LXXIV. kapitola

    Pohled do jejích stříbřitě se třpytících očí jako kdyby ho očišťoval... naplňoval novou energií... a také nadějí, že není dosud zcela zatracen. Jako hypnotizován přistupoval blíž, třebaže démon v jeho nitru se tomu urputně vzpouzel. On ale bolest, kterou mu úmyslně působil ve snaze ho zastavit, téměř ani nevnímal. Nevnímal nic krom její půvabné tváře a těch hvězdám podobných očí, které na něho upírala.

„Arwenamin (Paní má),“ vypravil ze sebe, než před ní odevzdaně klesl na kolena, úleva nad tím, že na něho dosud všichni Valar nezanevřeli, příliš velká, než aby se zvládnul udržet vzpřímeně na nohou. „Jste tu snad, byste duše mé osvobodila?“

„Nikolivěk, Elrohire, synu Elrondův, bitvu tu ty sám vybojovati musíš. Já pouze přišla, bych tebe ve víře utvrdila, že dosud všeho ztraceno není, a sil čerstvých tobě dodala,“ promluvila tiše, její hlas připomínající slaboulinký zvonivý zvuk, s nímž dopadá sněhová vločka na zem.

„Cožpak toho nikdy neskončí?“ Rúmilovo zoufalství nebylo možné přehlédnout. „Pročpak k živoření tomuto odsouzen jsem byl? Vy přec víte, čeho v nitru mém dlí... proč mne tedy nezahubíte, bych v síních Námových očištěn býti mohl?“

„Neb cesty tvé tudy nevede, Elrohire, a pokud ty ve smrti útočiště hledati zkusíš, pak toho konce jejího znamenati bude,“ vysvětlovala Nienna trpělivě. „Cožpak již nevzpomínáš si, kterak s bratrem svým jste volby své učinili? Vy k rodu Edain patřiti jste si přáli a toho se též stalo. Pouze démon v tobě rozhodnutí toho zmařil a dokud on v tobě přežívá, pak pro tebe čas takřka jako pro jednoho z Eldar plyne.“

„Tedy pokud jej zahubím...“ Rúmil to nechal nevyřčeno.

„Ano... záhuba jeho i záhubou tvou jest. Však k tomu dojíti nemusí, pokud ty v sobě sil dosti odhalíš, bys jej si pokořil.“

„Však nač toho všeho? Cožpak pro vás Valar by snazším nebylo existence mé marné ukončiti? Vždyť pouze hrozby představuji... či snad přehlédla jste ve shovívavosti své, čeho jsem se takřka dopustil?!“ obořil se na ni Rúmil nevlídně, hrůza z toho, co málem spáchal, ho přiměla zapomenout na jeho uctivé způsoby.

Avšak Vala se pro to na něj nehněvala. „Nepřehlédla, a právě proto jsem zde,“ pravila klidně.

„Pak toho ukončete, arwenamin! Já Vás zapřísahám!“ prosil ji Rúmil, bytostně znechucený tím, co se z něho stalo, štítící se svého vlastního těla. Neboť to už dávno nepatřilo jemu.

„Toho neučiním, Elrohire, neb poslání tvého dosud naplněno nebylo. Pouze tehdy ty pokoje nalezneš, když zlo veškeré z Edheldoru a Amanu vymýceno bude. A tobě úkolu toho přisouzeno bylo,“ prozradila mu Nienna a povzbudivě se na něho pousmála.

„Zlo veškeré? Jediného zla, o němž já vím, toho jest, jež ve mně se skrývá! Naznačujete snad, že toho všeho já sám ukončiti mám? Však já bratru svému odpřisáhl...“ namítl chabě. Nebylo to ostatně poprvé, co podobný krok zvažoval, a byl to opravdu jen jeho slib Elladanovi, v němž mu na památku jejich matky odpřisáhl, že podobnou pošetilost neučiní, který ho dosud držel zpátky. Je možné, že by ho lady Nienna mohla toho slibu zprostit...? Proto ho vyhledala?

„Zlo?“ opáčila rudovlasá Vala a srdce jí jihlo pro toho nebohého ellona, jenž před ní klečel a mlčky žadonil, aby ukončila jeho utrpení. „Ty zlem nejsi, Elrohire. Stejně jako špína z cesty nemůže cti ničí pošpiniti, tak duše tvá dosud neposkvrněnou jest, neb ty pro skutky, jichž démon v tobě se dopustil, souzen nebudeš, pouze pro ty své.“

„Vskutku?!“ Rúmil po ní nahněvaně loupnul očima. „A Vy domníváte se, že já se již dávno pro skutků těch neodsoudil?! Možná mne démon páchati jich nutil, však stále to rukou mých bylo, jež druhým ubližovaly, a na toto já tak lehce zapomenouti nedokáži!“

„Všeho jednou přebolí, Elrohire Elrondione, a za bolest tvou nynější se tobě odměny dostane...“

„Odměny?! A kterak bratra mého odměníte, jenž život svůj mně obětoval?! A kterak matku mou, jež pro mne se trápila?! A otce mého...“ Tady se Rúmilovi hlas zlomil, neboť vzpomínka na jeho nedávný rozhovor s Elrondem byla ještě příliš živá, než aby mu dopřála klidu.

Nienna vědoucně pokývala hlavou. „On toho tuší, Elrohire, a věz, že by tebe nezapřel, pokud by ses k němu přihlásil. Toho přec vědom si jsi, či nikoliv?“

„To jsem... však já zkoušce podobné podrobiti ho nechci. Vždyť pohleďte na mne! Kterak by kohos takého vedle sebe postaviti mohl a synem svým ho nazývati?!“ zvolal Rúmil hořce. Až příliš dobře znal ošklivé jizvy, které zohyzdily jeho kdysi pohlednou tvář, až příliš si uvědomoval všechny ty změny, které na jeho těle proběhly. A žádná z nich se mu nezamlouvala.

„Ty jej dosti podceňuješ, Elrohire. A přec bys ho přiznáním svým potěšil a významu životu jeho opět navrátil. Ty představy nemáš, kterak on prázdným a osamělým se cítí.“

Rúmil již nedokázal déle čelit jejímu pátravému pohledu, raději zabořil oči do trávy, která se v té tmě zdála takřka černá. Černá jako má duše, napadlo ho a ve své mysli slyšel, jak se mu démon posmívá. Bylo s podivem, jak zkrotnul, když se ocitli v bezprostřední blízkosti té Valy. Jako kdyby nad ním díky tomu ztrácel svou moc... jako kdyby měl strach... Dokonce i spalující bolest, která povětšinou trýznila jeho tvář a tělo, tam, kde dosud zely četné nezhojené rány, o něco polevila a dopřála mu tak vítanou chvilku oddechu. A nebo na něj takto působila přítomnost toho obrovského bílého vlka, který z nich nespouštěl své pronikavé žlutavé oči?

„I já se takto cítím, arwenamin. Však přec za ním vypraviti se nemohu. Nežádejte toho ode mne,“ hlesl a opět se na ni zadíval, trochu sužován obavami, jestli ji svým odmítnutím neurazil.

Ale pokud se tak stalo, nedala to na sobě ani v nejmenším znát, stále si ho prohlížela stejně laskavým pohledem, obklopená jemnou stříbřitou aurou, která mohla klidně pocházet od měsíce, kdyby ten ovšem nebyl téměř celý skryt za mraky. Vůkol panovalo podivně napjaté ticho přerušované jen občasnými zvuky nočních tvorů, které k nim odkudsi z dáli doléhaly, a sotva slyšitelným dýcháním jejího věrného služebníka sedícího poblíž ní. Vyhlížela tak nedotknutelně... magicky... jako kdyby nebyla ničím víc než výplodem jeho fantazie... stříbrná světluška, která přišla, aby mu ukázala cestu skrz neproniknutelnou temnotu jeho beznaděje. Jenže... nebyla to pouze falešná naděje, kterou mu tu tak ochotně nabízela?

„Nepochybuj o mně, Elrohire,“ napomenula ho Nienna mírně, jeho myšlenky zcela zřetelné, skoro jako kdyby byly zaznamenány v nějaké knize a ona je z ní akorát četla. „A věz, že samota tvá dne jednoho též skončí. Či snad domníváš se, že bych tebe k ní navěky odsoudila?“

„Nikolivěk, však pochybností mám, že by kdos společností mou potěšen býti mohl. Vždyť Lidianna...“ začal, ale ona ho nenechala domluvit.

„Dívka tato pro tebe není, ona pouze Legolase v srdci svém má, třebaže se tomu tak občas nezdá. A ty tohoto přec dobře vědom si jsi,“ konstatovala prostě a on zahanbeně přisvědčil, protože svou zradu vůči princi neměl najednou jak obhájit. Vala ho přesto neodsoudila.

„Pro příště vyhýbej se jí, neb ona pro záchranu světa tohoto nesmírně důležitou jest a pokud ty jí ublížíš, pak by všeho ztraceno býti mohlo. Navíc... ty úkolu vlastního máš... a na ten by ses především soustřediti měl,“ doporučila mu nezvykle stroze, než mu pokynula, aby povstal.

„Ty kvůli vzhledu svému nynějšímu ostatních se až přespříliš straníš...“ pronesla s nádechem nesouhlasu a on se trpce pousmál.

„A podivujete se snad tomu?“

Nienna zanechala jeho poznámku bez odpovědi. „Rány, pro něž trápíš se, pouze odrazem slabým ran v nitru tvém jsou. Pokud duše tvá se zhojí, pak i ony částečně vyblednou a zmizí, třebaže očekávati, že poté stejně jako před uvězněním svým vyhlížeti budeš, by pošetilým bylo.“

„Toho též neočekávám, arwenamin, však cožpak tváře své ve stavu tomto komus ukazovati mohu? Vždyť snoubenka má někdejší při pohledu na mne omdlela!“ zavzpomínal Rúmil a oči se mu na okamžik naplnily nezměrným smutkem. „Já tušení nemám, koho Vy pro mne předurčila jste, však vězte, že čehokolvěk se nešťastnice ta dopustila, trestu podobného rozhodně nezasluhuje!“

Vala překvapeně zamrkala. „Ty domníváš se, že toho jako trestu pro ni míním? Nyní křivdíš mi, Elrohire Elrondione! A ona předurčena tobě není... pouze usoudila jsem, že by v tobě zalíbení nalézti mohla.“

„Vskutku?“ ušklíbnul se Rúmil skepticky. „A Vy jista si jste, že dívka ta toho v hlavě docela v pořádku má?“

„Ach, dosti již nesmyslu tohoto!“ zvolala Nienna lehce pobouřeně. „Ne každý natolik povrchní jest, by všeho pouze dle zevnějšku posuzoval! Však pokud toho tebe potěší, pak bych se o cos pokusiti mohla. Jestli ovšem s tím souhlasíš.“

„Pročpak neměl bych, pokud možnosti tu jest, že stavu mého to zlepší?“ otázal se podezíravě.

„Neb toho příjemným nebude... navíc jistoty tu není, že toho vskutku zabere...“ pronesla opatrně. Nechtěla ho dopředu děsit, ale také před ním nehodlala tyto skutečnosti tajit. Měl přece právo je znát... a rozhodnout se podle svého zdravého uvážení.

A Elrohir ji nezklamal, když bez dlouhého přemítání svolil. V duchu se uklidňoval tím, že horší bolest, než jakou musel až dosud snášet, mu způsobit nemůže, avšak ve chvíli, kdy Nienna vztáhla obě ruce a zlehka přiložila své chladné dlaně na jeho obnažený hrudník, byl poměrně rychle nucen změnit svůj názor. Neboť to bolelo. Víc než cokoliv předtím, dokonce ještě mnohem víc než mučení, kterým se ho tehdy pokoušeli Orkové zlomit.

Zaťal zuby, aby ze sebe nevypravil ani hlásku, a s bezmocí vnímal, jak se šelma uvnitř něj svíjí, jak se zoufale snaží uniknout z dosahu Niennina mrazivého dotyku. Drásala ho svými drápy a rvala tesáky, aniž by dbala na to, jak velkou škodu způsobí, byla hnána jedinou myšlenkou, dostat se pryč.

Těsně předtím, než se bezvládně zřítil k zemi, zaslechl ještě zmučené zařvání. Akorát už nestihnul určit, zda se vydralo z jeho vlastního hrdla a nebo patřilo té stvůře v něm. Vlastně na tom ani nezáleželo... byl konečně volný...

„Belegu... čehožpak tu činíš?“ zeptala se Thíriel a raději o krok ustoupila.

Ne, necítila se nijak ohrožena, to jen blízkost toho hřmotného bojovníka ji rozechvívala natolik, že si nebyla jistá, zda tomu pokušení, které pro ni představoval, dokáže odolat. Stále si opakovala, že je tu přece Saeros, jenž jí věří, a jenž se k ní zanedlouho opět navrátí, avšak v hloubi svého srdce o tom nebyla až tak pevně přesvědčena. Kdežto Beleg stál jenom malý kousek od ní... a přeměřoval si ji pohledem, který jasně prozrazoval, proč za ní takhle pozdě v noci zavítal.

„Pouze přesvědčiti jsem se chtěl, že tobě ničeho nechybí,“ odvětil nenuceně, avšak jeho výraz hovořil sám za sebe. Podle všeho si plně uvědomoval, že je jí pravý důvod jeho návštěvy naprosto zřejmý, a co víc, zdálo se, že mu to tak vyhovuje. „Třebas společnosti čísi,“ dodal vědoucně.

„Ty pravdy máš... však společnosti, jíž postrádám, ta mého přítele jest. A tomu zajisté nezamlouvalo by se, kdyby tebe tu nalezl!“ upozornila ho mírně.

„Možná, však on tu nyní není... a pokud paměť mne nešálí, pak jsme o trestu jakémsi pro tebe hovořili...“ pronesl pomalu, skoro jako kdyby se s každým slovíčkem mazlil, a ona si v duchu říkala, jestli má tušení, jak mocně to na ni působí.

„Sice tu nyní není, však vbrzku se navrátí a pak bys smělosti své zalitovati mohl!“ vmetla mu prudce do tváře, sama překvapená tím, že k tomu v sobě nalezla dostatek sil.

„Zalitovati? A čehožpak by mi léčitel jakýsi tak strašlivého provésti mohl, bych chvil s tebou strávených olitoval? Vždyť ni schopen není tobě toho, čeho toliko potřebuješ, dáti...“ Náznak úsměvu na Belegových rtech naznačoval, že on by s něčím podobným potíže neměl. A ani by se dlouho nerozpakoval jí v tomhle ohledu vyhovět.

Thíriel ztěžka polkla. „Já chci, bys ty místnosti této ihned opustil! Sic na tebe lordu Elrondovi postěžovati nucena si budu!“

„Nyní jako elleth pouhá hovoříš... kdepak bojovnice ta jest, za niž ses prve vydávala?“ posmíval se jí Beleg a opět přistoupil k ní, tentokrát natolik blízko, že se jejich těla lehce otírala o sebe. „Třebas však k boji chuti nemáš... a raděj bys čemus jinému přednosti dala... pokud však pokryteckou přespříliš nejsi, by sis o to řekla.“

„Již kdos tobě sdělil, že neuvěřitelně nadutým jsi?!“ vyštěkla na něho Thíriel nepřívětivě, nicméně slabé zachvění, které proběhlo jejím tělem a usadilo se jako sladká tíže v konečcích jejích prstů, ovládnout nedokázala.

„Toť jednou z předností mých...“ odvětil Beleg potěšeně, jako kdyby mu právě složila poklonu. „Chceš i těch dalších zpoznati?“

Tak upřeně hleděl na její rty, až měla skoro pocit, že se jich dotýká, a Valar s ní mějte slitování, ona po tom strašně moc toužila.

„Já již tobě přec pravila, že chci, bys odešel! A to hned!“ podařilo se jí ze sebe nějak vysoukat a když se Beleg spokojeně pousmál, uvědomila si, že tuhle bitvu nemůže nikdy vyhrát. „Saes (Prosím)...“ dodala skoro žalostně, ale on její ubohou prosbu rázným potřesením hlavy zavrhnul.

„K tomu se též dostaneme...“ přislíbil jí, než ji uchvátil do svých paží a začal hladově líbat.

První, co Lída zaregistrovala, když opět nabyla vědomí, bylo cosi hrubého a vlhkého na obličeji. Dech se jí úlekem zadrhnul v hrdle a srdce zběsile rozbušilo, sotva si vybavila, kde to je a s kým. Rúmil… Její tělo okamžitě ztuhlo hrůzou a ona trpce litovala, že se musela probrat. Tohle by si vážně raději nechala ujít!

Tiše setrvávala bez hnutí, jako kdyby mohla doufat, že tím toho ellona odradí, ale dopředu věděla, že s tím u něj neuspěje. Co jen ji to napadlo, uzavírat s někým takovým dohodu? Proč neutekla, když jí dal příležitost? Chtěla se opravdu pomstít Legolasovi? A nebo chtěla potrestat sama sebe? Copak už neměla dost bolesti a trápení?

Krátké zaštěknutí ji vytrhlo z trýznivých myšlenek a když vlče znovu zaútočilo jazykem na její tvář, s úlevou ho přitiskla k sobě.

„Astaldere, tys mi teda dal!“ vypravila ze sebe stále úlekem přiškrceným hlasem, doširoka rozevřené oči tápající po neosvětlené místnosti ve snaze zjistit, kam se její společník poděl. Ale ať se namáhala sebevíc, ani teď nebyla schopná v té temnotě cokoli rozeznat. Ovšem skutečnost, že už se jí nedotýkal, že už jí neubližoval, byla více než povzbudivá.

Opatrně se zvedla z postele a rozechvělýma rukama si přitáhla potrhanou noční košili blíž k tělu, nervy měla napjaté k prasknutí a uši nastražené, aby zachytily jakýkoli nezvyklý zvuk. Ale všude kolem panovalo až nepřirozené ticho.

Kde jen může být?

Nienna ho tam nechávala jen nerada, byl zrovna tak zranitelný, ale neměla na vybranou. Vyskytla se tu naléhavější záležitost, o niž se musela neprodleně postarat, pokud nechtěla opět vzbudit Manwëho nevoli.

*Postarej se o něho!* nařídila Astalderovi v myšlenkách a pak už si pospíšila k rozbouřenému toku řeky, kde oba dva ellyn, které dostala na starost, právě sváděli dosti nerovný boj s nelítostnou přírodou. Jediný pohled stačil, aby jí došlo, že tady toho mnoho nesvede, a znepokojeně se zamračila. To už Námo s Ulmem vážně přehánějí!

„Oba nás to neudrží, Adar!“ křikl Legolas na Thranduila, který k němu natahoval paži, aby ho zachytil. „Vy na břeh vrátiti byste se měl!“

„Toho zapomeň!“ odsekl král vzdorovitě. „Cožpak jsi Elronda neslyšel?! Tys důležitějším než-li já! Navíc bych si nikdy neodpustil, kdybys kvůli rozhodnutí mému života ztratiti měl!“

„Následovati Vás rozhodnutím mým vlastním bylo, Adar, důvodu není, byste si pro to výčitek činil!“ odbyl ho princ, zatímco bojoval proti mohutnému proudu vody, který ho neustále strhával s sebou.

„Ty palice tvrdohlavá, hleď se okamžitě chytiti, toť rozkazu jest!“ zlobil se Thranduil, ale Legolas se ani neobtěžoval odpovědět, natož pak uposlechnout.

„Pokud toho neučiníš, já přísahám, že se lana pustím!“ pohrozil mu, zoufalý, že by měl přijít o svého jediného syna.

Nienna v duchu zaklela. Neměla ty dva nechávat bez dozoru, jenže copak mohla ignorovat Lidiannino němé volání o pomoc? K čemu by Legolasovi byla, pokud by Rúmila včas nezastavila? Jenže nač jí bude ona, jestli se jí ho nepodaří zachránit? Co se pak stane s jejich světem? A jak ospravedlní před Manwëm, že už podruhé ve svém úkolu selhala?

*Otce uposlechni a nahoru se vytáhni! Pospěš!* promluvila k princi v myšlenkách, ovšem on nijak nepospíchal, aby aspoň její přání vyplnil.

*Čeho v úmyslu máte, arwenamin?* vyzvídal, jako kdyby mu snad nešlo o život.

*Já části řeky zmrazím, byste na břeh druhý bezpečně přejíti mohli,* odvětila a i bez svého daru předem věděla, že se mu její plán nebude ani trochu zamlouvat.

*Pokud toho učiníte, čeho s Celebrem bude?* zeptal se znepokojeně a její mlčení bylo právě tou odpovědí, jíž se obával. *Toho nedovolím!*

*Ty času mnoho nemáš, Thranduilione! Cožpak pro tebe zvíře toto více než-li otec tvůj znamená? Hodláš snad dopustiti, by se on pro tebe obětoval?* pokoušela se ho přivést k rozumu a pomalu se jí zmocňovalo zoufalství.

*Však Celebros přítelem mým jest! Cožpak možnosti jiné tu není?* zachytila princův nešťastný hlas a hluboce ji mrzelo, že právě ona ho musí postavit před tak krutou volbu. Jenže copak jí zbývalo, jestli z toho měl vyváznout živý? Leda že by…

S povzdechem pozvedla svou mysl od té princovy a s přemáháním zvolala jeho jméno. *Ulmo! Slyš mne a vystup, bys skutku svého hanebného napravil!* vyzvala svého druha, ovšem jedinou odpovědí jí bylo posměšné burácení zpěněných vod, které drásalo její uši a narušovalo vnitřní klid.

*Ulmo, kterakpak ty tohoto dopustiti můžeš, cožpak neuvědomuješ si, že příliš mnoho v sázce jest?!* zkusila to znovu a tentokrát se vládce vodstev konečně uráčil zjevit.

„Jaká vzácná návštěva, drahá má,“ poklonil se jí, aniž by opustil své mokré království. „Čemužpak za ni vděčím?“ pohrával si s ní samolibě, potěšen, že má pro jednou nad touhle pyšnou Valou navrch. Její zarputilé odmítání všech jeho návrhů ho roztrpčovalo a naplňovalo hněvem, proto ho Námo ani nemusel příliš dlouho přemlouvat, než mu přislíbit svou pomoc. Však jí nějaké lekce bylo už dávno zapotřebí!

„Pročpak ty tohoto jim činíš?“ zadívala se na něj vyčítavě, oči plné lítosti a bolesti, plné neprolitých slz a smutku, až to nevydržel a raději ty své odvrátil, aby ho náhodou nepohnula k soucitu.

„Cožpak ty vědom si nejsi, že Námo jich jen proto ztrestati chce, neb hrdosti jeho jimi dotčeno bylo? Vskutku ty mocný čehos tak malicherného podporovati si přeješ?“ pokoušela se mu Nienna vlichotit do přízně, kterou už tolikrát předtím pohrdla, jenže k její smůle si to ten Vala pamatoval až příliš dobře.

„Podporovati? Jest snad vinou mou, že oni sil svých s tokem tímto změřiti se rozhodli?“ opáčil s potměšilým úsměvem. „Nejspíš by si toho lépe rozmyslili, kdyby tušili, že v dobu tuto s ním zahrávati radno si není …“

Nebyla si úplně jistá, zda hovoří opravdu o řece či o sobě, a ani ji to nezajímalo. Jediné, na čem záleželo, bylo bezpečí těch dvou Eldar.

„Kdyby Námo mostů nezničil, já jista si jsem, že by do něj nikdy nevkročili!“

„Však stalo se! A nyní pouze na nich jest, zda ze souboje toho vítězni vyjdou… či v hlubinách říše mé do skonání světa dlíti budou!“ nemínil jim to Ulmo nijak ulehčit.

„Cožpak tobě lhostejno jest, že Legolas tím vyvoleným, jenž světa tohoto zachrániti má?“ zkusila Nienna odlišný přístup, bolestně si vědoma toho, jak jí čas kvapem protéká mezi prsty… jako proud vody, který nemůže nikdy zadržet.

„A kdožpak toho pravil?“ přeměřoval si ji Ulmo nedůvěřivě. „Pokud on ni schopen řeky jedné překročiti není, kterak by on čehos takého vykonati mohl?“

„Manwë nám toho vyjevil…“ zadoufala Vala, že by vyslovení jeho jména mohlo mít nějaký účinek. Avšak Ulmo byl až přespříliš svrchovaným vládcem, než aby to na něj zapůsobilo.

„Pak možná Manwë zmýlil se, koneckonců Nejvyšším pouze jeden jest a on jím není,“ vysmál se mu otevřeně.

„Tedy ničeho tebe pohnouti nedokáže, bys ty milosti své jim projevil?“ dožadovala se přímé odpovědi a pokud pociťovala v tu chvíli zlost, nebylo to na ní vůbec patrné. Jen oči, ty proklaté oči, se jí vlhce leskly, když se na ni vyzývavě zahleděl.

„Čehos by tu bylo…“ začal beze spěchu, aby jí ukázal, jak pramálo mu na osudu jejích svěřenců záleží.

„Ano? Hovoř tedy přec! Čeho tebe obměkčiti může?“ vyzvala ho, stále s tím posmutnělým výrazem ve tváři, jako kdyby dopředu tušila, co za to hodlá požadovat.

„Ty,“ splynulo z jeho rtů pouze, to slovo takřka ztracené v hřmění temných vod, které ho obklopovaly jako nějaké královské roucho.

„Já nerozumím tobě,“ nakrčila lehce čelo v zamyšlení, avšak do duše se jí už dávno vkradly obavy, že rozumí až příliš dobře.

„Pokud ty slova svého mi dáš, já životů jejich tobě věnuji. Coby daru svatebního,“ přednesl jí Ulmo svůj návrh a ona si raději dala načas s odpovědí, to aby stihla zkrotit příval hněvu, který ji zaplavil.

„Nabídka tvá mi neskonale lichotí,“ spustila rozvážně, neboť si uvědomovala, že po zlém toho s Ulmem mnoho nesvede. „Však ty nejlépe víš, že my dva spolu býti nemůžeme. Společníky mými sníh a mráz jsou a ty zas na dně mořském k odpočinku uléháš. Tak proč myšlenky této z hlavy jednou provždy nepustíš a raděj mi přítelem dobrým nejsi. Takovým, jenž v nouzi pomoci se nezdráhá…“

Vládce vod se pobaveně zasmál, ten zvuk ne nepodoben burácení jeho živlů. „A k čemužpak by mi přátelství tvého bylo? Povíš mi též toho?“

„Toho my později společně zjistiti pokusiti bychom se mohli,“ navrhla s plachým pousmáním, třebaže jeho společnost byla tím posledním, po čem toužila. Ale byla odhodlaná ji pro dobro věci strpět, když nebude zbytí. Jenže Ulmo se odmítal nechat podobně vyhýbavou odpovědí odbýt.

„Pokud ty nabídky mé přijmouti se zdráháš, pak zbytečně tu rozprávěním se mnou času marníš!“ odsekl nevlídně. „A já bych tebe přátelsky upozorniti chtěl, že toho se těm dvěma právě teď nedostává!“ neodpustil si ještě kousavou poznámku, než se opět ponořil pod hladinu a s ním i její naděje.

„Kterakpak lordu Glorfindelovi se daří?“ otázal se Saeros věcně, aniž by se zdržoval nějakými zdvořilostmi. „Jest tu něčeho, čím bych tobě v péči o něj nápomocen býti mohl?“

Ellon, kterého takto oslovil, sebou polekaně trhnul, div že nespadl z koně, na něhož právě nasedal.

„Pročpak zajímá toho tebe?“ opáčil nevlídně, příliš znavený a plný obav o život svého pacienta, než aby podobnou nabídku dokázal náležitě ocenit.

„Já též léčitelem jsem, proto domníval jsem se, že by se tobě třebas pomoci mé hoditi mohlo,“ odvětil Saeros poněkud netrpělivě.

Copak mu nikdo konečně nepoví, co se Glorfindelovi přihodilo? Mezi vojáky se šuškalo cosi o strašlivých zraněních, která utrpěl, avšak když se jich přímo zeptal, nikdo mu o tom nechtěl říct nic bližšího. Jako kdyby se obávali, že tím na sebe přivolají čísi hněv. Doufal, že aspoň od tohohle léčitele se mu podaří zjistit něco víc, jenže zatím se zdálo, že ani tentokrát nebude jeho zvědavost ukojena.

„Pokud vskutku léčitelem bys byl, pročpak by potom pro mne poslati nechali, namísto by tebe přivolali?“ zadíval se na něj ten ellon podezíravě.

„A kdo pro tebe vzkázati dal?“

„Lord Gildor. A ten též se nabídl, že nad lordem Glorfindelem osobně bdíti bude. Tedy vidíš, že o něho více než dobře postaráno jest a služeb tvých netřeba,“ neskrýval mithlondský léčitel svou nelibost vůči němu. Vždyť co je to za způsoby takhle na něho dotírat, aniž by se aspoň obtěžoval nejprve představit!

„Tím se toho vysvětluje, neb já s družinou lorda Glofindela přicestoval a lord Gildor o přítomnosti mé zřejmě dosud zpraven nebyl,“ pokoušel se Saeros rozptýlit jeho pochybnosti, leč marně.

„Ať tak či onak, já opět ujišťuji tebe, že bez pomoci tvé se zcela obejdeme! A nyní nezdržuj mne již více, neb já ještě práce dosti mám!“

„Tedy mi alespoň vyjev, jakéhopak charakteru zranění lordova jsou!“ nehodlal se Saeros tak snadno vzdát a měl pro to i jiný důvod, než jen obavy o Glorfindelův život.

„Toť záležitostí tvou není!“ odbyl ho ten cizí léčitel břitce. Vzápětí si to ale zřejmě rozmyslel, neboť jeho další slova byla už o něco málo přívětivější. „Pokud ty toho přec jen zvěděti musíš, pak se lorda Gildora přeptati zkus. Neb pokud vyrozuměl jsem tomu správně, on jest tím, kdo lorda Glofindela sem přinesl.“

„Dobrá tedy,“ rozhodl se Saeros déle nenaléhat. „Já jen že povídá se, že v tom možná Valar samotní prstů svých měli…“ utrousil ještě jakoby mimochodem.

„Však jeden na povídačky pouhé dáti by neměl! Cožpak tobě coby léčiteli toho vštěpováno nebylo?“ vysmál se mu jeho společník, než znepokojeně svraštil čelo. „Možná bys tu přec jen užitečným býti mohl…“ spustil zdráhavě, stále ještě nerozhodnutý, co si o tom drzounovi vlastně myslet. „Lord Gildor obav o snoubenku svou mi vyjevil, však zároveň nepřál si, bych spánku jejího rušil, a proto jsem ničeho pro ni vykonati nemohl. Však třebas ty toho obstarati bys mohl, pokud lord onen tomu nakloněn bude a ty o povolání svém jsi ke mně upřímný byl.“

„Nu, já přeptám se, zda-li čehos pro ni učiniti moci budu,“ ujistil ho Saeros, než se s ním krátkým pokývnutím hlavy rozloučil.

Vyprávět mu o tom, že lady Nimloth je více než zdatnou léčitelkou, rozhodně nehodlal. Navíc pokud museli přivolat někoho cizího, zřejmě nebyla ve stavu, aby se o svého bratra postarala sama. Ale co jí v tom zbránilo, to si netroufal odhadnout, i když si říkal, jestli to náhodou nesouvisí s tou její nezvyklou bledostí v posledních dnech. Ovšem co tu mohlo způsobit, o tom neměl nejmenší tušení, stejně jako o tom, proč po svém návratu z Imladris působila tak posmutněle. O to víc ho zarazila zpráva o jejím zasnoubení. Vždy mu připadalo, že se její pozornosti těší spíš král Thranduil, což jen dokazovalo, jak pramálo ellith rozumí.

Zato dobře rozuměl své práci a když vešel do budovy, kam uložili raněného Glorfindela, a on zaslechl jeho procítěné klení, na nic nečekal a bez svolení vrazil do jeho ložnice. A ačkoli byl díky Rúmilovi přivyklý lecčemus, jakmile spatřil lordovu tvář, v šoku ustrnul.