LXXII. kapitola

    Gildor se neubránil potutelnému pousmání, když se až do té doby tvrdě spící lord začal konečně probírat, což poznal podle tlumeného zasténání následovaného okamžitě celou řadou procítěných nadávek.

„Jsem rád, že již vzhůru jste, heru Glorfindel,“ promluvil ze svého místa hned vedle postele, kde byl uveleben v jednom z křesel. „Kterak cítíte se?“

„Již toho i lepším bylo…“ dostalo se mu nevrlé odpovědi.

„Nu, aspoň nyní víte, že Valar rozhněvati radno není,“ poznamenal Gildor, než se nahnul kupředu a lehce nadzvednul plátno zakrývající lordovu tvář. „Mohu tohoto prozatím sundati? Já s Vámi v záležitosti naléhavé hovořiti potřebuji a s tímto Vám vskutku špatně rozuměti jest.“

„A čehožpak ty se mnou probírati chceš?!“ vyštěkl na něho Glorfindel ostře a sám si strhnul ten kus vlhké látky z obličeje, aby mohl na svého budoucího švagra vrhnout zuřivý pohled. „Hodláš se mi snad omlouvati, že k sestře mé tak důvěrně ses správal?! Či se bláhově domníváš, že jsem vás tam dole na pobřeží nespatřil?!“

„Jelikož slepým nejste, heru, já předpokládám, že jste nás vskutku zahlédl, však o tomto s Vámi hovořiti v úmyslu jsem neměl, neb za toto se Vám rozhodně omlouvati nehodlám. A kdyby Vám na štěstí Nimloth opravdu záleželo, pak byste spíše vděčen než-li rozezlen byl,“ odvětil Gildor, aniž by hnul brvou, a opět se pohodlně rozvalil v křesle.

„Tak?! Vděčen?! A za cožpak?! Že na pověst sestry mé pranic nedbáš?!“

„Pozoruhodné jest, kterak Eldar, již věků mnohých pamatují, se o pověst bližních svých toliko strachují. A přec to právě oni bývají, již morálky nejčastěji porušují a potěšení i mimo svazek manželský vyhledávají…“ prohodil tmavovlasý lord jakoby v hlubokém zamyšlení.

„Mimo svazek?!“ zopakoval Glorfindel výhružně a tvář se mu zkřivila zlostí, která vzápětí ustoupila bolestné grimase, neboť jeho kůže nebyla ještě ani zdaleka zhojená. Se zaťatými zuby zabořil hlavu zpátky do polštáře a na okamžik pevně semknul víčka, aby jeho společník nezahlédl slzy, jež mu vyhrkly.

Gildor jeho momentální indispozice využil k tomu, aby pokračoval. „Já upokojiti Vás mohu, že cos takého bych nikdy neučinil, neb Nimloth vroucně miluji, a důvod tento mne též přiměl, bych na protokol zapomněl a ji si nakloniti hleděl. Vy ponětí nemáte, čeho všeho si ona v Eryn Lasgalen vytrpěla… a věřte mi, že velmi trpělivým býti jsem musel, než-li vůbec svolila, bych ji políbil. Já raděj ni domýšleti nechci, čeho jí ten bastard Thranduil učinil, že ona takto vystrašenou jest!“

„Čehožpak to pravíš?! Že on se na ní čehos domáhal?!“ vypravil ze sebe Glorfindel s obtížemi, neboť otupující účinky bylinného odvaru kvapem odeznívaly a ta strašlivá bolest, která ho zachvátila tam venku, se opět vracela, jen nepatrně slabší než prve.

„Lorde Glorfindele? Vnímáte mne ještě?“ otázal se Gildor a s uspokojením sledoval, jak ten nadutý lord trpí. „Já chápu, že Vy bolestí máte, však záležitost tato odkladu nesnese… jakmile domluvíme se, já Vám ihned čaje, jenž léčitel pro Vás připravil, podám.“

Zlatovlasý ellon se přinutil opět otevřít oči, a i když by nejraději zařval na toho zpropadeného Elrondova kapitána, aby mu okamžitě donesl ten zatracený nápoj, neudělal to, neboť jeho tón naznačoval, že přišel skutečně kvůli něčemu závažnému.

„Hovoř tedy!“ procedil mezi zuby. „Čehožpak se přihodilo?! Ona se tobě s něčím svěřovala?!“

„Ni nemusela… Stačilo pouze reakcí jejích sledovati a poté dotazů pár položiti… ona ničeho neřekla, však výraz její výmluvněji než-li slova hovořil. A proto když tam na nábřeží ona dotyk můj strpěla a dokonce rtů svých k políbení mi nabídla, já odmítnouti ji nemohl… Vždyť by si toho jistě vyložila, že ji právě kvůli němu nechci… A věřte mi, že mně na tom, čeho on se na ní dopustil, nezáleží. Pro mě stále tou nejčistší a nejnevinnější bytostí jest.“

„Kdybych tušil, že to až tak daleko zašlo, já krkem bych mu zakroutil!“ syknul Glorfindel nepříčetně. „Hned zrána já se zpět do Eryn Lasgalen vypravím a za skutky jeho hanebné jej ztrestám!“ zapřísahal se, třebaže měl vážné pochybnosti, jestli ráno bude vůbec schopen aspoň vstát z lůžka.

„Tohoto nemoudrým jest, heru. Naopak… my hned zrána do Amanu vydati se musíme… a to bez prodlení! Neb kterak vyrozuměl jsem, on na cestě sem jest… a já nedopustím, by Nimloth pohledem na něho opět všeho si připomněla!“ pronesl Gildor důrazně a byl příjemně překvapen, když Glorfindel souhlasně přisvědčil.

„Ty pravdy díš… čemus podobnému my ji vystaviti nesmíme. Však ještě příležitosti bude, by mi Thranduil dluhu tohoto splatil! Já hned po svatbě vaší se sem navrátím… a on trpce litovati bude, že ji kdy vůbec zpoznal!“

Gildorovy rty se zvlnily v lehkém úsměvu. „Nimloth se za šťastnou považovati může, že bratra, jako Vy jste, má. Já nejraděj bych jej sám ztrestal, však příčí se mi, ji kdes samotné zanechati. Myslím, že toho nejlepšího, čeho pro ni v situaci dané učiniti mohu, jest na panství své ji odvézti, kde ona na vše zapomenouti moci bude a jistoty nové nabude. Po boku mém.“

„Toť nepochybně jest,“ hlesl Glorfindel zmučeným hlasem. „A ona vědoma si jest, že on sem jede?“

„Naneštěstí ano… když zprávy té jsem dostal, ona se mnou právě dlela.“ Gildor se zatvářil provinile. „Ona rozrušenou z toho dosti byla, až jsem východiska jiného neviděl, než-li jí části odvaru Vašeho podstrčiti, by ona sobě odpočinouti mohla. Já za to se omlouvám, však ona již nocí mnohých probděla a toho se na ní projevovati započalo. Však neobávejte se, já jí pouze doušků pár dopřál… většina dosud pro Vás k dispozici jest.“

„Čehožpak míníš tím, že se toho projevovati započalo?“

„Ona halucinacemi rozsáhlými trpěti začala… a několikráte do mdlob upadla…“ přiznal mu Gildor s předstíranou zdráhavostí. „Avšak já doufám, že toho spánek poklidný opět napraví. Pokud tedy mi léčitel ráno bylinek nějakých pro ni dá. Ta troška, kterou dopřál jsem jí nyní, sotva po hodinu následující vydrží,“ povzdechl si znepokojeně. „Však já klidnější jsem, když vím, že odjezd náš pozdržen nebude. A těch hodin několika do úsvitu s ní již nějak přečkám…“ pronesl rozhodně, třebaže úmyslně nechal ve svém hlase zaznít i lehké pochyby, a zvedl se, aby přinesl konvici s odvarem a vysvobodil tak zraněného lorda z jeho utrpení. Nijak přitom nespěchal, neboť mu chtěl dopřát čas, aby všechny ty nové informace vstřebal a došel k jedinému správnému rozhodnutí. Jeho rozhodnutí. Věděl, že k němu posléze dospěje, protože mu nedal na výběr…

„Já vděčen jsem, že ty o ni toliko pečuješ, nikoho lepšího bych si pro ni vskutku přáti nemohl,“ pronesl Glorfindel přerývaně, neboť mu činilo nemalé potíže se soustředit na cokoliv jiného, než na ty rozžhavené šípy, které se mu neustále zabodávaly do tváře. Kůži v dlaních už měl celou rudou, jak do ní vší silou zarýval nehty, ale ta bolest, kterou si sám působil, nebyla nic v porovnání s tím, co musel snášet kvůli té proklaté Vale. Nebyl si vůbec jistý, jak dlouho to ještě vydrží, ale ani tak nemínil nechat svou sestru trpět. Vždyť to byla beztak jeho chyba, měl ji od Thranduila odvézt už dávno, ochránit ji za každou cenu, to přece byla jeho povinnost! Stejně jako věděl, co je jeho povinností nyní.

„Gildore…“

Tmavovlasý lord, jenž se právě vracel i s oním lákavým lektvarem, se na něho tázavě zadíval.

„Čehožpak se děje, heru? Mohu pro Vás snad ještě čehos dalšího učiniti?“ staral se, a když Glorfindel odmítavě zavrtěl hlavou, přelétl mu přes tvář stín obav. „Já doufám, že Vy mne od Nimloth vykázati nechcete…“

„Já bláznem bych býti musil, bych toho učinil, Gildore. A za toho se vskutku nepokládám. Ty za ní běž… i s konvicí touto… neb jí odvaru tohoto více než-li mně zapotřebí jest.“

Gildor odmítavě potřásl hlavou. „Toho přec nejde, heru! Já Vás tady trpícího zanechati nemohu! Co kdybych se za léčitelem oním ihned vypravil? Třebas se mi ho zanedlouho nalézti podaří…“ pronesl a dal si přitom dobrý pozor, aby to vyznělo hodně skepticky. A Glorfindelovi to neuniklo.

„To ne… Kdožpak by se o Nimloth postaral, až ona probudí se? Já toho zajisté v okamžiku tomto schopen nejsem. Kdepak… ty zde zůstati musíš… a já toho již nějak přečkám,“ přemlouval ho nesouvisle, protože silné záchvěvy bolesti ho někdy docela obraly o dech. A takřka ho přiměly, aby se opět schoulil do klubíčka a nahlas ventiloval své pocity. Kvůli Nimloth se ale opanoval, nechtěl, aby si to Gildor ještě rozmyslel a vnutil ten nápoj jemu, třebaže vidina sladkého bezvědomí se zdála být neuvěřitelně lákavá.

„Dobrá tedy, když si toho přejete, heru,“ podvolil se Gildor naoko neochotně. „Jakmile léčitel onen ráno se objeví, já jej bez prodlení za Vámi pošlu. A děkuji Vám… za Nimloth. Třebaže chování její vůči Vám poněkud chladné dobou poslední jest, ujištěn buďte, že ona Vás převelice miluje.“

„Já někdy o tomto pochybností mám…“

„Nemějte, heru. Však my raděj bychom o odvaru tomto před ní pomlčeti měli… neb ona by starostlivosti naší nejspíše nedocenila,“ navrhnul spiklenecky a Glorfindel nemohl než uznat, že v tomhle ohledu se zřejmě nemýlí.

„Ode mě se ni slova nedozví,“ ubezpečil ho. „Běž již… by ona po tobě sháněti se nemusela… A Gildore… řekni jí, že já v pořádku jsem, ano? Budoucnost její pro mě příliš důležitou jest, než bych ji kvůli zranění tomuto drobnému ohrozil. My dle plánu původního vyplujeme…“

Aniž by přerušil jejich vášnivý polibek, vtáhnul Rúmil Lidiannu do své komůrky a tam ji nedočkavě položil na lůžko. Nebránila se, jenom ho pevně objímala kolem pasu a lehce se chvěla. Jestli vášní, chladem nebo strachem, to neměl tušení a ani ho to nijak zvlášť nezajímalo. Důležitější bylo, že souhlasila…

Na okamžik opustil její rty, aby mohl jazykem očistit nehlubokou ranku na jejím krku, a jen s vypětím sil se dokázal ovládnout a neprokousnout jí hrdlo docela. Vidina vší té krve byla nesmírně lákavá… avšak to nebyl jediný chtíč, který potřeboval ukojit. Netrpělivě jí shrnul noční košilku z ramen a neustal, dokud ji neměla omotanou kolem pasu a její bělostná ňadra nebyla zcela odhalená jeho bezostyšnému zraku a především jeho ústům, která se ihned dychtivě přisála k jednomu z nich a dráždila ho tak dlouho, až se její bradavka proměnila v tvrdý hrot. Několikrát po něm přejel svými zuby a povšimnul si, že se Lidianna pod ním roztřásla ještě víc.

„Bojíš se mne?“ otázal se chraplavě a žádostivě zakroužil pánví, aby věděla, co ji očekává. Vlastně mu na její odpovědi ani nesešlo, jednou uzavřeli dohodu a on se hodlal postarat, aby ona svou část úmluvy dodržela. Nenechá ji vycouvat, na to po ní až moc toužil.

„Trochu…“ vydechla a její dlaně nesměle přejely po jeho zádech. „Nevím, co od tebe můžu čekat…“

„Já tobě povím, čeho očekávati nemůžeš…“ zavrčel jí přímo do ucha. „Trpělivosti… něžnosti… ohleduplnosti… Neb já Legolasem nejsem, bych se staral, zda se tobě zacházení mého zamlouvá či nikoliv!“

„Hodláš mi ublížit?“

„Možná…“ pronesl neurčitě. „Spíše ano než-li ne. Však slibuji, že tebe naživu nechám.“

„To mě mělo uklidnit?“ Dívka se bázlivě ošila. „Proč mi chceš ublížit? Vždyť jsem s tím souhlasila… není přece důvod, aby… aby to nebylo přijatelné pro nás oba…“

Rúmil se tlumeně zasmál. „Neb toho, čeho ty za přijatelné považuješ, by mi nudným připadalo! A pokud já kůže své pro tebe všanc dáti mám, pak si dle představ svých užíti chci!“

„Já…“ Lída se několikrát zhluboka nadechla, než byla vůbec schopná pokračovat. Způsob, jakým ji Rúmilovo těžké tělo drtilo pod sebou, se jí ani trochu nezamlouval, stejně jako to, co si pro ni připravil. Jeho dotyky byly hrubé… jako kdyby ji chtěl za něco trestat… a ona trnula při představě, že by někoho takového měla nechat vstoupit do svého těla. „Právě jsem si vzpomněla, že už nějaký čas neberu bylinky proti početí… asi bychom to radši měli odložit na jindy, ne? Abych… se na to lépe připravila…“

„Tak?“ Rúmil jí zvolna přejel jazykem po linii čelisti, od jednoho ucha k druhému. „Však dle soudu mého již nyní dokonale připravena jsi… přinejmenším pro mě… A s bylinkami starostí činiti si nemusíš, neb se mnou jich nepotřebuješ.“

„Že ne?“

„Ne,“ odvětil stroze, přestože věděl, že ona očekává nějaké vysvětlení. Proč by se měl obtěžovat mluvením? Kvůli tomu tu přece nejsou! Pokud si chce povídat, ať si jde za někým jiným!

Kolenem si neurvale razil cestu mezi její nohy, zatímco jeho pravačka sevřela její paže a uvěznila je vysoko nad její hlavou. Bezmocná… takovou byla… už v onen moment, kdy ji spatřil poprvé … Už tehdy toužil mít ji v této pozici, třebaže si to hned neuvědomil. Cítil její strach čišící snad z každičkého jejího póru, sladký a omamný… Ta vůně ještě více přiživovala jeho touhu po ní, až měl pocit, že se již déle neovládne, že jí prostě jen vyhrne košili a vnikne do ní… jediným prudkým pohybem se jí zmocní… a konečně zažene hlad, který ho již tak dlouho stravoval.

„Rúmile…“ zaprotestovala chabě, když jeho ruka vyhledala lem jejího skrovného šatu a směle se ponořila pod něj, aby okusila hedvábí jejích stehen. „Tohle je strašně rychlý… nemůžeme… nemůžeme se ještě chvíli jenom hladit a líbat? Prosím…“ žadonila, zatímco jeho prsty šplhaly výš a výš.

„A pročpak bychom toho činiti měli, princezničko?!“ odsekl nevrle, aniž by se byť na okamžik zastavil. „Čehos takého v dohodě naší nebylo! A já o to ni zájmu nemám!“

Tmavovlasý lord jemně složil Nimloth na lůžko v jejích komnatách a pak se vrátil ke dveřím, aby je zamknul.

Nepřál si být nikým rušen a už vůbec ne Glorfindelem, kdyby ten náhodou během svého blouznění dostal podobně hloupý nápad jako jít zkontrolovat svou sestru, zda je v pořádku. Nejspíš by byl nemálo překvapen, jak dokonale je o ni postaráno!

S potutelným úsměvem se usadil na okraj postele a díval se, jak pokojně oddychuje. Vyhlížela jako nevinnost sama a přec si byl jist, že takovou ve skutečnosti není. Jak by mohla být, když tak dlouho setrvávala v Eryn Lasgalen ve službách Thranduila? Vážně pochyboval, že by ten arogantní ellon bral ohledy na její pověst či na to, že její bratr je zároveň jeho přítelem. Přinejmenším on by na něco takového pramálo dbal!

V náhlém impulzu se k ní sklonil a ukradl si jeden polibek přímo z jejích lehce rozevřených rtů. Ten, kdo tvrdil, že uloupené polibky se nemohou ani zdaleka vyrovnat těm darovaným, to zřejmě neměl v hlavě v pořádku, protože jeho i tento, jakkoli z její strany pasivní, naplnil touhou po něčem víc. A nezasluhoval snad za své činy sladkou odměnu? Tolik toho pro ni již vykonal a zatím se mu dostalo akorát několika políbení! Žádný div, že mu kvapem docházela trpělivost! Měl už dost všeho toho nekonečného čekání a drahého lorda Glorfindela, který cítil neustálou potřebu někde za nimi slídit!

Gildor si byl naprosto jistý, že nebýt jeho, Nimloth by se určitě nechovala tak ostýchavě. Škoda jen, že jí toho odvaru dal vypít tolik, možná by se mu podařilo ji přesvědčit, aby na svého bratra na okamžik pozapomněla a věnovala se raději jemu. Ale což… když není zbytí, vystačí si i sám. A s tak krásnou a povolnou společnicí, jako byla jeho nastávající, ho čekal hodně příjemný večer…

Erestor zaznamenal, jak se matrace slabě pohnula, a v tomtéž okamžiku si uvědomil, že se již nenachází ve Finrodově hřejivé náruči. Jak by také mohl, když dotyčný ellon se právě potichu kradl k východu?!

„Ty mne takto hanebně opouštíš?!“ syknul pobouřeně a s uspokojením si povšimnul, že sebou ten… ten orčí syn... lehce trhnul. „Cožpak ni do rána posečkati jsi nemohl?!“

„Já tebe vzbudil, korkoamin? Odpusť, toho jsem vskutku nezamýšlel,“ omlouval se kapitán tiše a jakmile opatrně vyhlédl ze dveří, zamířil takřka po špičkách zase zpátky k němu. „Však čehožpak ty řeči tvé pošetilé znamenají?“

„Tak pošetilé pravíš?!“ zopakoval to Erestor nedůtklivě a když ho chtěl jeho milenec vzít opět do svých paží, odsunul se z jejich dosahu. „My ledva se sblížili a ty již naspěch máš, bys odsud se vytratil?! Možná, že pošetilým jsem, však tohoto se mi ni trochu nezamlouvá!“

Finrod se zamračil. „A tomuto ty vskutku věříš? Že jsem odjeti v úmyslu měl?“

„A čehožpak jiného bych si asi mysliti měl?! Vždyť ses již dokonce obléknul!“ upozornil ho rádce sarkasticky a omotal si přikrývku kolem sebe, aby zakryl svou vlastní nahotu.

„Obléknul? Korkoamin, já pouze nohavic jsem si nevléknul, tohoto stěží ošacením na cestu nazývati můžeš. Navíc jsem akorát zjistiti chtěl, kampak se Astalder vypravil. Však tebe okamžitě toho nejhoršího napadlo. Pročpak? Cožpak příčiny o mně pochybovati jsem tobě kdy zavdal? Kolikrát tobě opakovati mám, že s tebou zůstati hodlám?“

Kapitán si sundal nohavice a vklouznul pod deku ke svému druhovi, který se jeho dotyku tentokrát nebránil. Ani mu to ale nijak neulehčoval, takže ve skutečnosti to proběhlo tak, že ho z ní nejprve musel takřka vyklepat, než ho mohl obejmout a oba je pečlivě přikrýt.

„Já vždy tobě nablízku budu,“ přislíbil mu skálopevně a stvrdil to polibkem na jeho čelo.

„Vskutku?“ Erestor nenáviděl svůj nejistý hlas a způsob, jakým se mu chvěl, jenže ovládat ho výjimečně nedokázal. Také se nenáviděl za to, s jakým zoufalstvím se ke svému milenci přitisknul, avšak nemohl si pomoct, potřeboval cítit jeho solidní tělo těsně u toho svého, snad aby se ujistil, že to celé není jenom nějaký sen.

„Korkoamin... blázínku můj...“ Finrod zabořil svou tvář do jeho vlasů a slastně nasál vůni, na které se mezitím stal dokonale závislým. „Přestaň se konečně pochybnostmi svými trápiti. Vždy jsem tu přec pro tebe byl... a nyní již durditi se přestaň a raděj pomiluj mne, neb já tebe tak blízko, jak jen toho možným jest, míti chci...“

Erestor užasle zakroutil hlavou, nechápaje, jak jeho přítel může být tak velkorysý. Vždyť ho prve takřka odmítl a teď ho dokonce obvinil z toho, že se chystá prchnout! A on přesto všechny jeho nářky a stížnosti a malicherné obavy snáší s absolutním klidem. Jak jen to dokáže? A proč on nedovede přijmout jeho náklonnost beze stínu pochyb a strachu? Proč je pro něho tak obtížné uvěřit, že by té pozornosti mohl být skutečně hoden?

„Nad čímpak opět přemítáš, korkoamin?“ otázal se kapitán, zatímco jeho ruce začaly směle prozkoumávat tu neodolatelnou bytost, kterou láskyplně svíral ve svých pažích.

„Nad ničím...“ dostalo se mu ihned spěšné odpovědi. „Dosud nesdělil jsi mi... kdepak Astalder vlastně jest?“

„O něho starostí činiti si nemusíš, dle soudu mého on zakrátko k lady Lidianně se přidruží.“

„K Lidianně?! Vždyť ta až kdes v Imladris dlí! Kterak tys jej utéci nechati mohl?! Co když jemu se čehos přihodí?! Kterak toho my pak vysvětlovati budeme?!“ strachoval se Erestor a nebyl daleko od toho, aby sám vyběhnul ven a vydal se to malé vlče hledat. Kdyby ho ovšem kapitán pevně nedržel.

„Upokoj se přec, korkoamin, jemu cestou zajisté ničeho zlého nehrozí, neb on ochránce má... či lépe řečeno ochránkyně.“

„Tak? A kohožpak?“ vyptával se ho podezíravě.

„Toho tobě nepovím.“

„Že ne?“ Erestor překvapeně zamrkal. „A pročpak ne?“

„Neb toho nezasluhuješ, korkoamin,“ odůvodnil to Finrod stručně.

„Že nezasluhuji?!“

„Ne.“

„Ty mně toho sděliti odmítáš?“ ujistil se rádce ještě jednou, neboť měl pocit, že ho musí šálit sluch.

„Tak jest. Leda že...“ A kapitánovy prsty se kolem něho žádostivě obemkly, aby mu naznačily, co si za tu informaci přeje.

„Již tobě kdos sdělil, že nenasytným jsi?“ zeptal se Erestor naoko nedůtklivě, avšak lhal by, kdyby si odmítl přiznat, že to není i jeho přáním.

„Pouze s tebou, korkoamin. Vždyť tak dlouho na chvíli podobnou čekal jsem... a nyní, když konečně tebe tu mám a sami jsme, já co nejvíce si toho vychutnati toužím.“

„Vskutku?“ Erestor se jemně vymanil z jeho sevření, aby mohl obratně sklouznout po jeho tělu níže a přejet jazykem po celé jeho délce. „A co když já tebe taktéž vychutnati si chci?“

„Pak více než vítán jsi, korkoamin...“ zamručel Finrod spokojeně, než zvrátil hlavu nazad v tichém zasténání, to když ho jeho divoký havran bez jakéhokoli varování vzal téměř celého do svých smyslných úst.

„Rúmile... počkej přece! Dost!“

Lída se se vzrůstající panikou pokoušela uniknout těm dvěma dotěrným rukám, které se jí dotýkaly, avšak jediné, čeho docílila, bylo, že se ocitla ještě více přimáčknutá pod Rúmilovým urostlým tělem. Jeho ztvrdlé přirození, ač dosud uvězněné v nohavicích, ji pálilo na kůži v místě, kde se jí dotýkalo, a neodbytně jí tak připomínalo, co ji očekává.

„Přestaň nebo budu křičet!“ zmohla se na chabou pohrůžku a jak předpokládala, Rúmila to ani v nejmenším neznepokojilo. Pokud něco, pak ho to akorát popudilo.

„A pročpak bys křičeti měla, princezničko?! Vždyť dohody spolu jsme uzavřeli! Či snad jí již porušiti hodláš?!“ obořil se na ni hněvivě.

„To ano... ale takhle jsem si to nepředstavovala!“ zaprotestovala.

„A jakpak?! Hm?!“ Jeho horký dech jí ovanul tvář, jak se naklonil blíž, aby se jí mohl zadívat zpříma do očí. „A především... pročpak ses domnívala, že toho dle představ tvých probíhati bude?! Cožpak tohoto nečiníš, by sis mne naklonila?! Jednoho já tobě povím, princezničko... pokud v pomoc mou doufáš, pak by ses více snažiti měla, neb zatím více nevoli mou než-li touhu vzbuzuješ!“

„Protože...“ Dívka se rychle snažila najít vhodná slova, kterými by vyjádřila své pocity, jenže celkem záhy zjistila, že je to takřka nemožné, aniž by nějakým způsobem Rúmila neurazila. A nebo by ho snad potěšilo, kdyby ho nařkla z toho, že ji chce znásilnit?

„Protože co, princezničko?!“ osopil se na ni ostře a jeho prsty se nešetrně zabořily do odhalené kůže jejích ramen. Sykla bolestí, nicméně se mu nepokoušela vytrhnout, na to měl své ostré nehty zabodnuté až příliš hluboko.

„Protože tohle... je na mě moc... hrubé...“ zašeptala nakonec nešťastně.

„Tak hrubé? A čehožpak jsi očekávala?! Svíček a hudebníků snad?!“ vysmál se jí Rúmil. „My přec milenci nejsme, princezničko, a též milovati spolu se nechystáme, toho by sis především uvědomiti měla! My obchodu spolu domluvili a zatímco já připraven jsem svou část úmluvy splniti, ty všeho pouze zdržuješ! Či snad věříš, že pokud účasti mé na útěku tvém odhaleno bude a já biče za to pocítím, že mi toho snad příjemným bude?!“

„Nic takového si nemyslím! A... vážně oceňuju, že jsi ochotný mi pomoct. Ale tohle... nečekala jsem, že to bude až tak těžké!“ povzdechla si Lída.

Ležela zcela bez hnutí, částečně ztuhlá strachy a částečně vyděšená z toho, jak daleko se až odvážila zajít, jen aby se dostala domů. Proč jen neposlouchala Ivana, když jí říkal, že by se měla vrátit s ním? Mohla si veškeré tohle ponížení ušetřit. A ponížená se cítila převelice. Jistě, uvědomovala si, co Rúmilovi nabízí a byla opravdu připravená to udělat, avšak ani v těch nejhorších snech by ji nenapadlo, že ten zatracený ellon to pojme až natolik... obchodně... Nechtěla po něm žádná horoucí vyznání nebo romantiku... jenom malé pochopení pro její nelehkou situaci... nepatrný náznak nějaké náklonnosti, byť jen předstírané, aby sebou nemusela opovrhovat. Jenže on jí vstříc nevyšel. A ona, ačkoli si uvědomovala, že nemá právo od něho něco očekávat, se cítila kdoví proč zklamaná... a podvedená.

„Těžké?“ opáčil Rúmil opovržlivě. „Zase toliko toho od tebe nevyžaduji... ni předstírati nemusíš, že se toho tobě líbí! Dokonce přitom na Legolase mysliti můžeš, já rozhodně žárliti nebudu!“

„Proč to teda po mně vlastně chceš, když... když jsem ti úplně lhostejná?“ vypravila ze sebe Lída, hrdlo stažené úzkostí.

„Neb mne silně přitahuješ! A jelikož čehos po mně požaduješ, pak se tobě ni dvořiti či tebe nějak přemlouvati nemusím!“ odvětil prostě a ona ho za tu upřímnost nesnášela ještě víc.

„A co když jsem si to rozmyslela?“

„Toho ni nezkoušej!“ zavrčel na ni výhružně. „Či snad Legolasovi vyprávěti mám, kterak ses pozdě v noci ke mně do komnaty vybrala? Já jist si jsem, že by tím příliš potěšen nebyl...“ sdělil jí a podle toho, jak sebou lehce škubla, usoudil, že mu to uvěřila. Jako kdyby zrovna on chtěl s princem hovořit osobně! Navíc v podobné záležitosti!

Lída by byla nejspíš dosti překvapená, kdyby tušila pravý důvod Rúmilových slov. A tím kupodivu nebyl pouze chtíč, nýbrž především snaha ji ochránit. Věděl až příliš dobře, co by se stalo, kdyby se nyní vymanila zpod jeho těla a pokusila se utéct... Ta šelma v jeho nitru byla už příliš silná, než aby ji v takovém případě dokázal ovládnout... a přestože Lidianna si o něm v tom okamžiku myslela nepochybně to nejhorší, rozhodně jí nemínil ohrozit na životě. Přál si jenom... co vlastně? Aspoň na krátkou chvíli předstírat, že je s ním vše docela v pořádku? Aspoň pro jednou nebýt úplně sám?

Učinil velkou chybu, že tu tento večer zůstal... měl se odebrat do lesů, kde by svým choutkám mohl popustit uzdu... a nebo by stačilo, kdyby aspoň Lidianně neotevřel... avšak na podobnou lítost bylo již příliš pozdě... Když se na ni díval, jak se pod ním ustrašeně choulí, šaty div ne omotané kolem pasu, uvědomoval si, jak obtížné by bylo jí odolat, i kdyby ho jeho pobyt v Barad-dúru tak strašlivě nepoznamenal. Ani trochu se mu nezamlouvalo, že by ji měl nechat odejít... a dokonce jí přitom být nápomocen, avšak neměl na vybranou. Ochutnal její krev... a již nikdy by neměl klid, dokud by ji nevypil všechnu... až do poslední kapičky.

„Dobře...“ matně ji slyšel hlesnout a neuniklo mu, jak pevně semkla víčka, třebaže v té temnotě, která kolem nich panovala, stejně nehrozilo, že by mohla něco spatřit. Spíše hádal, že to učinila proto, aby zadržela slzy, kterými se jí zalily oči, a tímhle si byl naprosto jistý, neboť to dost zřetelně zaznívalo v jejím hlase. „Co chceš, abych udělala?“

Přál si ji mít na všech čtyřech a ona mu to poněkud zdráhavě vyplnila. Neubránila se však zachvění, když jí rázně přehodil její dlouhou suknici přes záda a obnažil tak její hebké pozadí svému hladovému pohledu. Ještě více se roztřásla, jakmile majetnicky sevřel její oblé boky a začal se o ni žádostivě třít. Netušila, kdy stihnul rozvázat šněrování na svých nohavicích, ovšem o to více si uvědomovala spalující dotyk jeho mužství mezi svými půlkami. Představa, že již zanedlouho bude ponořeno hluboko v ní, jí vháněla nové slzy do očí, stejně jako pochybnosti, jestli na tento zážitek bude kdy schopná zapomenout. Ale co jí zbývalo jiného, než se i tak podvolit?