„Čehožpak tímto míníš?“ zadíval se na něj Erestor natolik zaraženě, že nebýt nedůvěry, která z jeho tónu přímo čišela, zcela jistě by si ho Finrod kvůli tomu dobíral. Takto se však musel hodně ovládat, aby mu nedal najevo, jak velmi se ho jeho chování dotklo.
„Pouze toho, korkoamin, že já tebe za druha svého životního považuji a jako takového tebe též ostatním představiti hodlám,“ odvětil, obrněn trpělivostí, která se však s každou další Erestorovou pochybností o nich dvou ztenčovala. Naštěstí ale znal způsob, jak toho tvrdohlavého ellona přesvědčit jednou provždy...
„Korkoamin, ty tázal ses mne prve, kterak bych já tebe ochrániti mohl...“ začal raději poněkud neurčitě, aby mu poskytl čas se nejprve vzpamatovat z jeho předchozího sdělení. „A věz, že já způsobu znám… A dříve, než-li ho coby pošetilý zavrhneš, ty ujištěn buď, že já myšlenek dosti tomuto jsem věnoval a k závěru dospěl, že toť krokem jediným správným jest.“
„Tak?“ povytáhl rádce lehce skepticky obočí a pokud to mohl kapitán posoudit, pak nevypadal právě potěšeně, jako kdyby tušil, že se mu jeho další slova nebudou příliš zamlouvat. „Vyjev mi tedy záměru svého, pokud natolik jist si jím jsi,“ vyzval ho, nicméně jeho výraz ho spíš zapřísahal, aby neučinil ničeho, co by jejich vztah nenávratně poznamenalo. On se ale rozhodl tu němou prosbu ignorovat.
„Já ničeho více si nepřeji, než bys mi ty cti oné prokázal a poutem krevním k tobě citů mých stvrditi dovolil,“ pronesl pevně a pak už jen napjatě čekal, jak na jeho žádost zareaguje.
Erestor byl však natolik zaskočen, že se zprvu nezmohl ani na slovo, jen na svého přítele užasle zíral, naprosto zbaven své obvyklé výmluvnosti. Teprve když ho Finrod jemně vybídl, ať ho již déle nenapíná a konečně něco řekne, přinutil se zformulovat aspoň nějakou odpověď.
„Já tušení neměl, že ty takto vážně o nás dvou smýšlíš...“ vydechl ohromeně a třebaže si dobře uvědomoval, jak nevhodný kapitánův návrh je, nemohl si pomoct, aby jím nebyl proti své vůli okouzlen.
„Cožpak toho tobě neustále netvrdím, korkoamin?“ pousmál se na něj Finrod, povzbuzen tím, že ho zatím neodmítl. „Já vědom si jsem, že život tobě zkoušek nelehkých přinesl, však já tobě na čest svou přísahám, že tebe nikdy nezklamu a pokud rozkazů králových mne pryč neodvolá, pak po boku tvém státi budu, bys ty již nikdy více útrapám sám čeliti nemusel.“
„A ty vskutku věříš, že král by nám obřadu onoho povoliti mohl?“ pochyboval Erestor celkem oprávněně a samotného ho překvapilo, jak moc by si přál, aby to bylo možné. A překvapen byl i Finrod.
„Bych životu svého s tím tvým spjal, k tomu mi svolení tvého postačí, důvodu jediného nevidím, pročpak bychom králi záměr tento vyjeviti měli,“ pravil a tentokrát to byl rádce, který se na něj pousmál, třebaže za to mohla spíš nervozita než cokoli jiného.
„Neb já na rozdíl od tebe bojovníkem nejsem, a tudíž by fáč na ruce mé dohadů nepatřičných vyvolati mohl,“ odvětil a pocítil jisté zadostiučinění, když se kapitán zatvářil ještě zmateněji.
„Cožpak ty v úmyslu máš...“ začal se ptát, ale Erestor ho to ani nenechal dokončit a rázně mu skočil do řeči.
„Pokud ty životu svého s tím mým vskutku spojiti si přeješ, pak já rozhodně téhož učiniti hodlám! Neb toho též přáním mým vroucným jest!“ prohlásil odhodlaně a vzápětí polekaně vyjekl, to když ho kapitán bez předchozího varování uchvátil do svých silných paží.
„Zdalipak tys vědom jsi, že právě ellonem nejšťastnějším na Ardě celičké jsi mne učinil?“ zasmál se bujaře, pln radosti, kterou nemohl a ani nemínil před svým druhem skrývat.
„Vskutku?“ pozvedl Erestor znovu pochybovačně obočí a jen s obtížemi se mu podařilo zachovat při tom vážnou tvář, natolik nakažlivé bylo Finrodovo veselí. „Toť podivným jest, neb úkolu tohoto jsem se já právě zhostiti chystal...“ prohodil mnohoznačně a již zanedlouho mohl kapitán ocenit odhodlání, s nímž se do toho pustil, a rovněž se přesvědčit, že Erestor dokáže být nejen obratným diplomatem ale i nadmíru učenlivým žákem.
Nienna věděla, že by se měla uchýlit do svých síní, jak jí ostatně doporučil i sám Manwë, který pro ni zatím neměl další poslání, jenže její mysl byla dosud až příliš neklidná, než aby mohla pokojně odpočívat. Mimo to neviděla jediný důvod, proč zbytečně uspíšit shledání se svým pomstychtivým bratrem, k němuž by tam nepochybně došlo, jelikož hrdost by Námovi jistě nedovolila ponechat jejich poslední střet bez odezvy.
A protože ani nikterak zvlášť netoužila po novém setkání s Ulmem, rozhodla se odebrat do skal, aby tam nikým nerušena rozjímala, jak by ještě mohla pomoci svým chráněncům. Ať si však lámala hlavu sebevíc, nenapadal ji jediný způsob, který by Manwë nepovažoval za nepřípustný zásah do jejich osudů, a třebaže by si z jeho případných výtek zas až tolik nedělala, nemínila riskovat, že někdo přijde k úhoně, kdyby snad Ilúvatar opět usoudil, že potřebuje lekci pokory.
„Ach, Adarone, kéž jen bych víry měla, že všeho v pořádku bude...“ povzdechla si, zatímco nepřítomně hladila svého obrovského společníka po hlavě, jeho hustý kožich dostatečnou ochranou i proti jejímu ledovému dotyku. „Však kterak víry neztratiti, když do budoucnosti jejich mi nahlédnouti dovoleno bylo?“
Ani nedokázala říct, o koho z nich má větší strach... a přestože v případě Lidianny a Legolase si zachovávala aspoň nějakou naději, v tom Thranduilově měla značné obavy, zda vyjevená pravda může ještě vůbec něco změnit.
A Elrohir... ten, jenž byl jejímu srdci nejbližší, snad pro všechnu tu bolest, kterou po celé ty yény trpělivě snášel... či kvůli nelehké zkoušce, která ho dosud očekávala, třebaže nikdo z Valar zatím netušil, v čem by měla spočívat. Tolik by si přála, aby mu mohla trvale ulevit od jeho utrpení, jenže vědomí, že by ho tím pouze odsoudila k záhubě a s ním i mnoho dalších, ji zadrželo od toho, aby tam na nádvoří jednou provždy zničila démona, který ho nemilosrdně trýznil.
Tajně doufala, že znovushledání s jeho otcem mu přinese aspoň nějakou úlevu, avšak zatím se nezdálo, že by k sobě ti dva ještě dokázali nalézt cestu. Proto své naděje raději obrátila k elleth, kterou pro něj sama vybrala a od níž si slibovala, že by k němu i přes všechny jeho zvláštnosti mohla pocítit náklonnost.
Byla docela jiná než ellith v Edheldoru... zvídavá a nezkažená... a díky svému životu ve Valinoru dosud plná optimismu a slunce, neboť vyrůstala v bezpečí a láskyplném kruhu své rodiny. Nikdy nepoznala strach... a bolest jen tehdy, když si ji nechtěně přivodila sama... nikdy nezakusila hlad či jiný nedostatek... emoce jako zoufalství, nenávist a závist pro ni byly jen prázdnými pojmy, o kterých se možná kdysi učila, avšak nikdy je nepocítila.
Válka... utrpení... smrt... s ničím takovým se dosud nesetkala, neboť Valinor byl ráj, kde jakákoli forma násilí byla přísně zakázána. A třebaže nezašli tak daleko, aby Eldar připravili o veškeré zbraně, nikdy je nesměli pozvednout proti sobě, nanejvýš tak při cvičných soubojích, kterých však bylo spíše poskrovnu. Proč také marnit čas něčím, co nikdy nebude zapotřebí, když se dá strávit daleko příjemněji?
A že věru valinorští Eldar věděli, jak si užívat! Hody, tance a radovánky nebraly konce, snad neustále se někde něco slavilo a zvuky harf, fléten a louten, stejně jako melodické hlasy pěvců znajících jen veselé písně zněly mnohdy ještě nad ránem. Přesto jí neuniklo, že ona v tom žádné zvláštní uspokojení nenalézá, jako kdyby hledala něco víc... něco... opravdového... Neboť život ve Valinoru byl jako jeden dlouhý krásný sen... mámivý třpyt měsíce, který dokáže tolik jedinců přivábit a oslepit, takže si ani neuvědomují, že skutečnost je o poznání méně kouzelná. Proč však nesetrvávat v klamu, když je to o tolik snazší?
Možná ani nebylo zapotřebí, aby jí Irmo seslal onen sen, po němž ještě více zatoužila okusit něco nového... něco docela odlišného... avšak proč to ponechávat náhodě a vrtkavosti osudu a Ilúvatarově vůli, když můžou aspoň malou měrou jednou za čas něco ovlivnit?
Zbývalo jen vyčkat, zda v sobě ti dva naleznou vzájemné zalíbení... a doufat, že pro Elrohira nebude mezitím už příliš pozdě...
Netušil, jak dlouho ležel na studené kamenné podlaze, jejíž chlad mu zalézal až kamsi do morku kostí, a zoufale si přál, aby co nejdříve nastal konec. Krev, která se mu řinula z hlubokých ran na zádech, mu v tomto dávala celkem dobrou naději, jenže démon v jeho nitru až příliš brzy vycítil možné nebezpečí, a aspoň pro onu chvíli ustal ve svém mučení.
To ovšem neznamenalo, že by se stáhnul úplně, pouze přešel z fyzického trýznění na psychické, a jelikož za ty yény, které spolu strávili, znal snad všechny Elrohirovy slabiny, věděl naprosto přesně, čím mu způsobí největší bolest.
*Já stále uvěřiti nemohu, že lord onen tebe prostě zavrhnul!* předstíral démon úžas, avšak natolik přehnaně, že bylo zjevné, že jde pouze o výsměch. *Jako kdybys snad hoden nebyl, by ses synem jeho nazýval! Cožpak neuvědomuje si, kterak hluboce tebe tím ranil? Či pouze toho nedbá, neb pocitů Legolasových mu přednějších?*
*Mně na tom beztak nesejde, neb on pro mne dávno mrtev jest!* odsekl Elrohir a zoufale si přál, aby to byla pravda. Jenže oba dva dobře věděli, že tomu tak není... a že otcovo odmítnutí bylo tou nejhorší ranou, jež mohl ještě utržit.
*Toho těší mne, neb vědomí, že kdos cizí jemu nad krev vlastní milejší, by tebe jinak strašlivě trýzniti muselo!* vysmál se mu démon. *Však tys nad to silnější... ty jej nepotřebuješ... nikoho nepotřebuješ... krom mě!*
*Věru tak...* neprotestoval Elrohir, neboť si uvědomoval marnost takového počínání. Ovšem démon se tím stejně nenechal uchlácholit a pokračoval v drásání jeho už beztak dosti zraněné duše.
*Já již se oné elleth, jež nám přislíbena byla, dočkati nemohu... zašeptal dychtivě. Jen pomysli, kterak pomějeme se, až se do krku jejího bělostného zakousneš... a krve její zhluboka napiješ, bys hladu našeho utišil...* pokračoval, aniž by bral ohledy na Elrohirovu narůstající nevolnost. *Sousto tak vzácné... dar od Valar samotných!* zachechtal se pobaveně, ten šílený zvuk děsivě rezonující v Elrohirových uších, až se neubránil, aby si na ně nepřitiskl dlaně, jako kdyby ho tak snad mohl vytěsnit.
*Toho neučiníš!* zapřísahal ho, ovšem tím tu stvůru akorát povzbudil.
*A kdožpak by mi v tom zbrániti mohl, ty snad?!* vysmál se krutě jeho bezmocnosti. *Ostatně k čemus by ona tobě vůbec byla?! Vždyť jakmile do tváře tobě pohlédne, v hrůze prchne! Či možná dokonce do mdlob padne... jako snoubenka tvá kdysi... toho bys ty snad opět zažíti si přál?! Cožpak tobě ponížení onoho jednou nestačilo?!*
*Zmlkni již!* utrhnul se na něj Elrohir, ta vzpomínka dosud živá, jako kdyby se tak stalo teprve včera, trpká pachuť, které se nikdy doopravdy nezbaví. Jak si jen ona Vala může myslet, že by o něm nějaká cizí elleth dokázala smýšlet příznivěji než ta, která mu dala své slovo?! Byla snad ona dívka slepá, že by nepoznala, jakou stvůru má vedle sebe? A čím se lady Nienně natolik zprotivila, že se rozhodla ji přislíbit právě jemu?
Démon jeho myšlenky ocenil dalším potměšilým smíchem. *Ty obav míti nemusíš, neb já pro potřeby tvé pochopení mám! A vzhledem k tomu, že dívka ona lidská tobě unikla, ni nedivím se, že chtíče svého jinde uspokojiti nutkání máš...*
Na tohle Elrohir raději nereagoval, jen zatnul zuby, hluboce ponížen vědomím, jak nepatrný kousek byl od toho, aby Lidianně hrubě ublížil. Jak si lady Nienna může myslet, že se bude schopen ovládnout? Vždyť byl již tak dlouho sám... a jejich druh nebyl předurčen k životu v osamění...
*Sám?!* zavyl démon nahněvaně. *Ty přec mne máš, toho nezapomínej! Však ty zoufati si nemusíš, neb já tobě dovolím, bys ty hladu svého na těle jejím utišil! A jakmile se jí nabažíš, pak si i já dílu svého vezmu! Toť přec nabídky velkorysé jest, nemyslíš?*
*Ty vskutku očekáváš, že já s tebou dohod podobných uzavírati ochoten jsem?!* nezamlouval se Elrohirovi ani v nejmenším jeho návrh. *Že k čemus natolik hanebnému se snížím a poté ještě řádění tvému nečinně přihlížeti budu?! Za koho mne to považuješ?!*
*Až dosud ses tomu příliš nebránil!* posmíval se mu démon dál. *Však pokud ty mi odporu nyní klásti hodláš, pak věz, že se zlou se potážeš! Neb mne přemoci v silách tvých není! A pokud hněvu mého vzbudíš, pak já rovnou si toho, po čem lačním, vezmu a ty zkrátka přijdeš! Neb až já elleth onu ze spárů svých posléze pustím, ona již ve stavu nebude, by tobě ještě k užitku býti mohla!*
Elrohir si nebyl jistý, jestli rozhodla až tato slova a nebo k tomu byl odhodlán už předtím, otcovo odmítnutí onou poslední kapkou, drobným postrčením vstříc nenasytnému chřtánu věčné temnoty, který nesliboval vysvobození pouze zatracení. Ale cožpak nebyl již dávno zatracen, aby ho podobná vyhlídka mohla zastavit?
Bez dalšího otálení sáhnul po své dýce, rozhodnutý jednat, dokud mu k tomu ještě zbývá dostatek sil. Trochu se obával, jak na to démon zareaguje, avšak k jeho úlevě se nezdálo, že by ho zatím bral vážně.
*Toho neučiníš! Nesmíš!* nakázal mu akorát a tentokrát to byl Elrohir, kdo se pobaveně zasmál.
*Ty mi rozkazovati práva nemáš!* odsekl a po dlouhé době měl pocit, že je znovu sám sebou... že má nad svým životem opět kontrolu...
*Toho též nečiním! Pouze připomenouti tobě chci slibu, jenž bratru svému jsi kdysi dal! Či snad památky jeho pošpiniti hodláš tím, že jej porušíš?!*
Elrohir se pousmál, ovšem žádné veselí se v jeho tváři nezračilo, pouze zadostiučinění a úleva, že se té stvůry uvnitř sebe již zakrátko nadobro zbaví. *Na oplátku ty mi připomenouti dovol, že já již synem lorda Elronda více nejsem... a tudíž ni bratra žádného nemám, jehož památky bych skutkem svým snad zneuctíti mohl!* prohlásil tvrdě, načež zručným pohybem rozťal svou paži po celé délce, od zápěstí až po loket.
Pohled na rudou záplavu horké krve ho navýsost uspokojil, stejně jako skutečnost, že démon v něm pro jednou ztichnul, podle všeho naprosto v šoku z jeho činu. Dokázal to... konečně po všech těch yénech utrpení byl volný...
Než docela pozbyl vědomí, připadalo mu, že už mu ani není taková zima.
Táhlé teskné zavytí ji vytrhlo z jejího rozjímání a ona se znepokojeně zadívala do Adaronových zlatavých očí.
*Mani marte? Nyara amin (Čehožpak přihodilo se? Vyjev mi toho),* vybídla ho, neboť věděla, že by ho nikdy nenapadlo ji rušit, kdyby to nebylo opravdu závažné. A jakmile pochopila, co se přihodilo, její první myšlenky patřily Estë, léčitelce. Avšak ta pro její prosbu projevila až překvapivě málo porozumění.
*Toho neučiním, Nienno, neb on již mezi děti Ilúvatarovy nepatří! Temnota jej poznamenala a tu já věru podporovati nemíním!* odvětila s nezvyklou tvrdostí, když ji požádala, zda by se nemohla o Elrohira postarat.
*Možná jej poznamenala, však dosud nad ním nezvítězila! Cožpak nevidíš, že jí stále vzdoruje?! Kterak jen bys mu pomoci své odepříti mohla?* pokoušela se ji Nienna ještě obměkčit, ale bez úspěchu.
*Já netuším, pročpak ty pro něj slabosti v srdci svém chováš, však v tomto já tobě neustoupím!* utrhla se na ni Estë, kterou její neodbytnost zjevně popudila. *Vždyť on jiným ublížil, těm, jichž naopak ochraňovati měl! Tak pročpak bych já jemu pomáhati měla?!*
*A kterak ty jej zatracovati můžeš, když Ilúvatar sám pro něj ještě úkolu schystáno má, čehož dokládá, že ni on jej dosud nezatratil!* argumentovala Nienna s narůstajícími obavami, to proto, že čas plynul a ona neměla ponětí, kolik ho Elrohirovi zbývá.
*Pokud Ilúvatar zachrániti by si jej přál, pak by mi toho vyjevil! Však pravděpodobnějším se jeví, že on názoru svého naňho změnil a s ním skoncovati se rozhodl!* zůstávala Estë neoblomná. *Ostatně diviti se tomu nelze, když i otec jeho, krev vlastní, jej zavrhnul!* připomněla jí docela zbytečně a Nienna seznala, že není v jejích silách ji pohnout k soucitu. Přesto na to nemohla nereagovat.
*Ty v nich obou se mýlíš, Estë! Slov takých sice padlo, však já jista si jsem, že v srdci svém on jej stále za syna svého považuje!* prohlásila rezolutně a Estë, která v tu dobu odpočívala v zahradách svého chotě Irma, měla co dělat, aby nad její naivitou neobrátila oči v sloup, jakkoli nevhodné by toto gesto pro jednu z Valier bylo.
*Ty o Eldar a Edain praničeho nevíš, Nienno! Natožpak čeho v srdcích jejích jest!* vysmála se jí. *Však natolik zlé to s tebou jistě nebude, neb před Glorfindelem jsi o pochybení svém moudře pomlčela... možná proto, že tys dobře si vědoma, že on by toho tobě nikdy neodpustil!*
*Však o odpuštění jeho nestojím!* odvětila Nienna prudce, to aby zahnala plíživý pocit viny, kterého se nedokázala dosud úplně zbavit, a aniž by se se svou družkou rozloučila, přesunula se do Imladris, pevně odhodlaná Elrohira zachránit i bez její pomoci a zároveň jí dokázat, jak chybný byl její soud.
Jenže jakmile onoho tmavovlasého ellona vyhledala a naléhavě mu přednesla svou žádost, došlo jí, že se zmýlila spíš ona, protože Elrond rozhodně nevyhlížel, že by se kvůli svému synovi vůbec obtěžoval opustit komnaty, aby se zhostil svých povinností.
„Možná toho vůlí Ilúvatarovou jest...“ pronesl pouze, čímž ji akorát ještě více popudil.
„Kterak tohoto vůbec vyřknouti můžeš?! Vždyť on z krve tvé pochází! Cožpak toho pro tebe praničeho neznamená?!“ obořila se na něj hněvivě, ovšem on se tím nenechal vyvést z míry.
„Ovšemže znamená,“ přikývl, ale sotva mohla začít doufat, že se konečně rozhoupá k nějakému činu, hned zase pokračoval a jí nezbývalo než uznat, že Estë měla pravdu a ona toho o cizích srdcích opravdu mnoho neví. „Především toho, že já odpovědnosti za činy jeho nesu. A pokud on ostatním ubližovati hodlá, pak na mně jest, bych mu v tom zbránil a utrpení jeho v existenci této kruté jednou provždy ukončil, když on dostatek odvahy, by toho sám učinil, nemá.“
„Čehožpak to pravíš?“ vytřeštila na něj Nienna oči, naprosto šokovaná chladným přístupem, s nímž hovořil o zabití svého nyní už jediného syna. „Toho přec vážně míniti nemůžeš!“
„Cožpak snad volby jiné mám, arwenamin?“ povytáhl Elrond tázavě obočí. „Dle Vás bych snad pouze přihlížeti měl, kterak on druhých zraňuje? Lidianna... Legolas... těm oběma on ublížil, navzdory tomu, že s Legolasem jej kdysi pouto přátelství spojovalo... A kolikpak dalších takových tu jest, o nichž nám dosud ničeho známo není? Tohoto přec pokračovati nesmí! A pokud on kontroly nad sebou udržiti schopen není, pak já zakročiti nucen jsem!“
„Toho učiniti nesmíš! Vždyť ještě všeho ztraceno není, dosud naděje tu jest, že on nad démonem oním zvítězí!“ pokoušela se ho Nienna přesvědčet, ale podle lordova výrazu bylo zřejmé, že on si o tom myslí něco docela jiného.
„Vy domníváte se snad, že tohoto pro mě snadným jest?“ zadívala se na ni takřka prosebně, aby již déle nenaléhala. „Pokaždé když na něj pohlédnu, přestože on zjizven značně jest, stále ve tváři jeho až příliš známého nacházím... O to bolestnější pro mne poznání, že v nitru jeho již ničeho ze syna mého nezůstalo... tam pouze temnoty a smrti dříme, jež každého zničí, kdo až přespříliš přiblížiti si troufne.“
Nienně se v očích zaleskly slzy, tolik ji ranilo pomyšlení, že nikomu už na tom těžce zkoušeném ellonovi nezáleží. A přestože chápala Elrondovy pohnutky, které jí vyjevil, stejně nedokázala uvěřit tomu, že ho nechá klidně vykrvácet na podlaze, než aby se mu pokusil pomoct.
„Pověz mi, kdyby o syna tvého se tu nejednalo, pak bys mu též ošetření poskytnouti odmítl?“ zeptala se, její hlas tichý a přec by to obvinění nemohlo být zřetelnější, i kdyby mu ho zakřičela přímo do tváře. „Ty přec pouze otcem nejsi... však i léčitelem... a jako takový povinností též máš... Proč jich tedy nesplníš? Já více než-li toho přec po tobě nežádám...“
„Vždyť léčitelem jediným zde nejsem... tak pročpak toho právě po mně požadujete, když vědoma si jste, kterak o tomto smýšlím?“ zatvářil se pro změnu vyčítavě Elrond. „Či snad Vás mne trýzniti toliko těší?“
„Já tebe oslovila, neb pokud kdos šance jej zachrániti ještě má, pak tos ty, Elronde Eärendilione. A pokud toho tebe příliš zavazuje, já břemena onoho od tebe převezmu, by ty ses pro něj již více trápiti nemusel,“ nabídla mu Nienna, aby ho konečně přiměla jednat, a on po krátké úvaze přijal.
„Však jakmile on ošetřen bude, já v péči léčitele jiného jej zanechám, neb s ním již ničeho do činění míti nechci,“ vymínil si ještě, než ji neochotně následoval za ellonem, kterého kdysi nazýval svým synem a vroucně jej miloval.
O to více si nyní přál, aby přišli už příliš pozdě… a on tak nemusel řešit dilema, zda je vůbec moudré se někoho takového pokoušet zachránit…
Když ji probudil lehkým polibkem na rty, tak sladkým, že se rozhodla ani neprotestovat, slunce se dosud skrývalo za obzorem, třebaže neochotně ustupující tma dávala tušit, že již zanedlouho bude svítat.
„Jen nerad tebe ze spánku tvého vyrušuji, lirimaer, však obávám se, že se již vzdáliti nucen budu, neb vhodným by nebylo, by nás kdos takto pospolu přistihl…“ promluvil Gildor omluvně a ona se na něj lehce rozpačitě pousmála.
„Já společnicí hroznou bytí musela… neb z noci této si praničeho nepamatuji…“ přiznala a vůbec přitom nechápala, jak mohla všechno zaspat, obzvláště jestli ji Gildor po celou tu dobu tak krásně objímal jako právě v oné chvíli.
„Zřejmě tobě již naléhavě odpočinku zapotřebí bylo, a´maelamin (drahá má), a mne těší, že ve společnosti mé ses natolik bezpečně cítila, bys jej sobě konečně dopřála,“ konejšil ji lord a ona ho za to spontánně políbila.
„To ano. Zato tys chvíle dlouhé míti musel, když spánku mého po noc celou jsi střežil.“
„Ni v nejmenším, lirimaer,“ zasmál se tiše. „Však nalhávati tobě nebudu, že velmi netěším se, až my sezdáni budeme a já nocí s tebou i jinako tráviti moci budu, aniž bych nad ránem od tebe prchati musel.“
„I já…“ zašeptala, ale raději odvrátila zrak, neboť se před ním přece jen styděla. „Raději již též vstanu a za bratrem zajdu, bych zvěděla, kterak jemu se daří, a zdalipak jemu nějak ku prospěchu býti nemůžu…“ změnila pro jistotu rychle téma a rovnou se vymanila z lordových paží, aby se před tím aspoň trochu poupravila. Ne že by byla natolik marnivá, že by jí záleželo víc na jejím vzhledu než na bratrově zdraví, ale obávala se, jestli by se hned nedovtípil, že nestrávila noc sama, kdyby se před ním objevila rozcuchaná a s tvářemi dosud zrůžovělými.
„Hm… lle naa vanima (tys překrásnou)…“ neobtěžoval se Gildor odvrátit pohled, zatímco si spěšně pročesávala vlasy. „A o bratra svého ty obav míti nemusíš, neb já v noci párkrát za ním zašel, bych stavu jeho zkontroloval a odvaru mu podal, a věř mi, že on silným dosti jest, by toho překonal. Dokonce se mnou o nás dvou hovořil… a velmi rozhodně na tom trval, bychom my dle plánu původního vypluli, neb zde důvodů k otálení není.“
„Tys o něj se postaral?“ vydechla Nimloth, její fialkové oči plné vděku a zároveň zahanbení, že to nebyla ona, kdo nad Glorfindelem v noci bděl. „Však pročpak nevzbudil jsi mne, bych…“ začala namítat, avšak Gildor přešel k ní a znovu ji vzal do náruče; oděn pouze do černých nohavic a polorozšněrované tuniky vyhlížel tak přitažlivě, že jí najednou docela vyschlo v ústech a rty ji lehce brněly, jak toužila po dalším jeho polibku.
„Neb by toho zbytečným bylo, lirimaer,“ odvětil jí pevně. „Věř mi, že on všeho, čeho mu zapotřebí, dostal, a ni ty bys pro něj více učiniti nemohla. Však možná tebe potěší, že i ve stavu svém tys tou, jejíž blaho jemu na srdci nejvíce leželo, a
dokonce vděku mi projevil, že na tebe dohlédnu, když on toho právě schopen není.“
„Ano?“ špitla a oči se jí zalily slzami dojetí, že její bratr, ač těžce raněn, i v takové chvíli myslí více na ni než na sebe.
Jistě, to co jí provedl v Imladris, bylo strašlivé… avšak neukázalo se pak, že měl ohledně Thranduila po celou tu dobu pravdu a že učinil dobře, když se rozhodl zakročit? Kdoví, co by s ní jinak bylo… nanejvýš by se jí dostalo oné pochybné cti smět na krátký čas zahřívat králi lože, než by se jí nabažil a dal přednost nějaké jiné. Jak trpká představa v porovnání s tím, co ji očekávalo! Sňatek s váženým lordem, jenž jí byl až dosud vždy oporou a na jehož způsoby si nemohla ani v nejmenším stěžovat. A v jehož přítomnosti dokázala na zlatovlasého krále Eryn Lasgalen téměř zapomenout. Téměř…
„Nad čímpak rozjímáš?“ zaskočil ji Gildor svou otázkou, skoro jako kdyby mu cosi z její tváře prozradilo, kam až se její myšlenky zatoulaly. Možná proto se k dalšímu pousmání musela přinutit.
„Na nás dva… A na to, kterak šťastliva jsem, že tebe zpoznati mi dopřáno bylo,“ pravila a on její úsměv opětoval.
„Já doufám, že ty toho vždy pamětliva budeš…“ prohodil docela vážným tónem a namísto políbení ji k jejímu zklamání pouze zlehka pohladil po tváři. „Cormamin niuve tenna´ ta elea lle au´ (Srdce mé slz prolévati bude, dokud tebe opět nespatří)…“ rozloučil se s ní s drobnou úklonou, pro kterou ho měla ještě radši, jeho vybrané způsoby v tak ostrém kontrastu s Thranduilovým neomaleným chováním, že to nešlo přehlédnout.
A když zakrátko usedla u bratrova lože, aby mu sňala obvazy a jemně vymyla rány, zdálo se, že se jeho mysl zaobírala podobnými úvahami.
„Tys nyní šťastnou, že ano, ai´seler´amin?“ zeptal se jí, jakmile netrpělivě zodpověděl její obligátní dotaz, zda se již cítí lépe. „Pověz mi toho… však dle pravdy… Neb já nikdy sobě neodpustil bych, kdybych tebe do sňatku vehnal, v němž ty bys štěstí nalézti schopna nebyla.“
„Nač pochybností těchto, toror´amin?“ nechápala, proč jí najednou klade takové otázky. „Cožpak neustále nepřesvědčoval jsi mne, že lord Gildor pro mne tím pravým jest? A tys nemýlil se. On vpravdě pozorným a laskavým ellonem jest, jenž těch, na nichž mu záleží, ochrániti dovede. A podle toho, čeho zvěděla jsem, pak navzdory neshodám vašim, se on i o tebe v noci postaral.“
Glorfindel přešel zmínku o poslední noci bez povšimnutí, neboť ho stále trápilo vědomí, že své sestře ohledně Thranduila lhal. Ano, bylo to pro její dobro, ale přesto z nějakého důvodu cítil - ne, byl si tím naprosto jistý! - že si zaslouží znát pravdu.
„Ano, on vskutku takovým jest, však toho ještě neznamená, že ty s ním šťastnou budeš, ai´seler´amin,“ upozornil ji mírně. „Já v ohledu tomto tebe po yény mnohé dosti zkrátka držel… možná z obavy, že kdos by tobě ublížiti mohl… či snad mne dokonce k tomu úmyslů sobeckých vedlo, neb po odchodu tvém by život můj značně prázdným byl… Však nyní cítím, že času nejvyššího jest, bys ty rodiny vlastní založila… a všeho toho dohnala, oč jsem já tebe péčí svou přehnanou ochudil…“
„Takto nehovoř…“ položila Nimloth zlehka ruku na jeho rameno v konejšivém dotyku. „Vždyť vždy jsi tu pro mne byl… bys mne ochránil a též naučil, kterak se sama o sebe postarati… Já bratra nad tebe lepšího bych si věru přáti nemohla… a též bych ni žádného jiného nechtěla…“
„Vskutku? A budeš stále takto o mně smýšleti, až tobě vyjevím, že ne vždy upřímným jsem k tobě byl?“