LXXI. kapitola

    Lída se vydala potemnělou chodbou, kudy ji ochotně nasměrovala jedna ze služebných, a v duchu si říkala, jestli by nebylo moudřejší vyčkat do rána. Vlastně o tom ani nepřemítala, byla si naprosto jistá, že by to tak bylo mnohem lepší, jenže stejně dobře věděla, že by beztak po celou noc oka nezamhouřila. Musela se ho zeptat… zjistit, jestli může počítat s jeho pomocí… ubezpečit se, že on je tím, kdo ji dostane zpátky do jejího světa… tam, kam patří.

Se srdcem bušícím jako o závod se zastavila přede dveřmi, o nichž jí bylo řečeno, že vedou do jeho komnaty, i když to bylo zřejmě dost vznešené označení pro místnost, která se nacházela v části domu vyhrazené pouze pro uskladnění nejrůznějších zásob a poměrně dost daleko od pokojů určených obyvatelům a návštěvníkům Imladris. Panovalo tam ticho… a nebýt rozsvícené lucerny v její chvějící se ruce vše by bylo pohrouženo do absolutní temnoty…

Mimoděk si vzpomněla na pár filmů, které kdysi viděla v televizi, a kde hrdinka vprostřed noci bloudila po strašidelném panství pouze v bělostné noční košili a s očima navrch hlavy, a pokoušela se odhalit původ prapodivných zvuků, které ji probudily z jejího neklidného spánku… Tehdy se jí ty příběhy zdály spíše směšné a hle, nyní ona sama opustila podobně oděna bezpečí své ložnice, aby vyhledala Rúmila, přestože ji její smysly varovaly, že s tím ellonem není všechno docela v pořádku. Ale byl její jedinou nadějí… a tak neměla příliš na výběr, pokud ovšem nechtěla až do smrti zůstat v tom pro ni zcela cizím světě, izolovaná a opuštěná.

S novým odhodláním pozvedla volnou ruku, aby zaklepala, avšak než tak stihla učinit, ozval se zpoza dveří bez jakéhokoli varování tichý chraplavý hlas šeptající její jméno. Mohl snad patřit Rúmilovi, ovšem vylekal ji natolik, že slabě vyjekla a těžká lucerna jí vyklouzla ze strachem ztuhlých prstů a s takřka ohlušujícím zařinčením třískla o zem.

Drobný plamínek se bázlivě zatřepotal a ona na něj znepokojeně pohlédla a mlčky ho prosila, aby to ještě nevzdával. Jenže sotva se sklonila, aby lucernu opět zvedla, zaslechla, jak v zámku zarachotil klíč, a dveře před ní se pozvolna otevřely. Závan ledového vzduchu krátce pohladil její pouze lehce zahalené tělo, než se kamsi vytratil, a spolu s ním se ztratilo i to malé světélko, které ji až dosud chránilo před nelítostnou náručí temnoty.

„Lidianno…“

Rúmil hladově hltal drobnou dívku, která tam stála vprostřed chodby, takřka jako nějaké zjevení, dočista sama a tak svůdně bezbranná, že tomu prostě nešlo odolat. Beze slova si ji přitáhl do své náruče a ona se tomu nijak nevzpouzela, pouze bezmocně zalapala po dechu. Na své holé hrudi cítil její srdce, bušilo hlasitěji než lecjaký zvon, zmítalo se jako malé ptáče, které někdo hrubě lapil do hrsti. Mohl ho pustit… a nebo ještě zesílit stisk svých prstů… drtit ty křehké kůstky, dokud se ta malá hromádka peří nepřestane chvět bázní… a nevydechne naposledy…

Ztěžka polkl a zoufale se snažil opanovat, ale Lidianna mu to nijak neulehčovala, když mu zdráhavě ovinula paže kolem krku a přitiskla své prochladlé tělo k jeho. Příčilo se jí, čeho se právě chystá dopustit, nicméně byla odhodlaná udělat cokoliv, aby si Rúmila naklonila. Cokoliv, aby se dostala domů…

„Čehožpak tu činíš, princezničko?“ otázal se, zatímco se pokoušel uchlácholit tu krvežíznivou bestii v sobě. „Ty již dávno spáti bys měla.“

„Bylo mi smutno…“ zašeptala dívka tónem, který měl být původně svádivý, ovšem v jejím podání vyzněl spíše jako ustrašené zajíknutí. Aby to selhání napravila, směle vztáhla jednu svou ruku k Rúmilovu uchu, aby polaskala jeho zašpičatělý vrcholek, což, jak zjistila během svého soužití s Legolasem, se nikdy neminulo účinkem. Jaké však bylo její překvapení, když ten namísto slastného vzdechu syknul bolestí.

„Promiň… nechtěla jsem ti ublížit…“ omlouvala se spěšně a chtěla ho konejšivě pohladit po tváři, on ale nepříliš šetrně sevřel její zápěstí a zadržel ji tak.

„Ublížit? Ty mně ublížiti nemůžeš, princezničko… však opatrnou býti bys měla, bych já tobě neublížil… Cožpak lekce jedné tobě nestačilo?!“

„Proč bys mi měl ublížit? Copak jsem ti něco udělala?“ nechápala.

Marně se pokoušela v té tmě cokoliv rozpoznat, posléze to vzdala a raději se soustředila na to, jak se jeho tělo žádostivě tiskne k tomu jejímu a jak jeho zrychlený dech ovívá její krk. Uvědomovala si, že je napůl nahý, a to zjištění ji proti její vůli vzrušovalo, stejně jako skutečnost, že ho tentokrát nehalí žádná kápě a tudíž kdyby ji ta lucerna tak podle nezradila, mohla by si konečně prohlédnout jeho tvář.

„Odkudpak jsi, princezničko? Cožpak dosud nevíš, že někteří i zcela bezdůvodně druhým ubližovati mohou?“ vysmíval se jí, zatímco se opájel její sladkou vůní s jemnou příměsí strachu. Byla opojná… dráždivá… a on zapřísahal sám sebe, aby tu dívku poslal ihned pryč… aby ji od sebe odstrčil a zamknul se opět v pokoji, ovšem jeho vůle byla slabá… příliš slabá…

„To vím, ale nepovažuju tě za někoho takového…“ vypravila ze sebe Lída tiše a jelikož konečně pustil její ruku, využila toho a objala ho kolem zad. Poněkud ji zaskočilo, když její zvídavé prsty narazily na asi decimetr široký pás chloupků, který se táhnul podél jeho páteře, nicméně nedala na sobě nic znát a pokračovala ve svém hlazení.

„A vsadila bys na úsudek svůj života svého?“ zeptal se Rúmil a naklonil se kupředu, aby mohl jazykem přejet po jemné kůži jejího krku, přesně na tom místečku, kde pod ní divoce pulzovala krev uvězněná v tepně, přímo ho vybízející, aby ji osvobodil a plnými doušky okusil…

„Ano…“ přisvědčila a trochu zvrátila hlavu nazad, aby mu umožnila lepší přístup ke svému úzkostí staženému hrdlu, které s takovou náruživostí dráždil svými ústy a zuby. „Protože můj život je zcela v tvých rukou…“

„Vpravdě tak,“ konstatoval Rúmil prostě a jeho ostré zuby se zaryly ještě o něco hlouběji, dokud mezi rty neucítil horký příval Lidianniny sladké krve.

Když uslyšel její volání, vysoukal se opatrně zpod lůžka, na němž v těsném objetí spali ti dva ellyn, již se ho ujali, a potichounku se vyplížil ven.

Stála hned pod schody a z jejího hlasu rozpoznal, že ji něco tíží. Bez váhání se k ní vypravil a spokojeně zamručel, když k němu poklekla a láskyplně ho pohladila po hlavě. Přesně to dělala i ta dívka, jenže od té chvíle, kdy odjela, si připadal značně opuštěný. Ne, že by ho ti dva tmavovlasí Eldar úplně zanedbávali, avšak více času trávili prozkoumáváním se navzájem, a on se přistihl, že na ně žárlí.

„Brzy již s ní opět budeš… já tebe tam vezmu…“ promluvila a on k ní zmateně vzhlédl. Nechápal, proč se tváří tak zarmouceně, vždyť on by nejraději vyskakoval samou radostí do vzduchu! A proč se jí v očích lesknou slzy?

Opřel si packy o její koleno a opatrně slízal těch pár slaných krůpějí, které brázdily její tvář, a ona ho za to k sobě jemně přivinula.

„Tys nejmilejším ze všech… však já jista si nejsem, zda úkolu, jehož před tebou jest, nad síly tvé není… Lidianna pomoci tvé potřebuje… však ten, před nímž ji ochrániti máš, velmi nebezpečným jest…“

Astalder tlumeně zavrčel, až příliš dobře věděl, o kom jeho paní hovoří. A představa, že ten tvor by mohl té lidské dívce, která mu stihla nebývale přirůst k srdci, ublížit, ho naplňovala zuřivostí.

„Já sama zasáhnouti bych mohla, však potom zvěděl by, že o něho se zajímám… navíc střet náš by jej zřejmě život stál… a toho já nechci. On čehosi lepšího zasluhuje, vždyť zaviněním jeho není, k čemu on hnán jest.“

Vlče vycenilo zuby, aby jí naznačilo, že o něm smýšlí docela jinak, a Nienna se lehce pousmála.

„Já věřím, že dobro v něm dosud navrch má a že pokud zjevíš se tam, on upamatuje se na to, že Lidianna jemu nepatří a dobrovolně odejíti ji nechá. A pokud nikoliv, pak zbytí nebude, než abych já sama jemu paměti osvěžila…“

Nimloth neúnavně přecházela po předpokoji Glorfindelovy ložnice a co chvíli ustaraným pohledem zalétla ke dveřím, jež od léčitelova příchodu zůstávaly tvrdošíjně zavřené.

„Pročpak neposadíš se, lirimaer? Já jist si jsem, že on v pořádku bude,“ prohodil Gildor ve snaze ji uklidnit, ale jediné, čeho se dočkal, bylo její nevlídné zamračení.

„Já pocitu zbaviti se nemohu, že toto zaviněním naším jest!“ sdělila mu ostře, jako kdyby to všechno byla pouze jeho chyba, a lord se hbitě zvednul ze svého místa a polapil ji do svých paží, přestože se mu ihned pokusila vytrhnout.

„Kterakpak by toho zaviněním naším býti mohlo, Nimloth? My přec za činy jeho zodpovědni nejsme a pokud nemýlím se, pak zranění jeho přímo od kohos z Valar pochází. Či snad mi některak jinak vysvětliti dokážeš, kterak on by ruce a tvář mrazem sežehnuty míti mohl, když zde na pobřeží slunce žhavého pálí?“

Tohle byl argument, proti kterému se nedalo nic namítnout, a tak Nimloth pouze povolně přisvědčila a vděčně se přitiskla ke svému nastávajícímu.

„Já nechápu, proč mě nenechali, bych jej sama ošetřila! Vždyť též léčitelkou jsem! Co když ellon onen čehosi zanedbá?! Možná raděj dovnitř zajíti bych měla a jeho sledovati, by chyby nějaké se nedopustil…“

„Na to zapomeň, drahá má, on o něho zajisté dobře se postará. Cožpak ty nyní ve stavu jsi, bys pro bratra svého čehos učiniti mohla? Vždyť ruce tobě docela se chvějí… a vyhlížíš, jako kdybys omdlíti měla…“ domlouval jí Gildor, zatímco ji konejšivě hladil po vlasech.

Byl to on, kdo se postaral o Glorfindela, když je křik vojáka upozornil, že se něco přihodilo, a přivolal je k němu. Na zlatovlasého lorda schouleného v písku byl strašlivý pohled. Kůži na obličeji a dlaních měl zarudlou a plnou krvácejících boláků a jeho výraz dával tušit, jak velké utrpení právě prožívá. Nimloth se zmohla akorát na to, že si přitiskla ruku na ústa, aby nevykřikla nahlas, a v šoku zírala na svého bratra, aniž by ji napadal jediný způsob, jak zmírnit jeho bolest.

To Gildor se dlouho nerozmýšlel. Pádnou ranou, kterou si ve skrytu své duše náležitě vychutnal, ho zbavil vědomí a pak ho bez dlouhých okolků zvednul a vyrazil s ním směrem k domu, následován vyděšenou Nimloth. A toho strachu se nezbavila dosud, přestože byl přivolán nejlepší léčitel, který v okolí Mithlondu přebýval, aby zraněného lorda ošetřil.

„Neb jsem čehos podobného nikdy předtím nespatřila… omrzlin ano, však tohoto mi zcela neznámým jest… Vždyť on dosud krystalů ledu pod kůží zarytých měl!“ vyjekla zhrozeně. „Teplota těla jeho sama by jich přec rozpustiti měla! A přec se toho nestalo!“

„Možná více k tomu nám řekne, až vědomí nabude,“ poznamenal Gildor věcně, aniž by ho úděl Glorfindela nějak zvlášť trápil. Jediné, čeho se obával, bylo, aby kvůli té události nebyl pozdržen jejich odjezd do Amanu.

„Jsi si jist, že tys jej přespříliš neudeřil?“ starala se Nimloth a on k sobě jemně pozvedl její tvář, aby mohl svými rty pohladit ty její.

„Přespříliš? Z čehožpak mne to podezíráš, lirimaer? Vždyť přec vím, kterak tobě na něm záleží, a já ničeho bych neučinil, bych tebe zarmoutil,“ chlácholil ji, ústa stále důvěrně přitisknutá k jejím.

„Já prostě představiti si nedovedu, čehožpak on spáchati musel, by trestu takovéhoto zasloužil! A kdo z Valar natolik krutým býti mohl!“ pronesla rozhořčeně, neboť bratrovo zmučené sténání bylo něčím, co od něho slyšela poprvé. A také doufala, že naposledy.

„Možná, že toto trestem za chování jeho k tobě jest...“ prohodil Gildor nenuceně a Nimloth prudce trhla hlavou, jako kdyby jí svými slovy vlepil políček.

„Ty jej souditi práva nemáš! On toho pro mne učinil… a nebýt jeho, pak bychom spolu nyní takto zde nestáli… Vděčím mu za mnoho… a ty ostatně též, nemyslíš?“ zastala se ho okamžitě, přestože vzpomínky na její uvěznění, které se jí současně vynořily v mysli, způsobily, že se slabě zachvěla.

„Vděčit jemu? Domníváš se snad, že bych tebe i proti vůli jeho nezískal? Ty takto podceňovati bys mne neměla, Nimloth…“ varoval ji a jemně sevřel její spodní ret mezi svými zuby.

Znovu se zachvěla, tentokrát ze zcela jiných důvodů, a vmáčkla se ještě těsněji do jeho náruče. Jeho blízkost ji uklidňovala, měla pocit, že když je s ním, nemůže se nic zlého stát, vždy působil tak suverénním dojmem, jako kdyby měl naprosto všechno pod kontrolou. A ona uvítala, že má vedle sebe někoho, kdo si ví v každé situaci rady. Vždyť kdyby nebylo jeho, dosud by snad stála na pobřeží a dívala se, jak její bratr trpí! A to má tu drzost nazývat se léčitelkou?! Žádný div, že Gildor navrhnul, aby s ním raději počkala venku … uvnitř by jistě nebyla vůbec nic platná.

„Já jej zklamala,“ hlesla provinile a plaše skryla svou tvář na jeho rameni. „Kdykoliv jsem já pomoci potřebovala, on tu pro mne byl, a jednou jedinkrát tomu naopak jest, a já příležitosti mám, bych jemu všeho splatila, a já praničeho neučiním… Selhala jsem…“ zaštkala zlomeným hlasem, před očima stále bratrovu zkrvavenou tvář.

„Neselhala, Nimloth. Pouze jsi zaváhala, toho se přec každému přihoditi může. A pokud tobě se tím uleví, pak až Glorfindel uzdraví se, já jemu zranění nějakého způsobím, bys jej ošetřiti mohla. Platí?“ navrhnul jí škádlivým tónem, který jí na rtech vykouzlil drobné pousmání.

„Raděj polib mne…“ požádala ho a nedočkavě mu nabídla svá ústa, aby se vzápětí nechala docela vtáhnout do vášnivého víru toho smyslného spojení.

Lída velmi jasně vnímala, jak se jí Rúmilovy zuby boří čím dál hlouběji do kůže, ale zatím nepociťovala strach, neboť se domnívala, že ji pouze zkouší. Navíc slabé mravenčení, které jí tím místem co chvíli probíhalo, nebylo úplně nepříjemné. Bylo v tom cosi primitivního... zvířecího... a ona se neubránila, aby si v duchu nepokusila představit, jaké by asi bylo milování s ním. Ne, že by ho přímo toužila okusit, pokud to bude jen trochu možné, hodlala se téhle fázi přesvědčování vyhnout, nicméně něco jí říkalo, že by to byl nepochybně nezapomenutelný zážitek.

„Ty ihned odejíti měla bys!“ zamumlal Rúmil takřka zoufale. Jeho ústa byla dosud přitisknutá k jejímu krku, kde dychtivě sála horkou krev z jedné menší žilky, kterou s jemností, jež ho stála značné úsilí, prokousnul. Jenže pokud se bláhově domníval, že tím tu stvůru v sobě ukojí, velice se mýlil, neboť ta, jakmile okusila tu opojnou chuť nevinnosti, se odmítala spokojit s pouhými pár kapkami krve.

„Proč? Vadí ti snad moje společnost?“ podivila se Lída a přestože si byla jistá, že je rudá až za ušima, troufale sjela rukou z Rúmilových zad až na jeho pevný, v nohavicích uvězněný zadek, a začala ho dráždivě hníst. „Tak vadí?“

„Ne,“ přiznal a přimhouřil oči, aby si mohl lépe vychutnat její smělé dotyky.

Nepodivoval se jejímu nezvykle vyzývavému chování, pro onu chvíli byl za to pouze neskonale vděčný. Tichoulinký hlásek kdesi v zastrčeném koutku jeho mysli mu sice neodbytně našeptával, že to, čeho se dopouští, je špatné, avšak on se rozhodl ho prozatím ignorovat. Vždyť se už dost dlouho staral o blaho jiných, cožpak nemá on sám také právo na pár okamžiků štěstí? Ostatně Lidianna za ním přišla dobrovolně, nebylo to, jako kdyby ji k něčemu nutil, a rozhodla se zůstat, i když ji posílal pryč. Tím svou povinnost splnil... a nemusel si již pranic vyčítat. Jedno mu ale dosud vrtalo hlavou.

„Pověz mi... pročpak tohoto činíš? By ses Legolasovi pomstila?“ zeptal se, aniž by přestal pustošit její krk.

„A kdyby ano? Vadilo by ti to?“ vypravila ze sebe přerývaně, zvědavá, jak jí odpoví, neboť už předtím zaznamenala, že mu na princi nebývale záleží. A vzhledem k charakteru své žádosti potřebovala, aby svou loajalitu vůči němu aspoň trochu omezil. „Odmítneš mě jenom kvůli němu? Co pro tebe tak úžasného udělal, že jsi mu takhle oddaný?“

„My přáteli byli... kdysi...“ svěřil jí neurčitě, stále očekávaje její odpověď.

„Kdysi není teď... Ale abych byla upřímná, nedělám to proto, abych se mu pomstila. Chci odsud akorát zmizet... vrátit se zpátky do svého světa. A připadalo mi, že ty bys mi s tím mohl pomoct...“ zavrněla a litovala, že je všude kolem taková tma a tudíž Rúmil nemůže ocenit ty smutné psí oči, které na něho i přes tu naprostou marnost svého počínání dělala.

On si jich však povšimnul až moc dobře, a právě proto se bez dalšího slova prudce otočil a nepříliš šetrně přimáčknul Lidiannu ke stěně, div že jí tím nárazem nevyrazil dech.

„Tobě toho tak připadalo? A podle čehos jsi takto usoudila, pověz, princezničko!“ vyjel na ni ostře a jeho hrubý stisk ji varoval, že není na místě pokoušet déle jeho trpělivost.

„Já vlastně ani nevím...“ hlesla s obavami, že ho ještě více rozlítí. „Jsi tu jedním z mála, kdo se mnou vůbec mluví... všímá si mě... aspoň trochu. Navíc taky vypadáš, jako kdybys sem tak úplně nepatřil, a proto jsem doufala, že bys pro mě mohl mít pochopení...“  

„Já jej třebas i mám, však toho ještě neznamená, že tobě k útěku nápomocen budu! Zapomněla jsi snad již, kterak za čin podobný princ potrestán byl?!“ zasyčel na ni nevlídně.

„Ne... nezapomněla...“ špitla provinile.

„A přec tohoto ode mě žádáš?! Domníváš se snad, že na osudu tvém mi toliko záleží, že pro tebe ochotně zmrskati se nechám?!“

„To se ale stane jenom v případě, že někdo odhalí, že jsi v tom měl prsty! A pokud si budeme počínat opatrně, tak k tomu nedojde! Rozhodně nechci, abys měl kvůli mně problémy!“ hájila se dívka neobratně.

„Nu dobrá, dejme tomu, že by toho odhaleno nebylo. Však stejně mi pověz, proč bych zákonů pro tebe porušiti měl? Čehožpak mně z toho celého kyne?“ vyptával se Rúmil dál a Lída se začínala smiřovat s možností, že z toho nevyjde tak lacino, jak zprvu poněkud naivně doufala.

Nedalo se však říct, že by mu to vyloženě zazlívala. Vždyť proč by měl nasazovat svou kůži pro někoho, kdo pro něj vůbec nic neznamená? Není přece hrdinkou nějakého viktoriánského románu, kde by muž klidně položil svůj život, jen aby ji zachránil. Tohle byla syrová realita a očividně stejně jako v jejím světě tu nic nebylo zadarmo.

„Co by sis tak představoval?“ zmohla se na nesmělou a celkem zbytečnou otázku, neboť neurvalý způsob, jakým se Rúmil hned vzápětí zmocnil jejích úst, dával tušit, že o čtení pohádek před spaním rozhodně zájem nemá.

Když se dveře od ložnice konečně otevřely a poněkud zemdlený léčitel stanul na prahu, naskytnul se mu pohled, který si neodbytně našel cestu až kamsi k jeho srdci. Neboť i on sám kdysi miloval a přestože jim nebylo určeno, aby zůstali spolu, nezapomněl dosud, jak nádherné to bylo.

A výjev, který spatřil v předpokoji, byl přímo ztělesněním všeho, co by si jeden mohl představit pod pojmem láska. Záviděl jim… tu blízkost a důvěru, se kterou se k sobě tiskli… to, že mají toho druhého, aby jim dodal sílu, když je toho zapotřebí. A nutno říci, že lady Nimloth vyhlížela, že jí péče lorda Gildora opravdu prospívá. Když ji viděl naposledy, obával se, aby v ní vbrzku nezískal dalšího pacienta, avšak nyní, když důvěřivě podřimovala v lordově objetí, pohodlně natažená na pohovce, se zdálo, že již překonala počáteční šok, který jí těžká zranění jejího bratra způsobila. Nezamlouvalo se mu, že by ji měl budit, avšak bylo jeho povinností oznámit jí, jak na tom lord Glorfindel je a jak by měla probíhat jeho další léčba.

S tímto na zřeteli zamířil směle k té zdánlivě nic nevnímající dvojici, ovšem sotva učinil dva kroky tím směrem, ocitnul se takřka přibodnut na místě párem ocelově šedých a stejně tak chladných očí tmavovlasého lorda. Otevřel ústa, aby své chystané vyrušení ospravedlnil, nicméně přísné zamračení a ukazovák, který si ten ellon ihned přitisknul ke svým rtům, ho přiměly si to rozmyslet.

Mlčky sledoval, jak lord Gildor opatrně podsunul lady Nimloth polštář pod hlavu, ve snaze jí aspoň trochu vynahradil ztrátu svého klína, na němž až dosud spočívala, a pak mu suverénně pokynul, aby ho následoval na chodbu. Zdráhavě uposlechl, přestože se nemohl nepodivovat, proč to vůbec dělá. Vždyť ten panovačný lord neměl zhola žádné právo mu něco nakazovat, byla to pouze jeho aura důležitosti a značná dávka arogance, které ho k tomu přiměly.

„Já rád jsem, že lady Nimloth se již lépe vede…“ prohodil váhavě, když za nimi lord zlehka zavřel dveře, a on se s ním ocitnul docela sám.

„Vskutku?!“ opáčil Gildor mrazivě a z jeho tónu sálala němá hrozba. „A přec jste toho ihned zmařiti chtěl!“

„Toť úmyslem mým nebylo, já pouze sděliti jí chtěl, kterak se –“

„Pak toho mně sdělte a já jí toho šetrně tlumočiti budu, neb nevěřím, že byste na stav její ohledů bral!“ nařídil mu lord ostře a léčitel se proti své vůli neubránil tomu, aby se lehce nepřikrčil.

„Já obav Vašich o ni chápu, však přec se mi reakce Vaše přehnanou poněkud zdá, heru Gildor,“ zaprotestoval přesto, i když jeho námitka postrádala potřebnou razanci.

„Přehnanou?! Kdybyste lady Nimloth lépe znal, pak byste takto nehovořil! Ona citlivou převelice jest… a pokud jeden obezřetný dosti není, snadno by ji slovy svými ledabylými k činu neuváženému dohnati mohl! Já doufám, že nyní mi již rozumíte a vůči chování mému pochopení většího míti budete!“ dodal Gildor jakoby mimochodem a nesmlouvavě si přeměřoval toho pošetilého ellona, jenž si dovolil pokoušet jeho trpělivost.

„Naznačujete tímto, že…“ spustil léčitel srdnatě, jen aby se vzápětí zarazil a nechal to nakonec nevyřčeno. „Ovšem… rozumím… Kdybyste bylin tišících pro ni potřeboval, pak na mě se pokojně obraťte a vězte, že já důvěry Vaší nezklamu.“

„Toho si cením,“ pokynul mu lord vděčně hlavou. „Však nyní povězte mi již, kterak se švagru mému nastávajícímu daří. Já doufám, že toho příliš závažným není, neb my časně zrána odplouti musíme.“

„Já obávám se, že toho možným nebude, neb on zranění dosti těžkých utrpěl. Klid na lůžku pro něho nyní převelice důležitým jest,“ zdůraznil léčitel, třebaže se mu výraz, který jeho slova na lordově tváři vyvolala, pranic nezamlouval. Ale ani tak nehodlal zanedbat své povinnosti. „On horečkou vysokou sužován jest a bolesti jeho i přes podání bylin omamných dosud silnými jsou. Nezbytné jest, by jemu odvarů z nich pravidelně podáváno bylo, sic do šoku upadnouti by mohl.“

„Vskutku? Pak na toto raděj sám dohlédnu, by nedbalost něčí jemu neuškodila,“ nabídnul se Gildor natolik starostlivě, že byl léčitel nucen poupravit si svůj prvotní ne zrovna lichotivý názor na jeho lordstvo.

„Toť od Vás šlechetné jest, heru Gildor,“ ocenil to a byl více než překvapen tou nenadálou změnou. „Já směsi bylin vhodných připravím a dne zítřejšího zrána Vám jich přinesu. Do doby té Vám množství, jež již do konvice připravil jsem, postačí. Však více než-li poháru jednoho mu naráz nedávejte... a vždy dbejte, byste mezi dávkami jednotlivými vždy prodlevy přinejmenším hodin dvou dodržel, by k otravě nedošlo. A též přiměti se ho snažte, by co nejvíce pil, neb tělo jeho díky horečkám o velkou část tekutin přišlo.“

„Vy obav činiti si nemusíte, pokud zbytí nebude, já mu vody přímo do krku líti budu, jen by vbrzku opět zdráv byl,“ ubezpečil ho Gildor v žertu a ještě se na léčitele lehce pousmál, aby ho ujistil, že to opravdu není míněno vážně.

„Hlavně opatrn buďte,“ upozornil ho ještě léčitel. „Tvář jeho značně opuchlou jest... já ran jeho všech vyčistil a pak ji mastí chladivou potřel a látkou v bylinném séru namočenou přikryl, by se všeho lépe vstřebati mohlo. Snad toho horečky zanedlouho z něho vyžene, neb než-li jej uspal jsem, on dosti blouznil a též nevolností silnou trpěl.“

„Já noci celé u něho probdím a uvidíte, že ho ráno, až sem opět zavítáte, takřka ni nepoznáte.“

Léčitel se na něho poněkud úkosem zadíval. „To od Vás modřiny oné na spánku má?“

„Já obávám se, že ano, však věřiti mi můžete, že bych toho nečinil, kdyby zde možnosti jiné bylo. Já doufám, že jemu tím příliš neublížil jsem?“ staral se Gildor a jeho zkormoucený výraz by obměkčil i tvrdší nátury než byl jeho společník. Co před sebou viděl, byl lord, který se sice na první pohled mohl jevit jako chladný a bezcitný, avšak to byla pouze tvrdá slupka, jež chránila jeho citlivé nitro. Vždyť kolik ellyn by se dobrovolně nabídlo, že budou celou noc dohlížet na raněného, k němuž je takřka pranic neváže, než aby raději utěšovali krásnou elleth? Léčitel si byl jistý, že na jejich spočítání by mu bohatě stačila jedna ruka.

„Vy pro to trápiti se nemusíte, heru Gildor. Já tvrditi si troufám, že on rány Vaší pravděpodobně ni nevnímal a spíše vysvobozením pro něho byla,“ pravil, aby ho upokojil, a jelikož se zrovna otočil k odchodu, nemohl tak spatřit pobavené pousmání, které se na okamžik mihlo lordovi na rtech.

„Slov Vašich útěchou nesmírnou pro mne jest,“ řekl mu na rozloučenou, avšak ani tehdy léčitel nezachytil jemný náznak sarkasmu a pokojně opustil dům, přesvědčen, že je o jeho pacienta výborně postaráno.

A postarat se o něho Gildor mínil skutečně dokonale.

Thranduil chvilku přemítal, jestli svému synovi říct, že se chová jako naprostý hlupák, a posléze usoudil, že podobná upřímnost nemůže být rozhodně na škodu. Nevlídný pohled, který na něho Legolas hned vzápětí vrhnul, však svědčil o tom, že tomu jeho otevřenost není příliš po chuti.

„Pokud Vám na vztahu našem toliko záleží, pak jste do něj zasahovati neměl! Či snad jste již pozapomněl, že pouze kvůli Vám k roztržce oné došlo?!“ vmetl mu princ hbitě do tváře a byl překvapen, jak příjemné je, když může veškerou vinu svalit na někoho jiného. Jenže skutečnost, že otcovo chování k Lidianně bylo sice podnětem k jejich odloučení, nikoliv však tou hlavní příčinou, mu tento požitek poněkud kazila. A Thranduil si to uvědomoval stejně tak dobře.

„Kdybych to pouze já byl, kdo mezi vámi dvěma stojí a v udobření vám brání, pak bychom tu nyní o tomto nedebatovali. Ostatně ty by ses tu se vší pravděpodobností nyní ni nenacházel, neb bys kdes s Lidiannou byl. To bys však slov jejích zpochybniti nesměl a tomu nejhoršímu hned uvěřiti,“ vyčetl mu mírně, neboť již nebylo zapotřebí zapojovat do toho nějaké emoce. Ty se do toho vmísily hned na začátku a podle toho to také dopadlo…

„Já tomu věřil, neb se mi vysvětlení jiného rozumného nedostalo!“ ohradil se Legolas chabě.

Král trochu zádumčivě potřásl hlavou. „Ne vždy jich dostati můžeš, nin-ion, někdy prostě slepě věřiti musíš... A já raděj snad ni zvěděti si nepřeji, zda tohoto přihodilo se, neb důvěra tvá v Lidiannu příliš malou byla či snad spíše toho nedůvěra tvá vůči mně způsobila. Tak či onak tys jediný, který pochybení toho napraviti může, čehož se však nestane, když tu pouze seděti a řečí pošetilých vésti budeš!“

„Vy téhož činíte, Adar, přestože situace Vaše té mé nepodobna není!“ upozornil ho princ vzpurně a z neznámého důvodu ho potěšilo, když se král tlumeně zasmál.

„Pak bychom s tím nejspíše čehos učiniti měli, bychom se do paláce docela sami navrátiti nuceni nebyli!“ pronesl rozhodně a aniž by se potřebovali více domlouvat, začali se opět chystat na cestu.