LXXV. kapitola

    Čerstvá dávka přidušených nadávek Saerose okamžitě probrala a on pospíšil k lordovu lůžku zjistit, jak by mu mohl pomoci.

„Heru Glorfindel, lle tena amin (Lorde Glorfindele, slyšíte mne)?“ promluvil a když se do něj zabodl pár bolestí zastřených očí, pocítil značnou nevoli vůči tomu léčiteli i Gildorovi, který o něj měl údajně tak dobře pečovat.

„Heru Glorfindel, mani ume lle yulna ten´ gorga (Lorde Glorfindele, čehožpak Vám na bolest podáno bylo)?“ vyptával se, zatímco očima prozkoumával hluboké rány na lordově opuchlé tváři a zarudlé ruce plné boláků.

„Sut ume sina marta a´ lle (Kterakpak Vám se tohoto přihodilo)?“ vydechl užasle, aniž by skutečně očekával odpověď, neboť mu bylo více než jasné, že lord na nějaké vyprávění nemá náladu ani dostatek sil. O to víc ho překvapilo, když se mu jí dostalo.

„Nienna ume sina (Toho Nienna učinila)!“ vypravil ze sebe Glorfindel přes zaťaté zuby, ale ani tak nešlo jeho nenávistný tón přeslechnout.

„A kde lord Gildor jest? Já zpraven byl jsem, že u Vás dlí,“ vyzvídal Saeros dál a spěšně vybíral ze svého uzlu pytlíčky s bylinkami, jejichž odvar by mohl lordovo utrpení aspoň o trochu zmírnit.

„Kterakpak možným jest, že Vám nápoje tišícího nepodali?“ hartusil přitom. „Či jste toho Vy sám odmítl? Toť spíše pošetilým než-li hrdinským činem by bylo!“

„Nimloth…“ zasténal Glorfindel ve spárech agónie.

„Léčitel onen pravil mi, že snad potíží nějakých ji trápí, čeho pravdy na tom jest?“ chytil se toho Saeros pohotově.

„Gildor mi toho pověděl…“ zmohl se lord na víceslovnou odpověď a ve tváři mu bylo znát, jak značné úsilí ho to stojí.

„Já jen pro vodu horkou zajdu a vbrzku opět navrátím se,“ přislíbil mu léčitel, třebaže hořel nedočkavostí se zeptat, co té Vale provedl, že ho tak krutě ztrestala.

Protože pak by mohl udělat totéž a při té příležitosti vyzvědět, kde hledat Anarionovu duši. Natolik otrlý však nebyl, aby pro svůj prospěch nechal Glorfindela déle trpět. Vždyť s ním popluje do Amanu, tedy se mu ještě naskytne příležitost k takovému rozhovoru. Pokud ovšem bude lord v tomhle ohledu sdílný, bylo možné, že si tu potupu bude chtít raději nechat pro sebe. Věřil však, že když mu poví o Thíriel, podaří se mu ho pohnout ke sdílnosti.

Saeros rychle spařil byliny a chvatným krokem se vydal zpátky, myšlenkami přitom u své milé, kterou byl pro její dobro nucen opustit. Doufal, že jestli uspěje, pak mu to Thíriel odpustí. A pokud nikoli…

Jenže mohl se snad zachovat jinak? Vždyť jak dlouho by jejich vztah vydržel všechnu tu bolest a temná tajemství? Jak dlouho se dá takhle žít? On byl ochoten se kvůli ní obětovat, dát jí, co potřebuje, jenže co až by jí to přestalo stačit? Dobře věděl, že nebýt její tragické minulosti, nikdy by u ní neměl šanci, nejspíš i proto přistoupil na její hru, nedovedl si prostě představit, že by ji měl ztratit.

Už si ale nevšimnul, že pomalu ztrácí sám sebe…

Když se dveře bez předchozího varování otevřely, Thíriel byla příliš pohlcená ve víru vášně, chtíče a bolesti, než aby to vzala na vědomí. Teprve polekaný ženský hlas, který zvolal její jméno, ji dokázal vrátit zpět do reality.

„Arwenamin?“ čelila srdnatě princezninu šokovanému pohledu. „Čehožpak pro Vás učiniti mohu?“ zeptala se, jak se slušelo, ale Lidianna to nejspíš ani neslyšela, její pozornost plně soustředěná na Belega, jenž se nad ní tyčil, nahý jako v den, kdy byl stvořen.

Ne tedy, že ji by toho halilo o mnoho více; paže měla spoutané svým vlastním opaskem a zadek pokrytý rudými skvrnami od jeho pádné ruky, jíž jí uštědřil skutečně důkladný výprask. Nikdy předtím nezažila nic tak uspokojivého a on neustal, dokud její tělo nebylo napjaté a zvlhlé touhou a ona nežadonila, aby ustal ve svém mučení a konečně si ji vzal. Ohnutá přes lůžko s jeho rukama svírajícíma majetnicky její boky, se cítila živá jako už dlouho ne. A což teprve, když se jí jediným prudkým přírazem zmocnil a zároveň zuby označil bělostnou kůži jejího ramene. To byla taková slast, že měla obavy, jak dlouho se ještě zvládne udržet na rozechvělých nohou.

Nic z toho ale Lidianna netušila, když se s očima navrch přihnala k nim a rovnou na Belega vyjela: „Co to děláš?! Okamžitě ji pusť!“ nařídila mu, aniž by se nechala zastrašit jeho v každém ohledu impozantní postavou.

„Tarien (Princezno),“ poklonil se jí mírně, což v jeho současném stavu působilo všelijak jen ne uctivě. „Já ujišťuji Vás, že ničeho, s čím by Thíriel svolnou nebyla, jsem nečinil.“

„Chceš tím říct, že tohle si snad přála?!“ prskla Lidianna pobouřeně. „Pokud to nevíš, tak už je zadaná, takže bys udělal nejlíp, kdybys odsud ihned zmizel a tohle si nechal pro sebe!“

„A pročpak, tarien? Obáváte se snad, by mne milý její v souboj nevyzval?“ bavil se tím vším Beleg, ovšem natolik slušnosti měl, že si – třebaže naprosto beze spěchu - aspoň natáhnul nohavice.

„To ne, ale zato bych si mohla promluvit s lordem Elrondem o tvém postavení v armádě!“ pohrozila mu a Thíriel zaujalo, jak sebejistě přitom působí, i když před nimi stála bosá a oděná pouze do potrhané noční košile. Přesto držela hlavu zpříma a přeměřovala si Belega tak nesmlouvavým způsobem, že ten se posléze rozhodl ustoupit.

„Já o samotě vás zanechám, byste záležitostí svých probrati mohly,“ pravil, aniž by se obtěžoval skrýt svou rozmrzelost nad tím nemístným vyrušením. „Však ty obav míti nemusíš, Thíriel, já tebe později vyhledám, bychom záležitostí našich dokončiti mohli,“ poznamenal ještě s pohledem zálibně upřeným na její obnažené tělo.

Lidianně to neušlo a nepřívětivě se na něj zamračila. „Snad abys už šel!“ vyzvala ho hrubě a podle všeho se jí dost ulevilo, když ten po další mírné úkloně uposlechl.

„Možná bys mě nyní rozvázati mohla, tarien?“ navrhla Thíriel, sotva se za ním zavřely dveře a rázem se tak stala namísto něj cílem princeznina hněvu.

„Co tě to jen napadlo?!“ zlobila se a nijak se zatím neměla k tomu osvobodit ji z pout. „Neříkej, že jsi na tohle opravdu přistoupila dobrovolně!“

„A pročpak by ne?“ neviděla Thíriel důvod, proč se za to stydět. „Já potřeb jako každý mám! Navíc pokud toho tobě ještě nedoneslo se, Saeros do Amanu odjeti se rozhodl! A to mne slibů veškerých vůči němu zprošťuje!“ sdělila jí s pohrdáním, to aby zakryla, jak moc ji jeho zrada ranila.

„O tomhle si promluvíme později!“ zarazila Lidianna onu záležitost hned v zárodku. „Teď naléhavě potřebuju léčitele! Nevíš, kde bych nějakého našla? Nepředpokládám, že ten muž tady byl léčitel nebo ano?“ vyzvídala netrpělivě a konečně se ji uvolila rozvázat.

„Pokud ošetřiti potřebuješ, pak jista si jsem, že lord Elrond tebe neodmítne,“ odvětila Thíriel vyhýbavě. „Čehožpak vůbec přihodilo se tobě?“ zjišťovala s rostoucím znepokojením, jakmile se spěšně oblékla do své uniformy, a měla poprvé možnost si princeznu lépe prohlédnout.

Doufala, že se nejedná o nic vážného, neboť nepochybovala o tom, že by jí to Rúmil kladl za vinu. Koneckonců jí princeznu dal na starost a ona namísto toho, aby plnila svou povinnost, se sama zranila a pak se spustila s docela neznámým ellonem. Ne, tohle se jejímu veliteli nebude ani trochu zamlouvat!

„Tak čehožpak se přihodilo?“ zeptala se znovu, když Lidianna zarytě mlčela a oči, kterými předtím tak odvážně čelila Belegovi, zabodávala stydlivě do podlahy. „Pročpak zde v noci hluboké takto oděná bloumáš?“

„O mě tu nejde, to Rúmil…“ pozvedla k ní dívka konečně zdráhavě svůj zrak a podle toho, jak se tvářila, bylo Thíriel jasné, že něco skrývá. „Našla jsem ho v zahradách… teda spíš Astalder ho našel… a on… já nevím… vůbec se nehýbá, nereaguje… a je strašlivě ledový…“ vysypala ze sebe přerývaně a Thíriel se zkoumavě zadívala na ránu na jejím krku.

„On tebe napadl?“ otázala se, neochotná uvěřit, že by byl Rúmil schopný tak hanebně využít její zranitelnosti.

„Na řeči bude dost času později! Teď musíme Rúmilovi sehnat pomoc!“ odbyla ji Lidianna, které se o tom viditelně nechtělo hovořit. Což ji zaujalo ještě víc.

„Odpusť mi opovážlivosti mé, však ty bys předně oděvu vhodnějšího sobě obstarati měla, pokud rozruchu zbytečného vyvolati si nepřeješ. Pročpak nenecháš mne, bych pro lorda Elronda sama zašla, zatímco ty se do komnat svých odebéřeš? Pokud ty si toho přáti budeš, já později tobě zprávy o stavu jeho podati mohu. Leda že by tobě též ošetření zapotřebí bylo?“ pozvedla tázavě obočí a Lidianna ji nezklamala, když svůj zraněný krk rychle zakryla pramenem vlasů a podobnou péči rozhodně odmítla.

„To nic není…“ zamumlala rozpačitě a vypadala, že by v tu chvíli byla raději kdekoli jinde než objektem jejího pátravého pohledu.

„Dobrá, tedy domluveny jsme,“ rozhodla se Thíriel prozatím nenaléhat a zamířila místo toho ven, aby se nejdříve sama přesvědčila, jak vážný Rúmilův stav je, než vyhledá lorda Elronda.

Protože to poslední, po čem toužila, bylo další setkání s tím arogantním lordem, třebaže kvůli Rúmilovi by to byla ochotná podstoupit. A že bez Elrondovy pomoci se neobejde, jí došlo hned, jak v zahradách poklekla vedle jeho bezvládného těla, jež k jejímu znepokojení nejevilo ani ty sebemenší známky života.

„Oh, Valar, toho snad ne!“ vydechla polekaně a Astalder, který posedával opodál, podle všeho na stráži, jí teskným zakňučením přizvukoval.

„Čehožpak se tu událo?“ zakroutila nechápavě hlavou, avšak na nějaké rozjímání nebyl čas a ona se, svíraná těmi nejhoršími obavami, rozběhla zpět do paláce.

„Amin hiraetha, Celebros (Odpusť mi, Celebre),“ rozloučil se Legolas s těžkým srdcem se svým přítelem a krátce zaváhal, zda by neměl vytáhnout dýku a zbavit ho života dřív, než ho Nienna tak krutým způsobem zahubí.

*On ničeho neucítí, Legolasi, toho tobě slibuji, a nyní již pospěš!* popohnala ho Vala, ale v jejích myšlenkách nebyla netrpělivost, pouze nezměrný smutek nad tím, co musí učinit.

Vyčkala, dokud se princ s Thranduilovou pomocí nechytil lana a nevytáhnul nahoru do bezpečí, teprve potom poklekla na břehu a s povzdechem ponořila obě své ruce do vzbouřených vod. V mžiku se široký úsek neklidné řeky proměnil v kus ledu, který stihnul zachytit každičkou z vln, jediný moment dočasně zmražen v celé své syrové nádheře, včetně Celebra, hrdě se vypínajícího nad hladinou, statečného bojovníka, který neváhal vzdorovat samotnému pánu vod.

A ceny nejvyšší za to zaplatil… pomyslela si Nienna se slzami v očích, než se v myšlenkách obrátila na krále, nebádající ho ke spěchu, neboť si nebyla jistá, jak dlouho její ledový most vydrží. Spotřebovala až příliš své energie na Elrohira a ta jí teď notně chyběla.

Naštěstí Thranduila nemusela dlouho přesvědčovat o naléhavosti situace, a tak zakrátko již oba ellyn utíkali po nehybné hladině, jako kdyby měli v patách samotného Temného pána. Ne tedy, že by Ulmo působil o něco vlídněji.

„Čehožpak jsi to učinila?!“ vyřítil se takřka nepříčetný z hlubin řeky a chvilku se zdálo, že je natolik rozlícený, že se nebude zdráhat ji udeřit.

„Já pouze povinností svých plním!“ odmítla se před ním Nienna krčit, pro jistotu však raději ustoupila o krok nazad, to aby ho náhodou nenapadla nějaká neuváženost.

„Na toto ty práva nemáš!“ vztekal se Ulmo dál, jeho oči slibující strašlivou odplatu za její opovážlivost.

„Ni ty práva nemáš životů jejich ohrožovati!“ čelila klidně jeho zlobě, její hlas stejně vyrovnaný jako jindy, jako kdyby jí vlastně ani nezáleželo na tom, zda ti dva Eldar přežijí. Ve skutečnosti se jí ale notně ulevilo, když zahlédla, že se jim bez dalších obtíží podařilo dosáhnout druhého břehu a vyšplhat nahoru, z dosahu Ulmovy zlovůle.

„Ty bys společnosti lepší než-li té bratra mého vyhledávati měl, vliv jeho tobě pramálo svědčí,“ neodpustila si dobře míněnou radu, načež se otočila k odchodu.

„Ty domníváš se snad, že tebe jen tak odkráčeti nechám?!“ nezamlouval se Ulmovi její úmysl a hrubě ji popadl za paži, aby ji zadržel. „Ty o odpuštění mé prositi bys měla! A pokud dosti snažiti se budeš, pak možná velkorysým natolik budu, bych činu tohoto tobě prominul!“

„Já odpuštění tvého nežádám!“ odvětila Nienna chladně a mávnutím volné ruky mu vmetla pořádnou dávku ledových krystalů do tváře.

Jeho bolestivé zasyčení bylo nadmíru uspokojivé… třebaže hned vzápětí se za svou slabost zastyděla. Tohle byly přece emoce náležící Eldar a Edain, ona by měla být nad podobné pocity povznesena.

Přesto když po ní Ulmo poslepu hrábnul, nejspíš aby ji ztrestal za její vzdor, a Adaron, jenž neměl nikdy ve zvyku dlít příliš daleko od své paní, se na něj z blízkého houští vyřítil a nevybíravě ho srazil k zemi, neubránila se lehkému pousmání.

„Namaarie, Ulmo (Buď sbohem, Ulmo)!“ rozloučila se s ním krátce a než se vůbec stačil postavit na nohy, ztratila se mu ve víru stříbřitých sněhových vloček.

Když se dveře do jeho pracovny bez jakéhokoli ohlášení rozlétly s takovou razancí, že až třískly o zeď, Elrond leknutím takřka nadskočil na židli. Ihned se k nim s patřičně rozlíceným výrazem zadíval, připravený vyplísnit toho nevychovance, jenž se ho rozhodl v tak pozdní hodinu rušit, navíc tak hrubým způsobem, a jeho nevole se značně prohloubila, sotva rozpoznal osobu, jež si to s tak neomalenou samozřejmostí – a bez jakéhokoli pozdravu – namířila rovnou k němu.

„Jest snad zvykem na dvoře Thranduilově jen tak bez vyzvání ke komus cizímu vtrhnouti?!“ osopil se na tu prostořekou elleth dřív, než se vůbec stihla nadechnout, aby se vyjádřila. „Ostatně pokud si toho správně pamatuji, tys na lůžku odpočívati měla, tak čehož zde pohledáváš?!“

Thíriel měla přinejmenším tu základní slušnost zatvářit se kajícně. „Odpusťte prosím vyrušení tohoto, však služeb Vašich neprodleně zapotřebí jest!“ ozřejmila mu bez dlouhých okolků, jako kdyby nebyl ničím víc než pouhým léčitelem.

„Nepovídej mi, že tys opět raněna!“ zamračil se na ni, rozhodnutý se nejprve ujistit, že není nikdo v ohrožení života, než ji důrazně pokárá a vykáže z místnosti.

„Já nikoliv, však s Rúmilem čehos v nepořádku jest!“ odvětila Thíriel, příliš ustaraná, než aby ji mohlo jeho nevlídné chování odradit. „On známek života pražádných nejeví a na dotyk tak chladným jest, že nejhoršího se obávám!“

Její hlas zněl značně znepokojeně, téměř až zoufale, že se Elrond neubránil, aby k ní nepřistoupil a povzbudivě jí nesevřel rameno.

„Já jist si jsem, že toho natolik zlým nebude, děvče, vždyť po návratu jeho já s ním dlouze hovořil a on zcela zdráv se jevil. Však raděj nemeškejme a ty k němu zaveď mne, bychom se o tom přesvědčiti mohli,“ vybídl ji poměrně laskavě.

Mlčky přikývla a natolik pospíchala vyplnit jeho přání, že si Elrond musel podkasat svou dlouho róbu a dát se do běhu, jinak by se mu brzy ztratila z dohledu. Sotva však jeho zrak padl na schoulenou postavu v trávě, pochopil plně její obavy.

Bez jediného slova poklekl vedle Rúmilova nehybného těla a pohmatem opatrně prozkoumal jeho hrudník, aby se ujistil, že nemá žádná vnitřní zranění. Nemohl si přitom nepovšimnout, jak ledová je jeho kůže a tak bledá jako právě napadlý sníh. A on záhy zbledl také, jakmile toho ellona jemně otočil a poprvé se mu zahleděl do tváře. Jeho rysy byly plné bolestí, odraz zmučené duše, kterou ani těžké bezvědomí nedokáže osvobodit, ale přes všechno to utrpení, jizvy a nezhojené rány v nich bez pochybností rozpoznal toho, koho považoval už dávno za mrtvého a tolikrát jeho ztrátu oplakal.

„Elrohire…“ vydechl, jako kdyby se obával, že kdyby promluvil jen o něco málo hlasitěji, ten přelud by se rozplynul a on by zjistil, že nikdy nebyl ničím víc, než jen jeho snažným přáním a výplodem jeho žalem zjitřené mysli.

„Lorde Elronde, kterak on na tom jest? Zdalipak v pořádku bude?“ ozvala se za jeho zády zdráhavě ta dívka a upozornila ho tak na svou přítomnost, na niž on, ohromen pravou identitou Rúmila, nakrátko docela pozapomněl.

„Já o něj se postarám, toho tobě slibuji. Však nyní mne s ním o samotě zanech, neb já klidu na práci svou potřebuji,“ požádal ji a raději se k ní neotáčel, to aby si nepovšimla, že má v očích slzy.

„Kterak si přejete, pane,“ odpověděla poslušně, ovšem z jejího tónu bylo zcela zjevné, že se jí to ani trochu nezamlouvá. „Jen mi prosím povězte, čehožpak se jemu přihodilo?“

„Toho dosud zjistiti musím, však věř mi, že jej zachráním!“ pronesl Elrond odhodlaně, spíše pro sebe než-li jí. „Tentokráte ano…“ dodal ještě šeptem.

Pokud ta poslední slova zachytila a podivovala se jim, pak to na sobě nedala ani v nejmenším znát. Pouze mu krátce poděkovala za jeho pomoc a k jeho úlevě se konečně obrátila k odchodu.

„Tys již v bezpečí, synu můj,“ vypravil ze sebe roztřeseným hlasem, jakmile byla z doslechu. „O to se postarám…“ ujistil ho, oči zalité slzami radosti a v duchu děkující Valar, že Elrohira ve své milosti ušetřili.

S neskonalou něhou posbíral jeho bezvládné tělo do svých silných paží a s tímto drahým břemenem se vydal zpět do paláce, odhodlán udělat cokoli – třebas i obětovat svůj vlastní život – jen aby ho zachránil.

Legolas bezmyšlenkovitě následoval svého otce až k jeho hřebci, ale sotva ten nasedl a napřáhnul k němu ruku, aby mu pomohl za sebe, odmítavě zavrtěl hlavou.

„Vy sám jeďte, Adar, neb ve dvou byste cíle svého zavčasu jen stěží dosáhnul,“ pravil a raději se neohlížel zpět k řece, v níž jeho věrný Celebros našel svůj konec. Stále nemohl uvěřit, že se tak stalo… že už prostě není… a to vše jen kvůli němu. Zklamal ho… zradil ho… opustil… Jako předtím Lidiannu… Možná, že ani ničeho lepšího není schopen.

„Legolasi, já návrhu tvého věru si cením, však my společně na cestu tuto se vydali a my též bychom ji společně dokončiti měli. A pokud nám toho déle trvati bude, pak budiž,“ nepozdávala se králi jeho slova. A rovněž ani syrová bolest zračící se v jeho modravých očích. „Tys možnosti jiné neměl, nin-ion, toho ty přec dobře víš,“ promluvil k němu konejšivě a on mlčky přikývl, třebaže tak docela o tom přesvědčen nebyl.

„Vy dále jeti musíte, Adar, já nikdy neodpustil bych sobě, kdybyste Vy setkání svého pouze kvůli mně zmeškati měl,“ prohlásil skálopevně. „Jen přání jednoho mám… kdybyste Vy tam též Lidianny střetl… povězte jí prosím, že skutku svého hluboce lituji… a jí volnosti navracím, by srdce svého následovati mohla….“

„Já jist si jsem, že jí toho ty sám pověděti moci budeš, nin-ion,“ snažil se ho král povzbudit, leč marně.

„Já obávám se, že času pro toto již dávno pominulo. Však pro Vás dosud všeho ztraceno není, Adar, pokud Vy zde přespříliš dlouho otáleti nebudete,“ vybízel ho Legolas naléhavě k odjezdu.

„Mně však nezamlouvá se, že bych tebe zde samotného zanechati měl,“ namítl král. „Čehožpak bez koně si počneš?“

„Já do Lórienu vydám se,“ přiznal Legolas, toužící opět spatřit majestátné mellyrn a projít se místy, kde okusil tolik štěstí, aniž by tehdy tušil, že bude mít tak krátkého trvání.

„Dobrá tedy, však opatrn na cestě své buď,“ nabádal ho Thranduil, který podle jeho umíněného výrazu správně usoudil, že by bylo marné mu to rozmlouvat. „Až já do Eryn Lasgalen navraceti se budu, já s koněm novým pro tebe se tam zastavím. Doufejme jen, že v přístavech nějakého, jenž by syna mého nositi hoden byl, naleznu,“ přislíbil a Legolas jen mlčky přikývl, to aby nedal před svým otcem najevo, jak moc ho ztráta Celebra zasáhla.

„Lord Elrond zřejmě potěšen nebude, když do Imladris se nenavrátím,“ poznamenal, aby odvedl pozornost jinam, a jeho výraz naprosto neprozrazoval, zda ho tahle skutečnost trápí či nikoli.

„Pokud on o setkání s tebou zájmu má, pak ať do Eryn Lasgalen zavítá!“ nedělal si s tím Thranduil pražádné starosti. „Beztak nedomnívám se, že by tobě rad jeho přínosem býti mohlo. Pokud kdos tobě pomoci může, pak to Lidianny jest.“

„Možná, že i bez nich poraditi si dokáži… vždyť jsem času dosti ve společnosti Edain strávil… kterak moc se oni mezitím změniti mohli?“ zadumal se princ, který neviděl jediný důvod, proč by mu měla být Lidianna po tom všem, co jí způsobil, ještě ochotná pomoci.

„Soudě dle zevnějšku Lidiannina, když tys do paláce ji tehdy přinesl, pak poměrně dosti,“ odtušil Thranduil suše, ochotný přislíbit té dívce takřka cokoli, jen když ji to přiměje navrátit se s ním do království a promluvit s jeho synem. Neboť ani jeho hrdost mu nestála za to riskovat Legolasův život v docela neznámém světě.

„Tenna´ telwan, nin-ion (Na brzkou shledanou, synu můj),“ rozloučil se s ním a bez jediného ohlédnutí vyrazil směrem k Mithlondu.

Mohutný hřebec ho ani nyní nezklamal a ač mu nedopřál příliš času k odpočinku, neúnavně ho nesl k jeho cíli. Díky Nienně byl Morelenův cval ještě rychlejší než obvykle, přesto se nedokázal zbavit pocitu, že svou šanci u Nimloth už propásl. A to bez ohledu na to, zda ji v přístavech zastihne či nikoli.

Když se ozvalo rázné zaklepání, byla Lidianna už dávno převlečená do čistých šatů, s vlasy upravenými tak, aby co nejlépe maskovaly kousnutí na jejím krku. Ale Thíriel, která ani nevyčkala na vyzvání a prostě vpadla dovnitř, na to nebrala žádné ohledy.

„Hama sinome (Posaď se)!“ vmáčkla ji na nízký taburet a rovnou začala prozkoumávat její zranění.

„Nech to být!“ ošívala se dívka zprvu, ale nakonec se podvolila a nechala ji, aby jí to místo vyčistila a ovázala.

„Máš už nějaké zprávy o Rúmilovi?“ zajímala se, zatímco se jí Thíriel věnovala.

„Dosud nikoliv, však lord Elrond přislíbil mi, že o něj se postará.“

„A to ti vůbec nic neřekl?“ podivila se Lidianna.

„Pouze tohoto,“ odbyla ji elleth a ona se přestala vyptávat, jenom několikrát bolestivě sykla, když jí pevně utahovala obinadlo přes ránu.

„Toho by snad postačiti mělo,“ zhodnotila Thíriel s uspokojením svou práci, načež se posadila naproti ní a chvilku si ji jen mlčky prohlížela.

„Díky za ošetření,“ řekla Lidianna s viditelnými rozpaky. „Netušila jsem, že jsi taky léčitelkou.“

„To nejsem, však dosti času se Saerosem strávila jsem, bych lecčehos pochytila.“

„Aha.“

Mezi oběma dívkami se rozhostilo napjaté ticho, které přerušila opět Lidianna, neboť jí byla Thírielina pozornost už vyloženě nepříjemná. „Proč na mě tak zíráš?“

„Ty snad pocitu nemáš, že mi vysvětlení nějakého dlužíš?“ opáčila na to její společnice a její zatvrzelý výraz dával tušit, že tentokrát už se odbýt nenechá.

„Byla to jen taková hloupost…“ zamumlala princezna, tváře náhle znachovělé a oči těkající po místnosti se pečlivě vyhýbaly jakémukoli kontaktu.

„Toho mně laskavě na posouzení nech,“ odvětila Thíriel, lehce podrážděná těmi vytáčkami. „Nuž pověz přec, čehož jsi provedla?“

„Šla jsem za ním… s jistým návrhem…“ přiznala Lidianna zdráhavě. „Ale nějak se to celý zvrtlo…“

„Čehožpak tímto míníš?“ odmítala elleth hádat a pevně sevřela její ruku, aby ji přiměla se na ni podívat. „Hovoř přímo, či se snad za chování své hanbíš?“

„Byla jsem zoufalá… a nevěděla, co jinýho dělat… A on vypadal, že by mi mohl pomoct…“ spustila princezna nesouvisle a ona se musela opanovat, aby se na ni netrpělivě neutrhla. „Chtěla jsem jenom jít domů… je to tak špatné?“

„A on ti pomoci své přislíbil?“ nemínila se k tomu Thíriel vyjadřovat.

„Za určitý podmínky…“ Nový nával horkosti zaplavil dívčina líčka. „Souhlasila jsem… ale to jsem netušila, jak to bude těžký… Byl tak hrubý… jako kdyby mě za něco trestal… a já jsem začala mít strach…“

„Tedy ses brániti začala? Pověz, čehožpak jsi jemu učinila? Možná by toho lordu Elrondovi při léčení jeho nápomocno býti mohlo!“ domáhala se Thíriel naléhavě odpovědi, ale Lidianna jen odmítavě potřásla hlavou.

„Než jsem omdlela, byl ještě v pořádku, tím jsem si naprosto jistá!“ bránila se proti jejímu nařčení. „A když jsem se probrala, byl už pryč. Až Astalder mě za ním zavedl a to už byl…“ Lidianna si přitiskla dlaň na ústa, aby ztišila zavzlyknutí, kterému se nedokázala ubránit.

„A ty ničeho jiného si nevybavuješ? Ni v zahradách sis ničeho zvláštního nepovšimla?“ pokoušela se od ní Thíriel ještě něco vyzvědět, ale ta dívka akorát žalostně popotahovala a bezradně vrtěla hlavou.

„Nu, než my do Eryn Lasgalen se navrátíme, třebas se na cos dalšího rozpomeneš,“ neskrývala elleth své zklamání. „Neb já obávám se, že tohoto kapitánu Finrodovi hlásiti musiti budu, a předpokládám, že on o události oné s tebou osobně hovořiti přáti si bude.“

Lidianna se zatvářila ještě utrápeněji než předtím. „A jsi si jistá, že o tom musí vědět? Chápej… není mi příjemný mluvit o tom s tebou, což teprve s ním!“

„Tomu rozumím, však chápej, že tohoto prošetřeno býti musí. Neb pokud Rúmil tobě ublížiti schopen byl, pak bezpečným není, by nadále v armádě sloužil. Kdoví, čehožpak příště spáchati by mohl!“ dělala si Thíriel starosti. Ne však ani tak o to, co by se mohlo stát, jako o Rúmilův osud.

Proč jen mu tehdy přislíbila, že pokud by měl nad sebou někdy ztratit kontrolu, oznámí to neprodleně Finrodovi? A proč byla tak zvědavá, že potají vyslechla důvěrný rozhovor těch dvou a věděla tak, co ho v takovém případě čeká?

Jistě, mohla by si to všechno nechat pro sebe, ale obávala se, že díky Rúmilově stavu by se to stejně kapitánovi doneslo. A stačilo se podívat na Lidiannu, aby se utvrdila v přesvědčení, že ta by nebyla schopná zalhat, ani kdyby na tom závisel její život.

Jak se ale zachová, až jí poví, že na tom závisí ten Rúmilův?