LXXVII. kapitola

    Ohromení v lordově tváři bylo natolik veliké, že to Lídu skoro až rozesmálo, nestávalo se jí ostatně každý den, aby se jí toho odměřeného ellona podařilo vyvést z míry. Jenže to by nesměl ve svém výslechu vzápětí pokračovat.

„Vskutku? A pročpak bys tohoto chtíti měla? Vždyť Legolas chotěm tvým jest a cesty vaše životní nyní spjaty jsou!“ pronesl s takovým důrazem, jako kdyby na světě nebylo nic důležitějšího. „Cožpak tobě řečeno nebylo, čeho státi se může, pokud byste rozděleni býti měli?!“

„Nezlobte se, ale tohle s Vámi vážně probírat nebudu!“ odbyla ho a on to kupodivu akceptoval. Což ovšem neznamenalo, že by ji konečně hodlal nechat na pokoji.

„Dobrá, však doposud nevysvětlila jsi mi, kterak ku zranění svému jsi přišla. Čehožpak Rúmil učinil, jakmile jsi mu žádosti své přednesla?“ vrátil se ke svému původnímu dotazu a ona zoufalým pohledem zalétla ke své společnici, mlčky ji prosící o pomoc. A ta ji nezklamala.

„Odpusťte, pane, však pokud lady Lidianna časně zrána na cestu vydati se má, pak jí odpočinku zapotřebí jest!“ prohlásila rezolutně k lordově zjevné nelibosti. „Incidentu tohoto beztak kapitán Finrod s králem Thranduilem probírati bude a pokud oni k tomu svědectví lady Lidianny potřebovati budou, pak nepochybně si jej vyžádají. Důvodu není, byste Vy časem svým drahocenným kvůli tomu nyní marnil, když zajisté velmi zaneprázdněn záležitostmi jinými jste,“ odkázala ho už podruhé během krátké chvíle do patřičných mezí, ale když se Elrond zamračil a nadechl, aby jí dal důrazně najevo, že takhle s ním nikdo hovořit nebude, odzbrojila ho hned svou další poznámkou.

„Já vědoma si jsem, že o tomto hovořiti krajně nevhodné jest, pane, však pozornosti mé uniknouti nemohlo, že Vy značně znaven vyhlížíte... Možná byste raděj sobě též odpočinku dopřáti měl... Pročpak my záležitosti této nemilé na ráno odložiti bychom nemohli? Já jista si jsem, že lady Lidianna Vám po snídani odpovědí uspokojivých dá,“ ubezpečila ho a třebaže se mu ten odklad pranic nezamlouval, nakonec se rozhodl na to přistoupit, protože pomyšlení na odpočinek bylo více než lákavé.

„Dobrá tedy! Pokud lady Lidianna přislíbí mi, že mi pak pravdy vyjeví, já ochoten jsem do doby oné posečkati!“ vymiňoval si na té dívce a ona zdráhavě přikývla na souhlas, ačkoli jí nebylo vůbec jasné, co mu bude ráno vyprávět.

Zato jemu bylo z jejího výrazu naprosto jasné, že u ní se pravdy nedobere, ani hned ani ráno, a jakákoli snaha to změnit, je akorát zbytečné plýtvání jeho energií. Přesto se však nemínil ještě vzdát, ne když byl v sázce život jeho syna.

Rúmil vyčkal, dokud se mu Elrond s Astalderem neztratili z dohledu, než se srdcem prudce bijícím prchnul do svého úkrytu, mysl sužovanou vzpomínkami na své hanebné chování vůči Lidianně a zároveň zmítanou pochybnostmi, zda se rozhodl správně, když svého otce zapřel.

Kdoví, jestli by tomu pokušení, které pro něj jeho milující náruč představovala, dokázal odolat, kdyby té dívce tolik neublížil. A podle toho, jak se na něj Elrond zadíval, jakmile mu o tom pověděl, možná své nabídky už trpce litoval. Vždyť kdo by toužil mít v rodině zrůdu, jakou on bezesporu byl?! Kdo by si přál hledět do jeho zjizvené tváře a žít v trvalé nejistotě, kdy se mu opět nepodaří udržet tu bestii v jeho nitru pod kontrolou? Elrond zakusil až příliš mnoho utrpení a přišel o příliš mnoho jemu drahých, než aby mu chtěl působit další bolest.

Jistě, zpočátku by se jeho lord otec snažil předstírat, že se vlastně nic nezměnilo, po prvních nehodách by možná shovívavě připustil, že s určitými těžkostmi se muselo počítat a že když budou držet pospolu jako rodina, pak i tyto obtíže dokážou časem překonat. A kdoví, třeba zpět ve svém domově a s někým po svém boku, kdo ho miluje a věří v něj, zvládne toho démona jednou udolat.

Jenže on až moc dobře věděl, že jeho démon podobným sentimentem neoplývá a láska a bezpečí ho naplňují akorát větší nenávistí a touhou zranit a zničit ty, kteří si na takové projevy v jeho blízkosti troufli. Ne, jediným možným řešením – jediným správným řešením – bylo zůstat sám, jiná volba tu prostě nebyla, jak mu ostatně ona událost s princeznou nad vší pochybnosti dokázala.

Kdyby si kdysi dávno nezvolil se svým bratrem smrtelnost, pak mohl odjet do Valinoru a doufat, že ve Valar požehnané zemi nebude mít jeho nepřítel dostatek sil ho ovládnout. Ale jako smrtelníkovi mu byly tyto končiny nenávratně zapovězeny a ačkoli už párkrát zvažoval, že svou pouť vlastnoručně ukončí, připadalo mu to stále jako hrubá neúcta k bratrově oběti. Navíc se stále nemohl zbavit zvláštního pocitu, že jeho utrpení není zbytečné, že zůstal tak dlouho naživu z určitého důvodu, jak mu ostatně potvrdila i lady Nienna, a teprve až naplní svůj osud, bude moct v klidu odejít.

Ale do té doby musí zůstat sám... štván svými vzpomínkami... svou minulostí... svou nenaplněnou touhou po spřízněné duši, jakou býval jeho bratr. Kdyby jen tušil, co má vykonat, pustil by se bez rozmýšlení do toho, ať už by to bylo cokoli, ale takhle mohl jen tápat... bloudit mezi stíny... a čekat na svou příležitost... Stejně jako démon v něm.

Když se Elrond navrátil do svých komnat, nijak zvlášť ho nepřekvapilo, že už tam Elrohira nezastihnul. Což ovšem neznamenalo, že ho to nezarmoutilo. Onu nenadálou radost z jejich shledání vystřídala trpkost, že jeho syn odmítá jeho náklonnost a pozici, která mu kdysi náležela.

Jistě, nikdo nevěděl lépe než on, že mezitím uběhlo spoustu času, ale rána, o níž se domníval, že se již trochu zhojila, nyní zela doširoka rozšklebená a krvácející, jako kdyby byla zcela čerstvá. Jak se má smířit se skutečností, že třebaže aspoň jeden jeho potomek zůstal dosud nějakým zázrakem naživu, je pro něj stejně podle všeho nenávratně ztracen?

Kdyby jen mu ta dívka vyjevila, co se mezi nimi událo, třeba by mu to pomohlo lépe porozumět stavu, v němž byl Elrohir  uvězněn. Ale takhle mohl pouze hádat, jak vážné to s ním je, a zda ještě vůbec existuje nějaká šance na aspoň částečné zotavení.

Ano, Lidianna by mu mohla leccos objasnit, kdyby ovšem zatvrzele nemlčela, což ho silně iritovalo, ovšem na druhou stranu mu to dávalo naději, že to dělá proto, aby utajila svůj prohřešek před Legolasem, na kterém mu viditelně i přes jejich neshody stále velmi záleželo. Pravda, ještě tu existovala možnost, že tak činí pouze z rozpaků, neboť její chování by bylo nepochybně v rozporu s dobrým mravem i v jejím světě, ale cosi v jejích posmutnělých očích a v tónu jejího hlasu dávalo tušit, že ještě není vše ztraceno.

A k tomu se nyní hodlal upnout, protože pokud by měl být Legolas jedinou rodinou, která mu zbyde, pak byl odhodlán udělat cokoli, aby ho ochránil. Což znamenalo se postarat, aby se dal se svou chotí opět dohromady. A pokud mu Lidianna odmítá dát jasné odpovědi na jeho otázky, bude je muset hledat jinde...

A aniž by si Elrond dopřál byť jen malou chvilku oddechu, který mu Thíriel tak drze doporučovala, soustředil se celou svou myslí na Elrohira, aby odhalil, kam se ten ellon po jejich nepříliš šťastném rozhovoru poděl. Jenže jakmile se mu s ním podařilo navázat spojení a on v záblesku zachytil obraz temné kobky, srdce se mu sevřelo novou úzkostí.

Takhle tedy jeho syn žije? V ústraní a příšeří, v němž se snaží skrýt svou zraněnou duši a zohavenou tvář? V němž se marně snaží bojovat proti démonu ve svém nitru a zároveň si zachovat co nejvíc ze své lidskosti? Cožpak tohle se ještě dalo nazývat životem? Nebyla by v takovém případě snad smrt milosrdnější volbou?

Elronda ta myšlenka zaskočila a konsternovala a zprvu ji rezolutně odsoudil, ale ona zatvrzele setrvávala v jeho mysli, jako trn zabodnutý příliš hluboko pod kůží, než aby se dal snadno odstranit... a on se přistihl, jak o tom znovu přemítá... znovu ji zavrhuje... a opět zvažuje... Vždyť existoval snad větší důkaz lásky, než když pomůže Elrohirovi v jeho nouzi? A jako léčitel znal dost způsobů, jak ho vysvobodit z jeho utrpení, pokud by si to přál... A nebo pokud by to vzhledem k nedostatku jeho sebekontroly bylo jediným řešením...

Samozřejmě, že stále doufal, že se mu nějakým zázrakem a s požehnáním Valar podaří ten nepříznivý stav zvrátit, ale jakmile vstoupil do malé nehostinné místnosti, kterou si jeho syn vybral pro svůj úkryt, tato víra byla hodně těžce zkoušena při pohledu na polonahé stvoření, jež tam nalezl.

Stálo zády k němu a třebaže nepochyboval, že jeho příchod zaznamenalo, stejně se neobtěžovalo otočit a on si tak mohl více než zevrubně prohlédnout plejádu ošklivých jizev, které hyzdily jeho kůži tam, kde ji nepokrýval široký pruh tmavých chlupů, a které i ve slabém světle jeho lucerny podávaly až děsivě výmluvné svědectví o mučení, jímž si prošel.

„Elrohire...“ vydechl, hlas chvějící se při představě, co všechno si musel jeho syn vytrpět.

Tehdy... i nyní... neboť mu nemohlo ujít, že některé z těch ran jsou poměrně čerstvé, jako kdyby ani teď nenalezl tolik zasloužený klid a stále se nacházel v rukou svých katanů, nucený snášet jejich nenávistné zacházení. Oči se mu zalily slzami pro toho nevinného ellona, kterým kdysi býval... a zároveň ho naplnil pocit strašlivé bezmoci. Neboť třebaže byl zdatným léčitelem, takové rány nebylo ani v jeho silách vyléčit... a třebaže býval neohroženým bojovníkem, nezůstal již nikdo, na kom by mohl svého syna pomstít.

Zkusil aspoň znovu spojit svou mysl s Elrohirovou, doufající, že se mu podaří převzít část jeho bolesti na sebe, ale tentokrát narazil na neproniknutelnou bariéru, a když to posléze vzdal, vyčerpaný tím marným úsilím, zjistil, že si ho přeměřuje pár chladných tmavých očí.

„Pokud jste se již dosytosti vynadíval, pak odejděte, neb ničeho, čeho byste říci či učiniti mohl, tu významu nemá a pokud Vy opaku si namlouváte, pak hlupákem pošetilým jste!“ utrhnul se na něj Rúmil a Elrondovi došlo, že o jeho příchodu věděl s dostatečným předstihem, aby se mohl jejich setkání vyhnout a nebo aspoň upravit svůj zevnějšek a skrýt všechny ty změny, kterých jeho tělo doznalo, pod vrstvami oblečení. On ale neučinil ani jedno... místo toho se ho rozhodl konfrontovat... nejspíš ve snaze ho přimět k rezignaci... tak jako kdysi rezignoval i on...

Plán to byl sice dobrý, ovšem zcela opomíjející možnost, že ho Elrond nevyhledal jen kvůli němu, ale i proto, aby pomohl Legolasovi. A jakkoli znaven byl a v pokušení odložit další boj s ním na později, kvůli tomu plavovlasému ellonovi byl pevně odhodlán vytrvat.

„Lady Lidianna v pořádku jest... ona zranění na krku utrpěla, však život její naštěstí v ohrožení není,“ oznámil mu, zcela ignorující jeho předchozí slova. „Možná bys mi nyní čehos ozřejmiti mohl... kterak ona rány oné utržila?“

„Cožpak toho zjevným není?!“ vysmál se mu Rúmil a chladný tón jeho hlasu by ho býval přiměl pochybovat, že si kvůli tomu dělá vůbec nějaké výčitky, kdyby nebylo toho lítostivého záblesku v jeho jinak nepřístupných očích, který se tam mihnul tak krátce, až si nebyl vzápětí tak docela jistý, jestli si to akorát nenamlouval v zoufalé snaze naleznout v oné bytosti, kterou kdysi hrdě nazýval svým synem, aspoň nějaké známky lidskosti.

„Ona přiznala mi, že tebe v záležitosti jisté vyhledala...“ zkusil to znovu a když zachytil jeho vzdorovitý výraz, rovnou pokračoval, aby ho náhodou nenapadlo zkoušet to popřít. „Prý k útěku dopomoci jsi jí měl!“

Na to Rúmil pouze pokrčil rameny, neochotný potvrdit, co jeho otec beztak už věděl, pročež by bylo zcela zbytečné se mu to pokoušet vymluvit.  Ale Elrond se s takovou odpovědí nespokojil.

„Pověz mi, tys vpravdě o tom uvažoval? Neb pokud ano, já rád bych tobě připomněl, že život Legolasův nyní s tím Lidianniným spjat jest a pokud by oni snad trvale rozděleni býti měli, pak tu nebezpečí hrozí, že by toho Legolas díky poutu jejich přežíti nemusel!“ upozornil ho lord o poznání ostřeji, než původně zamýšlel, a odhalil mu tak nechtěně, čí blaho mu momentálně leží na srdci.

„Vy obav v ohledu tomto činiti si nemusíte, neb já jí vyhověti rozhodně nemíním!“ odsekl Rúmil, hluboce zasažen jeho nedůvěrou, byť v tomto případě ne úplně neoprávněnou, a též zaskočen vlnou žárlivosti, která ho zcela nečekaně zalila. Možná proto byla jeho další slova plná nevraživosti. „Skutečností však zůstává, že se Legolas k dívce té hanebně zachoval a lekce menší mu pouze ku prospěchu bude!“ prohlásil s takovým přesvědčením, až si Elrond říkal, jestli tomu opravdu věří a nebo se jen pokouší ospravedlnit svůj odsouzeníhodný skutek, kdy bezohledně zneužil princezniny bezbrannosti a naivity ve svůj vlastní prospěch.

Jenže... co jiného by ho přimělo takto jednat? Jedno vysvětlení se tu nabízelo, ale třebaže se jednalo o věc v přírodě tak naprosto přirozenou, on se zdráhal uvěřit, že by se jeho syn nechal hnát podobně animálními pudy bez jakýchkoli ohledů na možné následky. A i kdyby tomu tak skutečně bylo, měl přinejmenším ještě dostatek soudnosti, než aby to přiznal nahlas.

„Lady Lidianna příliš vzdorovitou jest, a tak jsem se ji pro dobro její trochu postrašiti rozhodl, by lépe pochopila, kde místa jejího,“ vymluvil se značně nepřesvědčivě.

„Pokud ty tohoto vskutku v úmyslu jsi měl, pak věz, že čin tvůj účelu svého hrubě nesplnil! Neb když já před chvílí malou s ní jsem hovořil, ona rozhodně nijak povolnou nebyla! A strachu jí zřejmě též nenaháníš, když tebe s odhodláním mimořádným chrániti se pokoušela!“ vysmál se mu Elrond. „Já spíše uvěřil bych, že tys chtíče svého ovládnouti sto nebyl, obzvláště když se tobě tím zároveň příležitosti naskytlo, kterak Legolasovi ublížiti! Či snad ty tvrditi bys mi chtěl, že toť pravdy není?!“ udeřil na něj vzápětí důrazně a Rúmilovo mlčení mu bylo dostatečnou odpovědí.

„Cožpak tys natolik změnil se, že v tobě již praničeho dobrého nezbylo?! Vždyť Legolas tobě takřka bratrem byl a tys přec jej hluboce raniti neváhal?!“ nedokázal skrýt lord své zklamání nad chováním svého prvorozeného. „Kterakpak on tobě ukřivdil, že ses mu takto podle pomstíti hodlal?!“ nechápal jeho pohnutky a Rúmil se mu ani nedivil.

Jelikož se mu ale styděl přiznat, že nad sebou dočasně ztratil kontrolu, raději ho při tom nechal. „On toho, čeho má, pramálo si váží! Však uvidíme, kterakpak on smýšliti bude, až toho ztratí!“ pronesl výhrůžně, to aby Elronda dostatečně přesvědčil o svém odhodlání, a když se lordova tvář zkřivila v jasně patrné nevoli, poznal, že uspěl.

„Tohoto ty neučiníš! Já toho tobě nedovolím!“ vyjel na něj zhurta, ale ellon před ním si z jeho hněvu nic nedělal, pouze koutky úst se mu nadzvedly v pobaveném pousmání.

„Vskutku? A kterak Vy byste mi v tom zbrániti chtěl?“

Elrond hned neodpověděl, jen jeho rysy ztvrdly v nesmlouvavém výrazu. „Toho ty raděj zvěděti si nepřej! A hleď se od něj stranou držiti, sic...“ nechal svou pohrůžku nedopovězenou, ale pokud tím doufal ve větší efekt, pak byl záhy zklamán, neboť Rúmil se akorát pobaveně rozesmál.

„Vy zapomínáte, že již dospělým jsem, Adar! Navíc zde ničeho není, čeho Vy byste proti mně použíti mohl!“

Ten trpký úšklebek na jeho kdysi tak pohledné tváři a naprosté opovržení v jeho hlase Elronda ranily, přesně tak, jak to Rúmil zamýšlel. A ačkoli měl lord pocit, že mu bolestí pukne srdce, přinutil se vůči tomu netvorovi před sebou zatvrdit, neboť v jeho očích v něm už nezbylo zhola nic z jemu tak drahého Elrohira. A on odmítal riskovat Legolasův život v bláhové naději, že by se to snad někdy mohlo změnit.

„Ty jemu ni Lidianně cesty zkřížiti se neopovažuj, Rúmile, sic zpoznáš, kterak vážně já ochrany rodiny své béři!“ sdělil mu ledově, načež se obrátil k odchodu, srdce krvácející nad tím, že byl právě nucen podruhé pohřbít svého vlastního syna.

Hlasité prásknutí dveřmi mu poskytlo pramalou úlevu, neprosto spolehlivě však pohltilo zmučený vzlyk, který se Rúmilovi vydral mezi pevně semknutými rty, než zdrceně klesl na kolena, hluchý a slepý vůči všemu kolem sebe, tak moc ho zasáhlo, že ho jeho otec zavrhnul. Vítězoslavný ryk démona ve svém nitru však přeslechnouti nemohl.

A tentokrát v sobě ani nedokázal nalézt dostatek sil mu vzdorovat. Horká krev se vyřinula z čerstvě otevřených ran na jeho zádech a on pevně zaťal zuby, aby se nerozkřičel bolestí.

Jakmile se za lordem zavřely dveře, vrhla Lída na Thíriel lehce vyčítavý pohled. „Myslela jsem, že jsme přítelkyně...“ pronesla pochybovačným tónem, protože po těch jejích vášnivých námitkách ji doprovázet si tím už vůbec nebyla jistá. Zato nad jakoukoli pochybnost věděla, že Lórien je tím posledním místem, kam by chtěla jet. To už by raději zůstala v Imladris a riskovala útok nepřítele, než se vrátit tam, kde toho s Legolasem tolik prožila...

„A cožpak jsem tobě důvodů o přátelství mém pochybovati zavdala?“ zatvářila se ta elleth natolik zmateně, až si Lída začala říkat, jestli ji nesoudila až příliš příkře. Koneckonců bylo přece přirozené, že si po tom zdánlivém zklamání se Saerosem přála zůstat v blízkosti své nové známosti, namísto aby se trmácela někam do pustiny a k tomu ještě riskovala, že ji cestou někdo přepadne. A ona jako její přítelkyně by to měla chápat a respektovat, třebaže se jí to kvůli Saerosovi nepozdávalo.

„Poslyš... jestli se mnou nechceš jet, tak mi to klidně řekni. A já požádám Elronda, aby se mnou poslal někoho jiného...“ přinutila se jí nabídnout, ale Thíriel k její úlevě potřásla hlavou.

„Toho zapotřebí nebude, Lidianno, však já gesta tvého si cením,“ potěšilo ji, že je princezna ochotná brát v potaz i její vlastní přání a ne jen slepě vydávat rozkazy. „Já tebe mileráda doprovodím, pokud ty společnosti mé uvítáš. Ty přec jen s Lórienem vzpomínek mnohých nepochybně spjato máš a já bych tam tobě na obtíž býti nechtěla,“ pronesla tónem, jako kdyby vážně věřila, že si ta dívka nepřeje nic víc, než se tam procházet mezi mallorny ztracená ve sladkobolném snění o sobě a Legolasovi.

„To máš pravdu,“ přisvědčila Lída se záchvěvem nostalgie, které se nedokázala ubránit. „Taky se mi tam kvůli tomu vůbec nechce. Je to ještě až příliš čerstvé..“ přiznala té elleth, protože přinejmenším tohle měly nyní společné – obě přišly o někoho, na kom jim velmi záleželo... třebaže v Thírielině případě se dalo aspoň doufat, že to nebude napořád.

„Thíriel... musím ti říct něco o Saerosovi...“ spustila nejistě, zatímco v duchu horečně přemítala, jak svou přítelkyni přesvědčit, že ji její milý neopustil, a zároveň neporušit slovo, které mu dala. Ale když se na ni Thíriel nepřívětivě zamračila, nahněvaná pouhou zmínkou o onom léčiteli, došlo jí, že neexistuje způsob, jakým by to dokázala provést. A jelikož usoudila, že jí Saeros spíš promine její upovídanost než to, že jen nečinně přihlížela, jak Thíriel ničí vše krásné, co spolu kdy sdíleli, rozhodla se jí to nakonec přece jen vyzradit.

„Mluvila jsem s ním, než se připojil ke Glorfindelovi... chce s jeho skupinou odplout do Valinoru, to je pravda... ale jenom proto, aby promluvil s tvým otcem...“ sdělila jí tiše, sama zvědavá, jak její přítelkyně na ta slova zareaguje.

Tak nějak očekávala, že Thíriel jeho čin náležitě ocení a možná se i zastydí za svůj impulzivní románek, jenže ta ji dokonale překvapila, když se zatvářila ještě popuzeněji.

„Kterak si on tohoto dovoliti mohl?! Vždyť já jemu toho učiniti výslovně zakázala! Cožpak toho natolik obtížným pochopiti bylo?! Za kohožpak on sebe považuje, že bláhově se domnívá, že by snad v tomto uspěti mohl?!“ neskrývala Thíriel svou nevoli.

„Saeros je přece rozumný ellon, kdoví, třeba se mu ho vážně podaří obměkčit...“ neviděla to Lída zdaleka tak tragicky, ale u své přítelkyně s tím nepochodila.

„Ellon onen by se s kýms takým hovořiti neobtěžoval, neb by toho pod úroveň svou považoval! A já pochybností mám, že se toho od dob těch změnilo!“ zůstávala zatvrzele skeptická a Lída se to rozhodla nechat prozatím být. Tedy skoro...

„Teď když víš, že tě Saeros neopustil, co hodláš udělat? Myslím... s tím vojákem... Přece by nebylo fér se s ním dál vídat, ne?“ zjišťovala opatrně, aby se jí náhodou nedotkla svou všetečností. Ale podle toho, jak nazlobeně po ní Thíriel šlehla pohledem, tak se tomu stejně nevyhnula.

„A pročpak bych se s ním vídati nemohla?! Měla bych snad věrnou tomu zůstati, kdož důvěry mé zradil?!“ opáčila, aniž by se nějak zvlášť namáhala potlačit svůj hněv.

Kdož vědom si jest, kterýchto těžkostí já snášeti nucena jsem, a přec mne zde samotnou zanechal? Jen s démony mými a vzpomínkami, jež duši mou drásají a o rozum zdravý mne připraviti hrozí?! Cožpak tohožto ten, kdož miluje, učiniti by mohl?! problesklo jí ještě hlavou, ale nahlas to nevyslovila, neochotná přiznat před princeznou, že není tak nezdolnou, jak se před ní snažila působit.

Ale jak svou slabost skryje během jejich nadcházející cesty? Ve velké skupině nepůsobilo nijak nápadně, když se sem tam odkradla pryč, aby uspokojila své potřeby, ovšem pochybovala, že by měla takové štěstí a její nepřítomnost unikla pozornosti těch dalších čtyř vojáků, ať už to bude kdokoli. Či té princeznině, neboť ta si ji právě zkoumavě prohlížela s posmutnělým výrazem ve tváři.

„Chápu, že se cítíš zrazená, ale Saeros se ti akorát snaží pomoct. Vlastně si o tebe dělal starosti, jak to tu bez něj zvládneš... opravdu mu na tobě moc záleží... a určitě si nezaslouží, abys mu takhle ubližovala...“ pokusila se ji Lída znovu přivést k rozumu, ale se zlou se potázala.

„Vskutku?! A čehožpak tobě pocitu dává, že mne souditi smíš?! Možná bys mi pak prozraditi mohla, čehožpak se mezi tebou a Rúmilem událo, neb stav, v němž jsem vás oba nalezla, rozhodně nenaznačoval, že byste se pouze konverzaci nevinné oddávali!“ ucedila Thíriel uštěpačně, i když nevyhlížela, že by ji to skutečně až tolik zajímalo, jen spíš hledala způsob, jak Lidianně oplatit tu její poznámku. Což dosvědčila hned její následující slova. „Ach odpusť, já pozapomněla, že ty bys přec cos takého princi svému nikdy neučinila! Ačkoliv pokud ty ses jej nadobro opustiti rozhodla, pak zřejmě tebe ni výčitek, žes s jiným ulehla, trápiti nebude!“

„K ničemu mezi náma nedošlo!“ ohradila se dívka okamžitě proti jejímu nařčení, ale podle toho, jak zarputile se přitom vyhýbala jejímu pohledu, nejspíš tak docela čisté svědomí neměla.

„Že nikoliv? A kdožpak tím zdrženlivým byl? Ty či Rúmil?“ neodpustila si Thíriel další kousavou poznámku na její účet a Lída se na ni za to zaškaredila.

„A co mám podle tebe dělat jinýho?!“ opáčila dopáleně a zároveň s jistou dávkou bezmoci. „Chci se vrátit domů, kam patřím, a na tohle všechno zapomenout! Byl to jen sen... sice krásný, ale taky naprosto nereálný! A já prostě odmítám strávit zbytek svýho života čekáním, jestli mi princ jednou odpustí!“

„Tomu rozumím,“ přikývla k jejímu překvapení Thíriel, která marným čekáním na otcovo odpuštění promarnila tolik drahocenného času. „Však pročpak domnívala ses, že by tobě právě Rúmil pomoci schopen byl? Pokud pominu, že by se toho vzhledem k trestu za to jemu hrozícímu učiniti zdráhati mohl, pak obav mám, že pozice jeho by tu spíše na překážku byla.“

„To je možný, jenže tu není zas tolik jedinců, kteří by byli ochotní si mě aspoň vyslechnout,“ neubránila se Lída mírnému postesku. „Natožpak mi pomoct!“

„Neb většina dobře vědoma si jest, kterak král prohřešku takého by ztrestal! A to se tehdy o syna jeho jediného jednalo!“ připomněla jí Thíriel celkem zbytečně, protože na princovo bičování na nádvoří, na kterém se byla nucena podílet, jen stěží kdy zapomene.

„Možná bychom my dvě vyjížďky malé do skal podniknouti mohly, než-li do Eryn Lasgalen zamíříme,“ pronesla ta elleth však hned vzápětí k Lídině neskonalému překvapení. „Pokud ty světa našeho opustiti vskutku pevně odhodlána jsi, pak věřím, že bych já tobě k tomu dopomoci uměla…“

„To jako vážně?“ zadívala se na ni dívka pátravě, trochu zaskočená tou náhlou změnou v jejím chování.

Vždyť ještě před malou chvilkou se zdálo, že jí nemůže přijít na jméno, a nyní by kvůli ní byla ochotná riskovat tak přísný trest? A nebo to snad dělá právě kvůli němu? Zdálo se jí to nepředstavitelné, ale koneckonců Saeros přece hovořil o její potřebě po bolesti a pokud to opravdu bylo její hlavní motivací, bylo by tak špatné její nabídky využít? Vždyť i sám Saeros se jí nezdráhal vlastnoručně zbít… a tohle se od toho, co jí dělal, přece zase tolik nelišilo. Akorát jedna věc jí dosud ležela v hlavě…

„Myslíš, že má Elrond pravdu? Že by můj odchod vážně mohl ohrozit Legolasův život?“ dělala si starosti, třebaže po tom všem, co se mezi ní a princem za poslední dobu událo, se nemohla nepodivovat, proč jí na tom vůbec ještě sejde. Přece jí do očí řekl, že je pro něj mrtvá! Tak proč by se o něj měla strachovat, když mu na ní už zjevně nezáleželo natolik, aby nějak strádal, až o ni přijde? Leda jeho ego tím utrpí těžkou újmu a to mu rozhodně neuškodí!

„Toho vskutku netuším. Však pokud on o tebe dosud stojí, pak ničeho mu přec nebrání, by tebe do světa tvého nenásledoval a přízně tvé znovu získati se nepokusil…“ neviděla v tom Thíriel žádný velký problém a proti té logice se nedalo nic namítnout.

Bylo to vlastně docela prosté… až na to, že se Lídy hned zmocnily pochybnosti, zda by ji tam vůbec dokázal nalézt, kdyby se k něčemu takovému nakonec odhodlal. Jenže jak pravděpodobné bylo, že se za ní vypraví?

„Tak jo,“ přijala bez dalších námitek Thírielinu nabídku. „Ale co ti další vojáci? Těm se náš výlet asi moc zamlouvat nebude…“ nalezla přece jen ještě jedno úskalí jejich plánu. Jistě, pak tu také byla stráž, která hlídala průchod, ale u té nepochybovala, že se jí Thíriel dokáže nějak zbavit, jinak by jí přece celou tu věc ani nenavrhla.

„Pokud přání mého vyplníš, pak věřím, že si s nimi starostí činiti musiti nebudeme,“ odvětila Thíriel a když ji vybídla, aby jí prozradila, co by to mělo být, bez váhání tak učinila.

„Ty Elronda požádáš, by Beleg jedním z těch, již tebe zprovázeti budou, určen byl,“ pronesla bez náznaku rozpaků a Lída se ustaraně zamračila, její předchozí optimismus okamžitě zakalen vědomím, že pokud Thíriel vyhoví, vědomě tak ublíží Saerosovi, který se k ní jako jeden z mála choval přátelsky.

„Proč zrovna jeho?“ zeptala se rozmrzele, třebaže po tom, čeho byla na ošetřovně svědkem, to byla samozřejmě naprosto zbytečná otázka. A pohled, jenž na ni Thíriel vrhla, jí to jen potvrdil.

„Řekněme, že on tím jest, čeho já nyní potřebuji,“ pravila mnohoznačně a Lída po delším váhání zdráhavě přikývla.

Bylo to dost alibistické, ale pokud Thíriel necítila potřebu zůstat Saerosovi věrná, třebaže už neměla důvod pochybovat o jeho citech, proč by si kvůli tomu měla dělat výčitka ona?

Protože jí na obou záleží… odpověděla si hned v duchu. A podobné jednání se jí prostě příčilo. Jenže na druhou stranu pokud to měla být její jediná šance, jak se odtamtud dostat, mohla si snad dovolit ten luxus se k ní otočit zády a místo toho lpět na svých morálních zásadách?