatiti musiti bude... Tak tomu vždy bylo a bude, toť vůlí Ilúvatarovou jest, bychom nezapomněli, že my práva souditi a trestati nemáme, leda by toho přáním jeho výslovným bylo,“ sdělil jí tvrdě, protože i jemu bylo líto zmařeného života toho nesobeckého ellona.

A jediný, koho za to mohla Nienna skutečně vinit, byla ona sama. Kdyby jen nechala Glorfindela na pokoji, býval by schopný svou sestru aspoň prozatím ochránit a Saeros by tak neměl důvod za ní zajít a dosud by žil...

„I tak se domnívám, že jsme zasáhnouti měli!“ odmítala Nienna přijmout veškerou odpovědnost za Saerosův neblahý konec. „Správným přec není, bychom zlo, o němž víme, bujeti a škoditi nechali, zatímco tomu jen nečinně přihlížíme! Pokud my tomu přítrže neučiníme, kdožpak tedy?!“

„Pokud by si Ilúvatar přál, bychom my zakročili, pak by nám toho zavčasu vyjevil, Nienno!“ upozornil ji Manwë odměřeně.

Už takhle mu bohatě stačily potíže, které působil Námo, skutečně nepotřeboval, aby s tím začala i ona! Navíc to vzhledem k silám, kterými vládla a které by dokázaly napáchat nezměrné škody, byla dost znepokojivá představa! „Však nestalo se tak a kdybychom my přesto do záležitosti oné vměšovati se pokoušeli, pak by toho kdos jiný odnesl! Však tohoto všeho tobě přec známo jest, tak nač vzpouzíš se tomu, s číms ty ničeho nezmůžeš?!“

„Neb v moci mé jest s tím čehos učiniti! Cožpak toho nestačí?!“ nemínila se stále vzdát a Manwë, který chtěl ještě promluvit s Ulmem a Námem, aby měl jistotu, že prince na jeho cestě do Lórienu nebudou ohrožovat, se na ni nevlídně zamračil.

„Mocí onou tys obdařena byla, bys nápomocnou býti mohla, nikoliv bys záměrů svých vlastních prosazovala! A že čehos učiniti můžeš, tebe ještě k činu onomu neopravňuje, rozumíš?!“ zahřměl, pevně rozhodnutý udělat tomu přítrž hned v počátku, neboť nehodlal připustit, aby si každý z Valar dělal, co se mu zlíbí! Jenže Nienna s tím ani po jeho napomenutí nebyla smířena.

„Pokud takto hovoříš, pak já chyby možná učinila, když životů těch dvou ellyn jsem ušetřila! Či toho coby vměšování hrubého do osudů jejich nepovažuješ?!“

Manwë po ní loupnul vyčítavým pohledem. „Ty si přec rozdílu onoho velmi dobře uvědomuješ a rovněž tak skutečnosti, že ti dva nikdy v ohrožení octnouti se neměli! Toť čistě nedopatřením naším způsobeno bylo a čin tvůj tedy pouze selhání onoho napravil, nikterak však osudů jejich pravých nezvrátil!“

„A kterak ty určiti můžeš, kterýchto skutků našich čehos pozměniti mohou a kterýchto nikoliv, když ni ty do budoucnosti daleké nahlížeti nedokážeš? Možná že kdyby nás nebylo, pak by Saeros Eryn Lasgalen nikdy neopustil!“ rozhodla se Nienna zpochybnit docela vše, neboť tu byl ještě někdo, kdo nutně potřeboval jejich pomoc, a ona měla obavy, co se stane, pokud včas nezasáhnou. Manwëho však neošálila.

„Já vědom si jsem, čeho ty tímto sleduješ, a výslovně tobě zakazuji se do záležitosti této více vměšovati!“ pronesl přísně, to aby si uvědomila, že je to jeho konečné slovo, o němž se nebude diskutovat. „Tys již dosti toho vykonala, všeho, čeho v možnostech tvých bylo. Zbytek však nyní na nich jest, jedině oni sami rozhodnutí ohledně životů svých učiniti mohou!“

„Já akorát přeji si, by ona pravdy zvěděla, neb pouze tak se dle srdce svého svobodně rozhodnouti moci bude!“ dovolila si Nienna i tak oponovat.

„Pokud by ona srdci svému skutečně naslouchala, pak by pravdy již dávno znala!“ odsekl Manwë, rozzlobený její opovážlivostí, ale když se jí zahleděl do tváře a spatřil slzy, které hrozily, že se jí co nevidět převalí přes hráze jejích očí, přece jen se nechal obměkčit.

„Budiž… Coby odměny za pomoc tvou dnešní Irmo Glorfindelovi vnuknutí ve snu sešle, že pravdy jí vyjeviti musí! Však tys bláhovou, pokud domníváš se, že toho čehos změniti může! Neb jakmile Nimloth odhalí, kterak velmi Thranduilovi křivdila, pocit viny za toto jí beztak v rozhodování svobodném zbraňovati bude…“ předpovídal Manwë a Nienna jen mlčky přisvědčila, neboť toto byla i její obava.

Schoulený v zajetí jeho silných pažích se cítil dobře jako snad nikdy předtím. Nejspíš proto, že si připadal v bezpečí… a milován…

Erestor se neubránil pousmání. Tolik yénů se za něčím hnal… snad za prchavým pocitem štěstí… snad za cizím uznáním… Tolik se snažil něčeho dosáhnout a když se mu to podařilo, zjistil ke svému zklamání, že mu to vlastně nepřináší žádné uspokojení… A nakonec to bylo vše vlastně docela prosté…

Ne, nedalo se říct, že by k tomu stačilo překvapivě málo, protože na Finrodovi rozhodně nebylo nic malého, ale zarážející pro něj bylo, že ho vztah s ním může činit až tak šťastným. O to víc ho znepokojovalo, co s nimi bude po návratu do Eryn Lasgalen. Mají vůbec naději, že král bude tolerovat to, co se tak dlouho považovalo za zakázané a viníci za to bývali krutě trestáni? Co jeho královský otec tak tvrdě stíhal?

Jeho úsměv se kvapem vytratil, nahrazen znepokojeným nakrčením čela. Možná by to celé měli raději ukončit dřív, než dojde k nejhoršímu… Než bude jejich poměr veřejně odhalen a odsouzen… Jenže… jak se vzdát toho, co pro něj tolik znamenalo? Co zbude z jeho života, pokud přijde o Finrodovu přízeň? Měl by takový život ještě vůbec smysl? Na druhou stranu… stál jejich vztah opravdu za tak nesmírné riziko?

„Uuma dela, korkoamin (Ty starostí si nečiň, havrane můj),“ povšimnul si kapitán jeho rozpoložení a zajel mu rukou na zátylek, aby si přitáhnul jeho hlavu pro láskyplný polibek, kterým ho doufal přesvědčit o své neochvějné oddanosti. „Vždyť na toto dva jsme a já jist si jsem, že král pochopení pro city naše míti bude.“

„A pokud nikoliv?“ nebyl si tím Erestor vůbec tak jistý.

„Toho my řešiti budeme, až jestli toho nastane. Důvodu není, bychom se my již nyní kvůli tomu obavami sužovat nechali,“ pravil Finrod, ale jeho klid měl na rádce kupodivu přesně opačný účinek a když se chtěl znovu zmocnit jeho rtů, beze slova se od něj odtáhnul.

„Mani marte, korkoamin (Čehožpak se přihodilo, havrane můj)?“ dotkl se kapitán něžně jeho tváře. „Pročpak již víry ztrácíš, když dosud spolu jsme a ničeho nám nehrozí? A věř mi, že já postarám se, bys ty mimo nebezpečenstvo jakékoli i v Eryn Lasgalen byl, pokud by snad k nejhoršímu dojíti mělo. Tak trápiti mysl svou přestaň a políbení sladkého mi dej,“ vybídl ho, avšak Erestor byl až příliš ustaraný, než aby se nechal tak snadno uchlácholit, navíc natolik pošetilými slovy.

„A kterak bys mě ty ochrániti mohl, pověz přec?!“ vyprskl nazlobeně, neboť mu připadalo, že kapitán bere celou tu záležitost na příliš lehkou váhu. „Vždyť v tomto jsme my oba zhřešili a pokud k potrestání dojde, pak my oba za to též pykati budeme! A tys přec dobře vědom si, kteréhožto trestu za provinění toto jest!“ křikl na něj ještě, hlas naplněný zoufalstvím, které sžíralo jeho mysl a drásalo jeho srdce. Neboť neviděl jiné rozumné východisko, než celý jejich poměr ukončit dřív, než se o něm někdo dozví… a doufat, že princ dosud neměl možnost promluvit s králem a že jim vyhoví, když ho požádají o diskrétnost.

„Tohoto přec tobě od počátku samého známo bylo, Erestore, tak pročpak ty nyní beznaději propadáš?“ zeptal se kapitán a neochotně ho pustil, když se rádce začal netrpělivě zmítat v jeho náruči v náhlé snaze se vyprostit.

„Neb čas odjezdu se nachýlil... čas se sněním přestati a skutečnosti nezvratné přijmouti, že vztah náš možným není...“ odvětil rádce prudce a usadil se na okraji lůžka, zcela mimo kapitánův dosah. To proto, že měl obavy, zda by ještě nezměnil názor, kdyby se ho opět dotknul... „Já vděčen tobě jsem a vždy budu, že náklonnosti své jsi mi projevil, však já přesvědčen jsem, že smyslu nemá životů našich pro to všanc dáti,“ pronesl s lhostejností, ke které se musel přinutit a která Finroda beztak neošálila, na to ho za ty yény stihnul poznat až příliš dobře.

„Korkoamin, tampa tanya (Havrane můj, zanech toho)!“ nařídil mu mírně, avšak nekompromisně. „Já tušení nemám, zda ty se o život svůj či o ten můj toliko strachuješ, však já žádám tebe, bys víry více ve mě měl. Neb kdybych já přesvědčen nebyl, že tebe před případnou zlobou královou ochrániti dokáži, pak bych toho nečinil, neb bych si nikdy neodpustil, kdyby se tobě čehos pouze kvůli mně přihoditi mělo.“

Kapitánova sebejistota byla dosti přesvědčivá, už jen proto, že ani Erestor, navzdory těm tvrdým slovům, nebyl ještě připraven jejich vztah zatratit. A když se na něj Finrod pousmál tím svým smyslným způsobem, jak to dovedl pouze on, a poplácal matraci vedle sebe, nedokázal tomu němému pozvání odolat.

„Již pravil jsem já tobě, že s tebou pořízení obtížného jest?“ postěžoval si, když vklouznul zpátky do jeho objetí a s rezignovaným povzdechem si opřel hlavu o jeho mohutný hrudník.

„Ty raděj mýliti by ses neměl, sic hněv můj na tebe dopadne!“ pohrozil mu svým nejpřísnějším tónem, ze kterého si však ten orčí syn k jeho podráždění pranic nedělal. Pokud něco, pak se zdál být spíše pobavený.

„Již pravil jsem já tobě, kterak silně na mne působí, když takto hovoříš?“ prohodil a celkem zbytečně se chopil jeho ruky, aby ji přesunul na místo, které tím podle všeho bylo ovlivněno nejvíc.

A Erestor se rozhodně nerozpakoval mu hned dokázat, že jeho ústa mají talent i na jiné věci než jen mluvení, což byla služba, kterou mu kapitán vzápětí více než ochotně oplatil. Uspokojený a pro jednou úspěšně vzdorující obavám z budoucnosti se rádce se smyslným zapředením přitulil k jeho boku, odhodlaný užívat si každičký okamžik, který jim bude dopřán, a pokud něčeho v tu chvíli litoval, pak toho, že jim s Finrodem trvalo tak dlouho, než jejich přátelství přerostlo v milenecký vztah.

„Tohohle já postrádati budu, až my navrátíme se... neb lože mé bez tebe značně prázdným bude...“ přiznal, zatímco si plnými doušky užíval kapitánovu blízkost a vzrušující vůni jeho nahého těla, která v něm probouzela velice nestoudné představy. O to horší bylo pomyšlení, že to všechno bude muset zanedlouho oželet a jeho noci budou opět osamělé a spánek neklidný a naplněný nepříjemnými sny, vůči nimž byl zcela bezmocný.

„Pokud král proti vztahu našemu námitek míti nebude, pak já rád komnat tvých s tebou sdíleti budu, pakliže by sis toho přál,“ přišel Finrod okamžitě s návrhem, který se Erestorovi zamlouval až znepokojivě moc. Jenže znal příliš dobře poměry na Thranduilově dvoře, než aby to mohl považovat za reálné.

„My o štěstí značném hovořiti moci budeme, pokud nás ostatní coby milence vůbec přijmouti ochotni budou. Moudrým mi proto nepřipadá, bychom tolerance jejich ještě číms takým zbytečně pokoušeli!“ napomenul kapitána poněkud úsečně, ale ten se pouze lehce pobaveně pousmál.

„Coby milence pravíš? Já obavám se, korkoamin, že sis úmyslů mých chybně vyložil...“