LXXX. kapitola

    Glorfindel vyhlížel natolik znepokojeně, že si Nimloth ihned pospíšila s ujištěním, že nic z toho, co řekne, nemůže na jejích citech k němu cokoli změnit. V duchu se však nemohla nepodivovat, o čem to vlastně mluví a co ho vůbec přimělo si najednou začít dělat takové starosti o její štěstí.

„Zranění má… toť dílem Nienny jest… trest za to, že do života tvého se až přespříliš vměšuji…“ přiznal neochotně a Nimloth se okamžitě zamračila. Nejdřív se domníval, že se zlobí na něj, ale naštěstí patřil její hněv oné pomstychtivé Vale. Alespoň prozatím…

„Kterakpak jen toho učiniti mohla?! A čehožpak jí činů tvých souditi práva dalo?!“ zvolala rozhořčeně a jeho to zastání až bláhově potěšilo. Jen doufal, že až jí všeho vyjeví, bude pořád ještě stát na jeho straně.

„Slyš, ai´seler´amin, neb já klidu míti nebudu, dokud se tobě s tímto nesvěřím…“ sevřel naléhavě její paži, aby znovu získal její plnou pozornost. „Vzpomínáš, kterak pravil jsem tobě, že Thranduil Lidianny násilím se zmocnil?“ začal směle, neboť zbytečným otálením by stejně nic nezískal. Navíc beztak neexistoval způsob, jak ono tvrzení podat mírněji než jako prachsprostý výmysl.

Nimloth mlčky přikývla, stále zmatená, kam tím Glorfindel míří. Ale její srdce už to tušilo… v jeho hloubi ostatně po celou tu dobu věděla, že ač má král Eryn Lasgalen mnoho chyb, podobného násilí by se nikdy nedopustil.

„Já obávám se, že události oné tehdy poněkud jsem zveličil, neb on zavčasu se opanoval… a čest její tedy neposkvrněna zůstala,“ sdělil jí, oči upřené do těch jejích, neboť hrdost mu nedovolovala uhnout pohledem, jakkoli moc po tom v tu chvíli toužil. „Lidianna mi o noci oné pověděla… a já důvěry její zradil, když jsem toho ku prospěchu vlastnímu použil. To vinou mou se ona a Legolas odcizili. A jakkoli neshody jejich mne trápí, já přec lži oné vpravdě litovati nedokážu, neb tebe až sem přivedla...“ 

Tady se odmlčel a dopřál tak Nimloth šanci se k tomu všemu také vyjádřit. Chvilku jí trvalo, než promluvila, a i pak byl její hlas podivně lhostejný. „Pročpak mi toho nyní vyprávíš?“

„Neb než-li my k Amanu vyplujeme, bys tam ty život svůj s Gildorovým navždy spjala, já ujistiti se chci, že ty vskutku tohoto si přeješ… a že rozhodnutí svého ty jednou litovati nebudeš.“

Nimloth se dívala na svého bratra a nevěděla, zda se smát či plakat. Jestli ho milovat za všechnu jeho péči a nebo nenávidět, protože si dovolil rozhodnout za ni a nyní se akorát pokoušel zbavit pocitu viny. Čas se vlekl a ona stále nenacházela slova, kterými by mu odpověděla. A Glorfindel si její mlčení vyložil po svém.

„Pokud toho přáním tvým jest, pak my zde příjezdu Thranduilova vyčkáme, bys ty s ním pohovořiti si mohla…“ nabídl jí s notným přemáháním. „Pouze tebe zapřísahám, by též zeptala ses jej, pročpak Lidianny napadl a Rowenou jí přitom zoval. Neb znepokojivým značně mi připadá, kterak on ublížiti jí mohl, když ji v poblouznění smyslů jakémsi za milou svou někdejší považoval.“

Ke Glorfindelovu překvapení však Nimloth ani nyní nic neřekla. Jen zírala kamsi k zemi a on by dal kdovíco za to, kdyby věděl, co se jí právě honí hlavou. Teprve když jí znovu zopakoval svou nabídku, pozvedla k němu hlavu a v jejích slzami zalitých očích bylo cosi, co ho zasáhlo hlouběji než by mohla jakákoli výčitka.

„Vskutku se tohoto tázati musíš, toror´amin?“

Když Elrond poklekl u nehybného těla ležícího v tratolišti krve, nejprve se domníval, že dorazil již příliš pozdě. A ačkoli byl ještě chvíli předtím na vážkách, zda toho ellona vůbec ošetřit, v ten moment se neudržel a se zoufalým vzlykem ho láskyplně pohladil po slepených vlasech.

„Elrohire… synu můj…“ hlesl zdrceně, zatímco jeho oči sklouzly na strašlivou ránu na jeho paži, kterou si musel způsobit sám, zřejmě stejně znechucen svou existencí, jako jí byl i on. A nebo to učinil jen kvůli němu? Kvůli jeho odmítnutí? Něco takového by si nikdy neodpustil…

„Elronde, pospěš přec!“ popohnala ho Nienna, která zůstala stát na prahu, odkud znepokojeně sledovala dění před sebou. „On dosud živ, ač fëa jeho značně slabou jest!“

Lord mlčky přikývl a spěšně Elrohirovu paži ovázal, aby zpomalil krvácení, načež přivolal strážné a kázal jim toho ellona odnést do křídla léčitelů. Tam mu ránu vyčistil a pečlivě zašil, bolestně si vědom toho, že po celou tu dobu se jeho syn ani nepohnul, jako kdyby již dlel v síních Námových a ne mezi živými.

„Domníváš se, že on se z toho dostane?“ zeptala se Nienna, která až dosud jen mlčky přihlížela, ale Elrond jí stejně odpověděl, až když upevnil poslední obvaz a omyl si ruce, s takovou důkladností, jako kdyby se pokoušel smýt i vlastní vinu, že ač je to v jeho silách, tak neudělá pro svého syna víc.

„Já obav mám, že nikolivěk, neb on slabým značně jest. Však kdožpak ví... třebas díky stvůře oné v sobě on toho i tak překoná,“ pravil tmavovlasý lord pečlivě neutrálním tónem, avšak když se mu zadívala do tváře, dokázala v ní rozpoznat hloubku jeho utrpení a rozpolcenost, s níž sváděl těžký boj.

„Tys toho pro něj již jedenkráte vykonal... cožpak by toho natolik špatným bylo, kdybys jemu opět pomohl?“ vybídla ho tiše a on se okamžitě zachmuřil.

„Já názoru svého jsem Vám předem vyjevil a pouze k tomuto se uvolil, čehož jsem též splnil!“ obořil se na ni zlostně. „Ničím dalším já povinen nejsem, však pokud Vy starostí takových si o něj činíte, pročpak Estë nepožádáte, by jej laskavě uzdravila?“

„Ty nyní rad mi udíleti hodláš, Elronde Eärendilione?“ zareagovala mrazivým tónem, který by možná na někoho jiného zapůsobil, ovšem tenhle lord toho už zažil až příliš, než aby na něj dokázal udělat dojem.

„Dle reakce Vaší soudím, že ji k tomu přesvědčiti se Vám nezdařilo. Což jen dokládá, že rozhodnutí mého správným jest,“ konstatoval Elrond a aniž by se déle zdržoval, vydal se zpět do svých komnat, pevně odhodlaný se v oné záležitosti již více neangažovat.

Sotva se ztratil z dohledu, pospíšil si léčitel, jenž měl právě službu, k raněnému, jen aby poměrně záhy zjistil, že pro něj v danou chvíli nic víc udělat nemůže. Pečlivě ho aspoň přikryl a jal se připravovat odvar proti bolesti, avšak Nienně připadalo, že se snaží spíš kvůli její přítomnosti, než že by tomu až tolik věřil. A jelikož naneštěstí nebylo v jejích silách Elrohirovi jakkoli pomoci, odebrala se do zahrad, aby znovu promluvila s Estë.

Tentokrát si její družka dala načas, než se uráčila ozvat, a i pak bylo z jejího tónu zjevné, že na další debatu s ní nemá ani v nejmenším náladu. „Čehožpak si nyní přeješ, Nienno?“ otázala se netrpělivě, zatímco se prsty jemně probírala stébly trávy, v níž ležela. „Já předpokládala, že všeho již řečeno bylo.“

„Odpusť, pokud odpočinku tobě kazím,“ spustila Nienna a jen s obtížemi přitom potlačovala sarkastický nádech. „Však já tebe znovu požádati chci, bys prosby mé zvážila. Vždyť i Elrond navzdory tvrzení svému názoru svého změnil a jej ošetřil, tak proč bys téhož učiniti nemohla?“

Estë se krátce zasmála, nicméně žádné zvláštní veselí v tom zvuku nebylo. „Čehožpak to na mě zkoušíš, Nienno?! To vskutku věříš, že mne tak snadno ošálíš?!“ vyprskla dotčeně a když se pokoušela tvářit nechápavě, ztratila s ní trpělivost už docela.

„Elrond pouze povinností svých coby léčitele splnil! Ničeho více neučinil a ni tys jej k tomu přiměti nedokázala! Tak pročpak očekáváš, že se mnou se tobě toho podaří?!“ utrhla se na ni léčitelka podrážděně, neboť ji iritoval její věčně zarmoucený hlas a neustálý sklon zastávat se těch nejzbytečnějších tvorů.

„Neb ty velkorysou býti dokážeš... a laskavou též...“ pokoušela se jí zalichotit, ale Estë její chvalozpěv rázně uťala.

„Zanech toho, Nienno! Neb pokud tohoto na Manwëho s Ulmem platí, tak u mě s tímto neuspěješ!“ sdělila jí nekompromisně, rozhodnutá tím jejich rozhovor ukončit.

Kdyby ovšem nebylo Irma, který znenadání poklekl u ní a jemně se dotkl její tváře. „Čehožpak tebe rozčílilo, a´maelamin (drahá má)?“ zeptal se tiše a ona mu neochotně tlumočila Nienninu žádost; to proto, že dobře věděla, jak velké srdce její choť má. Někdy prostě až přespříliš, jak se jí k její nevoli rozhodl ihned dokázat!

„Bylo by toho vskutku tak nepřijatelným, bys ty milosrdenství v případě tomto projevila, když známo tobě, kterak velmi jí na tom záleží?“ pozvedl tázavě obočí a ona se posadila, aby na něj mohla upřít svůj podmračený pohled.

„Nu ovšem, pročpak nepřekvapuje mne, že ona zastání u tebe má?“ vyjela na něj rozladěně. „Až příště Saurona vzkřísiti přáti si bude, pak ji též podpoříš?! Vždyť on přec též práva žíti má, čehožpak na tom záleží, že nebezpečným okolí svému jest?!“ durdila se, avšak Irmo ji mlčky vyslechl a pak se na ni mile usmál, čímž ji dokonale odzbrojil.

„Já postoje tvého chápu, však rod Elrondův již v minulosti dosti zkoušen byl, nemyslíš?“ promluvil, aniž by zvyšoval hlas, a přec si Estë nedovolila ho přerušovat. „A Elrohir poslední z jeho krve jest, všichni ostatní si smrtelnosti zvolili, proto mi krutým dosti připadá, jej i o potomka posledního připraviti, pokud možnosti jiné tu jest.“

„Irmo...“ oslovila ho lehce vyčítavě, že se ji pokouší vmanipulovat do něčeho, co se jí nezamlouvalo. „Vždyť ona jedinou, kdo o něj dosud stojí! Všichni ostatní jej již zatratili či za dávno mrtvého jej považují! Věř mi, že krom ní tu nikomu chyběti nebude!“

„A tímto ty sis zcela jista?“ povytáhl Irmo skepticky obočí. „Tedy pokud jí kohos dalšího nalézti by se podařilo, jemuž by na něm záleželo a toho též skutkem svým dokázati by se nezdráhal, pak bys ty též k milosrdenství pohnouti se nechala?“ optal se jí a ona po krátké úvaze souhlasila, natolik byla přesvědčená o své pravdě.

„Však ona raděj pospíšiti by sobě měla, neb fëa Elrohirova okamžikem každičkým slábne a dle soudu mého on bez pomoci déle než-li dní pár nevydrží,“ upozornila je ještě blahosklonně.

Ostatně mohla si to s přehledem dovolit, vždyť kdo jiný krom Elronda, který se od něj ovšem zcela veřejně distancoval, by chtěl být s někým takovým vůbec spojován?

Lída té noci téměř oka nezamhouřila a když časně zrána váhavě zaklepala na dveře Elrondova předpokoje, nebyla si stále ještě jistá, jak jeho nepříjemné otázky zodpovědět, třebaže právě o tomhle po většinu probdělého času dumala.

Na strohé vyzvání vstoupila neochotně dovnitř a po povinné úkloně poněkud rozechvěle čekala, až se jí tmavovlasý lord, jenž seděl na divanu u nízkého stolku a cosi sepisoval, uráčí věnovat.

„Já dobře vědom jsem si toho, že tys co nejdříve na cestu vydati se chtěla,“ promluvil, aniž by k ní vůbec vzhlédl. „Však já obávám se, že zde ještě záležitostí několika dořešiti musím, než-li vyraziti připraven budu. O trpělivost proto tebe žádám a zároveň tebe ujistiti bych chtěl, že mně déle toho nezabere, než-li naprosto nezbytným bude, neb i přáním mým jest místa tohoto co nejdříve opustiti.“

„Cože?“ zamrkala Lída překvapeně. „Počkejte, tím chcete říct, že pojedete s námi?“

„Věru tak,“ přisvědčil a tentokrát už se na ni zadíval, pero dosud třímající v ruce, kapka inkoustu na jeho konci hrozící, že co nevidět skane přímo do rozepsaných lejster před ním. Ovšem dřív, než k tomu mohlo dojít, odložil ho Elrond na podložku a pak se s čelem lehce zkrabaceným znovu obrátil k ní.

„Ty snad proti tomu námitek máš?“ opáčil nedůtklivě. „Já usoudil, že nejlepším bude, když s vámi v Lórienu na Thranduila s Legolasem počkám, neb princi by přec jen rad mých k užitku býti mohlo.“

„Jakých rad?“ zeptala se Lída podezíravě, vidina toho, že by měla cestovat v lordově společnosti a pak ještě pobývat v Lórienu asi podobně lákavá jako pozvání na večeři od oné tlupy goblinů.

„Toť nyní řešiti nebudeme, však věř mi, že nám ještě dosti času společného dopřáno bude, bychom si o všem v klidu promluviti mohli,“ odbyl ji Elrond a znovu se chopil brka, aby pokračoval ve své práci, jasný to signál pro ni, že ho nemá více rušit.

V tom by mu Lída celkem ráda vyhověla, kdyby tu ovšem nebyla dohoda, kterou uzavřela s Thíriel. A kvůli níž setrvala zatvrzele na místě, dokud k ní lord opět nezalétl nepřívětivým pohledem.

„Čehožpak tu stále činíš?“ zamračil se na ni a když mu přednesla svou žádost, zachmuřil se ještě víc. „Toť zcela vyloučeno jest, neb Beleg povinností zde v Imladris má!“

„Copak tu není dost jiných vojáků, kteří by ho mohli zastoupit?“ pokoušela se ho přimět změnit názor, ale marně.

„O tomto se my dva spolu dohadovati nebudeme, Lidianno!“ oznámil jí břitce. „A pokud ty již všeho na cestu schystáno máš a dlouhé chvíle tobě, pak já Erestora zastoupiti mohu a úkolů tobě k vypracování zadati! Já přesvědčen jsem, že ve znalostech tvých by se dosud nedostatků značných nalézti dalo, což si ostatně v Lórienu osobně prověřiti hodlám...“

S touhle vyhlídkou Lída více než kdy předtím doufala, že Thírielin plán vyjde a jí se opravdu podaří prchnout, jen měla obavy, zda jí bude ta elleth ochotná pomoct, když ona není schopná svou část dohody splnit.

„To je od Vás moc laskavé,“ přinutila se ke křečovitému úšklebku, o němž doufala, že aspoň vzdáleně připomíná vděčné pousmání. „No, radši Vás už nebudu zdržovat... stejně si ještě musím něco dobalit...“ vymluvila se neobratně a Elrond ji milostivě propustil, dosud příliš zemdlený po náročné noci, než aby měl náladu se tou dívkou zaobírat.

Nemluvě o starostech, které si navzdory svému odhodlání dělal o Elrohira, a které byly hlavní příčinou, proč musel co nejrychleji zmizet z Imladris. Nebyl si totiž vůbec jistý, jak dlouho mu dokáže odepírat svou pomoc a nečinně přihlížet, jak z něho pomalu vyprchává život...

„Lorde Elronde?“ ozvala se Lidianna už ode dveří a když k ní vzhlédl, poznal podle jejího překvapeného výrazu, že nedokázal dostatečně rychle nasadit chladnou neosobní masku, za kterou se tak často schovával. „Je všechno v pořádku?“ otázala se zdráhavě a on měl na kratičký bláhový okamžik chuť jí podle pravdy přiznat, že v pořádku není vůbec nic. Jenže... nač se jí svěřovat? Komu by tím prospěl? Vždyť jí na tom stejně nezáleží, leda by ji potěšilo, jaké utrpení právě prožívá, a tu radost jí dopřát nemínil!

„Omlouvám se, že zase ruším, ale chtěla jsem se zeptat... jak je na tom Rúmil?“ vysoukala ze sebe rozpačitě a on jí po drobném zaváhání zalhal, že vzhledem k okolnostem to není až tak zlé.

Ještě chvilku na něj mlčky hleděla, jako kdyby očekávala, že k tomu ještě něco dodá, ale když se jí namísto toho úsečně dotázal, zda je to z její strany již vše, jen mu stručně poděkovala a konečně se k jeho úlevě vzdálila.

Jeho úleva by byla ovšem podstatně menší, kdyby tušil, že hned od něj zamířila do léčitelského křídla, aby se sama přesvědčila, jak vážný Rúmilův stav skutečně je. A že nebyla jediná, kdo měl ten nápad, jí došlo hned, jakmile vkročila dovnitř a vedle jeho lůžka spatřila stát Thíriel s notně ustaraným výrazem ve tváři.

„Jak to s ním vypadá?“ špitla, aby ho nevyrušila ze spánku, a teprve když se jí nedostalo žádné odpovědi, přikradla se blíž a ke svému znepokojení si povšimla, že má ta obvykle vyrovnaná elleth uplakané oči.

„Thíriel, co je to s ním?“ zeptala se naléhavěji v mrazivé předtuše čehosi strašlivého, ale ona jen mlčky potřásla hlavou, viditelně stále ještě příliš otřesená, než aby jí zvládla odpovědět.

Proto když vkročil do místnosti léčitel, jenž měl Rúmila podle všeho právě na starosti, neváhala mu položit tu samou otázku. A přestože onen ellon nevyhlížel příliš potěšeně, že je tam nalezl, přece jen si netroufnul je vyhodit.

Aspoň malou výhodu to její postavení přece jen má, blesklo Lídě hlavou. Povětšinou jí z něj však plynuly akorát samé povinnosti a nepříjemnosti, takže se jí po něm v jejím světě rozhodně stýskat nebude!

„Já nerozumím tomu... vždyť on zas až natolik špatně nevyhlížel, když jej naposledy jsem spatřila...“ pronesla Thíriel nešťastně, když se po chvíli k léčitelově neskrývané radosti přesunuly na chodbu a nechaly jeho svěřence konečně nerušeně odpočívat.

„Vždyť jsi to přece slyšela... ztratil díky té ráně hodně krve...“ připomněla jí Lída, ovšem tím tu elleth příliš neuspokojila.

„Však kterak on k ráně oné přišel? A čehožpak ještě předtím se mu přihodilo?“ dumala podmračeně. „Když lord Elrond přislíbil, že o něj se postará, já domnívala se, že on mimo nebezpečenstvo veškeré již jest. Však nyní...“

„Když už mluvíš o Elrondovi... hádej, kdo s náma pojede do Lórienu...“ svěřila se jí Lída s tou novinou a Thírielin výraz se změnil z ustaraného na vyloženě zachmuřený.

„Čehožpak tímto sleduje? Že by si sám ohlídati hodlal, by ses o útěk další nepokusila?“

„To já nevím, ale říkal, že chce Legolasovi předat nějaké rady. Už mi ale nechtěl prozradit ohledně čeho,“ pokrčila Lída neurčitě rameny. „Zato ohledně Belega byl konkrétní až moc a v žádném případě ho s náma nechce pustit. A to jsem se fakt snažila.“

„Tím se netrap, Lidianno,“ nezdálo se, že by to Thíriel až tolik vadilo. „Pokud se nás lord Elrond vskutku doprovoditi chystá, pak by se nám stejně příliš příležitostí, bychom spolu byli, nenaskytlo.“

„No, hádám, že to eliminuje i veškeré příležitosti pro můj útěk...“ povzdechla si Lída, rozladěná, že její plány vzaly za své ještě dřív, než se je vůbec mohla pokusit proměnit ve skutek. „Nechápu, že si klidně jen tak odjede, když se Rúmilův stav podle všeho podstatně zhoršil! Neměl by se spíš starat o něj?!“ neodpustila si kritickou poznámku na lordův účet.

„Však mu tohoto sděliti zkus, tarien!“ ušklíbla se Thíriel. „A naděje zatím neztrácej, třebas se všeho nakonec ještě podaří...“ nehodlala se předem vzdávat a Lída se na ni vděčně pousmála.

„Doufejme. Akorát nevím, co bych si v takovém případě počala s Astalderem... Tak nějak pochybuju, že by mi sousedi tolerovali, kdybych si do bytu nastěhovala vlče...“ dělala si dopředu starosti. „Navíc si nemyslím, že by byl spokojený, když by byl skoro celý den zavřený doma... je to takový toulavý všetečka...“

„Zdá se však, že na tobě dosti lpí. Přec jen se sem za tebou až z Eryn Lasgalen vypravil, tedy těžko souditi, kterak by se on s odchodem tvým vypořádati schopen byl,“ neulehčovala jí to zrovna Thíriel.

„Toho se právě taky obávám...“ skoro si povzdechla Lída. „Víš, kde jsem ho teď ráno našla? Normálně spal za dveřma schoulený v klubíčku! Tak jsem ho aspoň dala na postel, aby měl větší pohodlí. Po tom, jak mě v noci hlídal, si to zaslouží.“

„Pokud ty takto jej rozmazluješ, pak divu není, že za tebou neustále běhá,“ neprojevila její společnice pro podobné jednání příliš pochopení, myšlenkami však už zjevně docela někde jinde. „Pověz, nesdělil tobě lord Elrond, kdypak na cestu se vydáme?“

„To ne, ale prý musí nejdřív něco dodělat, takže úplně hned to asi nebude. Co kdybychom si zatím daly v klidu snídani?“ navrhla Lída, ovšem Thíriel měla docela jiné plány.

„Já již s vojáky posnídala, tedy pokud na společnosti mé netrváš, pak bych si též ještě ráda čehos vyřídila...“ pronesla takovým tónem, že bylo princezně naprosto jasné, kam její další kroky povedou. A přestože se jí nezamlouvalo, co má v úmyslu, nehodlala jí to zakazovat. Vždyť byla dospělá a pokud ji kvůli tomu netrápily výčitky svědomí, proč by měly ji?

I když nutno říct, že po jejím odchodu najednou netušila, co si se sebou počít, neboť kromě ní, Rúmila a Elronda už nezůstal v Imladris nikdo, koho by znala. A tak se po krátkém přemítání nakonec uchýlila do své komnaty a schoulila se na postel vedle Astaldera.

Ten její příchod ocenil nadšeným olíznutím tváře a Lídě z toho div nevyhrkly slzy, tolik ji zabolela představa, že by se toho milého tvorečka měla vzdát. Co s ním bude? Kdo se o něj postará, pokud se jí opravdu podaří utéct?

„Škoda, že Nimloth odjela, u té by ti bylo dobře,“ posteskla si nahlas a v duchu přemítala, jak se té elleth asi daří.

Po svém posledním zážitku s Glorfindelem byla víc než kdy předtím přesvědčená, že Nimloth udělala jen dobře, když dala své slovo lordu Gildorovi, protože její bratr se ukázal být podobným sobeckým despotou jako Thranduil. Stačilo si vzpomenout na jejich rozhovor a hned s ní cloumala zlost nanovo. Ona ho považovala za přítele, věřila mu! A on jí provede tohle!

Chápala, že vše, čeho se dopustil, bylo pro Nimlothino dobro, ale copak ho při tom ani jedenkrát nenapadlo, jak moc tím ublíží ostatním? Copak mu to bylo docela jedno?! Její bratr, který ji po smrti rodičů vychoval, měl také tendence ji chránit, ale nikdy by nešel přes mrtvoly jako Glorfindel, chladnokrevně a bezohledně, to prostě nebylo v jeho povaze!

Už jen proto nikdy ani na okamžik neuvěřila všem těm strašlivým obviněním vzneseným proti němu! Její bratr svou Eriku nade vše miloval a nemohl se dočkat, až se jejich rodina rozroste o dalšího člena, tudíž pouhá představa, že by těm dvěma mohl jakkoli ublížit, navíc tak brutálním způsobem, byla naprosto absurdní!

A ona byla pevně rozhodnutá se s ním po svém návratu co nejdříve sejít a konečně si s ním promluvit, ujistit ho, že ona o něm nikdy nezapochybovala, a říct mu, jak moc jí chybí... Toho tolik pro ni v minulosti udělal a ona mu snad ani nikdy pořádně nepoděkovala... Ale teď to napraví... koneckonců vždyť mají už jen jeden druhého... tak by měli držet pospolu...

Tentokrát se nenechá odbýt a nedá mu pokoj, dokud se s ní nesejde, a k čertu se všemi, kdo si na něj budou ukazovat prstem, kdo ho odsoudili za čin, který nespáchal, který nemohl spáchat!

Navzdory svému rozpoložení se musela pousmát, když si představila, jak mu bude jednou vyprávět o svém pobytu v elfí zemi. Nejspíš si bude myslet, že se dočista zbláznila… Ale kdyby k tomu přizvala i Ivana s Elanor, třeba by se jim ho mohlo společnými silami podařit přesvědčit, že se to všechno skutečně odehrálo.

Ostatně kdoví… možná časem, až všechny vzpomínky vyblednou, bude mít sama potíže tomu uvěřit… a bude jí připadat absurdní, že kdysi milovala elfského prince…

Křik racků zachytil ještě dřív, než mu pohled na rozlehlé písčité pláže prozradil, že konečně dospěl k cíli své cesty. Považoval téměř za zázrak, že se tam dostal bez další úhony, protože se rozhodně nějakou obezřetností neobtěžoval, tudíž kdyby si Námo nebo Ulmo opět umanuli, že mu jeho pouť zpřekazí, ani by je to nestálo příliš námahy.

Srdce se mu rozbušilo prudčeji, když nasměroval Morelena k přístavišti, jen aby se mu vzápětí sevřelo neblahou předtuchou, jakmile odhalil, že tam žádná velká loď nekotví. To nemohlo značit nic dobrého...

Tlumeně zaklel a trochu zmírnil hřebcův běh, protože už nebyl žádný důvod ke spěchu. Přijel pozdě... a propásl tak poslední příležitost se pokusit Nimloth ještě přesvědčit k návratu. Možná by stejně neuspěl, avšak aspoň by měl pocit, že pro to udělal vše, co bylo v jeho silách. Takhle mu zbývalo jen zjistit, zda tam Lidianna se svým doprovodem stále ještě dlí, než se vydá přes Lórien zpět k domovu, sám...

Ale navzdory marnosti svého počínání ještě nezamířil k hlavnímu domu, aby se na svou snachu přeptal, nýbrž pokračoval dál k pobřeží, takřka magicky přitahován modravou hladinou, stříbřitě se lesknoucí pod váhavými paprsky ranního slunce. Pokračoval pořád dál, dokud zpěněné vlnky neomývaly hřebcova mohutná kopyta, a nejraději by ani tehdy nezastavil, naopak ho toužil popohnat kupředu, zoufale dychtící dohnat loď, která odvážela jeho drahou Nimloth.

Morelen sám však ustal ve svém běhu, jeho plece chvějící se po vykonané námaze a chřípí rozšířené, jak zvědavě nasával všechny ty neznámé pachy. To Thranduil si oproti tomu svého okolí nijak zvlášť nevšímal; pohled zatvrzele upřený kamsi do dáli, jako kdyby doufal, že se mu podaří ještě zahlédnout obrovské bílé plachty její lodi.

Ani netušil, kolik času tam strávil, z jeho rozjímání ho vytrhnul až Morelen, který znenadání zařehtal, ten mocný zvuk nesoucí se daleko, a co krále překvapilo ještě víc, byla slabá odpověď, jež k nim dolehla krátce nato.

Mohl to být samozřejmě jakýkoli jiný kůň... ostatně ta pravděpodobnost byla až příliš vysoká, než aby bylo vůbec moudré doufat, přesto se neubránil podivnému rozechvění, když po chvíli zachytil dunění koňských kopyt a jeho oči rozpoznaly siluetu bělouše, který se vynořil jako přízrak mezi zlatavými dunami a s dalším zařehtáním si to namířil přímo k nim.

„Morelen, ta naa ho ten´anwa (Morelene, jest to vskutku on)?“ obával se uvěřit svému štěstí, avšak jakmile se onen hřebec ještě o něco víc přiblížil, sám v něm bezpečně rozpoznal Nimlothina Losarrnu.

„Oh Valar...“ vydechl úlevou, že vše dosud není ztraceno, že jeho milovaná se z nějakého důvodu rozhodla neodjet, a aniž by si chtěl lichotit, byl si takřka jistý, že to má přímou souvislost s ním.

„Tula a´amin, mellon (Pojď ke mně, příteli),“ přivolal toho bělouše k sobě a i přes svá zranění obratně sklouznul z Morelenova hřbetu, aby ho mohl chlácholivě poplácat, neboť mu připadal poněkud vyplašený z té obrovské vodní plochy, která se před nimi rozprostírala.

„Esta, Losarrna, esta (Klid, Losarrno, klid)...“ konejšil ho a zároveň se pátravě rozhlížel kolem sebe, zda někde nezahlédne i jeho paní.

Neboť ho napadalo jen jediné vysvětlení, proč se samotný potuluje po pobřeží, a čím déle se Nimloth neobjevovala, tím více byl znepokojený, zda si při pádu z něj vážně neublížila.

„Manke ume lle lemba he, nyara amin (Kdežpak ji zanechal jsi, pověz)!“ zadíval se na něj tázavě, avšak Losarrna jen potřásl hlavou a tlumeně zařehtal, ten zvuk tak podivně posmutnělý, že z něj Thranduila pojala ještě větší úzkost.

Bez dalšího otálení se vyhoupnul na jeho hřbet a pobídnul ho do klusu s nadějí, že ho vezme za svou paní. A Losarrna se po krátkém vzdorovitém tanci opravdu dal do běhu, podle všeho mířící k hlavnímu domu, což králi na klidu příliš nepřidalo.

Jestli se jí něco stalo... vířily mu hlavou ty nejčernější myšlenky a třebaže se jim snažil nepoddávat, když po dvou vybíhal schody ke vchodu do síně, panika ho již plně ovládla a srdce se mu svíralo strachem natolik, že to až fyzicky bolelo.

Aniž by se zdržoval klepáním, vpadnul rovnou dovnitř a hrubě popadl nejbližšího ellona za rameno, aby upoutal jeho pozornost.

„Manke naa Nimloth?! Cora amin a´he! Sii´ (Kdežpak Nimloth jest?! Zaveď mě k ní! A to hned)!“ nařídil mu a když na něj ten mladík zůstal s hrůzou rozšířenýma očima beze slova zírat, věděl už s naprostou jistotou, že se jí přihodilo něco zlého.

Legolas zvolnil neúnavný Andirův cval, tak odlišný od toho Celebrova, na který byl zvyklý, a s nedůvěrou si přeměřoval nedaleký tok, jenž museli překonat, pokud si nechtěli výrazně zajet. Vyhlížel poměrně nevinně, avšak po nedávných zážitcích se odmítal nechat tak snadno ošálit a hodlal si ho nejprve důkladněji obhlédnout, než se rozhodne, zda se přes něj pustí.

To Andira viditelně podobné obavy netrápily, když zcela ignoroval jeho pokyn k zastavení, a klidně pokračoval v cestě, jeho kopyta jen mírně čeřící hladinu říčky, aniž by se byť jedenkráte ponořily pod ni, jako kdyby pro něj přírodní zákony vůbec neplatily.

„Již rozumím tomu, pročpak Manwë chvály toliko na tebe pěl...“ poznamenal princ, ovšem i přes všechny hřebcovy úžasné schopnosti by ho kdykoli bez váhání vyměnil za Celebra. „Škoda jen, že otec tebe nedostal, pak by on nepochybně zavčasu Mithlondu dosáhnul...“ zauvažoval nahlas, jelikož on na rozdíl od něj rozhodně naspěch neměl.

Nebyl si totiž stále jistý, zda je zrovna moudré zavítat do Lórienu, tam, kde s Lidiannou strávil tolik hezkých chvil... a jenž se bez její společnosti bude zdát ještě opuštěnější než kdy předtím. Byly časy, kdy jeho samotu vítal… ostatně proto se tam také původně vydal… Ovšem nyní ho zmáhaly pochybnosti, zda jeho duši poskytne tolik toužebný klid… a nebo naopak otevře rány, které se dosud ani pořádně nezacelily.

Neboť od rozhovoru s otcem, kdy zvěděl pravý účel Lidianniny cesty, se v něm i přes jeho odpor rozhořel slabý plamének naděje, že pro ně dva není ještě úplně pozdě. A třebaže nyní nebyl připravený se s ní setkat a pokusit se aspoň trochu napravit škody, které napáchal, umiňoval si, že pokud se v pořádku navrátí ze světa Edain… samozřejmě pokud uspěje… pak ji vyhledá, ať už bude kdekoli, a poví jí, co má na srdci, i kdyby jedinou odpovědí, jíž by se mu mělo dostat, by byl její výsměch.

„Já raděj k domovu zamířiti bych měl... bych se na úkol svůj připravil...“ přemítal, avšak jelikož mu předtím Manwë sám doporučil navštívit Lórien, rozhodl se to respektovat. Koneckonců bylo posláním Valar vést jejich kroky, kdo by tedy měl být nad ně povolanější posoudit, co je v dané situaci nejlepší?

Kdyby býval tušil, co v tu samou chvíli probíral Ulmo s Námem, nejspíš by svůj názor na ně velmi rychle přehodnotil. Neboť ti dva rozhodně nechystali nic dobrého.

„Ona již zakrátko do Lórienu zavítá…“ pravil Námo a ač to na sobě nedával znát, v duchu nad tou skutečností pociťoval neuvěřitelné uspokojení. „Pokud tys názoru svého nezměnil, pak tobě jen stěží se příležitosti lepší kdy namane…“

Ulmo oproti němu neviděl jediný důvod, proč by měl svou radost skrývat, a jeho úsměv byl dosti zlověstný. „Mnozí vod tichých bezpečnými považují… aniž by si vědomi byli, kterak zrádnými býti dovedou… a že v hlubinách jejich tlejících se smrt často s oblibou skrývá…“