LXXIII. kapitola

    Povolně spočívala v jeho pažích a kdyby ji nedržel, jistě by už dávno klesla bezvládně na lůžko. To, že je dosud při vědomí, prozrazoval pouze slabý třas, jenž co chvíli probíhal jejím dokonale vláčným tělem, a její zběsile bušící srdce.

Bála se... to cítil zcela zřetelně, ale neodvažoval se učinit nic, čím by ji upokojil. Ostatně... jak by toho také docílil? Jediné, co ji mohlo uklidnit, bylo, kdyby ihned opustil místnost, a k tomu neměl dostatek vůle. A to nejen kvůli té šelmě, která hrozila, že nad ním co nevidět převezme vládu docela, ale i kvůli sobě. Neboť bylo tak neuvěřitelně příjemné svírat tu lidskou dívku v náruči...

Nač si nalhávat něco jiného? Chtěl ji... Chtěl ji jako muž ženu... a copak na tom bylo něco špatného? Vždyť ona s tím přece souhlasila! Navíc se sama rozhodla odejít od Legolase, jenž ji beztak už dříve zapudil, nemusel mít tedy vůbec žádné výčitky, že se dopouští něčeho nepřístojného. Tak proč ho stejně trápí svědomí? Proč ho sužuje ten podivný strach? Nechtěl jí ublížit... nechtěl ji získat takovýmto podlým způsobem. Jistě, byla ochotná vzdát se mu dobrovolně, avšak ani tak by mu podobný čin nesloužil ke cti. Vždyť zneužívá jejího zoufalství... mohl by snad za toto být na něho jeho bratr hrdý?

Zhluboka se nadechnul a snažil se osvobodit svou mysl z neviditelných spárů té šelmy ve svém nitru. Byl přitom Lidianně vděčný za ten naprostý nedostatek odporu z její strany, který mu umožňoval aspoň na krátký čas nabýt nad sebou opět kontrolu. Pravda, bylo to poměrně riskantní, avšak on by si nikdy neodpustil, kdyby podlehl a zcela bezohledně se jí zmocnil. Ne tedy, že by po tom netoužil... v tom právě tkvěla ta největší obtíž. Neboť musel vzdorovat hned dvěma nepřátelům zároveň, z nichž tím jedním byl jeho vlastní chtíč.

Beze spěchu, aby to monstrum v sobě nevyprovokoval k nějaké neuváženosti, stáhnul své ruce a ulevilo se mu, když Lidianna zůstala ve stále stejné pozici. Linie jejího zadečku přímo vybízela k polaskání, avšak on se opanoval a pomalu vstal z lože a krok za krokem couvnul až k oknu.

„Kela (Odejdi)!“ pronesl poněkud nezřetelně, neboť měl přitom křečovitě sevřené čelisti. „Sii´ (Hned)!“

Koutkem oka zaregistroval, že se posadila a natočila k němu hlavu, třebaže měsíc, který se dosud skrýval za temnými mraky, jí neumožňoval spatřit víc než jeho nepříliš zřetelnou siluetu.

„Ale proč? Myslela jsem, že máme dohodu...“ namítla mírně. V jejím hlase zachytil náznak úlevy, avšak zároveň i znepokojení, neboť nejspíš plně spoléhala na jeho pomoc a teď netušila, co si počít.

„My dva zrána si promluvíme, však nyní již odejdi!“ nařídil jí nesmlouvavě a doufal, že konečně uposlechne. Jenže to ji ani nenapadlo.

„Tys neměl nikdy v úmyslu mi pomoct, že ne?!“ vyjela na něho namísto toho, aby využila příležitosti a co nejrychleji se ztratila z jeho dosahu. A nejen to! Ona dokonce vyskočila z lůžka a namířila si to rovnou k němu, jako kdyby neměla ani ten sebemenší pud sebezáchovy! „Udělals to proto, abys na mě mohl donášet Legolasovi?! Je to tak?!“ obořila se na něj, veškerý její strach rázem ustoupil nezměrné zlosti pramenící z toho, že se nechala tak snadno napálit.

„Nikolivěk! A já tobě doposud pomoci ochoten jsem, aniž bych za to čehokolvěk žádal, však nyní mne o samotě zanech!“ vypravil ze sebe lehce udýchaně, protože ta stvůra v něm začala dost nevybíravě ukazovat drápy a on netušil, na jak dlouho ji dokáže zadržet.

„Já ti ale nevěřím! Když jsem tě přišla požádat o pomoc, řekl jsi mi svou cenu za takovou službu! A teď mi chceš namluvit, že bys to udělal jen tak?!“ Lída přistoupila ještě blíž a hrubě sevřela jeho předloktí. „Proč jsi tak najednou změnil názor?! Chceš to snad nahlásit králi?!“

„Já o tomto nikomu vyprávěti nehodlám, Lidianno, a nyní se již ztrať! Však jsi mi dostatečně jasně najevo dala, že si sblížení podobného se mnou nepřeješ!“

Rúmil se jí prudce vyškubnul a raději zabořil prsty do kamenné římsy okna, aby ho nesvádělo přejet jimi po hebké kůži jejích dosud odhalených ramen. Chlad v místnosti způsoboval, že jí bradavky vyvstávaly v tvrdých hrotech a on zoufale toužil je obemknout svými rty.

„A kdybych si to přála?“ Dívka natáhla ruku a zkusmo ho pohladila po zádech, zastavila se teprve, když sklouzla na pevné polokoule jeho zadku.

Nepřestávalo ji překvapovat, kde všude byl zarostlý jemnými chloupky, mezi lidmi by to samozřejmě bylo docela normální, ovšem v porovnání s Legolasem se jí to zdálo nezvyklé, asi jako kdyby zkoušela srovnávat člověka s opicí. Ale nevadilo jí to... spíše naopak... připadalo jí, jako kdyby byla s nějakým docela obyčejným klukem ve svém světě... a ta představa jí skoro vehnala slzy do očí.

„Ty nevíš, čeho chceš!“ syknul Rúmil tiše, avšak neučinil nic, aby uniknul jejímu dotyku. Spíš se musel přemáhat, aby neuchopil její ruku a nepřitiskl si ji na své nedočkavě se vzpínající mužství.

„Jenom nechci, abys mi ubližoval...“ zašeptala a její prsty mu zlehka přejely podél páteře, skoro jako kdyby byla hudebnicí a on jejím nástrojem.

A nutno říct, že ho její nesmělé hlazení nenechávalo chladným. Ve chvilkovém polevení sebekontroly ji přimáčknul ke zdi hned vedle okna a jeho tělo se nedočkavě přitisklo k jejímu.

„Pak raděj odejíti bys měla!“ poradil jí, než jazykem obkroužil lákavou lasturku jejího ouška a vzápětí zuby polaskal hedvábnou kůži, která se nacházela hned za ním. Zachvěla se a trochu se zajíkla.

„Děláš tohle všechno, abys mě od sebe odehnal? Proto se mě pokoušíš vystrašit?“ hlesla a objala ho kolem krku, její prsty se opatrně probíraly měkkými chloupky, kterými měl porostlá ramena. Kupodivu ji nijak neodpuzovaly, pouze ji fascinovalo, že podobné ochlupení nepokrývá i jeho paže, ty byly s výjimkou předloktí zcela holé.

„Toho si vskutku myslíš?“ Rúmil se krátce a dosti nuceně zasmál. „Ty tušení nemáš, s čím si to vlastně zahráváš, princezničko! Kdybys měla, pak bys tu takto klidně nestála!“

„Nejsem zas tak naivní, jak si myslíš!“ namítla nedůtklivě. „Už mi došlo, že jsi jiný než ostatní!“

„Pozoruhodné, kterak bystrou jsi!“ zavrčel tlumeně a žádostivě se o ni otřel svými slabinami. „Možná tobě též došlo, že něžnosti mne nezajímají! A ni prosebné oči tvé, jichž ty na mě upíráš, na tom ničeho nezmění!“

„Moje oči?“ Dívka nechápavě svraštila čelo. „Jak to můžeš vědět? Vždyť je tu naprostá tma!“

„Pouze pro tebe... já i v ní zcela zřetelně vidím...“ svěřil se jí a hladově sledoval, jak si nervózně olízla rty.

„Zcela zřetelně?“

„Uma (Ano)...“ přisvědčil chraplavě. V uších mu začínalo hučet, pohled na ten malý růžovounký plátek ho pomalu ale jistě zbavoval veškerých zábran.

Skoro se mu zdálo, že slyší vítězoslavné zaskučení své nenasytné společnice, než si uvědomil, že ten zvuk přichází odkudsi za ním. Prudce se otočil a zabořil své lesknoucí se oči do žlutavých zorniček toho malého vlčete. Sedělo na podlaze, zuby lehce obnažené, avšak spíše než bojovně, vyhlíželo ustrašeně.

„Co se děje?“ Lída se odlepila od stěny a pokoušela se prohlédnout temnotou, která se kolem ní omotávala jako hustě tkaný šál z lepkavých černých pavučin. „Rúmile?“

Astalder znovu zavrčel, ovšem ani tentokrát to nevyšlo podle jeho představ. Ač se snažil sebevíc, pořád to znělo jako kňučení bezbranného mláděte. A podle posměšného výrazu toho divného tvora to nebyl jen jeho subjektivní pocit.  Spěšně se zvednul a naježil se, aby aspoň vypadal o něco větší, nicméně mu bylo jasné, že ani tímhle na něho neudělá pražádný dojem. Možná se neměl zdržovat nějakým varováním a rovnou ho měl rafnout do nohy, to by si potom ty své úšklebky odpustil! Nu, což! Nikdy není pozdě to napravit, třebaže se připravil o cenný moment překvapení.

A aniž by déle otálel, vyrazil Astalder směle vpřed.

„Já nepamatuji, že by tok tento kdy rozvodněným byl!“ potřásl Thranduil nedůvěřivě hlavou a toužebně se zahleděl na druhý břeh, kam se nutně potřebovali dostat, pokud chtěli do Mithlondu dorazit ještě před polednem.

„Mne toho již nepřekvapuje, neb noci této snad všeho státi se může!“ poznamenal Legolas značně rezignovaně, neboť poté, co nenašli ani stopu po dvou mostech, které měly tuto říčku přetínat, upínali veškeré své naděje právě k tomuto brodu. Brodu, který byl ovšem zcela pohřben pod přívaly rozběsněné vody. V duchu si říkal, jestli by nebylo lepší, kdyby se vrátili do Imladris, neboť bylo více než zřejmé, že Námo s pomocí Ulma podnikne cokoliv, jen aby jim jejich putování znepříjemnil, pokud rovnou docela nepřekazil, ale otcův sveřepý výraz mu zabránil tyto své obavy vyřknout nahlas. „Já pocitu mám, že o kousek níže ještě mostu jednoho se nacházelo,“ zadumal namísto toho, protože se mu ani trochu nelíbil pohled, s jakým si král přeměřoval rozbouřený tok říčky. Jako kdyby to byl sok, se kterým se hodlá utkat...

„O kousek níže?“ opáčil Thranduil poněkud zlostně. „My již hodin několika bloumáním marným po břehu tomto ztratili a zjevným jest, že pokud zde mostů dalších bylo, pak jich my dva neobjevíme. Podle mne tu možnosti jediné zbývá...“ A jeho oči se opět ponořily do zpěněných vln, snad aby je svou neochvějností pokořily a přiměly k poslušnosti.

„Adar, pokud Námo tohoto způsobil, pak moudrým mi nepřipadá do koryta nyní vstupovati. Třebas s mostem dalším my štěstí většího míti budeme...“ snažil se mu to Legolas vymluvit.

„Pak k mostu dalšímu zamiř! Však já řeky této zde překročím!“ pronesl Thranduil neústupně a jeho hřebec hlasitě zafrkal, jako kdyby mu chtěl dát za pravdu.

„Dobrá tedy,“ nepřel se s ním princ dál, protože poznal, že jeho otec už je pevně rozhodnut. „Však nejprve nechte mne, bych lana přes tok tento napnul, třebas nám ještě vhod přijde.“

„Nám?“ Thranduil se na svého potomka pátravě zadíval. „Já domníval se, že ty mostu vyhledati se chystáš...“

„Bych zábavy veškeré zmeškal?“ Legolas se slabě pousmál. „Tohoto přec ujíti nechati si nemohu!“

Erestor pevně semknul víčka, avšak temnota, která okamžitě pohltila celý jeho svět, ho znepokojovala snad ještě více, proto oči posléze opět otevřel a upřel je poněkud rozpačitě na Finroda.

Netušil, jestli se vůbec sluší, aby ho pozoroval, pohled na tmavovlasého kapitána, jak uveleben mezi jeho stehny dychtivě saje jeho k prasknutí naběhlé přirození, zatímco jeho zručné prsty ho o kousek níže připravují na jejich první milování, byl pozitivně nemravný. A o to více vzrušující, třebaže se do toho občas vmísily i pochyby a mírné obavy.

A také lehký úžas, jak se k něčemu takovému mohl vůbec uvolit. Mezitím už si na cizí dotyk na tak intimním místě stihnul trochu zvyknout, protože Finrod rozhodně nikam nespěchal a snažil se, aby i přes to, že byl v tomhle směru dosud zcela nezkušený, nezakoušel žádné nepříjemné pocity. Připadalo mu to... divné... možná i nepřirozené... avšak zatím ho nepřekvapil jediný náznak bolesti, za což mu byl neskonale vděčný, protože z bolesti měl vždy strach. A jeho druh si toho byl dobře vědom.

„Sut tyava lle (Kterak cítíš se), korkoamin?“ zajímal se, když ho na chvíli pustil ze svých úst, i potom ho však dál třímal ve své ruce a neodpustil si, aby občas zálibně nepřejel jazykem po jeho vrcholku.

„Quanta (Pln),“ přiznal rádce a on se tlumeně zasmál.

„Toho zatím pouze prstů dvou mých jest, pomysli, kterak pln cítiti se budeš, až čehos jiného použiji,“ pronesl chraplavě, už jen ta představa, že zanedlouho vstoupí do těsné svatyně Erestorova těla, kterou nikdo před ním neokusil, na něho působila jako to nejsilnější afrodisiakum.

„Toho též se obávám...“ zamumlal Erestor, ovšem hned lítostivě sevřel svůj spodní ret mezi zuby a přál si, aby svá zbabělá slova mohl vzít zpět. Vždyť Finrod byl bojovník a jako takový jistě netoužil po někom, kdo se mu bude úzkostlivě třást v náruči. Chtěl někoho sobě rovného, to mu přece dal už více než jasně najevo, tak proč si v jeho společnosti pořád připadá tak slabý a nekompetentní?

„Obav netřeba, korkoamin, pouze důvěry ke mně měj a já o tebe se již postarám...“ přislíbil mu kapitán s potutelným výrazem, který se změnil v široký úsměv, když ho konečky prstů vědoucně polaskal, a jeho plachý havran se s přidušeným zasténáním vzepjal proti němu.

„Zamlouvá se toho tobě? Věz, že až do tebe vstoupím, pak místa tohoto ještě intenzivněji stimulováno bude... pokud však rozkoše té unésti dokážeš...“ dobíral si ho mírně a znovu přejel po tom patrném hrbolku v jeho těle.

„Vskutku?“ zalapal Erestor po dechu a zvrátil hlavu nazad, oči doširoka rozevřené ve slastné extázi. „Proč tedy otálíš?“

„Neb na spojení naše dosud připraven nejsi, korkoamin, a já nerad bych tebe zbytečně zranil. Jen trpělivosti měj... a zakrátko hvězd spatříš...“ přislíbil mu Finrod a jak se mohl rádce tu noc hned několikrát přesvědčit, nebyly to jen plané sliby.

Thranduil pevně svíral Morelena nohama a levačkou ho pro jistotu ještě objímal kolem krku, zatímco jeho pravá ruka se ani na okamžik nepouštěla lana, které Legolas za pomoci svého luku napnul přes řeku. Jeden jeho konec byl uvázán kolem šípu, jenž vězel dosti hluboko v kmenu mocného stromu rostoucího na protějším břehu, ten druhý byl bezpečně omotán kolem vysokého štíhlého obelisku vystupujícího ze země. Pravda, most to mohlo nahradit jen stěží, avšak i tak ten kus provazu poskytoval dostatečné jištění, aby se králi posléze podařilo zdolat mohutné vlny, které hrozily, že ho co nevidět smetou z hřebcova hřbetu, a bez úhony se vydrápat z hlubokého koryta ven.

Sotva stanul na pevné zemi, sklouznul znaveně z Morelena a opíraje se o statné tělo svého věrného společníka, prudce lapal po dechu, aby dopřál svým plicím to, co jim tak dlouho odpíral. Koutkem oka přitom zachytil, jak na něho Legolas mává, zřejmě se chtěl ubezpečit, jestli je v pořádku, a on pozvedl svou námahou zemdlenou paži, aby mu stejným gestem dal najevo, že mu nic není. Ovšem když zahlédl, jak jeho syn vzápětí pobídl Celebra kupředu, ihned se znepokojeně zamračil. Neměl však již jak mu zabránit, aby se nevrhnul přímo do zpěněných vod, a také pochyboval, že by si to Legolas nechal vymluvit, i kdyby měl možnost nějak zasáhnout.

S úzkostí sledoval, jak se zvíře i jezdec perou s drtivou silou rozbouřené vody, která je co chvíli strhávala do mocného proudu, a čím déle se na ten nerovný souboj díval, tím jasnější mu bylo, že Legolasův šedý hřebec je příliš slabý, než aby se dokázal dostat na druhý břeh. Bylo jen otázkou času, kdy jeho svaly budou natolik vyčerpané, že již nezvládnou déle vzdorovat nevyhnutelnému.

„Legolasi! To lano!“ zavolal na něj, jak nejhlasitěji to dokázal. „Došplhej sem po lanu!“ přímo mu nařizoval, avšak přesně jak očekával, Legolas odmítal ponechat Celebra nelítostnému osudu a dál se s ním snažil přeplavat vzedmutý tok, který už téměř vítězoslavně řval ve svém triumfu. Zpěněné vlny se zvedaly a rozbíjely o ostré kameny a kdyby se princ nedržel lana, jistě by na některém z nich skončil i on.

„Hlupák jeden umíněný!“ procedil Thranduil mezi zuby a zběžně pohlédl na Morelena, aby se utvrdil ve své domněnce, že ani jeho urostlý hřebec již nejeví dostatek energie, aby se znovu utkal s rozběsněným živlem. Zbývala pouze jediná možnost…

Aniž by bral ohledy na svá zranění, kterým jeho pobyt ve vodě pramálo prospěl, chopil se bez dalšího rozmýšlení lana a jal se ručkovat směrem do středu řeky.

Thíriel zírala do slabounkého plamene svíčky, která stála na stolku vedle jejího lůžka, a vzpomínala na Saerose. Na Saerose a… Belega…

Ano… ačkoli se snažila sebevíc, její myšlenky se neustále stáčely k tomu urostlému ellonovi, jenž tak okázale ignoroval její přání, a přesto jí připadalo, že jí rozumí víc, než by kdy mohl její sladký nevinný léčitel. Neboť on neprošel útrapami bojů, ne tak jako oni… a třebaže nikdy předtím společnost ostatních vojáků nevyhledávala, jelikož si až příliš dobře uvědomovala, že by mezi nimi nebyla upřímně vítána, nyní měla silné nutkání se za Belegem vypravit, aby se přesvědčila, jestli se v něm skutečně nemýlila. Jestli jí opravdu může dát to, co tolik potřebuje.

Jenže... copak může takhle zradit Saerose? Co by si o ní pomyslel, až se k ní navrátí a zjistí, že selhala? Že ho zradila? Jak by se mu potom mohla podívat zpříma do očí? Nechtěla mu ublížit... a Valar ví, že už mu ublížila mockrát... Třeba kdyby s Belegem pouze promluvila... ulevila své duši... možná by v sobě našla dostatek sil, aby se se svou minulostí konečně smířila... Neměla o něj strach, ne tak jako o Saerose, protože si byla jistá, že slyšel již horší vyprávění, než je to její. Bylo to vepsáno v jeho očích... ve způsobu, jakým se díval na okolní svět... na ni. Zažil mnoho krutosti... a také poznal, jak osvobozující dokáže být bolest... A ona ji potřebovala... tolik potřebovala...

Stále nerozhodnutá, co si vlastně počít, spustila bosé nohy na zem a zdráhavě se vydala ke dveřím. Avšak dříve, než vůbec stihla vzít za kliku, rozevřely se před ní dokořán a ona na okamžik zadržela dech, když její rozšířené oči rozpoznaly, kdo je jejím pozdním návštěvníkem.

„Belegu...“

Astalder se vyřítil vpřed s úmyslem zabořit své ostré špičáky co nejhlouběji do nohy toho temného stvoření před sebou, avšak jediné máchnutí silné paže stačilo k tomu, aby s bolestivým zaskučením skončil v rozježené změti chlupů a tlapek poblíž jedné stěny.

„Rúmile! Co to děláš?!“ Lída toho sice potmě moc neviděla, ale tohle jí nemohlo uniknout.

Taková surovost! Co ho to jen popadlo?! Copak se už docela zbláznil, že ubližuje malému bezbrannému vlčeti?! Neměla tušení, jak se tam Astalder tak zčistajasna ocitnul, a když u něho spěšně poklekla, aby se ujistila, že tím nárazem neutrpěl žádné vážnější zranění, bylo jí to i docela lhostejné. Opatrně přejížděla rukou po tom chvějícím se klubíčku a v duchu si nadávala, proč už se dávno nevytratila, když jí k tomu dal Rúmil příležitost. Co ji k čertu přimělo, aby zůstala, třebaže jí rozum radil, aby vzala nohy na ramena? Byla to ta podivná osamělost a nádech tajemna a nebezpečí, které Rúmila obklopovaly? Proč jen ji nenapadlo dříve, že by to nebezpečí mohlo být více než skutečné?

Neboť když za sebou zaslechla tiché ale zato pořádně výhružné zavrčení, které vycházelo přímo z hrdla toho ellona, a zjistila, že ten... ten tvor... stojí jen kousek od ní, necítila se ani trochu bezpečně.

„Co dělám?!“ syknul, jeho hlas zabarvený hněvem a nenávistí. „Já toho, čeho mým jest, si bráním!“

„O čem to mluvíš?!“ vyjekla ustrašeně a přitiskla se těsněji ke zdi, její předchozí strach zpátky, dokonce ještě silnější než prve. Usadil se jí v konečcích prstů a nohách, až měla pocit, že by nedokázala utéct, ani kdyby na tom závisel její život. Což byl možná přesně tenhle případ...

„Že mou jsi! A to zcela!“ zavrčel Rúmil, kterého útok Astaldera zastihnul naprosto nepřipraveného, a v kratičkém okamžiku zaváhání, kdy zvažoval, co s tím nazlobeným štěnětem provést, tak nevědomky umožnil svému úhlavnímu nepříteli, aby nad ním opět převzal vládu. Ihned se proti tomu začal ze všech sil vzpouzet, avšak podle toho, jak hluboko ta šelma zasekla své ostré drápy, mu tentokrát nemínila dopřát příležitost ji opět svrhnout. Ne, tentokrát měla v úmyslu vychutnat si tu sladkou nevinnost, která dýchala z té lidské dívky, plnými doušky.

„Nech mě na pokoji! Nás oba!“ zakřičela na něho vzdorovitě, třebaže v ní byla docela malá dušička.

Jak marný je jakýkoli odpor seznala ostatně hned vzápětí, když ji Rúmil hrubě popadl za rameno a vytáhnul na nohy. Slabostí se pod ní ihned podlomily a kdyby ji nedržel, nepochybně by se opět poroučela k zemi. Takhle zůstala částečně viset ve vzduchu, čehož vcelku pohotově využila a zaútočila na jeho nechráněnou tvář svými nehty.

Dlouho jí ta bojechtivost však nevydržela, přesně do okamžiku, než ji nepříliš vybíravě přirazil ke stěně a ona po úderu do hlavy pozbyla vědomí.

Nienna ustaraně sledovala, jak Rúmil odnáší své bezvládné břemeno zpátky k lůžku, a bylo jí jasné, že Astalder není ve stavu, aby mu v tom dokázal zabránit. Přestože se opět srdnatě postavil na všechny čtyři a odhodlaně zamířil k oné dvojici, nebylo pravděpodobné, že by se zmohl na něco zásadního, co by Rúmila přimělo upustit od jeho záměru. A ona nechtěla, aby zcela zbytečně riskoval svůj život. Raději mu v myšlenkách nařídila se stáhnout a vlče neochotně uposlechlo, třebaže se nepřesunulo daleko. Usadilo se poblíž dveří a nenávistně zabodávalo oči do zad svého nepřítele. Neboť tak o tom temném ellonovi smýšlelo.

*Cožpak zhola ničeho neučiní?!* problesklo mu hlavou a Nienna jeho znepokojení zachytila.

Však i ona byla ustaraná, tohle přece nemohla dopustit! Jistě… bylo v její moci Rúmila zastavit, avšak síly přírody, kterými vládla, nebyly jako zbraně Eldar… byly kruté a nevypočitatelné… a ona nechtěla tomu těžce zkoušenému ellonovi ještě více ublížit, vždyť už samotná jeho existence byla pro něho až přílišným trestem! Krom toho pochybovala, že by ostatní Valar její zásah ocenili… obzvláště Manwë by jí určitě neopomenul udělit další lekci o jejich poslání a pravomocech, které ona ustavičně překračovala.

Ale copak to bylo natolik zavrženíhodné?! Měla snad pouze přihlížet tomu surovému aktu, ke kterému se Rúmil chystal?! Vždyť by to nezničilo jen Lidiannu, nýbrž i jeho… jak by se kdy mohl smířit s vědomím, že zranil někoho docela bezbranného? K tomu nebyl veden… a vzpomínka na jeho milovaného bratra by to vše činila ještě horším. Věděla, jak moc se pro něho trápí… jak moc si přeje, aby oběť, kterou pro něho podstoupil, nebyla naprosto zbytečnou… Jak moc touží být konečně volný… Nebýt toho, co mu kdysi slíbil, nejspíše by ten nerovný boj už dávno sám ukončil.

Vždyť již tolik času uplynulo od chvíle, kdy byly jeho mysl a tělo napadeny zlem… tak dlouho již byl nucen vzdorovat démonu temnoty, který hrozil, že si ho beze zbytku podmaní a přinutí ho splnit každičkou jeho zlovůli. A ona si strašně moc přála, aby mu v tom nelehkém souboji mohla být nějak nápomocna, jenže na tu stvůru v jeho nitru byly i její schopnosti krátké. Mohla mu akorát dát naději, která by posílila jeho víru v sebe samotného… a to se jí snad zakrátko podaří…

Zvuk trhané látky ji kvapem probral ze zamyšlení a upozornil, že by měla jednat… dříve, než bude pozdě. Nemělo smysl zkoušet sem přivést někoho z Eldar zde dosud dlících, tahle místnost byla natolik odlehlá, že by se sem nedostali včas, mohla udělat pouze jediné… povolat svého Adarona…

Rúmil se opájel neposkvrněnou bělostí dívčina hrdla, které mu nevědomky nabízela k ochutnání, a zrovna se chystal do něho zabořit své ostré tesáky, když zaslechnul ten zvuk… Dlouhé táhlé vytí…

Prudce zvednul hlavu a zaposlouchal se do té teskné melodie. Nebyla to výzva k boji, ne, tohle bylo volání na členy smečky, aby se připojili ke svému vůdci… A on, třebaže silně přitahován k tomu lákavě vonícímu tělu pod sebou, nedokázal tomu vábení odolat. Než si uvědomil, co vlastně dělá, byl již na půli cesty ven, a měl přitom velké štěstí, že na nikoho nenarazil, neboť ve svém současném stavu by nepochybně vzbudil značný rozruch. Avšak na to v tu chvíli ani nepomyslel, byl zcela veden pudem, prost jakýchkoli pochyb či obav, vyjma jediné. Zda ho cizí smečka přijme mezi své.

Byl už tak dlouho sám… uvězněn v ellonovi, který s ním neustále sváděl boj, který se odmítal poddat nevyhnutelnému… a který lehkovážně zavrhnul štědrý dar svobody, jenž mu tak velkoryse nabízel. Tolik toho pro něj udělal… nebýt jeho, byl by již dávno mrtev, avšak ten nevděčník si to odmítal ve své pýše a zpupnosti přiznat! Považoval ho za nemoc… a stejně odporně se k němu i choval! A přitom… kým by byl bez něj?! Jen řadovým vojákem! Nickou! Vší v kožichu prašivého psa! To on dal jeho životu nějaký směr… to on ho zocelil, učinil lepším! A odměnou si za to žádal pouze občasný přísun krve a čerstvého masa! Nebyl to snad výhodný obchod?!

Udělal velkou chybu, když mu dovolil vrátit se mezi své… dokonce se setkat se svým umíněným bratrem! Domníval se, že mají nevyřčenou dohodu… a že opustil divočinu jen proto, aby mu zajistil lepší potravu. Jak pošetilým byl! Důvěřivým! Avšak jak ho mohlo napadnout, že to udělal jen proto, aby nad sebou opět získal kontrolu?! Svázán pravidly a zákony a za pomoci bylin se mu posléze podařilo ho udolat… uvěznit kdesi na dně své ubohé duše, avšak naštěstí pro něho neměl dostatek sil a odvahy, aby se ho zbavil docela. Dokonce ani nebyl schopen se mu vždy ubránit… byly okamžiky, kdy ho překvapil a na čas opět ovládnul… a tehdy toho využíval, aby mu působil nesmírnou bolest. Nejen fyzickou, ale také psychickou, když páchal ty nejhorší skutky a schválně zanechával stopy, aby si jeho drahý přítel později uvědomil, čeho všeho se dopustil. Aby mu konečně došlo, jak marný a hloupý je jeho odpor!

Nechtěl mu ublížit příliš, vždyť ho potřeboval ke své existenci, ale také potřeboval, aby ten natvrdlý ellon pochopil, že není radno si s ním zahrávat! Že jejich životy jsou navždy provázány a on již nikdy nebude volný! Nenáviděl samotu, do níž ho uvrhnul, bylo mu líto druhů, o které kdysi dávno v noci přišel… a nebýt jeho, zahynuli by tam tehdy i oni dva… přesto nikdy neslyšel slova vděku… a když se chtěl vydat po stopách těch, kteří vyvraždili jeho druh, bylo mu v tom krutě zabráněno! Stejně jako nedávno, když zvětřil pach jednoho z ellyn, kteří se toho tenkrát účastnili! Chtěl ho vyhledat a vyrvat mu srdce z těla, avšak ten zbabělec mu to nedovolil! Dokonce ho obvinil, že si to celé vymyslel! Že je vyloučeno, aby lord Elrond měl ve své družině někoho s podobnou reputací! Jak byl prostoduchý a naivní! Jak se mu z hloubi duše hnusil! Avšak neměl na vybranou než dál dlít v jeho těle… Teď už na to ale nebude sám… jeho čekání bylo konečně odměněno… a on bude zase moci lovit se smečkou sobě rovných… volný a nespoutaný…

Dychtivě vyběhnul do zahrad, hnán svou touhou po opětovném shledání se svými druhy, ale sotva spatřil ohromnou siluetu, která se rýsovala proti temnému nebi, zalitá stříbrným svitem měsíce, jenž si vybral právě onen okamžik, aby se ukázal mezi černými mraky, strnul na místě. Ne kvůli tomu obrovskému bílému vlkovi, který si ho s nedůvěrou prohlížel, jako kvůli té do pláště zahalené postavě, která se nacházela hned vedle něj. Věděl, kdo to je, a tušil, že to pro něj nevěstí nic dobrého ještě dříve, než tichým hlasem promluvila.

„Tula a´ amin, Elrohir Elrondion, ar´ leitha lle (Přistup ke mně, Elrohire, synu Elrondův a osvoboď se)!“